(Snažím se sdělit svůj zážitek. ) V první scéně jsem hercem a s chutí si střihnu part zlého mladíka. Poté rychle zaujímám místo střihače obrazu a zvuku. První sekundy jsou velmi napjaté, dějově přitom nesmírně hluché. Marně se snažím zachraňovat mixováním hudby. Brzy jsem nucen přistoupit na rytmus, který vytvářejí kameramani, v jejichž práci je cítit silný vzduch diletantismu, jakési nezatíženosti. Tu ovšem brzy mění ve svůj prospěch. Kamery jsou v těsné blízkosti události, zcela "při tomto dýchají s hrdiny, ovšem také se jako oni rozhlížejí. Poctivě a upřímně ohledávají terén. Důležité je vše: lidé, zvířata, květiny, věci. Zjišťuji, že jsem svědkem nového kinematografického zážitku - totálně přítomného topo-relačního portrétu situace. Zatímco jedna z kamer sleduje rozhovor hrdinů, druhá klouže v nekonečné panorámě místností - po nábytku, po podlaze... Těmito samopohyby kamer nasedámee do vlaku samopohybů významů. Vztahové vazby mezi lidmi, věcmi a jevy se rozšiřují, otevírají náruč (i vzniku falešných významů). Zároveň dochází v závislosti na obsahu promluv k transformacím filmového časoprostoru. Holá krajina se po záběru lidské tváře mění v krajinu mysli. Návratem zpět se tvář stává součástí této krajiny.

Jsem unešen. Střih probíhá "naslepo" - nemáme k dispozici dva monitory(!). O to větší je dobrodružství. Zároveň nepřestávám s vpády umělých rytmů - přimíchávám hudbu a průvodní slovo (nahrané na soutěži mladých zpěváků). Dochází k nečekaným, neuvěřitelným a velmi přesným spojením mezi obsahem rozhovorů, hudby, komentáře a akcí hrdinů v obraze. Na několika místech jsou střetnutí tak evidentní, že nemohou být náhodná. SYNE-REGIE. Synergická režie. Ohromující zkušenost. Jakoby se potvrzovaly doufající teorie o nejrůznějších napojeních.

Devadesátá léta jsou již dobou plnokrevně existujícího videoundergroundu - amatérského protipólu profesionální filmové tvorby, jenž přechodem z filmových osmiček a šestnáctek na nové médium dostal nakopnutí doposud nerozvinutých možností. Video umožnilo především plýtvat - materiálem, a tudíž filmovým časem. Potažmo i diváckou trpělivostí. Estetika home - videa dokázala na jedné straně zcela nivelizovat signifikační vlastnosti zobrazení (jen si vzpomeňme na roztřepané desetiminutové záběry památek z rodinných záznamů dovolených), na straně druhé ale dokázala mnohé vytěžit. Jestliže toto specifické uchopili videotvůrci jasným gestem, začala se rodit nová audiovizuální estetika - estetika home - videa. Částečně jistě jako opozice "neomylné" preciznosti profesionální tvorby jakou dnes představuje především reklama. Technika, která brzy bude moci opravdu "vše" - včetně tvorby falešných důkazů pro soudní spory ("Marilyn skutečně byla na naší chalupě!") se nutně musí diskreditovat sama - jednoduše kulminací nedůvěry v ni. Proto není divu, že v polovině devadesátých let přicházejí Dánové Trier a Vinterberg s (ironicky nadsazeným) manifestem filmové čistoty, který vlastně přejímá všechny atributy home - videotvorby. Trier také svůj první Dogma - film nasnímal na video. Přímé přenosy "skutečného života" odpovídají potřebě schylující se postmoderní doby po jakési "NOVÉ UPŘIMNOSTI" (dílo Triera ale přitom stále ještě zůstává postmoderní). To dosvědčuje mimojiné vzrůstající zájem o "čistou", nezdiskreditovanou, "neevropskou" kinematografii, jakou představuje kupříkladu móda filmů izraelských tvůrců. Je možné, že stojíme před prahem nových nových (nových) vln.