ON CONNAIT LA CHANSON

V roce 1976 natočil autor děl Hirošima, má láska, Muriel, Loni v Marienbadu Alain Resnais film Prozřetelnost, v němž se poprvé v jeho tvorbě objevily prvky humoru. Přes filmy Mon oncle d´Amérique a La vie est un roman k I want to go home tato tendence sílí a vrcholí dvoudílnou komedií Smoking/No smoking z roku 1993.

V roce 1997 vzbudil ve Francii vlnu diváckého nadšení jeho zatím poslední snímek On connait la chanson, který jsme mohli před nedávnem vidět v rámci Dnů evropského filmu pod názvem Stará známá písnička.

Co v pozdních Resnaisových filmech postupně ubývá oproti jeho ranějším dílům, za něž mu náleží divácká důvěra, je především očividné, marienbadsky sebedemonstrující vznešeno, které už jakoby automaticky signalizuje filozofickou hloubku. Na druhé straně přibývá poťouchlé ironie, s níž je pojednána každá situace, postava, záběr, střih. Ve svém novém filmu Resnais opět ukazuje, jak dokáže být velmi nenápadně, decentně novátorský v rámci pobaveně "usedlého" vyprávěcího stylu. Jemné střihové a kamerové špílce (například scéna úvodního jemně intimního rozhovoru sestry hlavní hrdinky s jejím starým přítelem, uprostřed nějž díky nepatrnému pohybu kamery zjistíme, že manžel, o němž je vedena spiklenecká řeč, mu se samozřejmostí naslouchá), hravý scénář a skvělí herci (zvláště "kmenoví" Pierre Arditi a Sabine Azema). Vytříbený styl toho břehu kinematografie, který nezaznamenává holou skutečnost, ale vytváří vlastní pečlivě konstruovaný svět (velice podobný tomu našemu), jemuž věrohodně vdechuje život.

Onen "Zámek štěstí" z Resnaisových filmů (doslova zhmotněný v La vie est un roman a I want to go home) je tu rozparcelován do několika pařížských bytů a hrdinové jsou buď zaměstnanci nebo klienty zprostředkovatelské stavební firmy. Byt jako prostor zabydlení se ve světě, jako Godardovo "un place sur la terre" - místo na Zemi - z jeho Soigne ta droite (Pěstuj si pravičku, 1987).

To je dál spojeno s motivem podmořského života, reprezentovaným úchvatnými obrazy medůz, vznášejících se v prolínačkách záběry reálných situací, nebo scénami odehrávajícími se ve veřejných akváriích či v pracovnách s akvárii domácími. To vše jako symbol přirozeně plynoucího života, jemuž hrozí buď sevření, jakoby mezi průhlednými a zdánlivě neexistujícími stěnami akvária, a nebo zkamenění, což reprezentuje podivná plastika připomínající desítky zfosilněných mořských živočichů, v jejíž blízkosti se hrdinové filmu často ocitají. Klíčovým symbolem ohrožení je potom dravá chobotnice, kterou zahlédneme v jediném superkrátkém záběru jediné rapidmontáže, kdy si sestra hlavní hrdinky uvědomí, že nositelem hrozby, "stavitelem podvodu" i původcem nevysvětlitelných nevolností její blízké je právě její snoubenec, bezohledný podnikatel. Snaha ochránit život před "zmuzejněním" byla již v roce 1953 tématem autorova filmu Sochy také umírají a neustále se vine jeho tvorbou.

Dalším typicky Resnaisovým prvkem je vedení paralelní myšlenkové linie skrz vedlejší charakterizaci postav za pomoci nějakého "společného jmenovatele", jakousi "druhou personifikaci" příběhu. V Mon oncle d´Amérique to byly herecké filmové vzory tří hrdinů, v I want to go home zase náhle se zjevující comicsové postavičky. Stará známá písnička stojí na principu komentování děje příhodnými úryvky ze starých francouzských šlágrů, zasazených přímo mezi dialogy. To znamená, že postavy přecházejí z řeči přímo do zpěvu a okamžitě zpět.