FILM PETRA

Na okraj experimentálního filmu

“Protože já jsem začínal dělat ty filmy skutečně z takovýho toho…, to zní blbě ale…, z takový tý vnitřní potřeby vyjádřit se ke světu…, tahle pičovina základní, která nás ovšem všechny stejně drtí.” Martin Čihák v rozhovoru s Petrem Markem (Cinepur č. 17)

Současný český experimentální film se nachází v křeči. Jeho atrofující orgány a celkově ustrnulá tělesná konstituce vyvolává dráždivé impulzy, které jsou vysílány do paralyzovaného nerovového centra. Reflexní reakce je nevyhnutelná. Film Petra, bytostná autostylizace kypící hravou sebeironií, se v této situaci podobá šeptavému kýchnutí prorážejícímu až trapné ticho, po němž zákonitě musí následovat obligátní: “Pardon.”
Ne-smělý, ne-amatér Petr Marek, “moravský Godard”, hranický Ferda Mravenec a David Bowie v jedné osobě, se poddává filmové technice s bezbřehou zálibou juvenilního cinefila. Obyčejná VHS kamera, skupina blízkých přátel a neutuchající vášeň představují základní ingredience jeho autorské směsi. Recept zní: “Z minima vytěžit maximum.”
V kameře střižená sebe-zpytná trilogie, kterou tvoří kromě Filmu Petra ještě následující Film Marka a Mého snu čert, už volbou pojmenování odkazuje do nejvlastnějšího útočiště hranického prostoru, jenž umělecká společnost UNARFILM svou aktivitou kreativně oživuje. Toto seskupení mladých produktivních lidí, sdružených kolem Petra Marka a Jiřího Nebeského, již více než jedno desetiletí vysílá do světa signály ve formě hudební, literární, dramatické a samozřejmě i filmové. Lokální omezenost jejich působení byla jednou provždy prolomena celoplošným distribučním počinem v podobě filmu Láska shora, který, jak předpokládám, unikl pozornosti značné části čtenářů této recenze. Ale požadovat něco takového je asi stejně tak scestné jako ptát se, proč Markův soused hraje v sajbršansonové kapele. Generační zákonitosti jsou prostě nevyzpytatelné. A stejně tak i pravidla filmové řeči provokují k rozmanitým experimentům, k přepínání, popřípadě škrcení jednotlivých segmentů filmu až k mezi únosnosti, kde vydávají neopakovatelnou kvalitu.

Peťa Marek, Peťa Marek…
Jako deklaraci Markovy tvůrčí metody je možno vnímat úvodní předtitulkový dialog protagonisty – režiséra s přítelem – objektivem. Psychoanalytická deskripce jednání nejmenované osoby (možná Petra Marka samotného) je retušována mírnými střihačskými posuny v obrazu a zvuku. Prvoplánově naznačené dostředivé směřování je v druhém sledu vyvraceno formálními experimenty a autorskou sebeironií. Divák se ocitá v hlavě Petra Marka, v osobitě autonomním prostoru, kterým nás provází Petr Marek – Křemílek a Vochomůrka, Petr Marek – David Bowie, Petr Marek – pilot, Petr Marek – Petr Marek. Peťa Marek, Peťa Marek, ten má dobré nápady.
Dochází zde k zmnožování, zvrstvování rovin, prolínající se motivy prostupují do tématu, které nejpregnantněji vyjadřuje už samotný název. Osudové nalezení filmového kotouče s popiskem Petra, který obsahuje impresionisticky pojatou střihovou sekvenci zhmotnělého Markova vnitra, startuje tento podkreslující introspektivní monolog: “A celá nálada odpovídala mojí náladě, v domech bylo pusto, mrtvo a mně připadaly ty domy strašně známé, cítil jsem se v tom domě strašně smutně.”
Na Petra Marka až nezvykle přímočará metafora pohrávající si s metajazykovými aspekty filmového média. Stylovou ukázněností projevuje se vůbec celé toto dílko. Motiv intimního boje s archetypálním zlem, ztělesněným démonickou ženou Bupakou a ve zvukové stopě odosobněnou sterilitou, vtiskuje filmu jednotící rámec. Petr Marek oproti svým jiným dílům se v tomto případě neztrácí v intelektuálních klauniádách, ale naopak dodržením určité vývojové linie dosahuje osobitějšího sdělení, jehož kvintesenci explicitně vyjadřuje až později ve filmu Mého snu čert. Hlavní postava putující pustými ulicemi rodného města zde v myšlenkovém vytržení vyslovuje tuto subverzivně vyznívající větu: “I já vám dám své alter ego.”

Petr Pláteník