LÁSKA SHORA

Otto Bohuš, Tiscali, 27. 8. 2002

Když po dánském jedenáctiminutovém filmu Volební noc (coby malém závdavku před hlavním programem) předstoupil režisér Petr Marek (1974) před publikum LFŠ, uvedl svůj snímek Láska shora slovy: „Teď jsme viděli film, který je vtipný rovnou. Náš film je vtipný… pomalu.“ Dobře to vystihuje Markův přístup – zachycováním okolní reality, jehož je nedílnou součástí (a proto nemůže ve svým vlastních filmech nefigurovat), si pohrává a klade na sebe nejrůznější „vrstvy“, z nichž se významy teprve vyklubou. Nepřichází tedy s hotovým produktem nebo jasně danou myšlenkou předem, ale prostřednictvím povětšinou všedních až banálních situací teprve vytváří prostor pro myšlenku. To s sebou nutně nese formu, která neodpovídá klasické představě o podobě celovečerního filmu.
Pro představu o stylu tvorby Petra Marka (Láska shora ho širšímu publiku teprve objeví, ale mezi malou skupinkou českých experimentálních filmařů je již respektovaným tvůrcem; jeho filmografie čítá třicet krátkých a sedm dlouhých snímků) může sloužit také úvod článku Pavlíny Míčové a Mariky Kupkové: „Filmy Petra Marka jeho diváka řekněme ´infikují´ svobodou myšlenek, specifickou hrou, nabouráváním kulturních stereotypů. Vyžadují empatického recipienta, který na Petrovu soukromou HRU přistupuje. (…) Petrovy filmy jsou výsostně situované do jeho soukromí: ´hraje´ zde jeho domácnost, rodina, přátelé…“ (Cinepur, 17/2001, str. 29). Nejinak je tomu i u Lásky shora. Podle slov tvůrce byla popudem k natočení tohoto filmu snaha zachytit na filmový pás neopakovatelnou osobnost dvou jeho blízkých přátel – Prokopa Holoubka a Magdaleny Hrubé.
Prokop Holoubek je studentem FAVU, vůdčí osobností divadla Tolerance (jehož duch popisuje Marek jako „brutální humanismus“) a hercem Dekadentního divadla Beruška. Výtvarnice a animátorka Magdalena Hrubá (oba ročník 1978) studuje na VŠUP. To jsou ovšem „oficiální charakteristiky“, které pro film Láska shora žádný význam nemají. Ve snímku – kde zmíněná dvojice ani „nehraje“, ale vystupuje sama za sebe – jsou Prokop s Magdalenou zaznamenány jako „čisté duše“, jejichž (především Prokopa Holoubka) osobnost je v tomto světě bezmála zjevením. Mluvit o nepatetické oslavě jurodivé mysli znamená pouštět se na tenký led, ale bezhlavá upřímnost, s jakou se Petr Marek pustil do natáčení, je ze snímku samotného velmi dobře znát. Na první pohled ten nejvíce sebestředný postoj (film o sobě a svých přátelích) je vlastně tou největší autorskou skromností – Petr Marek může točit pouze o tom, co je mu důvěrně blízké a doufat, že v osahávání si nejbližšího světa kolem sebe najde i klíč k tomu dalšímu.
To je postup přesně opačný, než volí drtivá většina ostatních režisérů a velmi lehce zde k myšlenkám o „zakonzervovanosti“ FAMU svádí fakt, že se Petr Marek sedmkrát (!) za sebou neúspěšně pokoušel o studium na této škole. To je ovšem pouhá spekulace. Láska shora je koncipována jako svérázná road-movie (ač se vlastně celá odehraje buď přímo v Markově rodišti Hranicích na Moravě či v nedalekém okolí – nejdále si štáb vyjel do 10 km vzdáleného Lipníka nad Bečvou) a motiv pohybu jako změny místa v reálu coby paralely k cestování uvnitř mysli a zachycení pohybu mezilidské komunikace je základní myšlenkovou osou díla. Nejzřejměji vypluje na povrch ve scéně se stopařkou, která hladovému Prokopovi nejprve namaže chléb a poté mu převypráví svůj neveselý životní příběh. Zprvu tato sekvence zarazí svou stylizovaností oproti předcházejícím scénám, aby se pak přelila do neodbytného pocitu dotyku s opravdovým příběhem. Stopařku hraje režisérova matka Jana Provazníková a Prokopovi v autě vypráví svůj reálný životní příběh.
Ve filmu se objeví řada Markových přátel a kamarádů a z těch alespoň trochu známých může divákovo oko zaregistrovat dokumentaristu a filmového teoretika Víta Janečka a experimentálního filmaře Bohdana Karáska. Toho prvního v krátké scéně s „ťuknutým autem“ (dialog Janečka s Holoubkem byl vytvořen až ve střižně – Janečkovy rozčilené komentáře byly natočeny v Praze-Nuslích, Holoubkova obranná reakce v Hranicích) a Bohdan Karásek se zaskví neodolatelnou muzikálovou vložkou a na odchodu věnuje hlavní trojici kolo. O polních natáčecích podmínkách svědčí kameramanské vybavení; točilo se na „šestnáctku“ Bolex bez elektrického pohonu, pouze s mechanickým pérkem – v důsledku toho se ve filmu neobjeví žádný záběr delší než 28 sekund. Těsnému sepětí „herců“ s filmovým štábem (což je v mnoha případech totéž) odpovídá rozložení úloh uvedených v titulcích.
Petr Marek se jako druhý kameraman podílel na videofilmu Jana Němce Noční hovory s matkou a imaginaci tohoto čelního představitele nové vlny vzdáleně připomenou poetické sekvence pochodu Prokopa a Magdy letní (resp. zimní) krajinou. V osobě neskutečného Prokopa Holoubka (že je naživo opravdu takový, jako ve filmu, se mohli přesvědčit diváci LFŠ, kde Prokop film spoluuváděl) lze také nalézt spojitost s autorovým pohledem. Petr Marek charakterizuje Prokopovu překotnou rozumovou činnost jako „myšlení v reálném čase“. Přesně tak se chová i Marek při filmování – nechává se nést proudem náhlých situací, gest, pohybů a slov. Z tohoto „plynutí“ se pak rodí další asociace. S nadsázkou řečeno, snímek Láska shora je celý sestaven ze scén, které by při konečném sestřihu „normálního“ filmu musely zákonitě padnout pod stůl. V každém okamžiku je režisér svůj, neopakovatelný, upřímný, pochybující.


REAKCE NA SERVERU TISCALI:

yorick, 22. 11. 2002:
(snad téměř přesně...)
reakce patří komentáři:
"tenhle film je opravdu....vtipný
..........................pomalu.
snad téměř přesně těmihle slovy petr marek uváděl Lásku shora na LetníFilmovéS2002...
?
:)
...atd."


a, 23.10. 2002:
nejtěžší je zvyknout si na tu zdánlivou realističnost u filmu očekáváme jiné životy, prostor, ale tady jsou vyslovovány naše představy. ovšem i to je pouze zdánlivé.


limett, 30. 8. 2002:
tenhle film je opravdu....vtipný
..........................pomalu.
V průběhu připadá poněkud rozvláčný a při něm i po něm má divák dosti rozporuplné pocity.Ale když si ho pak divák připomene,vzpomene si a "zamyslí se"... nakonec je to vtipný film.Ovšem až trochu posléze.Ale stojí za to:)