Nejprve si postěžuji: nejnovější film Woodyho Allena Deconstructing Harry jsem viděl v Karlových Varech pod českým titulem Pozor na Harryho. Pokud se distributoři od té doby neumoudřili, půjde film pod tímto nic neříkajícím, jedině snad potrhlou komedii o rodinném skřítkovi evokujícím jménem do našich kin. Jistěže to není poprvé. Nikita, která se stala “brutální”, je asi porevolučním precedensem (Kdo by šel na ruské jméno? Dáme tam brutalitu!). A poslední Wendersův film The End Of Violence (zřejmě proto, že s násilím, které končí, by klesla návštěvnost násilímilovných, kterým nejraději slibujeme “nikdy nekončící teror”) se bude protismyslně jmenovat Linie násilí, aby se alespoň nějaké násilí zachovalo – ve skutečnosti násilí na samotném filmu (jenže ty, kteří jdou jen na to, to stejně nebude bavit, jde tedy jen o jejich peníze, tak tedy vypadá daň za umění).

A nyní už jen radost. Na jeden z Allenových posledních filmů jsme byli zváni sloganem “Woody je stále ve formě”. Po Harrym je jasné, že ve skutečně vrcholné. Co to u něj znamená? Zvykněme si totiž, že k tematickému překvapení nedojde a že Allen točí ze všech filmařů snad nejdůsledněji “stále tentýž film”. Zajímavé však je, jak jej neustále vylepšuje.

V souladu s tvrzením docenta Pondělíčka, že Woody Allen je jedním z prvních postmodernistů, nevynechává v žádném svém filmu hru s formou a většinou se dá říct, že si točí vlastní verze svých oblíbených cizích filmů. Od raných žánrových a stylových parodií přes holdy velkým filmařům až po nový výrazový vichr v 90. letech, počínající “cinema verité” Manželé a manželky a konče zatím dekonstruktivistickou analýzou Harryho. Ta zároveň opět reflektuje klasická filmová díla (půdorys vyprávění je shodný s Resnaisovou Prozřetelností, v uvažování hlavní postavy spisovatele se objevují a kombinují vzpomínky, postavy v nich splývají podle představ jejich “autora”), ale navíc také vlastní styl – o autobiografismu nemluvě. Allena baví upevňovat staré motivy a postupy do nových strukturních třmenů.

Zásadně ale pro mě zatím poprvé zaznělo obrovskou silou téma vykořeněnosti postavy intelektuálního umělce ze skutečného života. Navíc si vyžádalo zcela adekvátní formu a ústřední motiv “rozostření” osobnosti, ztráty vlastních obrysů, se z prvotní anekdoty stal mocnou metaforou.
Závěrečné útěšné rozhřešení, které spisovatel Harry dostává od svých postav, je pak stejně pohádkové jako pravdivé.
Dojetí…