"NÁŠ KONTEXT"

Nekrácený rozhovor Petra Marka s Martinem Čihákem pro časopis CINEPUR na téma "Český experimentální film 90. let".

31. 5. 2001



Čihák: Já o tom nemůžu mluvit, o těch věcech, co jsme dělali s Honzou Daňhelem, protože to je strašně dávno. Pro mě je to strašně dávno a pro mě je to těžká minulost a to nemyslím, že bych se od toho jako distancoval, to vůbec ne, naopak. Je to prostě zlatý období a pro mě tehdy bylo strašně důležitý to, za co já jsem Honzovi vděčnej a nikdy jsem to Honzovi neřek´ a nikdy mu to neřeknu, že mě naučil vidět... určitý věci, který já jsem předtím neviděl. To bylo všechno takový latentní... no to je pičovina takhle říkat, jo, ale ta spolupráce, že jsme věděli, že spolu máme dělat ty film a já jsem si z toho odnesl, že on mě naučil určitej způsob vizuality nebo ne vizuality, prostě vnímání tý skutečnosti. Zpátky k tomu Kadmonovi. To je náš dlouholetej spor o to, jestli v tom Kadmonovi ta muzika je nebo není na místě. Honza to chtěl x - krát předělávat tu hudbu a já ji prostě předělávat nechci. Ale pro mě je důležitý, že v tý době to tahle vzniklo a šmytec. A to, jestli se nám to po letech může jevit divný, nebo takový makový... Já strašně nerad se vracím k tomu, aby člověk ty filmy, který jednou udělal, předělával. To mně přijde divný.
Marek: A co je teda to viděný, co jsi říkal, že ti ten Honza zprostředkoval? V čem to je?
Č: Hm... Možná že to řeknu blbě, a je to na mě strašně negativní, ale musím to říct, že tak jak jsem předtím dělal svoje filmy, tak furt v pozadí byl nějakej, já to řeknu blbě, ale nějakej... obrazovej estetismus? ... to je blbost říkat, ale jo... vpodstatě jo. A on mě naučil vidět realitubez toho že by musel bejt ten obraz estetizovanej. J8 si to přesně pamatuju v tom Neustadtu, když jsme to točili, žejo, to jsou banality, nějaký pičoviny na smetišti a každej jsme dělali jeden záběr a druhej záběr najednou díky tomu, že jsem viděl, jak on to zabral, tak jsem najednou viděl ty věci jinak.
M: No a jak on to teda zabíral?
Č: No to je těžký, to já nedokážu popsat. Jeho fotky a celá vůbec fotografická tvorba... já jsem se s ním dlouho pral, protože jsme byli kamarádi a ta ranná fáze toho antropomorfismu, to on tam měl a furt to tlačil do těchhle věcí, tak mně to vadilo, ale pak se to najednou přehouplo někam... já o tom nedokážu mluvit. To je třeba podobný jako Brakhage Sirius remembered. To je taky najednou jinej typ vidění skutečnosti a to mi přišlo, že mi ten Honza dal strašně moc. On mi otevřel úplně novej prostor. Úplně skvělý, úžasný!
M: A co bylo teda předtím? Co byl ten starej tvůj prostor?
Č: Ono když se bude chtít člověk vyprsit, tak může říct, že stejně jako v sobě tuhle potenci měl a že už to tam bylo, to je takový to ješitný, kdyby to člověk chtěl říct. Což si myslím, že jo, že kdyby se to chtělo zpětně dohledávat, tak že tam nějaký tyhlencty motivy byly.
M: A to předtím bylo blízké té estetice osmdesátých let, ty symboly a tak?
Č: No to jo! Protože já jsem začínal dělat ty filmy skutečně z takovýho toho.. to zní blbě, ale... z takový tý vnitřní potřeby vyjádřit se ke světu... tahle píčovina základní, která nás ovšem všechnystejně nějak drtí. Já jsem fotografoval a zjistil jsem, že neumím fotografovat. To není prdel, to je fakt! A že teda bych měl točit.
M: Máme možná podobnej vývoj.
Č: Že mi to bude bližší a tak jsem si v osmnácti letech koupil první kameru, zcela cílevědomě za ušetřené peníze od příbuzných, jsem si koupil osmičku a začal jsem točit filmy. A samozřejmě to bylo ve stylu osmdesátých let.
M: A oni byly osmdesátý léta, že jo! (smích)
Č: To vůbec nemá s věcma, který jsme dělali s tím Hozou, vůbec nic společnýho. To je úplně jiná epizoda. Já myslím, že třeba Omastek by se dal vidět i dneska. To je dokument o skupině Omastek.
M: Já bych rád viděl všechny.
Č: Ten, si myslím, že i po letech, byť je tak jako hodně subjektivní... Tím, že není hranej. Ty hraný věci... (otřepe se) to bylo takový... No co s tím... Chleba.
M: Říkáš "byť subjektivní"... Proč "byť"?
Č: No subjektivní, myslím,že ten Omastek v sobě nese... že je v tom ta doba. Když jsem to viděl nedávno, tak jsem zjistil, že se povedo něco, co v tý chvíli třeba člověk si není jistej, že tam zachytíš něco z toho ducha doby. A najednou to tam je. A nebo mě to přijde teďka. A to i když se na to dívám kriticky, protože mě samotnýho, jako každýho, to bolí dívat se na vlastní film, to je strašná věc. Ale když je vidím z odstupu, tak mnohdy jsem překvapenej, co tam vůbec je. ALe to třeba vůbec nemá pro tohlencto smysl, protože dneska ta avantgarda v uvozovkách devadesátejch let je někde úplně jinde.
M: No a kde jseš tam ty, říkáš?
Č: No, to je...
M: Zkus to... Protože tě vlastně známe jako "guru"...
Č: No to je paradoxní... Vždyť já jsem vlastně nic neudělal, že jo. No né, rozumíš... Když to vezmem takhle, tak je to vpodstatě pravda, nebudeme si to nalhávat. Martin Blažíček udělal - můžeme se bavit, jestli to má prostě srdce nebo to nemá srdce - ale udělal nějaký filmy. Ale já jsem vpodstatě nic za posledních pár let neudělal, já jenom prostě mlžím a... Jo, chci, aby se tyhle filmy prezentovaly a snažím se pro to něco dělat, pokud můžu...
M: Jsi vlastně v poslední době "manažer české avantgardy, českého experimentálního filmu". Humor.
Č: To je blbost, že?
M: No.
Č: No ale já už na nic jinýho se nezmůžu, že jo. To, co teďka děláme s tou Alicí, to je zas něco úplně jinýho. To je úplně jinde.
M: Počítáš teda třeba, že od Zahrádky jsi jinde?
Č: Periodizace mé tvorby, jo? První fáze... to je blbý sebehodnotir, ale je to tak... první fáze jsou ty osmičky, co jsem dělal v první polovině os,desátejch let. Druhá fáze - konec osmdesátejch let, kdy jsem začal dělat na šestnáctkua trošičku se ty věci proměnily a kdy po těch prvních - Hra na slepou bábu, Chleba, Filtrace - slavné filmy, které bych někdy rád viděl...
M: Ony jsou ztracený některý, ne?
Č: No některý jsou ztracený, ale naštěstí existuje jedna kazeta, kde jsou nahraný, ale já jsem si to nikdy nepustil, protože se toho bojím a bohužel mě to mrzí.
M: Čeho se v tom bojíš, že to bude blbý?
Č: No že to bude blbý, protože si pamatuju ten film na filmu. A teď, když to uvidím na tý kazetě tak vím, že to prostě bude zkurvenina. To je prostě vždycky. Pak jsem měl strašně velký období, a já za chvíli začnu strašně vzpomínat sentimentálně, takovej zlom po tom prvním období, kdy jsem byl jako urputnej a chtěl jsem sám dělat ten film a "vyjádřit se" k tomu světu a bejt jako... A pak během tý poloviny osmdesátejch let nastala taková věc pro mě strašně důležitá, že jsem se naučil spolupracovat s lidma. Ono je to normální, to by člověk měl...
M: Já s tím mám třeba problém.
Č: Že jsem si řekl, že nemusím dělat svůj film, prsit se, ale prostě přišli kamarádi, měli nějakej námět, tak říkám "jo, já vám udělám kameru, odstříhám, vy se pod to podepíšete, to je jedno..." Tak takhle vzniknul třeba Bufet, to je takovej kultovní film, kterej třeba ex post.... v něm je zajímavý sledovat, kam se ty lidi z něj pak posunuli. protože tam hrahe třeba Jirka Peňás,kterej tam hraje bufeťáka, kterej tam čte Marxův Kapitál ve španělštině a jí k tomu suchej knedlík. Nebo jsou tam, další lidi, třeba Petr Švarc, kterej potom dělal šéfa zpravodajství na Primě. Prostě jak ty osudy se z toho bufetu... A jedna holka, která tam hrála, ta pak dělala někde velyslankyni, někde ve Slovinsku nebo arabskejch zemích... To bylo zajímavý vidět, jak se ty lidi rozutekli...
M: ...z bufetu...
Č: ...z bufetu, no... kde mocali to pivo... Pak pro mě byl důležitej svatej František. To je klasickej hranej film o svatým Františku z Assisi z osmdesátýho osmýho, kterej pro mě byl důležitej kvůli Ester Krumbachový, která mi jednak pomohla, když jsem se s ní tehdy hodně přátelil a to trvalo tak půl roku, pak jsme se tak nějak... já už nevím, to je jedno. A ta mi třeba dala víc než celá FAMU. Tím, že byla ochotná se mnou sedět nad tím mým scénářem. To je, jak říkám, klasickej hranej film, kterej je dělanej jaksi nestřihově, že ty sekvence jsou vlastně pojatý v jednotlivejch záběrech, který vycházej z románský ikonomalby. Tam jsou přesně ty kompozice a je to takový... ano, je to ten estetizmus, kterej mi naštěstí potom Honza ukázal, že ne. O svytým Frantušku z Assisi, kterej mě zajímal a kterej mě bral a tak dál. A Ester, no na to když se dostanu, tak budu za chvíli plakat... To byla úžasná ženská, strašně mě naučila vnímat ten film. A je to to, co já věřím, že by mělo bejt a musí bejt a vždycky je, že si ty věci nějak předáváme.
M: Ta tě teda naučila vnímat zase jak?
Č: Třeba. marginálie, úplná. Ale jako příklad: když mi třeba vysvětlovala, co je to kostým. Že ona kostým, aspoň co mi vykládala když dělal s Honzou Němcem, že pro ni nebyl kostým "oblíknout toho herce", ale vymyslet třeba gesto...
M: ...hrající, významová záležitost.
Č: Přesně. Nebo když prostě v Mučednících lásky na vojenskou čepici dá tři perličky, úplně bižuterní. A najednou ono to funguje a celý se to posune. Není to realita, ale je to realita, víš co myslím? A za tohle jsem jí strašně vděčnej. Neřkuli o tom, co znamenala pro mě tehdy, já jsem měl problémy srodičema, protože jsem propad ve škole na vejšce, takže těžká pruda s rodičema, že jsem nespolehlivej a neschopen studovat. A teď mluvíš s někým, kdo je otevřenej... No, to je sentimentální... kterej prostě jednadvacátýho srpna osmdesát pět, šest otevře balkón, pustí Martu Kubišovou, podívá se na mraky a řekne: "Ještě letos neodejdou"... Tak to je o tom, no.
Č: Kdybych měl jmenovat své v uvozovkách učitele, tak to bude ing. Valušiak, bude to Ester Krumbachová a bude to pan matematik Vopěnka.
M: Před chvilkou jsi jmenoval ještě Honzu Daňhela.
Č: A Honzu Daňhela, jasně, samozřejmě, to jako bezpochyby. Ale s Honzou to bylo jako rovný s rovným. Honza Daňhel mě strašně ovlivnil. Otevřel mi věci, který...
M: Tak něco o tom Valušiakovi...
Č: Ovlivnění od Valušiaka bylo v první řadě o tom, že mi řekl, že se mám přihlásit na střih. Protože já jsem se, to asi víš, na FAMU hlásil sedm let než jsem se tam dostal.
M: No tak to nevím, to je vynikající, to jsme na tom podobně skoro...
Č: Hlásil jsem se na dokument, na fotografii... A pak mi pan Valušiak v Uničově říká "A nechcete se přihlásit na střih? Tam byste se moh° dostat." Sice jsem se tam nedostal na poprvé, přesto že jsem vyhrál příjimačky, což bylo daný tím, že jsem byl na matfyzu a oni nechtěli... ale to je jedno.
M: Máme to stejně, teda?
Č: No a pak jsem se teda příští rok dostal. A to bylo první ovlivnění, že mi řekl, že na tom střihu pochopíš ten filmovej jazyk zevnitř. A to je důležitý. A hlavně si myslím, že českej amatérskej film by v těch osmdesátejch letech nebyl bez pana Valušiak, kterej to v těch porotách zaštiťoval a hájil atd.
M: Já ho dodnes mám hodně rád, vlastně vždycky, když jsem se s ním potkával...
Č: Problém je v tom, že...
M: Že to má svou mez a za tu už se nejde...
Č: Že to má svou mez a v odbdobí tý Zahrádky, Neustadtu a Kadmona se to prostě nesetkalo. Což já jsem si myslel, že on jako...
M: ...ještě...
Č: ...veme... A nevzal, no. Takže pak už nic nebylo.
M: Já jsem jednou seděl u televize, pustil jsem si doma televizi a viděl jsem nějaký dvě sekundy filmu a řekl jsem si:"To stříhá Valušiak, určitě!" a měl jsem pravdu. Nevím, jak jsem to poznal...
Č: Ale to je jasný!
M: Ale mně se tohle stalo třeba i s Radimem Špačkem, že jsem viděl na festivalu začátek filmu...
Č: Kterýho?
M: Film Ve svém bytě bydlím sám
Č: No?
M: A já jsem si říkal: To natočil určitě Špaček!", asi po třech sekundách. A byla to pravda. Jakkoli mně třeba může i srát... a tak..., takže v něm je něco opravdu... je v něm něco, co je z toho poznat.
Č: Ale Radim Špaček je, myslím, jako slušněj filmař, na druhou stranu.
M: To je vlastně zajímavý, že když se mluví o tom takzvaným "experimentálním filmu", tak kdo tady natočil jedinej celovečerní experimentální film, je Radim Špaček. rychlé pohyby očí jsou vlastně experimentální film, i když mně se třeba nelíbí...
Č: Ale je to jako jiný...
M: A je podiv, že se o tom vlastně nemluví v kontextu... "našem"... (smích)
Č: "Našem kontextu"! (smích)
M: "Náš"...
Č: "Náš kontext"! Ne, je to pičovina... "náš kontext"
M: No já vím, tam byly uvozovky rovnou.
Č: No jasně.
M: Já jsem si říkal, že to je důležité, aby takový film vznikl, ale vlastně se mi nelíbí, je důležité aby vznikl, ale ne takhle.
Č: Podle mě to je ale daný tím, že... To dělal David Čálek? Já si myslím, že kdyby to Radim udělal s někým jiným, kdo by tam nerval tedlecten estetismus šílenej, takovej jako obrazovej, kterej tam je furt celou dobu...
M: Koneckonců jsou tam i ty osmdesátý léta hodně...
Č: Jsou tam, no...
M: Takový ty momenty třeba s těma rukama, i když říká Špaček, že tohle se mu zdálo, ale v tom filmu to působí prostě tímhle způsobem.
Č: Je to divný.
M: A je srandovní, že jak jsou mi ty věci v těch osmdesátých létech směšný, tak je mi to i blízký, hodně.
Č: No však počkej, vždyť tys v osmdesátejch letech už...
M: Já jsem vlastně už točil, takže...
Č: ...tys už točil, ne?
M: Jako ale já jsem byl v osmdesátým v první třídě! Já jsem chodil s Pavlínou Míčovou do třídy.
Č: Jo to je ta, jak má o tobě psát do toho? Aha!
M: To jste fakt chodili do první třídy? To já jsem byl na gymplu!
M: Kolik ti je let teďka?
Č: Třicet sedm.
M: Ty jsi o deset let starší? Tobě je tolik, jo?
Č: Jo.
M: Já mám dvacet sedm. Těší mě.
Č: Ty seš sedmdesátej třetí?
M: Sedmdsát čtyři.
Č: No, já jsem šedesát čtyři.
M: Aha, no tak to jsem netušil. Já jsem... ty seš starej!
Č: (smích)
M: To je hnus!
Č: No to je hnus...
M: Tak to tě může těšit, že to lidi netušej, že to nejde poznat... To jsou pělkné komplimenty.
Č: No...
M: Takže já jsem to dětství prožil v těch osmdesátých letech... Já jsem třeba zjistil, že většina hudby co mám rád, je tak z let sedmdesát devět až osmdesát tři.
Č: Dál už člověk nic neposlouchá, že jo? A to taky rveš do těch svejch filmů.
M: No. A jsou tam i různý shity,kterejch se nemůžu zbavit. A jsou třeba hudby a i filmy, ke kterejm jako dneska už nemám žádný stanovisko, jestli je to dobrý nbeo špatný, jenom to prostě mám rád z té doby, takže to vlastně nedokážu už vůbec nějak... něchci říkat "objektivně", protože to neexistuje, ... posoudit.
Č: No ale to je šílený s tímhle žít, rozumíš...
M: No každej s sebou vlastně vleče těch pět let určitejch, kterejch se jako...
Č: ...nemůže vzdát...
M: Na to se vlastně potom nabalují ty komerční vlny těch nostalgií potom.
Č: No nebudeme to...
M: ...vulgarizovat.
Č: No nebudeme říkat, že Renč měl svých pět let a proto natočil Rebely!
M: No ne, ale jak se třeba po těch periodách dvaceti let vrací ta hudba těch šedesátejch v osmdesátejch a sedmdesátejch v devadesátejch... že vlastmě ta mládež, která to poslouchala v autě s rodičema v těch pěti nebo deseti letech, teďka má tu kupní sílu!
Č: To je šílený.
M: Ale zpět.
Č: No kam zpět? Pan Valušiak je skvělej. A mrzí mě, že s ním vlastně dál nemlžu víst dialog... nebo nevedu dialog, protože mi to chybí... no nevím jestli chybí, ale mrzí mě to v každým případě. Jo, že mě strašně mrzí ztrácet ty lidi takhle, že se prostě jakoby rozejdete a to je divný... nevím co s tím.
M: Ten Honza Daňhel teď zrvna říkal, to bude možná podobný hodně... to bude asi dost silný mezi váma, říkal právě, že by tě rád viděl...
Č: Já jeho taky.
M: ...a že proto vlastně nic nedělá a že cítí tu blízkost na dálku pořád...
Č: No, to tam je, no... Já myslím, že bylo strašně důležitý, že jsme loni jeli do toho New Yorku spolu vlastně po těch X letech, kdy jsme se víceméně neviděli, Tak to bylo skvělý, že jsme tam spolu byli s tím Michalem Bregantem, byť mě to srao, že teď se tady pouštěj filmy, myslím jako Adam Kadmon, pět let poté co byl natočenej. My když jsme ho udělali, tak jsme chtěli, aby to v tý době bylo... nechci říkat publikováno..., ale mně vadilo, že se o tom v tý době mlčelo. Prostě jsme to odpromítali v Dejvickým divadle, protože on tam byl na civilce, tak jsme tam udělali jednu projekci a vlastně ty filmy vyšuměly. A vlastně dnešní v uvozovkách generace, myslím Martina Blažíčka, Františka Wirtha..., oni k tomuhlectomu nemají vztah, nebo... tam se necejtí kontinuita. To je taky jedna věc, která mi přijde důležitá, co u nás existuje, že vlastně není kontinuita v tý filmový tvorbě mezi těmahletěma klukama, který teďka dělaj - Martina, Františka, Martona Ježka... Ale oni vlastně amni necejtí potřebu se vztahovat k nějaký minulosti. Ať pozitivně nebo negativně.
M: Zase já speciálně u Martina Blažíčka cítím, že tam je ta kontinuita, že dokonce poměrně plynule, mně připadá, že navazuje na postupy, který...
Č: Myslíš? Tak to je zajímavý, to já právě mám pocit, že... To nevím, no...
M: Mně připadá vlastně Blažíček jako takový "poučený žák", zcela navazující...
Č: Ale on mi sám říkal, že on osobně se nevztahuje žádným způsobem třeba k tý generaci osmdesátejch let, to znamená třeba Pavla Dražana, Petra Hviždě... jo, těch... to vůbec.
M: No to si ani nemyslím, já třeba myslím tu světovou jako Mekas, Kren...
Č: No to jo! Na to jo!
M: A ty myslíš na tu naši českou.
Č: No, a on řekl, že ho to prostě nezajímá, že to jsou ty symbolisti... atakdál. Já to cejtím, že to je zlom, že tyto lidi se k tomu nevztahujou. To je přece úplně jinej způsob vyjadřování, úplně jinej způsob uchopení filmu...
M: Mě připadá, že jediným přemostěním právě tady tohohle je Pevnost.
Č: Vihanové...
M: Že to je takový divný skloubení...
Č: No to jsi samozřejmě... jestli to má být v rámci nějakýho rozhovoru, tak na Pevnost já jsem samozřejmě...
M: Háklivej.
Č: No... k Pevnosti já mám vlmi intimní vztah, blízkej, protože jako...
M: ..."nechci to říct, ale"...
Č: ... no tak to chci říct, prostě Pevnost je... teď to jako bude nadnesnený, jo, ale... kdyžs to řekl tak dobře, budem se o tom bavit. Pavnost já skoro považuju za svůj film. Jo? A faskt mě to mrzí, že se to posralo s tou Vihankou, že jsme to prostě spolu nedostříhali... Protože, to znáš asi tu historii toho, že já jsem dělal jí asistenta režie a vlastně jsem tam byl celou dobu a ten film jsem opravdu miloval a pak jsme to stříhali spolu a pak je tam pod střihem někdo jinej, ale to je jiná věc... No prostě jsme se... já jsem konfliktní debil, takže mě pak nakonec vykopla... Ale já prostě ten film miluju. Myslím si, že je to jeden z mála filmů český kinematografie devadesátých let, kterej... A tam byli tak nasraný! Žejo, ty osvětlovači byli nasraný a říkali "Ty vole, proč tady točí nějaký šedesátý léta, to už je dávno pryč!" A já jsem říkal "Ne, netočí šedesátý léta, točí osmdesátý devadesátý"... Tam byla strašná averze z hlediska toho štábu vůči celýmu tomu natáčení, to by bylo na samostatný povídání. Ale jako Pevnost... Pevnost jo. Já tam mám samozřejmě ještě takový svoje libůstky, já je nebudu říkat... ale řeknu je..., který jsem tam jako implantoval... ale to jsou jenom úplný detaily jako třeba pohyby herců, věci herců, který jsem tam... já vím, že to zní namyšleně, kurvaprdel, ale já to neříkám z toho důvodu! Já to říkám z otho důvodu, že ten film mám rád. A že jsem tam třeba s tou Vihankou..., že prostě jsem řek "Jo, tak dejte tý herečce do ruky jabko" a bude to... najednou se ta epizoda odvíjí úplně jinak nebo... v tom aranžmá... něbo udělejme tohle, že to bude takhle, jo? Že ten člověk poběží... Takže to jako mám rád... Pevnost... na Pevnost ses ptal dobře. A myslím, si že tam udělal obrovskou - teďka jsem to nedávno viděl, byť tady na videu - že tam udělal obrovskou práci ten Jirka Macák, kameraman, tím, že tam vlastně neexhiboval. To se mi na tom líbilo, že on se nesnažil bejt kameraman jako F. A. Brabec nebo tak. On prostě ctil tu věc a v tom mi to přišlo strašně dobře. A o mi vlastně taky strašně otevřelo.... to, že prostě nějaká vnitřní pokora toho tvýho řemesla nebo jak to nazveme, že tomu prospěje víc, než když budu dělat... a to si myslím, že on tam dokázal. Protože to vlastně není film, kde by někdo řekl "To je kameramansky zajímavý". No ale on ctil... On se prostě nesnažil prosazovat, to se mi na něm líbilo. No máš pravdu, to je vlastně... jo. To jsem si nikdy neuvědomil, že to je tendlecten přechodovej film...
M: No ale smaozřejmě jak si stěžovali osvětlovači na šedesátý léta, tak ono je to přemostění i z těch šedesátejch.
Č: Je, je.
M: V tý alegoričnosti třeba.
Č: Ale je to... je to FILM, že jo...FILM je to v každým případě.
M: Já jsem o viděl tehdy, když to mělo premiéru a já jsem byl v prvním ročníku na filmový vě, tehdy mi bylo osmnáct nebo devatenáct, což jsem toho o filmu ještě mnoho netušil, si myslím, tak si pamatuju... hlavně si tam pamatuju nějakej záběr nějakýho světlíku nebo co to bylo, ten mi utkvěl z toho nejvíc... Světelný bod uprostřed někde...
Č: Aha, aha...
M: ...jako nějakej světlík nebo komín... nevíš co? SVětlo uprostřed tmy... čtverhranné...
Č: No jo, asi vím, no...
M: Pamatuju si, že se mi strašně líbil střih u toho filmu a že mě tehdy ten film zčásti i sral. Ale střih se mi líbil hodně. Takže jsem nevěděl, že na tom máš podíl!
Č: No mě to mrzí dodneška, fakt, to mám jako těžkej ten... Ale to bylo daný tím, že já jsem byl debil. Já jsem prostě paní Vihanový... teda to je moje interpretace, ona by řekla možná jinou, ale... My jsme to stříhali spolu, a když jsme dostříhali první verzi, tak já jsem jí říkal - to bylo někdy před vánocema... Ona měla tu urputnost, to je v pořádku, ale já to nemůžu akceptovat stoprocentně. Já jsem říkal: "Já chci teď čtrnáct dní nebo tři neděle od toho odstup." A ona říká "Ne, musíme dál stříhat!" A já říkám "Ne, paní režisérko, já to prostě nebudu... teď si dejme odstup". A ona že jsem se na to vysral a já říkám "Ne, nevysral, já chci jenom odstup". A seděla na tom v tom Krátkých filmu, na tom Barrandově než to zrušili, sama a dostříhala to. Některý střihy, který tam udělala, protože sei je pamatuju samozřejmě, mě serou, některý ne, ale mrzí mě to. Mylsím si, žeby to bejvalo tomu pomohlo ten odstup, kjdyby ho ona měla a já a oba dva, který jsme na tom dělali, že by to tomu pomohlo.
M: No já mám zkušenost s Vítkem Janečkem, když jsme dělali ten film o těch Karlových Varech - V centru filmu - tak jsme si právě říkal "Musíme si dát pauzičku a potom se na to podívat" A nakonec jsme stříhali, že jsme to dostříhali tak tak v termínu a odevzdali jsme to do televize, protože jsme to prostě nestíhali. tak jsme si řekli "Uf, máme to za sebou!" a pustili jsme si ho za měsíc nato a zjistili jsme, že jsou tam opravdu věci naprosto nesnesitelné, dokonce věci, o kterých jsem se s ním dva dny hádal, že tam musí být, přesvědčil jsem ho nakonec a zjistil jsem, že to nakonec vůbec nebyla pravda, že to tam nepatřlo a že on měl pravdu.
Č: Ale to je důležitý mít odstup, mít čas na ten film. A to je to, co dneska není. V tý zkurvený televizní produkci ti řeknou, že máš sedm dní na střih a hotovo.
M: Dokončit film a za měsíc se ke němu vrátit a zjistitm, jestli to stálo za to. Teda pokud zase neděláš ten film stříhanej v kameře, kterej na tom zase stojí.
Č: Ale ta Pevnost, to jsi narazil jako...
M: ...hřebíček na hlavičku?
Č: Mě to mrzí. Já to přeženu úmyslně, ale pro mě je to něco jako ukradený dítě nebo jak to nazvat. Já jsem fakt s tím žil a chtěl jsem to dostát do konce. Fakt jsem chtěl a ten film jsem měl moc rád.
M: Tak to ti bylo zrovna přibližně tolik kolik mně, že? To bylo zhruba před deseti lety...
Č: A vůbec ten zápas s celým tím štábem! My jsme s Vihankou dělali tak, že jsme tam měli regulerní střihací stůl na místě natáčení v tý pevnosti a, dodneska to nechápu jak jsem to vydržel, ale přes den se točilo a přes noc se stříhalo. Nebo minimálně synchronizovalo. To bylo šílený, to nechápu. To se nedělá běžně, to je blbost úplná. No Pevnost je prostě nedoceněnej film. Ať dopadl jakkoliv - Serou mě některý věci, který tam ona dotočila potom - takový záběry na ty baráky v takovym podlhledu a tak... tak to mně vadí, protože si myslím, že to tam není na místě, ale to je jedno. Ale Pevnost mám rád. Ale kolik je takovejch českejch filmů? Nic není. Oni tady budou furt propagovat nějakej zkurvenej bleděmodrej svět nebo tmavomodrej... a vlastně tu Pevnost vůbec nikdo stejně nikdo neocenil. Ani ta kritika. Já neříkám, má samozřejmě svý mouchy ten film, můžeme provést analýzu a rozbor, ale pořád je něčím důležitej a myslím, že úplně vymizel v tý český uměnovědný nebo filmovědný kultuře. M: Ale tím hůř ještě dopadl ten Rubín.
Č: A ten Rubín taky, jistě.
M: Ten dopadl ještě hůř.
Č: Ano, ano! Pevnost a Rubín jsou dva filmy, který o něčem byly v osmdesátých letech. Teda v devadesátých. A nic jinýho nebylo... a nebude.
M: A kdy jste dělali ten Neustadt?
Č: Neustadt byl někdy devadesát jedna nebo devadesát dva si myslím... Já jsem předtím dělal ty Bohnice... Ale je tu jedna zapomenutá věc v dějinách českého filmu, že my jsme s Honzou dělali první česko - americký film. Jmenuje se Squaller, mám ho ještě tam... existuje kopie...
M: No ještě ten Jánošík, ne?
Č: Squaller. Na FAMU přišel kluk Američan, takovej rasta vlasy, mimoň - samozřejmě A přišel za paní MAšíkovou na produkci a říkal: "Já bych chtěl točit film". A ona říká "Běžte na Filmexport!" (smích) A tak jsme se dali dohromady a nattočili jsme todlencto. A zpětně: na to, že já jsem předtím neviděl žádnýho Jarmusche a von mi jenom o tom vyprávěl, tak si myslím, že to určitou tuhle náladu, nechci říkat jarmuschovskou... ale jo, jo... trošku to tam je. Některý tydlencty momenty tam jsou a to byl hlavně film, od kterýho jsem taky stříhal negativ. Fyzicky. Opravdu stříhal negativ, protože jsme neměli prachy samozřejmě, tak jsem stahoval negativ sám. A myslím si, že to taky není úplně blbost. To byl devadesátej první rok. To bylo opravdu jinak, než co dělá dneska ten Blažíček a tydlecty lidi. A to nemyslím vůči nim zle
M: A jak to myslíš?
Č: No jenom že to bylo jiný a nevím, do jaký míry by tohle bylo pro ně akceptovatelný. Já si nejsem jistej, do jaký míry by pro tebe, pro další lidi... jako já bych klidně promítal svatýho Františka z Assisi, ale bojím se toho, že prostě řeknete "To je pičus, debil! On tady dělá hranej film normální. My všichni smažíme tu avantgardu... teď to přeháním, jo... a on tady dělá normálně hranej film, kde jsou dialogy, symbolismus a... bla bla bla..."
M: No a teď: Není to jedno přece?
Č: No je, ale já se s tím musím nejdřív srovnat.
M: No ne, já myslím, jestli není jedno jestli hranej nebo... Je! Já to mám tak, já jsem vlastně v tomhle ohledu úžasně promiskuitní, protože já si rád udělám vpodstatě hranej popovej film, protože si myslím, že je to fakt jedno.
Č: No já vím, no...
M: Mám pocit, že třeba možná Bažíček je v tomhle takovej... rigidní... proto se bojím takové té zakonzervovanosti...
Č: No, to je pravda. Ano, to jsi řekl úplně přesně, ano. Martin Blažíček je v určitém ohledu rigidní. C ož ovšem se nakonec ukazuje v tom V_LTRA možná...
M: Jako že přenáší něco... Že to dotáhne až do té hodiny a půl celovečerního programu něco, co vlastně má potenci na těch čtyřicet minut třeba...
Č: No, přesně, přesně...
M: No s tou rigidností souvisí vlastně to, jak jsem říkalten humor, ne ve smyslu anekdota nebo gag, ale jako vůbec ironickej přístup... Rigidní můžeš být ve chvíli, kdy jseš si stoprocentně jistej a můžeš být tvrdej... A když nemáš ten ironickej podtón, tak...
Č: Tak to je v pr...
M: To je jako ten Bresson, mně připadá... Já jsem se dneska bavil s Němcem o tom, že Němec mi připadá, jako kdyby Bresson měl humor.
Č: To je dobrý. To je dobrý, ano.
M: Že dokáže z každýho záběru vytáhnout přesně jeho podstatu, ale s tím, že Němcovi se tam dostávají boční věci a věci co valstně jsou jako "nepatřičný" a kolem dokola a on je dokáže všechny z toho vytáhnout a zase využít. Kdežto Bresson si to osekaljenom na tu výpověď a vlastně začal, i když ne filmově, nudit. Filmově to nenudí. Ale vlastně to člověka... vlastně to ztrácí šťávu tou důsledností. Že tam není možný uhnout, že je to všechno úplně přesný... A jakkoli třeba já úplně souzním s tím, co psal, tak vlastně s těma filmama už tolik ne.
Č: Hm.
M: Ale Něžná se mi líbila hrozně moc. Ale teď se zase vrátit k těm ježkům a k tomu Blažíčkovi. Ježek, to zase... tam je hodně humoru, myslím.
Č: No Ježek je... hodně humoru... Ježek je
M: To je takový ten "skeptik - těšitel", taková skeptická ironie.
Č: No já nevím, já ho mám... Ježek je dobrý, ale buďme k tomu neschovívaví, že jo... Já nevím, do jaký míry on ten vztah zvukový složky a obrazu domejšlí. On to má obrazově velmi pěkný. A má to zvukově velmi pěkný. Ale já si nejsem úplně jistej, jestli obě dvě tydle, teď to řekneme učeně, složky filmového...
M: ...komunikujou...
Č: ...jestli spolu komunikujou...
M: ...a na těch správných místech...
Č: Ano, přesně. A jestli by se to nedalo dotáhnout dál. To nevím.
M: No mám úplně stejný pocit. Ale Ježek ti na to řekne, že to je jedno, že on to tam prostě dává...
Č: ...a že na to sere...
M: ...a že tam žádný významy nejsou.
Č: Což je nejlepší, žejo!
M: Ale on nemá pravdu, protože ty významy se tam stejně objevujou, aniž chce nebo nechce. Prostě všude je nějakej znak a všude je nějakej význam, takže není možný se tomu vyhnout. A nebo je už zase tak daleko, že dokáže už ten film... na ten váýsledek se dívat bez toho...
Č: No pro něj ne, no... On tím, že není vychovanej těma debilitama (smích obou) filmový vědy, tak on tam ty významy nevidí. (smích) No ne, ale je to tak! Prostě my je tam vidíme, protože my jsme tím vychovaní, vyučení, my prostě paseme po těch významech!
M: Po metaforách!
Č: No no... a po tom všem.
M: No já jsem už zjistil, zase s Janečkem jsme měli problém nas tom stejným filmu z těch Varů, a Janeček pro to má docela silný sklony a nechal jsem se dost strhnout - já to mám hrozně taky právě, takže jsem se nechal ještě víc strhnout... A nakonec jsem zjistil, že jsme ten film sestříhali podle potencionálních obsahů těch obrazů...
Č: Aha...
M: ...vlastně metaforicky hrozně moc, a že jsme vlastně skoro už zapomněli na to, co skutečně nesou - jako jenom úplně ploše ta základní dokumentární hodnota. A že jsme hrozně častošli po takových těch už... a já jsem ho i chvílema krotil, protože on třeba říkal "A teď tam uděláme takovou pohanskou slavnost s těmi ohni!" A já jsem říkal "Tam žádná pohanská slavnost není v karlových Varech, na to se vyser!" a jeli jsme tímhle způsobem...
Č: No jasně.
M: A já to na sobě vidím hrozně taky. Když se dívám na film nebo na nějaký záběr, tak už rovnou sleduju druhej plán "co to říká o..."
Č: No, no...
M: ...tom dokola, společnosti a jaká metafora se z toho dá vytáhnout. Teď mě napadá ten rantišek Wirth vlastně, já vlůastně jsem se s ním viděl asi dvakrát v životě... A jak tady jestli by nechtěl něco napsat se ho ptala Alice nebo ty a on říkal "Ne!", tak mně připadá, že on to taky určitě nebude mít. Že má vlastně takový solidně jednodušší myšlení, nezkurvený tím...
Č: No to má, no...
M: Ono je hezký, že se tam dají najít ty dvě až několik vrstev, ale nesmí vlastně převážit... nesmí se to přehnat. No a Ježek, ten je mi vlastně nejbližší...
Č: No Ježek... Tobě je hodně blízkej... To by mě zajímalo!
M: No já to nedokážu dost pojmenovat...
Č: No, to nejde, no...
M: Možná proto, že oba jsme z Prostějova. (smích) Takže možná je tam nějaký Prostějovský moment v tom.
Č: Počkej, ty jsi z Prostějova? Já myslel, že jsi z Hranic!
M: No já jsem původně z Prostějova. Narodil jsem se v Prostějově a žil jsem tam osm let. Tam jsem taky natočil první filmy, u Prostějova. V Čuníně.
Č: Fakt? Aha...
Č: No říkám: To je prostě rozpor obrazu a zvuku. Což ale není špatně, že jo! To není špatně. To je jenom o tom, no... já nevím.
M: To je vlastně...Jakmile člověk... vlastně JE zodpovědný za ten svůj výtvor.
Č: Je! Šíleně.
M: Jakkoliv může tvrdit, že na to sere, jako že Ježek řekne určitě, že... On třeba v tom Uničově, tam se ho ptali "Proč to tady promítáte?" už provokativně blbci z televize (smích), ale on říkal "Já nechci, aby to nikdo viděl, mně je to jedno, jestli to někdo uvidí", ale přesto to tam jako promítá, takže to je rozpor. Nebo kdyby aspoň říkal "Promítám to proto, abych tím provokoval", to on neřekne. A já si myslím, že tím vlastně ani neprovokuje.
Č: No jasně že ne.
M: To by bylo velice zjednodušující. Oni ho tam právě považujou za provokatéra...
Č: Oni ho považujou za provokatéra, to je samozřejmě úplně blbost. On je mnohem hlubší, než aby byl jenom provokatér.
M: Takhle vlastně dopadá asi i ten Němec.
Č: Čili zpátky. resumé je toto: Český film devadesátých let měl dva zářné body. A to je Pevnost a Jméno kódu: Rubín. Mezi tím není nic. Bohužel oba dva tyto filmy se nedostaly... Ale je to pravda, Petře, je to stejně pravda. Všechno ostatní je v prdeli, nebudeme mluvit o Kytici, z které jsem viděl dva záběry a pozvracel jsem se stejně hnedka. Ještě že tam mají hajzl.
M: To je příliš velkej hard core.
Č: No, ale jako proč ten národ z tohohlenctoho uchcává, s vodpuštěním, proč jsou z tohohle všichni nadšení? To mě děsí. Protože to svědčí o tom, že teda ta společnost je nemocná.
M: Ale to je otázka té propagandy strašně moc. Já myslím, že tady osmdesát procent dělá ta propaganda. Já věřím tomu, v idealistickém momentu, že když prostě uzavřu v Hranicích v kině přístup všem sračkám a budu tam pouštět jenom "kvalitní" filmy - a nebude tam samozřejmě videopůjčovna! (výbuch smíchu) - tak, že lidi se přeorientujou a budou nuceni chodit na tohlencto.
Č: No a povedlo se?
M: Ne ne ne, k tomu jsem neměl volný ruce. Ale to je ta idealistická varianta. V podstatě radši uvidím tu Esmeraldu...
Č: To je co?
M: Taková stupidní telenovela brazilská... Ale ta je čistější než ta Kytice, protože ta Kytice estetizuje a hraje si na umění, kdežto ta Esmeralda opravdu jenom plní potřeby těch babiček po tom kýči a nedává k tomu to přízvisko toho umění. Největší podfuky jsou v tomhle. Říkal jsem si, když psát o filmu, tak jedině o něčem, co se mi líbí nebo co mě oslovilo a nechci psát negativní, protože to mi připadá strašný. Jenom právě v případě, ve chvíli, kdy je to opravdu ako podfuk jasnej.
Č: No a to je jako ale Kytice.
M: No ale vraťme se k "trilogii".
Č: No, trilogie... tam se ještě vůbec neřeklo, že... (zvoní telefon) ... že to je o světle. To až se řekne, tak to bude důležitý.

Č: No máme takovou těžkou sebeanalýzu dneska, co?
M: No ze začátku to byly takové ty rodinné osmičky, ve kterejch byly takové ty momentky nějakých "uměleckých záměrů" jaksi, a pa jsme dělali s kamarády takový srandičky jako gangsterský parodie, prostě jako začínají skoro všichni amatérští s vi...
Č: ... na video, no jasně (smích obou)
M: My jsme se k tomu dokonce teď vrátili tím Českým Pulp Fiction, k té estetice toho "začínajícího home videa". A já mám vlastně toho kamaráda Jirku Nebeského, se kterým jsme dělali, ono se na to třeba hodně zapomíná, když se píše "film Petra Marka", ale třeba film úplně nejdůležitější co jsme spolu dělali, kterej máme nejradši, nebo dva, Bajesta Gumbrina se jeden jmenuje a druhý My Life Opodál, předtím než jsem začal dělat sám hodně, tak to jsou dva základní, které jsme udělali naprosto rovnocenně. Akorát že při natáčení jsem "vedl herce" já a měl jsem v ruce kameru, takže nakonec tam bylo v titulku "režie Petr Marek" a teď toho režiséra považují za toho tvůrce, ale ve skutečnosti... Takže on byl naštvaný, když se to tu začalo promítat, kdy Víťa Janeček objevil ty naše filmy, tak že se píšou "filmy Petra Marka", tak jsme do titulků filmu My Life Opodál dali "režie, scénář, střih atd. Petr Marek a Jiří Nebeský". A to byl nakonec poslední náš film, co jsme takhle spolu měli. A Film Petra je už první film, co jsem udělal skoro úplně sám. Takže jedno období končí těma srandičkama, druhý začíná s tím Jirkou Nebeským...
Č: Počkej, a jakej ty máš vlastně vztah k filmu?
M: Jak to myslíš?
Č: K filmu jako k médiu. Jako k materiálu.
M: Mě se kdysi ptal Martin Švoma pro "Rozhovor s moravským Godardem" (smích), je to označení hodně vtipné teda, to mi zavařil Janeček, tak se mě ptal "Chceš točit raději na video nebo na film?" A já jsem mu říkal něco jako "Teď by se slušelo říct, že to je rovnocenný, že všude můžeš sdělit... ale každý chce točit na film!" A zvlášť kvůli tomu, že, jak jsem měl dřív montážní období a teďlka už mě to trochu přechází, rychlé montáže a podobně, tak mám zase to období "co se do toho záběru, nejlépe statického, nejvíc vleze" a co z něj může vysáknout... což to video ti nedá tu hloubku prostoru a já bych potřeboval teď točit třeba desetiminutové záběry na "velký film" pro to, co bych chtěl teď dělat. Protože mě začíná zajímat trvání obrazu. A to jsme se právě shodli s Honzou Daňhelem, že ho to v poslední době zajímá a mluvili jsme o té "křivce pozornosti", že nás zajímá vlastně co je za ní. Za těmi kulminačními body.
Č: No to mě mrzí, že se ten Honza Daňhel neozval.
M: Tak se ozvi.
Č: Já vím, no.
M: Já jsem jednou tři měsíce nemluvil s Jirkou Nebeským, že jsme se pohádali. Já jsem to pak nevydržel a přišel jsem za ním. A vy nejste rozhádaní, tak to máte lehčí.
Č: No nejsme.
M: A Blažíček s Ježkem teda jsou rozhádaní?
Č: Jo?
M: Ptám se.
Č: Já myslím, že jo. On to nikdo z nich neříká, ale je to tak. Oni jsou rozhádaní.
M: Vidím, že tě už trochu polila únava z vína...
Č: A ty musíš jít stříhat, že jo... To je drsný... Máš to drsný.
M: Mám to drsný? Já myslím, že ne.
Č: No tak bylo dobré, že jsme žádný rozhovor neudělali a bylo to všechno v pohodě, no... No je to pravda, Petře... Je to pravda.