LÁSKA SHORA: FILM JAKO FETIŠ

Jan Hanzlík, Aligace 7

Snímek Láska shora absolventa pražské filmové vědy PETRA MARKA by se s trochou odvahy dal zařadit do oblasti experimentální kinematografie. Byl natočen na kameru Bolex s pohonem na péro a klade velký důraz na formu, naopak příběh téměř postrádá. Přesto získal dotaci ze Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie a objevil se v běžné distribuci.
Film „vypráví“ o dvou mladých lidech – Prokopovi a Magdaléně. Okrajově i o několika dalších postavách. Ve zvukové stopě slyšíme po většinu času dialogy o nejrůznějších tématech, v obraze vidíme nejrůznější situace – často asynchronní se zvukem. Celé vyprávění je v první řadě záminkou pro fetišizaci filmové suroviny, která se stává jedinou skutečnou hrdinkou Lásky shora. Režisér důsledně zcizuje již zmíněnou asynchronností, dále např. scénami, kde hrdina vejde do záběru, kde není zvuk, a po té do jiného, kde zase není obraz. V některých místech dokonce hrdinové diskutují o skvrně v obraze. Skriptka zřejmě pracovala proti logice příběhu. Zcela libovolně bez ohledu na cokoliv se totiž ve filmu mění prostředí, dekorace, oblečení, počasí, pohledy kamery atd. Kamera je navíc „Dogmaticky“ neposedná. Neklid obrazu (snad způsobený zmiňovaným Bolexem) není pro oko příjemný, ale proč by nakonec měl být film příjemný?
Co tedy Láska shora vlastně divákovi nabízí? Autor ke svému filmu říká: „Prvotní myšlenkou byla moje chuť zachytit na filmový pás úžasné a jedinečné osobnosti Prokopa Holoubka a Magdaleny Hrubé. […] Z mé hlavy k tomu přibyl příběh a ‚myšlenkové podhoubí‘." Pokud jsou Holoubek a Hrubá skutečně jedinečné osobnosti, pak se to zřejmě nepodařilo zachytit na filmový pás. Film je charakterizuje jako dva vcelku sympatické mladé lidi (to vidíme v obraze), kteří se sáhodlouze baví o pitomostech (to slyšíme ve zvuku). Spíše než o příběhu se dá mluvit o několika situacích, ve kterých se hrdinové ocitají. Zdá se, že je to celé poskládáno dohromady bez jakékoliv koncepce, ale můžu se mýlit. Kritizovat herecké výkony, hudbu či střih by nemělo smysl. Za vším se samozřejmě může skrývat „záměr“, „snaha o autentičnost“ apod. Na druhou stranu má toto dílo švih a postupuje příjemně rychle kupředu.
Všechny prvky filmu slouží vlastně jedinému účelu: zdůraznění filmovosti – obraz zdůrazňuje obraz, zvuk zdůrazňuje zvuk. Obraz a zvuk dohromady potom zdůrazňují filmové médium. Na takovéto fetišistické pojetí filmového materiálu zřejmě nebude průměrný divák připraven. Proto mi není zcela jasné, proč se dílo dostalo do běžné distribuce. Musím v této souvislosti zmínit absurdní projekci v pražském kině Praha, kde se na filmu absolventa filmové vědy sešli pouze dva lidé: student olomoucké filmové vědy a studentka pražské filmové vědy (aniž by se znali). Snad je to chyba filmových distributorů, že o snímek není zájem, snad je to nedůvěra divácké veřejnosti k méně „závislým“ snímkům. Každopádně je jasné, že Láska shora je z diváckého hlediska minoritní záležitost. Proto je pochopitelné, že velkou návštěvnost nezaznamená.
Na druhou stranu alespoň vzniká alternativa k pochybnému mainstreamu Petra Zelenky, Saši Gedeona, Jana Hřebejka, Jana Svěráka a Alice Nellis. Doufejme, že z ní jednoho dne vzejde skutečně kvalitní dílo.

Jan Hanzlík