Nová hra LÁHOR/SOUNDSYSTEMU zažila svou premiéru 25. března ve Valašském Meziříčí. Příběh jednoho nečekaného hromadného pobytu na horské chatě v podání dvanáctičlenného tělesa byl reprízován 8. května v Ostravě a 28. května v Písku, následoval 23. června Vsetín a 18. a 19. srpna Hronov, 23. září Divadelná Nitra, 8. října Next Wave Praha a Hranice 28. prosince. Představení je uváděno jako nevhodné do 15-ti let.
kompletní zvukový záznam představení ke stažení
Recenze Lukáše Nozara:
Dramatické umění souboru LÁHOR/SOUNDSYSTEMU
Abychom se dále uvedli do poetiky souboru a ukázali si jak jdou ke kořenům divadelnosti, jak jsou lidoví i svatí, citujme zde Petera Brooka, který o tradičním íránském divadle a hlavně o jeho obskurní teheránské odnoži napsal následující:
„V Íránu existují dvě velké divadelní tradice: ta’azieh, což je jediná forma náboženského mystéria, která se vyvinula v islámu, a ru’hozi, forma komedie dell’arte, která je stále velice živá a k jejímuž provozování se, kdykoli si události jako např. svatby vyžadují obveselení, sdružují do malých skupin řemeslníci a obchodníci (Jako Klubko a jeho kolegové ve Snu noci svatojánské). Tato představení jsou radostně obscénní, nabytá fyzickou energií a co do námětu velice aktuální, vychází přímo z diváckých reakcí. Velice speciální formu ru’hozi hostila uzavřená čtvrť teheránských bordelů, svého druhu vnitřní město, přístupné jen úzkou pasáží vedoucí přes policejní ředitelství. Byly zde obchody a dokonce i divadlo, kde se každé ráno shromažďovali herci, aby vyslechli, jaké téma jim pro tento den vybral principál. Hodinu co hodinu pak v představení jdoucích po sobě improvizovali, nechávali své téma, aby se samo rozvíjelo, propracovávalo a pulírovalo, až do posledního představení pozdě večer, které bývalo nejdokonalejší. Tím bylo téma vyčerpáno a nové ráno přineslo čerstvý začátek a novou látku. Tyhle soubory hrály s oslnivou duchapřítomností a bleskovostí a jelikož jsme sami s touto formou dlouho experimentovali, nešetřili jsme obdivem. (Peter Brook, Nitky času, Praha 2004, s. 172-3)“ Divadelní skupina Petera Brooka si pak na svém putování íránským a africkým venkovem vyzkoušela své vlastní verze ru’hozi a obohatilo to jejich oficiální evropskou práci. Je též možné, že za současné vlády ajatolláhů v Íránu je lidové divadlo na úbytě, možná i ve prospěch náboženských mystérií ta’azieh , my však spolu s Peterem Brookem víme, že svaté divadlo se bez konkurence lidového divadla stává mrtvolným. Toužíme po tom, aby rozvíjející se tradice improvizovaného lidového divadla u nás nebyla utlačována, obzvláště když jde ke kořenům divadelnosti, a přesto je to divadlo lidové. Snad nás tento interkulturní citát naladil k paralelám o českém amatérském i profesionálním divadle a k srovnávání poetik těch nejživějších z nich. I ty nejzbytnělejší divadelní instituce by si měly uvědomit, že celá jejich sláva začala kdesi v dávnověku rituální improvizací a kdo ví na jaké sprosté, či svaté téma ta improvizace byla. Z této perspektivy je tedy divadlo na Královských Vinohradech podivná alternativa k improvizujícím bratrstvům, kteří jsou mnohem více u kořenů divadelnosti, než tito vinohradští alternativci.
Zpět k našemu souboru. Ve Valašském Meziříčí na amatérské přehlídce Malé jevištní formy se 25.3. 2006 premiéroval jejich kus „100 procent alibi“. Tentokrát nebyla uváděna varianta přestavení, které se uskutečnilo v rámci zimního LÁHORU. Tak tomu bylo loni. LÁHOR je festival v Hranicích na Moravě, jenž probíhá pravidelně v některý den mezi Vánoci a Silvestrem. Druhý každoroční Láhor se koná první víkend před prázdninami. Tam opět soubory hrají každý zvlášť. Děj inscenace LÁHOR/SOUNDSYSTEMU na zimním LÁHORU letošní sezóny byl zasazen do prostředí diskotéky v raných devadesátých letech a inspirován skutečnou událostí - peticí hranických tanečníků za lepší diskotéku v roce 1991. Prostředí disco-klubu pak využili Petr Marek a Johana Švarcová spolu se Simonou Babčákovou, Halkou Třešňákovou a Tominou Jeřábkem ve svém cyklu improvizací v klubu pražské čajovny Rybanaruby. Petr Marek je již několik let součástí mladého pražského divadla.
Nyní vysvětlíme jejich amatérskost. SOUNDSYSTEM je název označující v technofilní obci skupinu lidí, kteří přivezou na nějakou akci zvukovou aparaturu, nosiče i tvůrce zvuků a nechtějí, aby byla jejich festivita nějak komercializována, či profesionalizována. LÁHOR/SOUNDSYSTEM funguje na podobném základě. Také proto se stále účastní přehlídky ve ValMezu, protože tam se kdysi před deseti lety potkali a je to vždy osa jejich každoroční sezóny. Tento rok jsem se již bál, že se uchýlí ke svým civilním povoláním a zanechají průkopnického divadla, ale jejich představení prokázalo stále trvající divadelní sílu. Petr Marek mi pak v kuloárech řekl, že chce na přehlídku jezdit do padesáti. Takže i když z těchto svých divadelních činností nemají peníze, jistým způsobem je to živí.
Přehlídky amatérských divadel jsou statutárními, oficiálními. Vybírá se na nich dramatická výpověď, která bude reprezentovat tento kraj na celostátní přehlídce. Je tu jakýsi státní a krajský zájem vidět, co se dramaticky zobrazuje. Kdybychom měli v Brookově polaritě mezi lidovým a svatým divadlem vybrat, pól ke kterému se tento zájem blíží, bude to zřejmě zájem o svaté divadlo. Divadelní porotci na křeslech veleknězů chtějí vidět jaký svět je, proto jsou některá divadla tak trapně vznešená a mrtvolná, protože si jejich tvůrci myslí, že něco takového chtějí bohové vidět. Například ale takový vitalista Dionýsos, by něco takového jistě nesnesl a odešel se raději dívat na reality-show, což je jistě zajímavější obraz života stvořený lidmi. A státu, potažmo ministru kultury, by snad také mohlo být jedno, jestli jsou jeho divadla svatá, lidová, či krutá, hlavně když nebudou mrtvolná.
Přistupme konečně k představení. Tématem je sebevražda, nic impulsivního, vyrovnané rozhodnutí, velké zkoprnění z tragédie. To byl nejhlubší moment toho, co jsem viděl, k tomu kopa "prdele" a charakterizační pravdy.
Trocha popisu aranžmá: Na úvod sladkobolný kýč reality (co jiného jsou hity našeho srdce v rádiu), na scéně je živý obraz, krátká stronza herců jako divadelní portrét postavy. (Tady jsem trochu předběhl v popisu úvodní scény) Při pomalém rozhrnování opony dobře rozeznávám onen konec na začátku. Odhalená červenavá rána na scéně rozhozených postav. Všechno se dovíme, je to prokomponované. Začátek koncem, pravda o tom, co stalo se. Chtěli spáchat sebevraždu, ale zemřela jen jedna. Což se dovíme od postavy na forbíně (Jiří Najvert XXXH´X XOˇXXOXX), byla to jeho manželka. I v Shakespearových tragédiích se již všechno řekne na začátek.
Téma: Nejdříve internetová místnost sebevrahů. Všichni odhodlaní do toho jít. Na chatě v Jizerkách se sejdou. Jedna z postav (Jiří Nezhyba ze souboru Beruška) : „Doufám, že z toho nebude nic pozitivního". Všichni (to maj posraný) mají zpackaný život. Vyklubou se z nich spolužáci z gymplu, divadlo je divná náhoda. Je jim po třicítce. Nejvěrojatnější Marta Pilařová (XX...), vražedkyně, vždyť to stejně všichni chtějí, tak co (!) a uškrtí postavu Kamily (V Soukolí) . Ta jediná zkape. Policejní vyšetřování, všichni chtějí mít 100 procent alibi... Prokop Holoubek (Beruška) jako policajtský elév, byl v představeních, ve kterých jsem ho viděl, vždy rozpačitý, zde je konečně dokonalý. Všechny pointy tohoto představení jsem váženému čtenáři neprozradil, tedy doufám, že budou míti mnozí možnost zhlédnout jejich kus. Jejich dramatické umění lze okusit i ve filmu Petra Marka Nebýt dnešní, který navazuje na legendární undergroundové psychohry ostravské části souboru. Více o souborech a termínech jejich vystoupení se dozvíte na www.unarclub.cz a http://vsoukoli.jinak.cz
Lukáš Nozar
V Praze 6. 4. 2006
Reakční stať Lukáše Nozara:
Začněme přímo do mnou domnělého jádra sporu. Ono prolínání časů, o které se Petr Marek svou koncepcí letošního píseckého představení pokoušel zatím pouze retrospektivami, jsme viděli již ve filmu Nebýt dnešní obohacené o jakési filmově metafyzické prolnutí děje a znejistění času. Nakřížení detektivky 100% alibi s touto filmově metafyzickou formou je způsob jak by si Petr Marek mohl ventilovat své kinematografické obsese, tedy se na to zaměřme a postihněme dílo ve stavu zrodu. Přibližme konkrétně situaci: v předchozích představení 100% alibi je důraz v řešení krize položen na postavě detektiva, který nutí inscenovat, to co se stalo na scéně a když se to rozjede opustí scénu a rozpoutá se retrospektiva ve veškeré živelnosti. Tvůrci však chtějí postavu detektiva eliminovat, a retrospektivy rozjíždět filmově, tedy bez příliš silné logiky postavy detektiva. Ve filmu tento přechod jde udělat snadno a možná že Láhor SS vymyslí do dalšího představení, jak to udělat i divadelně. Abychom se znovu vrátili k onomu prolínání časů, ve filmové terminologii se tomuto hororovému prvku říká „vmezeření“. Není v této inscenaci realizován avšak skrývá se za intencemi tvůrců ve snaze o atmosféru hry. Popišme se blíže, co tento skladebný prvek vyvolává.
Jsou to více méně mírné paranoické děsy, které mají svou příšerností posílit děj a jsou silnou potravou pro interpretaci i znovuzpřítomňování dramatických chvil příběhu. Protože je oním nejasným místem, do kterého máme tendenci vkládat vysvětlení všeho odehraného. Více méně je to však parareligiózní prvek a je dobře, že se pěstuje, ač je zřejmě svým posláním nelidový a esoterní. Esoterní znamená uzavřený na ohraničenou skupinu lidí, naštěstí se film jako světové náboženství i ve své náročné formě rozšiřuje do lidových vrstev, tak je možné, že tento postup bude jednou často využívaný. To však nic nemění na tom, že tento vstup za čas a prostor je vzýváním nadpřirozeného. Které by mělo být oštřováno moudře kněžsky. A naši milí filmoví šamani by měli být ochotni se o něm s těmi opravdu přemýšlivými o něm bavit. Už snad i kvůli tomu, že na divadle stejně jako v životě není možné udělat replay, tedy odpovědět si na své otázky po scénické logice vyprávění příběhu tak jako ve filmu. Což je na životě stejně jako na divadle, které je stejně jako život work in progress, dost dobře nemožné. A pouze vzájemnou vkusnou upřímností jde dostati se ke vkusné objektivitě, která spočívá v rozkoši z poznání.
Tolik křížení o lidového divadla s velesvátostným filmem. A věnujme se nyní emocionální mapě představení. Podle diváků představení opět silně vtahovalo do svého světa. Avšak domnívali se, že konec děje vybíhá jaksi naprázdno, emocionálně zřejmě ano (život jenž je přemětem divadelních nápodob také nemá emocionální gradaci inscenací). Rozechvění z tragédie bylo na píseckém představení pravděpodoně slabší než na valmezském, zde soudím podle sebe a podle několika diváků, kteří to viděli poprvé, je však dost dobře možné, že divák mojí emocionality by byl opět silně rozechvěn. Zásadní v konečném vyznění je však poslední moment představení, zde bylo namísto provedení vraždkyně přes scénu v policejním doprovodu, zvoleno téměř nepostřehnuté proběhnutí vražedkyně z místa vraždy do společenských místností, konkrétně tak, že proběhla přes hlediště do na jeviště. Neoblažila nás žádným tragickým gestem, které by vše nějakým patosem uzavřelo a tak byli někteří diváci přesvědčení, že představení vyznělo do prázdna.
Odklon z žánru detektivky k obrazu života, který tvůrci provizorně nazývají non teen-age tragi-comedy a já to povšechně pojmenuji jako divadelní realismus souboru LÁHOR/Soundsystem.
Fotografie: Vlastislav Navrátil