JJKN: Čtvrtek, je volno. V 10 h jsem šel na zkoušku divadla. Přišel tam ale jen Petr, Jirka a Budži. Spíš jsme kecali. Padla na mě nedobrá nálada - “trudomyslnost”. Zkoušelo se první dějství Abuladzeho, ale asi v půlce musel Jirka jít domů a já s Petrem jsme pak cca 40 min. improvizovali (od 12:10 do 12:50) - Budžimu se to líbilo. Rozhodli jsme se, že příští sobotu uspořádáme představení - čistou improvizaci, na níž pozveme tak 20-30 známejch. Snad mě rodiče pustí (je to sice v sobotu ve 13:30, ale ve středu předtím jsou třídní schůzky). najednou z toho mám velkou radost, je 18 h a začínám pracovat na plakátu. Vlastně se mi ten plakát dnes dělat nechce. Ta dnešní divadelní improvizace (bez názvu) vlastně určitým způsobem navazuje na cestu, kterou se vydala již první naše (Marek+Nebeský) společná unarská rozhlasová hra Hanušo - časté střídání prostředí a snaha o co největší “znečitelnění” hranic mezi snem a realitou. Navazuje na naše: Fred, Ummagumma a Pokus o hru rsp. “hra o hře”. (NebD 21:54-56)

JJKN: Sobota. V půl jedenácté jsem šel do divadla, Jirka, Petr a Budži civičili 1. dějství Abuladzeho a já si dělal hlasová cvičení, aby mi bylo lépe rozumět, když na jevišti mluvím. Celá akce začala ve 13:30 h. Budži ohlásil začátek (zmínil se zejména, že inscenace Samopal je uváděna u příležitosti zítřejšího prvního výročí natočení hry Abuladze). Byla to opravdu čistá improvizace. Tak po prvních 5 minutách spadla všechna tréma, ale minule to přece jen bylo živější, byli jsme mnohem vynalézavější. Udělali jsme z toho 2 dějství - diváci většinou nepoznali jejich konce, není se co divit, ale zatleskali nám. Trvalo to asi 50 min. Byli jsme oba unavený. Budži říkal, že v prvním dějství mi bylo rozumět docela dobře, ve druhém jsem byl už unavenější. Na video to natáčel Jirka (rsp. jen hlídal stativ), dobrovolné vstupné vybíral Petr Kolajta (140,- Kčs! - většinou to šlo na plakáty a do UC fondu). Přišli tam asi 4 dospělí (mj. i uč. Široká a Vývodová z gymplu!) a vcelku asi 40 lidí (byli tam i moji bratři). Na video se netočil zvuk, ten jsme nahrávali na kazetu. Doma jsem si to poslechl. Konec 1. a celé 2. dějství se nahrál strašně divně, je to celé hučící a zrychlené, tj. vůbec tomu není rozumět! Takže, jako u každé UC akce, neexistuje kompletní záznam. Z většiny 1. dějství se dá říci: bylo chybné postavit kazeťák na zem (všechny přesuny rekvizit - u nás tak časté - jsou slyšet velmi nahlas). Petrovi je ale stále rozumět mnohem líp než mně (má taky nějakou divadelní praxi), musím se učit artikulovat! Možná příště (tak za měsíc) to uděláme zase, ale s něčím úplně jiným! Kdybysme některý gagy propracovali, mohlo by to za něco (za víc) stát. (NebD 21:79-82)

Setkání 91, Ostrava, DDM Mariánské Hory?, 1. června 1991, 17:30-18:25 (Marek, Nebeský)

JJKN: Sobota. V půl osmé jsem s Petrem, Budžim, Renatou Vinklerovou a Olgou Palovou odjel autobusem do Ostravy. Jeli jsme s dětským divadelním souborem neznámého názvu z Hranic a tedy zadarmo. Kolem 9 h jsme přijeli do Ostravy. Olga někam odešla a my zbylí začali sledovat divadelní představení na Setkání 91. Byly tam dětské (a pro děti) soubory. My, Samopal, jsme se zapsali jako poslední z odpoledního bloku. Na řadu jsme přišli asi v 17:30. Vplížili jsme se na jeviště se syčením (jako hadi). Podtitul Samopalu (č. 3) zněl Hadi v bufetu. Myslím, že to bylo velmi dobré. Představení přerušilo nejméně 10 potlesků - mnohem lepší reakce než v Hranicích. To už taky bylo víc dospělých (tak 50-60 lidí), což bylo dobře. Ze všech souborů toho dne (poslední jsme neviděli, neboť odjezd byl už v 19 h) jsme byli zaručeně nejlepší. Nechali jsme se za UC prachy natáčet videokamerou (2 videokamery s digitálním střihem! Haha). Okamžitě po příjezdu do Hranic jsme se na to u Petra podívali. Délka představení je takřka 60 min. Fakt se to povedlo. Jsem unaven, ale trochu přiopit úspěchem. V Ostravě jsem si rozbil brýle. (NebD 22:39-41)

PM: Obsah: kritika komzumní společnosti, čas, osudovost, proti lhostejnosti, chvála fantazie. (BeLet 1)

JJKN: Středa. V 16 h jsem odešel do divadla, postupně přišli i jiní unaři (Rada). Byli jsme na sebe nasraní - různě pro různé důvody. Pak jsme se uklidnili a v 19:13 h začalo představení Dekadentního divadla Beruška Tři mušketýři (podtitul Kurosawa). Začalo to perfektním a nepopsatelným Yubbovým zpěvem (hrál na el. kytaru). Pak jsem oznámil hru etc. (např., že diváci mají k dispozici Slovník cizích slov - to kdyby něčemu nerozumněli). Byla dvě dějství. V prvním jsme hráli s Petrem sami. V přestávce jsem mluvil v divácích o Třech mušketýrech. Pak začalo 2. dějství vyvoláváním duchů. Úplně zhasnuto, obličeje herců probleskovaly pouze v záři zapalovačů. Zvlášť na videu to bylo perfektní. Těch asi 10 minut hráli víceméně Yubba a Petr. Já s Hynkem jsme leželi pod stolem a nudili se. Pak bylo rozvíceno a já s Petrem jsme hru (s Yubbou) dohráli. Trvala déle než hodinu. Potlesk byl dokonce i v průběhu představení. Diváci se (podle svědectví několika z nich) nenudili. Bylo jich 50-70 (?), což je “velmi dost” - mnohem víc než jsme počítali. Vůbec jsem neměl trému. Všechno vlastně dopadlo O. K. Trošku klesla úroveň vtipů - jsou jednodušší. V určitých momentech nejsou špatné scény s větším počtem herců etc. Pavel Martínek krásně zhodnotil chování diváků během představení: “Každý čekal na ostatní se smíchem i potleskem.” (NebD 30:10-13)

PM: Obsah: oslava lidské cti, cestování, odkazů minulosti, neustálý souboj dobra se zlem. (BeLet 1)

JYHN: Nebe nakreslil Hanušo a Petr ho vybarvil. Zkoušeli jsme si různé kostými, já šaty, které měly sedm sukní. Při rozcvičování jsem byl v těch šatech, s čepicí na hlavě a s brýlemi a začal jsem hrát známou píseň od Animals. Šíleně jsem přitom řval a všem se to tak líbilo, že se rozhodli, že se to bude celé tímto zahajovat. Začali jsme přesně v 19:13, jak ohlašoval náš plakát. V úplné tmě jsem vylezl před oponu a začal jsem hrát. Potom mě vystřídali Nebe s Petrem. Nejméně deset minut se diváci skoro nechytali, takže to vypadalo na fiasko, ale pak se s lepším výkonem herců zlepšilo i publikum, Hynek byl nervózní, prohlašoval, že hrát nebude, já jsem měl naopak několikrát chuť vylézt na scénu a zahrát si. Druhé dějství jsme už hráli všichni úplně ve tmě se zapalovačema. Chvíli jsem dělal Hanušo a zapalovačem jsem si spálil kus vlasů. Jednou jsem se ještě zapojil do hry, ale ta vzápětí, po hodině a čtvrt hraní, skončila. Měli jsme velký úspěch a nejvíce nás asi překvapil počet diváků. Proti očekávaným dvaceti se jich dostavilo skoro sedmdesát. Vybírali jsme dobrovolné vstupné a sešlo se asi kolem 250 Kčs. Je to paradoxní: Abuladzeho vidělo bezmála 1000 lidí, ale neměli jsme z toho ani korunu. (NezD 11)

JJKN: Sobota. Začali jsme někdy v 19:50 h - název: Tři mušketýři, podtitul: Proměny a deviace. Předem říkám: byl to první propadák. Začali jsme Lovem na tuňáka, pak maskotem (Yubbův zpěv jako v Hranicích), předmluva a děj. Hráli jsme hodinu! Jak nám potom bylo řečeno známými, a víme to i sami, byli jsme unavení. Od začátku mi (nám) bylo jasné, že to nedopadne dobře. My jsme spolu totiž vůbec nehráli, jen jsme se snažili vyškrábat z paměti staré fóry. Jenomže to bylo ztížené tím, že jsme nesměli opakovat ty, co už v Ostravě byly etc. Byla to vlastně nepovedená repríza středeční Kurosawy. Nesmíme hrát tak rychle po sobě. Na neúspěchu se dále podepsal náš druh humoru, je totiž mnohdy okolí nepochopitelný, dělali jsme si tam srandu z filozofie - morálky, pravdy - a bez úspěchu. Přitom myslím některé vtipy nebyly nejhorší. “Divadlo - to není jen řehole, to je spíš poslání”. (NebD 30:20-21)

JYHN: Z nedostatku času k načerpání další a nové inspirace a samozřejmě kvůli objektivní únavě - členové DDB vstávali nedobrovolně už kolem 7. hodiny a hrát začali teprve kolem 21. hodiny - se představení ne zcela povedlo, ovšem divácký ohlas byl i přesto veliký. (UC:22, projev z 18. září 1992)

JYHN: Jinak musím říci,že divadelníci jsou trochu zvláštní lidi, navíc kamarádští, takže jsme se klidně začali bavit s lidma úplně cizíma. Zařídili jsme si u osvětlovače zhasnutí na 2. jednání, ale stejně to potom spletl. Od Nikoly jsem si půjčil šaty, od Bujiho baret, půjčenou kytaru jsem si rozladil, takže jsem opět mohl na začátek šíleně hrát. Petrovi s Nebem to očividně moc nešlo, i když se několikrát ozval potlesk na otevřené scéně a diváci se dost smáli. Já jsem si taky zahrál, asi 2x více než v Hranicích. Bohužel jsme museli spěchat, abychom to dohráli do 21. hodiny, aby se stihlo připravit další představení. Petr s Nebem byli dost zklamaní. Je pravda, že se nám to moc nepovedlo, ale já jsem byl rád, že jsem si zahrál a že jsem byl schopen hrát, a myslím, celkem slušně. (NezD 11)

PM: Obsah: nepřekonatelná touha a patologická vášeň v neodolatelném podání. (BeLet 1)

JYHN: Potom jsme se nalíčili na bílo. Já jsem potom šel a začal jsem fufat. Protože prostor nebyl moc velký, podařilo se celkem slušně zadýmit. Petr s Nebem pak začali hrát, já jsem počítal s tím, že se dost dlouho nezapojím. Zapojil jsem se ale hned, protože diváci byli na určité výši, a nejen proto se smáli hned od začátku, což nám moc pomohlo. Hrál jsem potom celou dobu a dokonce jsem vymýšlel i slušné fóry, takže diváci se mnohokrát zasmáli. Byla to čistá improvizace, použili jsme jen pár starých fórů, prošli jsme plno hlasovými a výrazovými polohami a zakončili jsme to částí písně Noční. Úspěch byl perfektní, dokonce jsem se museli hráti a ukázat kousek našeho tance. Kluci se shodli, že to byla nejlepší Beruška vůbec, taky jsme se přesvědčili, že se dá improvizovat i ve třech. Sice jsme si párkrát skočili do řeči, ale to bylo v pohodě. Museli jsme se sami pochválit, jak jsme perfektní, co všechno děláme, prostě bychom se tak mohli začít živit nebo aspoň něco tímto vydělávat. (NezD 12)

JJKN: Úterý. Přípravy probíhaly do 15:45. Představení mělo začít v 19:06 (začalo asi v 19:20), Vladimír Fekar něco na začátku zatancoval za doprovodu klavíru. Pak začala hra. Hráli jsme vlevo pod balkónem (z pohledu z jeviště). Zahrál jsem si dosyta. Byla tam jedna ženská z Valmezu (ten div. festival) - tam jsme tedy postoupili, čili hlavní účel splněn. Hra trvala necelou hodinu a shlédlo ji 111 platících diváků (myslel jsem, že 200 jich bude!). Nestála za moc. Dobrej standard. Výborně dopadla mystická scéna s havranem. To bylo velkolepé (i když technika opět trochu selhala)! Prvních asi 15 minut bylo vyloženě slabejch, už to vypadalo, že toho necháme a skončíme. Naštěstí se to rozjelo. (NebD 32:11-12)

JYHN: Celé představení zahájil Láďa, který něco tančil a my jsme k tomu hráli na klavír. Pak jsme nastoupili a zpívali svatební píseň. Prvních 10 minut až 1/4 hodiny bylo strašné, protože byla tréma, žádný nápad, pohyb. Pak se to ale slušně rozproudilo, padaly kulisy, stříkalo se kečupem, lítali fóry, ale publikum nebylo tak dobré jako v Olomouci. Závěrečná scéna s letem havrana musela být pro lidi šokem, ale nám se technicky moc nepovedla. Pak za náma přišla Alena Petrová z Valmezu a říkala, že nás jasně doporučuje. Srovnávala nás dokonce s Vizitou a tvrdila, že jsme i v něčem lepší. (NezD 14)

JJKN: Pátek. Na představení (20:15?) jsme se nalíčili a hráli - mělo název Huvran - a podle mě stálo za hovno, ostatním se docela líbilo. Slabý standard. Mně osobně to vůbec nešlo. Trvalo to asi 50 min. Nic moc. Pak jsme mluvili s porotou. Všichni mají pocit, že je to výborný začátek naší divadelnické kariéry. Ale vpodtstě je to její konec! Nejsme schopni ani ochotni rozpracovávat tam (v DDB) vzniknuvší fóry. (NebD 33:28-29)

JYHN: Asi ve 20:15 jsme začali. Diváci nebyli nic moc, ani jednou nezatleskali přímo. Hru jsme pojednali až moc filozoficky, navíc Nebe začal úplně normálně hovořit o divadle Beruška a podobně. Hráli jsme asi 3/4 hodiny, ale i tak to bylo moc dlouhé. Po představení jsem se sešli s porotou. Byli to správní lidé, a tak jsme se mohli normálně bavit. Pochválili nás, že máme spoustu skvělých nápadů, ale zbytečně některými plýtváme, nedotahujeme je, potěšilo mě, že nadšeně mluvili o nápadech, které jsem vymyslel já. Bylo to postavení památníčku kulovému blesku a kompas se záchodovou deskou. Nebyly to fóry slovní, ale divadelní. To nám taky říkal Heger, že ta původní Beruška se vytrácí, ale divadelně jdeme nahoru. Dokonce jeden redaktor časopisu se nás ptal, kolik stojíme. (NezD 14)

JJKN: Sobota. Šli jsme si připravit malý sál pro naše představení. Před ním asi 20 min. z reproduktorů běžela naše hudba z ještě připravovaného LP. Hra se jmenovala Lesíček aneb Smrt sa vola Eintopf. Opět standard. Nic nového, nic hrozného. Tematicky se stále více zabýváme fašismem. V záměru jsme došli k závěru, že A. Hitler byl v odboji. Celkem úspěšné. Optimální délka 50 min. Pak jsme si to ještě prohlídli na videu. (NebD 35:56)

JYHN: Byli jsme nejaktivnější diváci, často jsme i ostatní roztleskávali. Začali jsme tím, že jsem řekl: “Podívej se, Terezo, dnes byl zvolen říšským kancléřem Adolf Hitler”. Pak jsme hráli o třech německých vojácích, kteří se otrávili Eintopfem, o procesu s Jiřím Dimitrovem, o maturitě, maďarské kontrarevoluci, o rádiu a podobných věcech. Osobně se mi nehrálo nejlépe. Největší problémy jsem měl s češtinou. Nebyl jsem v těch dvou dnech co jsme mluvili jen slovensky schopen normálně mluvit, takže celé představení jsme odhráli dvojjazyčně. (NezD 15)

JJKN: Sobota. Akce Hledání se měla konat v letním kině, ale pro déšť byla v Tylově divadle. Kromě nás tam bylo pouze jedno divadlo (jež ani pořádně nevystoupilo - Šest tet) a spousta folk & country kapel. Hráli jsme od 17:00 do 17:30 h - nejkratší DDB. Samozřejmě jsme nehráli v sále, ale vlastně ve vestibulu - diváci seděli kolem a na schodech. Nebylo to špatné - a vlastně dost nové - naprosto (až na jednu nedůležitou repliku) zůstal nepoužit vypravěč, ani herci vůbec neměnili identitu, tj. věci, jejichž použití je pro nás naprosto neobvyklé. Možná se jedná o předobraz něčeho většího, nového a lepšího, mělo to děj. Po představení jsme asi půl hodiny spravovali bednu, kterou jsme při představení rozbili. (NebD 36:3-4)

JYHN: Sehnali jsme si nějaké kulisy a kolem 17. hodiny jsme začali hrát. Bylo to opravdu nezvyklé představení. Mělo děj, celou dobu jsme byli jen jednou postavou a neměli jsme vypravěče. Všechno to trvalo jen 30 minut. Bohužel opět jsem se do představení nějak nedostal. Ti dva jsou přece jen drzejší, a když mě už po 10ti minutách vybrali, že mě sní, tak jsem prostě dále nemohl nic dělat. Měl jsem jeden perfektní fór, kterému se lidi skoro minutu smáli, ale to je slabá náplast. Buji zase tvrdil, že jsem mohl a podobně. Měl pravdu, ale ne tak docela. Při hraní jsme urvali víko od truhly, o které jsme si mysleli, že je erární, ale nebyla, takže jsme ji museli spravit. Udělali jsme to provizorně, nicméně kvalitně. (NezD 16)

Hranice, Atrium Lidové školy umění, 20. června 1992, asi 16:45- asi hodinu (Marek, Nebeský, Nezhyba)

JYHN: Potom jsme se jen rozmluvili a hned jsme začali. Dá se říct, že jsme na to od začátku kašlali, protože publikum nebylo nic moc, po prvních asi 20ti minutách jsme se uvolnili natolik, že jsme se rozhodli, že budeme hrát dlouho. Vůbec jsme neskrývali smích a často jsme spíše hráli pro sebe, než pro publikum. nejvíce jsme hráli my dva s Nebem, Petr sem tam odešel. Hráli jsme přes hodinu a skončili jsme jen proto, že byl ještě další program. (NezD 16)

JJKN: Představení začalo ve 20 h. Po úvodu, provedeném na chodbě (připravené židle pro diváky), kde jsme se vymezili jako výprava pátrající po červu Ongolchorchoji, jsme přešli ve tmě zadním schodištěm do velké sálu. Tam jsme se hned pustili do “klasické” Berušky, nerespektující jednotu místa a času, ba ani postav. Hráli jsme docela ucházející průměr, když v jedné scéně zalezl Petr do půl těla do susu a už, přes veškerou naši snahu, nevylezl, tím se představení začalo úplně hroutit. Snažili jsme se s Yubbou hrát jako to šlo, ale úroveň byla hrozná. Po 3/4 h - ve 22:30 h jsme sál opustili a zavřeli se na záchodě, podle našeho předpokladu se měli diváci po chvíli rozejít. Nedošlo k tomu však, neboť Budži (možná i Eliášovou vinou) prohlásil, že třetí dějství začíná za 5 min. v malém sále (tam skutečně podle původních plánů měla hra končit). Donutil Petra vylézt ze sudu a Petr musel hrát sám, rsp. Nuts - kapela hrála barový rytmus a s nimi Petr brnkal na klavír a kecal. My to neviděli, jen se schovávali. Pak jsme změnili skrýš - a dostali se na balkón, tam nás objevila Eva (ve 23 h). Říkala, že se jí z toho závěru chtělo brečet, náladou. Abych zhodnotil, ani by mi příliš nevadila ta Petrova schválnost, je to hnusné, ale pořád v intencích divadla, že však přičiněnín nečlenů divadla proběhlo ještě 3. dějství - to mě naštvalo. Celkově to byla největší sračka v dějinách DDB - ano, je to neuvěřitelné, ale předstihla i druhou Ostravu, což by nikoho z nás ani ve snu nenapadlo. Měli jsme diváky znechutit délkou, ale znechutili jsme je kvalitou. Petr ještě ohlásil, že pro zájemce ve 23:30 h začíná repríza - pár jich zůstalo, a tak jsme ještě zopakovali (je neuvěřitelné na co všechno jsme si vzpomněli) 1. dějství (úvod na chodbě). Potom s námi mluvil pan “director” z Divadla Archa Ondřej Hrab (nevím kde se tady vzal), ale nebylo to nic podstatnějšího, než co se dovídáme od kritiků obvykle - celkově nic moc, ale máme talent, dalo by se s tím něco dělat. Ten člověk měl pravdu, ale my už ji znali, takže poslouchat bylo zbytečné. (NebD 37:60-63)

JYHN: Představení začalo na čas ve 20:00 tiskovou konferencí naší výpravy za přítomnosti přibližně 50ti diváků, což jsme tedy moc nečekali. Dokonce nám dávali otázky, takže se to dobře rozběhlo. Brzy jsme je odvedli z chodby na velký sál. Tam jsme už rozehráli normální Berušku, takže jsme od příběhu odbočili. Zahráli jsme i na balkóně, takže první hodinu to celkem šlo. V jedné scéně ale Petr vlezl do barelu a odmítal vylézt s tím, že to bude zajímavé. Takže zbylou hodinu jsme odhráli jen ve dvou, a postupně to upadalo. Vhtěl jsem hru ukončit, což jsem udělal proslovem na balkóně, ze kterého jsem pak skočil. Jura se ale toho nechytl, tak jsme skončili bez nějakého závěru asi o 2 minuty později. Věděli jsme, že to celé byla hrůza, tak jsme se zamkli na záchodě a styděli jsme se. Potom jsme ale vylezli, protože jsme slyšeli, že Petr s klukama hraje v malém sále a hru ukončuje. Skončili opravdu ve 23:00. Petr nás naštval, ale nejvíc jsme se naštvali na Bujiho, který po našem odchodu řekl, že bude ještě třetí dějství. Petr slíbil divákům, že ve 23:30 pokračujeme, tak jsme opravdu začali pro dva diváky představení opakovat. Brzy jsme toho ale nechali, byli to totiž dva divadelníci. Jeden z nich byl ředitel divadla z Prahy, ale Hranice dobře zná. Navrhl nám, abychom se v Praze seznámili s Duškem, který pořádá kursy, měl pravdu, že stojíme na rozhraní. Buď přestaneme dělat tohleto, nebo se musíme snažit začít to dělat důkladněji, což já bych chtěl, ale Jurovi s Petrem zatím moc ne. (NezD 18)

JYHN: Tímto představením se DDB jakoby jaksi vracelo ke svým kořenům, do doby svých začátků. Jednak to bylo tím, že absencí jednoho herce se na jevišti, jako při prvních dvou představeních, objevili pouze dva aktéři, a jednak samotnou formou vystoupení. Na začátku se objevili dva piloti v letadle, které skončilo svou cestu na dně moře. Ale to vůbec nemohl být konec, teprve v hlubinách oceánu herci podporováni nezkrotným vodním živlem oživli a začala ta pravá improvizace. Návrat k začátkům DDB bych viděl, dle slov Jiřího Nebeského v tom, že jednotlivé scény byly uzavřenější až oddělitelné, bez pevnější vazby. Několikrát také přišel ke slovu klavír a herci se rozezpívali k songům, které by klidně mohly být vytržené z nějakého kabaretu, jak jsme mohli vidět v nedávno uvedeném Fossově Oscary ověnčeném filmu. (UC:30, projev ze 17. září 1993)

JJKN: Solidní průměr, živé. Když jsme se Hegera ptali jaký to bylo, řekl, že neví. Bylo to prý “prostě jiný než normálně” - proč neví, ale bylo to jiný. Možná to prostě jen míň skřípalo, protože jsme hráli jenom dva. Vidělo to asi 70 lidí. Heger tvrdí, že “nikdo neví, co si o tom má myslet”. (NebD 41:35-36)

JYHN: Co říci o této hře? Opět se vymyká z tradiční tvorby DDB. Představení s názvem Rychlý odjezd bylo snad více happeningem v Knížákovském pojetí než svébytnou improvizací na jakou byli ostravští diváci zvyklí. Říká se - nevstoupíš dvakrát do jedné řeky - a DDB se této starořecké moudrosti drželo dokonale. Již minulý rok bylo ostravské představení odlišné od toho prvního a při své třetí návštěvě přehlídky Setkání přijeli, narozdíl od ostatních souborů, které zde tradičně vystupují, opět s něčím naprosto jiným. Popisovat happening se, jak sami asi víte, dost dobře nedá, proto se o to ani já pokoušet nebudu. Myslím, že stačí říct, že překvapení diváci, byli překvapeni mile a nechali se vystoupením DDB tak zmást, že dokonce vyběhli spolu s herci ven z divadla, kde představení chvíli pokračovalo, aby pak bylo zakončeno až na nádraží Ostrava-Svinov. (UC:31, projev ze 17. září 1993)

JJKN: Sledovali jsme kus Sadílkových Bláznových zápisků a pak jsme se šli vyblbnout na naše představení, jenže! Vrátili jsme se, Sadílek už dohrál a diiváci se počali vytrácet. Nikdo totiž netušil, že budeme hrát my. Sice jsme se se Sašou Rycheckým dohodli, že budeme hrát po Sadílku ve 22 h, ale ten ignorant to prostě neohlásil. Takže najednou jsme byli v imbecilní situaci, pohled na hodinky rozhodl, ač já byl proti - pokusíme se stihnout vlak do Hranic, který jede ve 23:06 h. Oznámil jsem: “Dekadentní divadlo Beruška uvádí hru Rychlý odjezd, diváci-zájemci nechť nás následují”. A vyrazili jsme, běželi k tramvaji a řvali věty, většinou “to nestihneme!” a “musíme to stiihnout!”. Pár odvážlivců nás následovalo, ale ujeli jsme jim tramvají “na barák”, bleskově jsme se sbalili, čekali na tramvaj, odjeli na nádraží Ostrava-Poruba, koupili si lístky, občerstvovali se a ve 23:06 odjeli do Hranic. To byl konec 13. Berušky. Hráli: Marek, Nebeský, Nezhyba a Ličmanová - podle permanentky patří k divadlu - takže hrála - zatímco Budži, Radka a Michal Heger byli vytrvalými diváky. (NebD 41:75-76)

JYHN: Na večeři a už před ní vznikl dost velký problém, Petr začal tvrdit, že hrát nebude, protože se těšil, že nám bude zvučit. Nedávno jsme se totiž bavili o Ostravě a říkali jsme si, že bychom mohli třeba hrát ve dvojicích, ale nijak závazně jsme se nedomluvili. Jura začal tvrdit, že když Petr nebude hrát, tak na oplátku nebude zítra hrát v jeho filmu. Navzájem se pak obviňovali z vydírání, nebyla z toho zrovna dobrá atmosféra. (...) Jura si vyprosil ticho a řekl, že Dekadentní divadlo Beruška uvádí hru Rychlý odjezd, načež jsme se už oblečeni vydali před budovi. Hrstka diváků šla za námi, protože netušili, o co půjde. Potom jsme začali rychle běžet, diváci nám nestačili, a potom, co jsme naskočili do tramvaje, to úplně vzdali. Doběhli jsme až do Domu dětí - cestou jsme se snažili jako hrát, protože jsme v podstatě hráli, aniž jsme chtěli, protože představení mělo skončit až odjezdem. Sám jsme nevěděl, co si mám o tom našem představení myslet. Z jedné strany jsem cítil, že to mohlo být zajímavé a nečekané, na druhé straně jsem si říkal, že jsme možná diváky naštvali, ale tento pocit určitě nepřevládal. (NezD 23)

14. Pravá ruka recitátora karetních triků

II. Setkání netradičních divadel, Valašské Meziříčí, M-klub, 3. dubna 1993, 19:10-20:10 h (Marek, Nebeský, Nezhyba)

JJKN: V úvodní scéně leží na podlaze mrtvola Recitátora (Marek) v bílo-červeném tričku, přicházejí policisté-soudci (Nebeský, Nezhyba), mrtvola je obkreslena a fotografována, policisté si zapisují údaje a mrtvola ohlašuje název představení. Začíná vyšetřování. Struktura: nejprve policisté vyšetřují syna Honzu z rodiny Nicolsonových, u nichž bydlel recitátor v podnájmu. V retrospektivě se dovídáme o příchodu Recitátora na novinový inzerát a o domluvě s rodiči Nicolsonovými (Marie a Honza st.) o podnájmu. Zpět na policejní stanici, kde Nezhyba hraje na kytaru a Marek (Honza) s Nebeským se dávají do tance. Honza fingovaně umírá - policisté tak nechtěně zlikvidovali už asi třetího svědka. Začíná vyšetřování Marie Nicolsonové, matky Jacka a Honzy Nicolsonů. Marek je policistou v černém tričku. Jam session na policejní stanici. V následné zmatečné hře na slepou bábu chce každý zlikvidovat každého, nakonec je v bezvědomí (s cihlou v hlavě) policista Trevor (Nebeský). Střih: ocitáme se v hostinském pokoji Nicolsonů, kde Recitátor hraje na klavír, přichází matka Marie Nicolsonová (Nezhyba) a vyptává se na kdeco, mj. na to, kde je její manžel. Recitátor oznamuje, že je opilý v přízemí domu. Marie ho marně přesvědčuje vstát, přichází Recitátor, Honza st. Nicolson ho nejprve prosí o střízlivost a pak ho napadne jako Betonový muž. Střihem se ocitáme u soudu - obžalovaný je Recitátor (pro uvádění v omyl = vyzrazování nefungujících karetních triků), hrozivá scéna, kdy idiotským postavám uniká pod rukama všechna logika a jedna situace je asociativně (beze střihů, tj. v jedné scéně) měněna k naprosté nejistotě herců i diváků. Nakonec dochází v soudní síni k masakru - Nebeský jediný přežívá. Recitátor i kolega policista jsou mrtví. V závěrečné scéně jakobychom se vraceli (mám pocit) na začátek - na zemi leží Recitátor a policisté nad jeho smrtí rozjímají. Představení končí. (Neb: Pokus o popis děje hry, 5. dubna 1993, poznámka: ač je popis občas zmatený, je tu patrná snaha popsat představení očima jednotného děje, tedy tak jak by hra mohla vypadat, interpretace se mírně spopuje s popisem)

JYHN: Evě jsme svěřili světla a hudbu a asi 15 minut před začátkem jsme vymysleli úvodní scénu a možný vývoj. Petr na začátku ležel jako mrtvola a my s Jurou jsme tu vraždu měli vyšetřovat, takže se to všechno pak odehrávalo retrospektivně při výsleších. Hráli jsme čistou hodinu času, což není důležité. Stále jsme hráli tři, nebylo tam moc hluchých míst, i když někdo zrovna nemluvil, tak se aspoň snažil hrát - myslím tímto na sebe. Diváci se často smáli i zamýšleli - mj. nad dvěma mými aforismy, které jsem přečetl. Konec se nám taky povedl, protože se to vrátilo na začátek - k mrtvole. (NezD 27)

XXXII. Šrámkův Písek, Písek, Divadlo Fráni Šrámka, malý sál, 4. června 1993, 22:40-23:30 h (Marek, Nebeský, Nezhyba)

JYHN: S velkými nadějemi proto všichni tři aktéři odjížděli v červnu do Písku, i když věděli, že na nich leží obhajoba jejich zdejšího loňského triumfu. Bohužel se tuto tíhu unést nepodařilo. Příčiny lze hledat už ve špatné dramaturgii celé přehlídky, kdy byly za sebe zařazené soubory podobného zaměření. Na to právě DDB doplatilo. Herce předchozí představení divadla Vždycky jinak ze Vsetína dokonale vyvedlo z míry, navíc se dostavila únava z cesty a objevily se další skutečnosti, které společně přispěly k tomu, že se předvedená hra s názvem Tak: Jak hledám slunce zařadila mezi ty slabší kusy v jinak určitě bleskově hvězdné kariéře DDB. (Důležitou skutečností, která bránila hercům vytvořit zajímavější hru, byla absence nepostradatelné složky improvizace, kterou mimoverbální komunikace bezpochyby je. K tomu bych Vám rád přečetl úryvek ze své seminární práce ze sociologie, která pojednává teoreticky o improvizovaném divadle.) “Při improvizaci, stejně jako v běžném životě, nefunguje jen verbální, ale i mimoverbální stránka komunikace, která se na první pohled nemusí jevit zvlášť důležitou, ovšem její význam je bezpochyby značný. Při již zmíněném předpokladu vzájemné známosti herců často stačí jediné nepatrné gesto, posunek, mimický projev obličeje, či náznak pohybu, aby ten druhý okamžitě pochopil, jaká je situace, oč se tomu prvnímu jedná, co zamýšlí, jak tedy vhodně zareagovat, čímž by došlo ke skloubení představ obou aktérů o budoucím vývoji představení, což je na improvizaci jednou z nejdůležitějších, a proto zároveň i nejtěžších věcí. Pokud je tedy jeden z protagonistů schopen přijmout a dekódovat signály přicházející od druhého, může tyto včas vyhodnotit a porovnat je se svým myšleným záměrem, a na základě toho tuto svou představu přiměřeně poopravit a sladit ji dle kolegových požadavků a následně vyslat zpět druhému herci podobný signál, do kterého zanese kromě zprávy o přijetí předchozí informace navíc zase svou představu na budoucí vývoj představení v nejbližších sekundách. Takovéto signály jsou vysílány v průběhu celé hry s menší, či větší intenzitou v závislosti na tom, do jaké míry je nutno vystoupení usměrňovat jinak než verbálně.” Tato nutnost byla silná, ovšem signály vysílány nebyly, nebo nenacházely v pravou dobu pravého příjemce. Dalo by se tedy říci, že DDB v Písku propadlo. To naštěstí není pravda a s potěšením můžeme konstatovat, že si hranické improvizační divadlo zachovalo hezkou řádku obdivovatelů, a i přes onen výpadek, který se může ovšem přihodit každému amatérovi, získalo několik dalších nadšených příznivců. (UC:31-32, projev ze 17. září 1993)

JJKN: Plánovaný začátek zněl 22:30 h. Ale to jsme ještě seděli v šatně a postupně zavrhovali všechny návrhy. Únava a nechuť hrát. Ve 22:40 jsme začali, za 50 min. skončili. Velká sračka - něco jako druhá Ostrava. Každej si hrál svoje vtipy, asociace, práci s rekvizitama a rýmy - nakonec jsme to všechno naoko rámovali narážkami na “špatný film”. Vrcholem byl závěr. Yubba řekl: “Podal jsem špatný výkon!” A pak jsme asi 3 minuty kecali o představení - filmu. Konec. Zítřejší recenze byla “pravdivá”.

JYHN: Pak jsme začali vymýšlet o čem to naše představení bude. Zalíbilo se nám, že na začátku budeme ztroskotanci, a že zpětně se budeme snažit zjistit, proč jsme ztroskotali. Nervozita stoupala, takže jsme původní návrh zamítli, ale na lepší jsme nepřišli. Začali jsme asi ve 22:40 ve vlnách jako ztroskotanci. Úvod byl strašně rozplizlý a snad proto se představení vůbec nerozjelo. Vůbec jsme nehráli spolu. Vtipů bylo poskromnu a nic moc, žádná akce, která by to rozhýbala. Z představení se stal chaos, i když jsme se snažili tomu zabránit - sám jsme byl překvapen, že jsem se já nejvíce vra cel k původnímu ději. Konec jsme zahráli asi na třikrát. Diváci si ce tleskali, ale takhle by tleskali čemukoliv. Byl to hrozný pocit, všichni jsme měli špatnou náladu. (NezD 28)

JYHN: Hra nesla název Smažený vítr a dle slov samotných aktérů byla mírně rozpačitá. Přesto nebyla pro vývoj DDB nepodstatná - naznačila určitá témata, která se stala společná pro většinu dalších představení. Jde především o motiv technické civilizace - z obdivu k ní hry vždy pozvolna přecházely ke kritice a upozornění na nebezpěčí, které by hrozilo při nekontrolovaném vývoji techniky. (UC:37, projev ze 16. září 1994)

JJKN: Technika zklamala v prvních sekundách představení, od počátku se nedařila “vzájemná komunikace” - každý jsme si to představovali jinak. Peťák použil zase, už z letošního Písku známý, způsob naprostého bagru. Ten ovšem bere prostor ostatním. Tentokrát jen mně. Několikrát jsem se zkoušel “prosadit”, neúspěšně. Postupně jsem ustupoval (hříčka...), asi po půlhodině jsem pódium (nasrán) opustil. Takže si Peťák mohl zahrát sólo. Docela mu to šlo, začal komunikovat s diváky, nakonec jednoho dostal na pódium, nechal ho zpívat. Opustili jsme místo. (NebD 50:54-55)

JYHN: Nakonec jsme sedomluvili, že budeme hrát o vlaku, rsp. o jednotlivých coupé. Aby se to aspoň okrajově týkalo názvu Jedli jsme za republiku, tak ten vlak směřoval do Madridu přes Mnichov. Přesně v 18:00 h jsme začali - na jeviště jsem vylezl první a kou pil si lístky. Můj spolucestující byl Jirka. Znovu se osvědčila metoda, že hrajeme s Jirkou a Petr je trochu sám. Přece jen je největší individualita a dokáže si lépe poradit. Představení se nám dařilo, mělo švih, bylo akční i konverzační. Hráli jsme i hudbu. Sám jsem byl se sebou spokojený, protože se mi dařily vtipy - měl jsem jich tolik, jako snad za všechny minulé představení dohromady. Myslím si, že to ale bylo hodně vstřícně naladěným publikem, které bralo můj jemný trapný humor, který používám i normálně v životě. Úplně jsem zapomněl na to, že jsem se seznámil se dvěma klukama, jsou to mí opravdoví obdivovatelé. Koupili si tu mou pirátskou kazetu, kterou dali do prodeje Petr s Jirkou, něco ode mě taky četli a vypadali, že mají opravdu úctu. (NezD 35)

JJKN: Automobilový závodník František - Oskar je horník, který se zúčastní konkurzu na automobilového závodníka. Svědomí, karty, mrtví. V závěru došel dech, ale jinak to bylo dobrý, nečekaně. Myslel jsem, že to bude totální fiasko, ale rozhodně tro byl lepší průměr. (NebD 54:50)

JJKN: Hráli jsme 22 minut (i se čtyřmi klaněními na závěr), docela to šlo, nic extra, i když Petrovi se to zase líbilo hodně... Lidi tleskali. Rozhodně naše nejlepší písecké představení. (NebD 55:42)

JYHN: Vymysleli jsme, že budeme hrát o poště a obecně o přenosu informací, pomalu jsme si upravili scénu a světla a začali se duševně a fyzicky připravovat na vystoupení. Byli jsme slušně naladěni, i když se samozřejmě objevily určité problémy - hlavně s Jirkou, který tradičně ignoroval rozmluvení a rozcvičení. Na začátku to ještě nebylo ono, ale pak jsme se rozjeli. Hráli jsme jenom asi 25 minut, přesto tam bylo hodně děje, ten ale nebyl svázán v souvislý příběh - jednotlivé výstupy byly svázány pouze stejným tématem. Petr to viděl jako jedno z nejlepších, já jsem to viděl jako lepší standard, Jirka jako slabší standard. Renatě se moc nelíbilo, a holky (Alena s Katkou) dost dobře nemohly soudit, protože nás viděly teprve podruhé. (NezD 37)

JJKN: 5. června. Docela mizérie, únava, ospalost, nekomunikace, ale třeba Katce se to líbilo hodně. Obecenstvo bylo naprostochladné, vlastně nejhorší za celé tři roky... 6. června: Dívali jsme se na záznamy z představení a zjistili jsme, že Chlouba kuchyně patří k těm nejlepším, co jsme zahráli. Ten divácký smích chyběl natolik, že my sami jsme představení považovalii za špatné, ani nějaká podstatná únava není vidět, zkrátka se nám to dost povedlo. S jinými diváky by to byl excelentní úspěch. (NebD 55:44-45)

JYHN: Naladili jsme se do polohy, kdy jsme mohli podat slušný výkon. Zvolili jsme si téma “elektřina”. Hra se začala rozvíjet ajko každá jiná, od začátku nás ale brzdili diváci, kteří na nás asi nebyli naladěni, nebo nechápali, prostě nereagovali dostatečně dobře. Donedávna bych byl schopen říci, že něco jako kontakt herce s divákem je přeceňovaný pojem, že skoro ani neexistuje, ale teď jsem poznal, co to dělá. Hráli jsme něco kolem půl hodiny a byl to takový standard, až moc jsme ale zpívali a básnili, děj se moc vést nedařilo. (NezD 37)

JYHN: Vymysleli jsme téma vody a první scénu. Hra se rozběhla slušně, zůstali jsme ale u tématu rebelů, v němž se Petr s Jirkou vyžívali. Byl to samý režim. Snažil jsem se aspoň změnit prostředí, ale ti dva na mé návrhy nereagovali. Hra se začala hroutit, bylo to rozplizlé. Ke konci jsem dost vypadnul - Petr s Jirkou hráli role proti mně, s čímž jsem se medokázal vyrovnat. Hru jsem zakončil asi poprvé v dějinách DDB já, i jsem to trochu vypointoval.

64. Jiráskův Hronov, Hronov, Slávie, 10. srpna 1994, 21:05-21:45 h (Marek, Nebeský, Nezhyba)

JYHN: Navíc mi Renata řekla, že jí Michal Jendrulek řekl, že jsem to klukům ke konci kazil. Byl jsem v hrozném stavu. Rozhodli jsme se, že budeme hrát hru absolutně bez přípravy, bez úvodní scény, bez tématu. Hra se hned od začátku rozjela, byla hodně básnická, měl jsem dostatek prostoru, prostě se to povedlo. (NezD 39)

Kulturní festival ’94, Rožnov pod Radhoštěm, klub Loana, 26. listopadu 1994, 18:05-18:35 h (Marek, Nebeský, Nezhyba)

JYHN: Hráli jsme na prostoru 2 x 2 metry, ale stačilo to - moc akce tam nebylo. Jirka hodně vypadával, Petr to vedl a já jsem pořád hrál. Bylo to trochu jiné než naše normální představení, ale měl jsem z něj dobrý pocit. (NezD 43)

JJKN: Nakonec teda budem hrát jen dva. Nic jsme nepřipravovali, tedy Nezhyba v naší nepřítomnosti položil na scénu čtyři praktikábly. Šli jsme ven. Začala hudba (tak před 18:45) - soundrack k filmu Mechanický pomeranč, probrodili jsme se přecpaným sálem. Na scéně se svlékli z bund. Pak jsme začli - vznešené onomatopoická poezie pomalu přelezla v normální (místy rýmovanou) řeč. Příběh: nad městem duha. Milenci na mostě ji strhnou k zemi, promění se v pomlázku - ta duha a je pak v zombii. Další jsou příběhy zobie. No. Víc si toho nepamatuju. Humor hlavně z odhalování divadelního (čili “šit”) - diváci mimořádně vděční. Řev. Potlesk. Asi 40 min. představení Poezie skončilo. Oblékáme se a odcházíme. Doufáme, že čtvrtá nominace na Šrámkův Písek je naše. (NebD 60:47-48)

JYHN: Bylo domluveno, že dnes budou hrát pouze oni dva. Chtěl jsem si taky zahrát, ale neměl jsem chuť pouštět se do “nové poezie”, která mi zrovna moc nesedí. Začínalo se asi v 18:30. Já jsem připravil scénu a zaujal jsem místo na zemi pod pódiem, M-klub byl přecpán k prasknutí. Kluci začali od mluvy Strugackých, přes poezii se pak dopracovali k tradiční Berušce. Bylo to skvělé, povedlo se jim to. Když jsem viděl ty nadšené diváky, štvalo mě, že jsem nemohl hrát taky. Zároveň mi ale bylo jasné, že dvojice je pro improvizaci lepší než trojice, nechtěl bych být do budoucna brzdou. S klukama jsem se domluvil, že příště zkusíme Berušku ve dvou, hrát budu ale já (asi s Jirkou) - uvidíme. (NezD 45)

JJKN: Trvalo to půl hodiny, bylo to docela dost špatné. Já nevěděl, co k tomu propadáku dodat, tak jsem se postupně uchýlil do rohu a sledoval “své spoluhráče”. A těm lidem se to zase asi trochu líbilo. (NebD 61:69-70)

JYHN: V 19:25 jsme začali z ničeho, ze zvuků a z pohybu. Hráli jsme asi půl hodiny. Nešlo nám to zrovna ideálně. Jirka dokonce na několik minut úplně vypadnul (mohl za to ale taky sám). Já jsem si potvrdil, že nejsem konstruktivní typ, děj moc dál neposouvám, nejde mi to, zato ale určité situace mnou vymyšlené, jako krátké nápady, se mi snad povedly, celkem se mi povedlo pár vtipů. (NezD 47)

JYHN: Šel se na nás podívat celý gympl - skoro 300 lidí - zaplnili půl tělocvičny, v tom zbytku jsme si vyhradili kousek místa jako jeviště. Hra opět začínala od nuly, z pohybu. Bylo to uvolněné, nezávazné, všichni tři jsme měli dostatek prostoru. Téma se točilo okolo sportu, nebylo to zrovna moc imaginativní - z tohoto důvodu jsem moc spokojený nebyl. Jirka byl hodně nadšený, chápu, po delší době měl v trojici dostatečnou možnost se projevit. Dohromady nám to šlo, nikdo nevypadával, jak bývá zvykem. To je pravda. (NezD 47)

JJKN: Hluk v sále. Otrava, pak jsme z toho přece jen něco dostali (ze cenu debilit). Na hovno. (NebD 62:13)

JYHN: Dnešní vystoupení bylo pro nás vyjímečné v tom, že to byl jediný bod celého programu clubu. Během hraní jsme měli pár problému s neukázněnými diváky, Petr to ale slušně zapojil do hry. Tematicky mi to opět nesedlo - skoro všechno se to odehrávalo v jedné rovině - hráli jsme jednotlivé scénky, které režisér posuzoval, zda je vezme do televize (byli jsme čerstvě ovlivněni - Kačor z televize nám navrhl spolupráci, šlo by o nezávislý týdeník pro naši generaci, my bychom to snad měli uvádět). V podstatě to byl kabaret, Petr mohl excelovat, Jirka měl plno prostoru jako režisér, proto jsem byl nejmíň vidět. Zase jsme ale měli úspěch. Ano, úspěch dělá hodně, ale takový mě netěší. (NezD 48)

JYHN: Měli jsme vystoupit v rámci programu Svatojánské noci na přírodním jevišti. Bylo to pro nás velice nezvyklé prostředí, ale bylo hodně inspirující, i když akusticky samozřejmě šílené. Začali jsme před 21. hodinou. Myslím si, že se nám celkem dařilo. Představení mělo dvě dějství, z nichž to druhé jsme hráli trošku zbytečně jen proto, že to první délkově nestačilo na celou hru - nebyla to ani půlhodina. Diváci byli celkem daleko a vůbec to nebylo pro nás vhodné obecenstvo. Přesto to šlo, i když Jirka zase na nějakou dobu vypadl. Uvědomuju si, že v posledních několika představeních podávám stabilně snad slušné výkony - těší mě to, zapojuju se více než Jirka, Petr to přece jen nejvíce vede, na něj nemáme, ač je to těžké přiznat. (NezD 48)

Vsetín, Lidový dům?, 23. února 1996 (Marek, Nebeský, Nezhyba)

JJKN: Odehráli jsme dvě představení Berušky. První bylo špatné, druhé dobré. (NebD 65:60)

JJKN: Yubba to vzdal tak po 5ti minutách a šel pryč, mě to strašně sralo, ale ze solidarity jsem zůstal - dost blbé a diváci ještě blbější. (NebD 68:24)

Postupem doby jsem se začal na pódiu cítit čím dál tím víc cize. Jsem stále línější, takže začínám šetřit síly. V závěrečných dvou letech mého účinkování byly občas skutečně představení, na nichž mi nejzajímavější připadala finanční odměna. Co se to stalo? Kam se poděla radost z hraní, co vlastně přesně jsem od hraní kdy čekal? Zpočátku jsem říkal, že hraju (hrajeme) pro slávu, rsp. pro větší slávu Unarclubu. Není to ošklivý pocit stát na pódiu, když hlediště několik minut aplauduje, je to velmi příjemný pocit, který za námahu stojí. I peníze jsou příjemné.

Postupně jsem nahlédl zrůdnost tohohle “slavomamského” přístupu, ale co dělat, když to ve mě pořád je? Jak to jinak přetnout, než přestat hrát, když ta hlavní motivace je touha po slávě? Byl jsem rád, když se představení divákům líbilo a ještě radši, když se líbilo hercům, nejlepší byla spokojenost obou stran. Ale lenost je hrozná, v posledních letech mi bylo zatěžko jet někam za představením, protože čas strávený cestováním a na místě představení (mnohonásobně převyšující čas představení) mi nebyl milý, stále raději jsem sám nebo s Katkou - v teple domova, bez rizika, dávám přednost bezpečným uměním... Zní to hodně hrozně, ale co dělat, když to tak je? Nemůžu se přesvědčit, abych byl aktivní, když se mi už nechce.

Nepříjemnost toho času kolem představení byla zvýšena nepříjemnými stavy, které se dostavovaly s lidmi. Katka chtěla na (některá) naše představení jezdit, nebylo-li to z nějakého důvodu možné, vznikal nepříjemný problém. Měla-li jet, Markovi s Nezhybou to moc nevyhovovalo (občas ani mně), protože to trochu rozbíjelo kamarádskou pospolitost, takže zase rozladění. Když už k tomu došlo, pak se ovšem Marek i Nezhyba chovali poměrně vstřícně - a nasrán jsem byl já. A vlastně doteď jsem ve svém životě nedokázal skloubit svět kamarádů a svět láskyvztahu. Je to zatím nad mé síly, víceméně vědomně tedy mířím k odstranění co největšího množství třecích ploch, tj. setkávání s Katkou a kamarády v jednom čase. Když nad tím teď přemýšlím, problémem tu není ani tak Nezhyba, jako Marek. To už bysme se dostali ale moc daleko, do krajiny, o které toho sám moc nevím.

Dějiny Berušky jsou mj. jednou velkou emancipací - Nezhybovou. K mé velké radosti. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že až asi do roku 1995 dominovala představením dvojice Marek-Nebeský a Nezhyba ji doplňoval. Povaha jeho herectví i “scénárismu” občas, alespoň z pohledu dalších dvou herců, táhla představení k zemi, takže se mluvilo o tom, že by DDB prospěla redukce na původní dvojici. Nezhyba ale postupem času doslova nasál divadlo do těla a poměr “sil” v divadle se začal proměňovat. Tak došlo ke stavu, v němž vůdčí dvojici Marek-Nezhyba doplňoval Nebeský. I z toho jsoucí uražená ješitnost se stala malým závažíčkem na misku “proti”. Větší problém ale představovaly zmiňované koncepční nesoulady. V počátcích DDB jsme měli všichni skoro stejnou duši - stejnou představu (možná stejnou, protože žádnou) o směřování, stejný vkus. To se nutně později diferencovalo, každý kráčí směrem svých zájmů a schopností.

Nejpozději roku 1996 jsem stál před podobou představení, která mi jen málo vyhovovala, nedokázal jsem se do ní dobře zapojit (často jsem tzv. vypadával, tj. stáhl se na jevišti do “ústraní”), z vnějšího pohledu mi připadala otravná - nejvíc mi vadil jev, kterému říkám “nová poezie” (podobá se literárním improvizacím Nová poezie), jeho tvůrčím principem je zvuková kvalita slova (já dávám přednost významové), což (v té míře, v jaké byl užíván) vedlo k minimalizaci “dějové” složky. Proti počáteční tendenci, kterou jsem osobně nikdy úplně neopustil, tedy snaze po ději co nejvíce jednotném, šířeji tedy vlastně po pohybu v prostředí hodnot “nastudované” hry*/, se prosadila Markova (a Nezhybova) snaha o “improvizaci improvizačními prostředky”. Tedy pokus o “nový” útvar s vlastní estetikou a logikou. Do uvažování DDB vstoupila sousloví jako “předávání energie” či “zážitku”, “naladění se” před představením. V momentu, kdy přichází na scénu trojice herců, kteří asi dvě minuty se zavřenýma očima protřepávají své paže a zpěvem se ladí “na stejnou notu” jsem, obrazně řečeno, stanul v divadle, které mi bylo cizí. A co jiného s tím udělat, než odejít? Všichni lidé nejsou stejní.

Tak se stále častěji dělo, že představení se ubíralo směrem, který mě nudil (nedokázal jsem jej v tomto směru rozvíjet). Divácká reakce můj pocit ale nepotvrdila, DDB stále slavilo úspěch.

Od konce roku 1995 jsem byl pořád jaksi jednou nohou mimo divadlo. Samozřejmě ne všechna představení mi byla nesympatická, byl jsem rád za každý “experiment”, za každý pokus vybočit ze stále vyježděnějších kolejí, takové “experimentování” má ovšem také svá proti, jsem ale rád, že z DDB zatím nezmizelo a snad ani nezmizí. Zkoušet nevyzkoušené je prostředkem k tvůrčí radosti. Stejně jako ostatním, i mně zatím poslední - hudební fáze Berušky vlila novou krev do žil. Bohužel ale došlo k tomu, za co nikdo z nás nemůže: divadelní prostor je pro trojici v tomto typu představení (koncertu) příliš malý; zcela evidentní je zvláštní rys zpívaných představení - při improvizaci potřebuje zpěvák mnohem rozsáhlejší časový prostor k seberealizaci. Představení je v tomto případě postupně budovanou stavbou, kterou nejvíc poškozuje právě střídání za mikrofonem. Nezhyba tíhne k lyrické slovomalbě, já k epice. Dohromady je to neskloubitelné, nebo jen my dva to nedokážeme skloubit. Každá z těch staveb je jiná: Nezhybův zámeček, můj činžák, každý má své kouzlo, smícháním je však ztrácí. Další těžkostí je moje malá pěvecká dispozice, rozhodně neměřitelná s Nezhybovou.

Tak se odehrálo květnové představení na Šrámkově Písku 1998, představení z našeho pohledu velmi rozporuplné. Pro mě byly důležité dva momenty: Nezhyba byl otrávený, říkal, že končí, nedostal prostor, který potřeboval; o místech, která jsem považoval za obzvlášť zdařilá se dostupní diváci vyjadřovali jako o nudných. Došlo mi, že prostě nemám cit pro tyhle věci, když se úplně rozcházím s odezvou, a také jsem si řekl, že by byla škoda, kdyby z divadla odešel Nezhyba, kterého to baví a který chce hrát, kvůli tomu, že tam překážím já, kterého to baví stále míň.