HOLLYWOOD, HOLLYWOOD – VÝTAHEM SKRZ NASKRZ DORTEM


STRACH 2003?
Druhého ledna měl v českých kinech premiéru nový film Stevena Soderbergha FULL FRONTAL pod distribučním názvem HOLLYWOOD, HOLLYWOOD a žánrovým označením „komedie”. Na plakátech (vybavených ještě podtitulem „Skrz naskrz”, pokoušejícím se vystihnout originální název) jsme v „zábavném” barevném naladění, příslušícím v hollywoodském propagačním kódu rodinným komediím, viděli tři lidská těla (dvě ženská a jedno mužské - černé), jejichž obličeje byly překryty písmeny tří slavných jmen: Julia Roberts, David Duchovny, Brad Pitt. Jméno Julia Roberts „patřilo” jedné z žen, jméno David Duchovny černému tělu a Brad Pitt stálo napsáno nad druhou ženou. Kromě toho zabíral spodní polovinu plakátu nafukovací balon s geografickým globusovým potiskem. Záhy po premiéře propukla v multikinech podivná divácká i pořadatelská panika.
Příhoda. Když jsem se rozhodl PODRUHÉ navštívit tento film mého velmi oblíbeného režiséra, byl jsem nucen odcestovat až do multiplexu zličínského shopping - centra. Tam jsem ovšem nad hlavou pokladního na výběrovém panelu „svůj program” nenašel. Přistoupil jsem k pokladnímu (o něco málo mladšímu než já) a zeptal se: „To jsou JEDINÉ filmy, které hrajete?” Pokladní byl překvapen mou nespokojeností - nad ním blikal Pán prstenů a další nabídky. A když jsem se zeptal na ten „svůj”, vysvětlil mi: „To už nehrajeme, to byla totiž strašná blbost. Lidi chtěli vracet vstupný. To buďte rád, že jste to neviděl.” Když jsem mu na to odpověděl: „Já jsem to už viděl a chtěl bych podruhé,” byl opravdu překvapen a nedůvěřivě se zeptal: „Vám se to líbilo?” Přikývl jsem a kluk řekl: „Tak to jste asi jedinej.” Chvíli jsem měl příjemný pocit výjimečnosti a vydal se k východu.

“JAKÁ JE VAŠE FILOZOFIE OHLEDNĚ “ÚLEVY””?
Soderbergh se po „nezávislém” startu v osmdesátých letech (se “Sexem, lžemi a videem”) etabloval v devadesátých jako nadmíru kultivovaný, zábavný a jemně novátorský realizátor hollywoodských žánrovek. U nás jsme viděli bezchybné Zakázané ovoce (Out of Sight), dále Erin Brokovich, Traffic a Dannyho parťáky (Ocean s Eleven). Po této čtveřici přišla “maloprodukce” Full Frontal a těsně za ní opět klasický studiový projekt Solaris. Malý film tedy jako oddechovka? Možná po produkční stránce. Nicméně tato „komedie” je opravdu víc. Když chci hledat žánr, napadá mě „satirické drama”. Komediální prvky naopak lze u tohoto filmu najít spíš ve formě(!). A ta je právě kamenem úrazu v botě hladkému průchodu distribuční sítí. Ovšem opravdu si nepamatuji tak silnou reakci na žádný „experimentální” film - Soderberghovo dílo skutečně rychle mizí z nabídky! Kde je to „narušení”? Byla překročena obvykle únosná míra subverze (na jejímž hrotu třeba Lars von Trier už dnes stojí bezpečně oběma nohama)? Přitom Soderbergh skutečně vypráví příběh, nebuduje složité metafory a je maximálně realistický. Ovšem zkouší, jak málo na straně zápletky mu k tomu postačí a jak daleko lze zajít v oblíbeném narativním klíči „filmu ve filmu”.
Bohdan Karásek natočil v roce 1999 svou Čistou rasu, což je film formálně bezmála totožný s Full Frontal,Rozvíjí myšlenku „co se děje za kamerou”, zvláště je-li za ní ještě další (a další) kamera: tedy „film ve filmu ve filmu ve filmu...” V obou vychází děj ze základní první vrstvy sterilního filmového (televizního) výrobku, opracovaného s náležitou rutinou (a hloupostí) hypotetickými autory. Těm, jakožto postavám, je věnována vrstva druhá - tak jako třeba i v Truffautově Americké noci. Karásek i Soderbergh pak ovšem sestupují dále do třetí vrstvy (i autoři hloupého filmu jsou tedy postavami) a na závěr nás obanechají v pointě odhalit nakrátko ještě čtvrtou - MOŽNÁ poslední. Oba tvůrci oddělují první vrstvu výrazně technicky - Karáskův TV film je snímán systémem BETACAM a ostatní vrstvy jsou natočeny na VHS, u Soderbergha je to klasická 35mm technologie a digitální video. Soderbergh ale navíc zkomplikoval situaci tím, že rozdělil už první vrstvu „na dvě” - jeho FILM 1 je totiž sám o sobě rovnou filmem o natáčení filmu. Ten má název „Rande” a celý Hollywood Hollywood začíná POUZE jeho titulky a vlastní vůbec neobsahuje! Představuje se nám tak produkční společnost “Červené lucerny” a jména jejích zaměstnanců budou v průběhu filmu jmény některých hrdinů druhé vrstvy “filmu ve filmu”. (Napadá mě, zda není možná spojitost mezi odstrašující „festivalovkou“s názvem Zavěste červené lucerny, která se v našich klubových kinech promítá jako jeden z přehmatů Národního filmového archivu - že by měl Soderbergh, resp. scenáristka Coleman Houghová, také na tento film či typ filmu spadeno?)
Uvědomuji si, jak dlouho mi trvá popsat formální stránku filmu, takže vše asi není pro diváka tak jednoduché a evidentní, jak jsem obhajoval na počátku. A to jsem teprve v polovině.ruhým důležitým strukturotvorným gestem je způsob vyprávění „tady a teď” – tedy nikoli ve vertikálním smyslu napříč osou mnohapatrového filmového dortu, ale horizontálně uvnitř jednotlivých vrstev. Jednoduchý děj! Soderbergh používá maximálního zhuštění. Neustále přítomný vnitřní hlas mimo obraz často přechází i v komentář jiné zúčastněné osoby - podle potřeby sdělení doplňující informace dané situace. To způsobuje zajímavé přesuny těžiště vyprávění, úhlu pohledu. Stejně i na úrovni časového posunu roviny komentáře – obsah lístečku s oznámením rozchodu, který má za chvíli obdržet jeden z hrdinů od své ženy, se dozvídáme chvíli před tím, než je v obraze ženou psán – a to při pohledu na hrdinu, za jehož zády žena odchází lísteček napsat. Na konci filmu zjistíme, že jej pravděpodobně “naštěstí” nečetl – ovšem velmi podobný lísteček figuruje ve “filmu ve filmu”, kterého je tento náš hrdina scenáristou! Takže četl? Ještě rafinovaněji to funguje na úrovni hranice mezi POSTAVOU HERCE a POSTAVOU ROLE, kterou ztělesňuje: například když se herec, představitel Hitlera, omlouvá režisérovi za svou reálnou agresivitu a “zmínku o Židech”. Soderbergh nám také ukazuje minimum informací k dotvoření obrazu jednotlivých dílčích příběhů. Například ve vedlejší rovině vztahu herečky a osvětlovače nám poskytne pouze jejich seznámení s náznakem vzájemné libosti a jako druhou informaci už jen happyendové konstatování v závěru. Zkoumá tak, jak málo vlastně divákovi, naučenému tradičním filmovým reflexům, stačí ke spokojenosti. (A mně to stačilo! Byl jsem tedy lapen - a “vytrestán”.) Tyto jednoduché příběhy různých rozměrů poté kombinuje v paralelní skladbě jak po horizontální, tak po vertikální ose. A tady vzniká guláš. Narozeninový filmový dort jako dar - nedar.
Přiznávám se, že při prvním zhlédnutí jsem přibližně celou úvodní třetinu koukal s otevřenou pusou a snažil se pochytat, “co se vůbec děje”. Naopak podruhé již byla orientace zcela jasná. Chápu proto zděšené diváky, kteří si vybrali „komedii v obsahu”, ale viděli „komedii ve formě”. Navíc slibovaný Brad Pitt je sice ve filmu všudypřítomný na obálkách časopisů či plakátech, ovšem v dějisi jej užijeme přibližně tři minuty - a to většinou ve druhém vizuálním plánu. Stejně tak Davidu Duchovnymu patří přibližně čtvrthodinka s obličejem víceméně odvráceným od kamery - takže vlastně reálná (i když chytře – připomeňte si znovu můj popis plakátu!) lživá reklama. A nedivím se tak těm, kteří žádali zpět své vstupné.
Hm. Nyní jsem se zbavil výkladu formy. Pojďme tedy k tomu, o čem Soderberghův film je.

SEX, LŽI A 35MM
„Rande” (FILM 1 - první vrstva) obsahuje záběr letadla v oblacích. V kontextu Soderberghova filmu je to obraz velmi perverzní. Precizním trikem (pravděpodobně snad nejde o reálné letadlo - říká zdravý rozum) je tu dosaženo dokonalé iluze “opravdovosti” v ilustraci cesty jeho hrdinů, herce Nicholase a novinářky Catherine (která s ním podniká interview o postavení umělce černé pleti, jímž on je, v současném Hollywoodu). Celková “vylhanost” výrobků továrny na sny (na níž se reálný Steven Soderbergh samozřejmě jinak reálně podílí - i když na vysoké úrovni a s nadhledem) je traktována v obou vrstvách FILMU 1. Romance, která v něm probíhá, je zapletena hyperabsurdní záminkou - červeným lístečkem s vyznáním lásky (ten možná kompenzuje scénáristovo vědomí skutečného rozchodového vzkazu), jehož autorem ale pravděpodobně není nikdo z dvojice (ani okolí), prostě JE v příběhu - jako nejjednodušší způsob ilustrace umělosti dějových schémat. Zajímavých nuancí je dosaženo v “civilních” dialozích herců “Rande”: jsme zvyklí na to, jak hollywoodský film “dělá civilno”, nepřipadá nám to NIJAK, prostě to tak JE. Až v konfrontaci s ostatními vrstvami vyprávění, v nichž je kladen důraz na syrovost a “autenticitu” (přičemž je vtipný následný propad o další patro “níž” a zjištění, že se opět jednalo o inscenaci): tam objevujeme, že i američtí herci - LIDÉ (a sám jsem o tom mnohokrát přemýšlel, zda tomu tak je) mají i onu “živou” polohu nekatalogizovaných grimas a tónu řeči. Tomu dopomáhá snímání videokamerou, které vychází z trendu Dogma, zároveň jej ovšem i napadá. (Na několika místech ovšem obratně využívá jeden z jeho utajených manipulačních aspektů: falešnými krátkými výpustkami uvnitř situace “o několik sekund později”, kdy přibližně tentýž obraz střihem poskočí a vidíme velmi malou změnu nálady, emocionální posun, dociluje silného dramatického napětí vlastně velice vulgárním, “pornografickým” zásahem). Díky těmto konfrontacím “autentického” se “z prstu vycucaným” si třeba pobaveně uvědomíme, jak jsou dialogy v “Rande” vlastně dokonale NAPSANÉ a NACVIČENÉ - hrdinové hýří bonmoty a rychlými chytrými odpověďmi a i režie si užívá velmi klasického, neinvenčního snímání pohled/protipohled atd.
Jelikož se ale také v “Rande” jedná o “film ve filmu”, jsme i zde svědky několika satirických momentů (!), týkajících se hollywoodské praxe, jako je například strhující rapová vsuvka “Dnešní Hollywood pro čokoládového hrdinu”. Hořkým koncem vlastně falešného uspokojení naší touhy po tomto druhu sarkasmu je pak brzké uvědomění, že se znovu jednalo o NAPSANÝ text, schválený VELKÝM STUDIEM, čili de facto “politicky korektní”! A s nejcyničtějším úsměškem nakonec scenáristka s režisérem umístí přitroublý happyend filmu “Rande” i se závěrečným polibkem na kameru a sladkou hudbou mezi všechny ostatní “reálné”, dílčí happy-endy.
Zde získává stylotvorný význam věta jedné z postav, která říká: “Zkus namísto ALE říkat A”. Soderbergh nesoudí. Pohybuje se jakoby výtahem typu pater-noster vrstvami svého dortu a nahlíží, co je kde nového, co by ochutnal. A také ví, že jej jeho dort živí. Nechá další postavu pronést úvahu na téma psychologické substituce anarchické potřeby společnosti v bezpečí gangsterských filmů. Tedy – jak na nerealizované společenské tenzi profituje zábavní průmysl. Hollywood Hollywood na několika místech podobně jemně akcentuje motiv uměleckého/lidského vampyrismu. Postava, ztělesňující herce, hrajícího Hitlera v netradiční divadelní hře, hovoří o “pití krve” jakožto podmínce vytvoření umělecky věrohodného díla. A vysávání je hiararchizováno: Producent Gus, skrývající se v hotelu pod falešným jménem Bill (znamená i “účet”) s přijmením Liveright (znamená “žij správně”), poděkuje masérce za ponižující sexuální proceduru účtenkou a filmovou větou “Thanks for the happy ending”. Nakonec scénáristův podivínský soused chodí celé dny “v civilu” bez vysvětlení maskován za upíra.S tím souvisí další ideová linie filmu, projevující se neustálými zmínkami o pornografii. Věta pornoherečky o smyslu její práce charakterizuje vykořisťování a nivelizaci ducha v hollywoodském smyslu: “Má to prostě vzrušit”
Jako již nenabouraný návod k “útěku” pak po poslední scéně, kdy nám Soderbergh vezme i poslední naději, že jsme se mohli ocitnout ve skutečném příběhu bez falešných happyendů, zní nad závěrečnými titulky píseň s refrénem: “Do something real!”

PODÍL DEMOKRACIE NA POLIDŠTĚNÍ HITLERA
“Fuckin movies! Fuckin movie cop!” Tuto větu zařve jedna z hlavních postav, personalistka velké finanční firmy a manželka scenáristy Lee, když se chvíli marně pokouší projet křižovatkou, kterou “okupuje” filmařský štáb s vlastním policejním dohledem. Média a peníze a politická síla v době, kdy se americké vládě daří využít antiteroristické hysterie k legálnímu prosazení fašizujících zákonných úprav. Její rekvizitou je přitom chaplinovský balón – globus z plakátu Hollywood Hollywood. Žena ji používá při výkonu svého povolání - testování “použitelnosti” pracovníků - jako objekt rozptýlení pozornosti dotazovaných. Pod zdánlivě hravě přátelskou a „demokratickou“ formou jejích pohovorů se brzy začne odhalovat skrytě fašistický obsah. Personalistka při nich postupně z pozice ekonomicko-existenční síly, neboť má moc rozhodovat o budoucnosti zaměstnanců, používá ponižující metody “výslechu”, týkajícího se “kvality” pracovníků podle soudobých kádrových norem (“Věříte v Boha?”) - jejich loajality a morální bezúhonnosti včetně zásahů do intimity. V jedné takové scéně je jedna z pracovnic nucena vstoje na židli za chytání “diktátorského” balónu vyjmenovávat jednotlivé státy Afriky a mezitím je ve zmatení jakoby mimochodem dotázána na to, zda byla testována na HIV. Po chvíli se pokusí vzepřít a řekne: “Myslím, že tohle si nemůžete dovolit!”. V téže sekundě ovšem cvakne blesk personalistčina foťáku a žena se bezděčně narychlo pokusí vyloudit nepřesvědčivý „korektní“ úsměv. S tímto motivem “přirozeného výběru” globální použitelnosti v liberálním rouchu a opakujícím se motivem lidí “různých kategorií” (nejen na “kastovní”, ale i explicitně rasové úrovni) koresponduje netradiční jevištní pokus o “lidské” ztvárnění postavy Hitlera v divadelní hře. Tam zároveň probíhá “mocenské” napětí mezi postavou herce, ztělesňujícího Hitlera, s megalomanskými REŽIJNÍMI sklony a skutečným režisérem představení. Kdo tedy skutečně globálně “režíruje”? Různé formy společenské nerovnosti a ekonomického ponížení nalézají odraz v “pornografické” metafoře (masérka se sexuálně prodá) podobně jako v Pasolliniho Saló. A nejsilnějším obrazem toho je, když nakonec “nejvyšší síla” – producent (ten, co si říká Bill Liveright a tvrdí, že slovo “money” je příbuzné slovu “mater”) – je nalezen udušen nahý po onanii s igelitovým sáčkem s potiskem americké vlajky na hlavě.

EPILOG – “DÍKY ZA ŠŤASTNÝ KONEC!”
Nakonec dokončení příhody. Má návštěva multikina v Shopping - centru Zličín, kde se mi film Hollywood Hollywood nepodařilo zhlédnout, měla nakonec ještě dohru.Když jsem po vyprchání vítězného, “menšinového” pocitu při odchodu od pokladen pomalu opouštěl vstupní halu, začalo mi být líto večera a skoro hodinové cesty náhradní autobusovou dopravou. A tak jsem se rozhodl přece jen jít dnes do kina. Po chvíli přemýšlení jsem se vrátil k pokladnímu a zeptal se: „Ty sály jsou všechny STEJNĚ velké?” Jeden je prý větší. „Tak já bych chtěl na Pána prstenů. Do toho největšího,” projevil jsem se požitkářsky “většinově”. Bohužel hráli tentokrát jen v malém. Šel jsem do malého. Film se mi moc líbil.


Petr Marek

PS: Něco divného se mi zdálo na českých titulcích filmu Hollywood Holywood. Posléze jsem vydedukoval, že se pravděpodobně jednalo o slovenského překladatele, pokoušejícího se psát česky. Výsledkem bylo několik legračních novotvarů a pár bizarních slohových chyb. Takže se jezdilo „NA legračních autech“, informace byly „na internetĚ“ a dokonce namísto slova „scénář“ mate diváky často výraz „skript“!