Milý bezmála jmenovče!

Viděl jsem Tvůj zatím poslední první celovečerní film. A nebyl jsem zklamán. Bylo mi normálně: což je i veselo, i smutno, i romanticky i ironicky… Nečekal jsem animohrané hračkářství Tvých skvělých krátkých filmů, ale věděl, že i v tom velkém z toho něco zůstane, což bylo. Hlavně něco, čemu se smí říct “duch”. K vyjádření toho Tvého se dají myslet: absurdita, romantika, skepse, hra, krása, ironie a opojení. Čím? Asi životem v jeho nádheře i trapnosti, v tom, jak to vše vychází i ve všudyčíhající nepovedenosti. Na tom všem balancuješ, možná trochu smutnější než dřív, a možná máš prostě jen ještě o něco menší hlavu než Tvůj hrdina. A jako on je spíš antihrdinou, tak i jeho situace, které mu připravuješ, jsou autorsky i režisérsky spíš antisituace ve filmu, kde je to vše trochu antifilmové. A to v tom dobrém i špatném. V dobrém tehdy, když hraní není hraní, když jako dramatické gesto stačí “nedomrlé” odstrčení policajta – jakoby teprve na zkoušku, jako když kamera ještě nejede, či když Tvůj herec povídá příhodu s tramvají na břehu a vše o gradaci vyprávění svědčí jednoznačně proti němu a je to krásné. V tom špatném je to pak během celého Brouka, kde toho “opravdu filmového” skutečně mnoho neuvidíme, výjimkou jsou některé velmi pěkně nastříhané scény, jako ta první v čajovně.

Ta čajovna mi připomněla: ten film je generační (chceš, nechceš?) a opět to má dvě strany: skutečně je tam snad všechno, co v dnešní době tuto generaci (a zvlášť jednu významnou subkulturu) potkává, její postoje i její rekvizity. Bohužel to tam tak nějak jenom je. Dokumentárně tedy opět vznikla jakási “mapa doby”, příbuzná třeba Kamennému mostu (poznámka o zajímavém jevu: v obou těchto a i několika dalších současných filmech se objevuje jedna a tatáž postava, která se dá nazvat “reklamní vykuk”). Další generačně–filmové vřazení by mohla být příslušnost k tzv. “chcípáckým filmům” (Kamenný most, Akumulátor 1, Žiletky…). Já sám na sobě příznaky podobného “chcípáctví” poslední dobou stále více pozoruji. A co se týče filmového prostředí, ve kterém se pohybujeme, zdá se mi, že si z něj zajímavě, trochu pobaveně a trochu skepticky (což pro Tebe platí snad v každé vteřině) každou chvíli užďibuješ: tu se mi zdálo jako bych viděl záběr z toho filmu, tu z tamtoho, ale pokaždé trošku pootočeně (stejně jako stavíš na hlavu prakticky každou situaci, podle vzoru Tvých všudežijících slovních her – ty mimochodem někdy trochu zbytečně převládají, asi se ve scénáři perfektně čtou, ve filmu toho pak ale moc škodí). Mám pravdu nebo se mi to zdá? Je tohle ten Tvůj “lehký postmodernismus”?