SVÝM NATURELEM BUDU NEJSPÍŠ PUNKER
Rozhovor s hlavním představitelem nového filmu Láska shora hranického režiséra Prokopem Holoubkem

Rozhovor Dory Kaprálové s Prokopem Holoubkem, MF Dnes

Čtyřiadvacetiletý Prokop Holoubek ztvárnil hlavní roli ve filmu hranického režiséra Petra Marka Láska shora, kde byl zároveň druhým kameramanem a autorem několika filmových písní. O vzniku snímku mimo jiné říká: "Spousta věcí ve filmu vznikla náhodou, neměli jsme žádný pevně daný scénář."

Hranice, Brno - Prokop Holoubek je studentem ateliéru videoartu na Fakultě výtvarných umění a kinovedoucím biografu v brněnském klubu Fléda. Kromě toho je duší amatérského divadla Tolerance, hercem Dekadentního divadla Beruška z Hranic, natočil několik amatérských filmů.

* Říkáte, že jste při filmu Láska shora neměli pevně daný scénář. Můžete to zkonkretizovat?

Film vznikal čtyři roky a rozvíjel se postupně od prvotního Petrova nápadu až do konečného tvaru. Těmi náhodami mám na mysli třeba to, že jsme si jedno odpoledne řekli, že natočíme desku, a tak jsme v ložnici odpoledne natočili desku. To je ta muzika použitá ve filmu. Petr pak samozřejmě spoustu věcí dodělával, ale většina záběrů a situací vznikala takhle, spontánně.

* A začali jste točit s tím, že film nabídnete producentovi Petru Oukropcovi, který ho eventuálně nabídne do distribuce?

To vůbec ne. Petr měl námět, který chtěl točit, pak mě oslovil, jestli v tom nechci hrát. Mluvili jsme nakonec i o tom, že budeme natáčet na film a ne na video. Půjčili jsme si šestnáctku a začali jsme točit s tím, že to dopadne jako všechny filmy předtím: uvidí ho pár lidí na přehlídkách a naši kamarádi. To, že se film dostal do kina, je zase náhoda. Petr Oukropec nám nabídl spolupráci, když film viděl skoro dokončený na střihacím stole u dokumentaristy Martina Čiháka.

* Ve filmu vlastně nehrajete, spíš tam podle slov režiséra Petra Marka "existujete". Jak byste vy sám snímek žánrově zařadil? Někde jsem četla o experimentu, komediálně poetickém ladění...

Zařazení vzniklo proto, že se film nějak pro lepší popsatelnost definovat musel. Původní specifikace byla ale road movie po cestách mysli, což asi zní dost uměle... Experimentální film to asi je, ale záleží na úhlu pohledu. Pro zaryté "rýpače do celuloidu" to může být "popík".

* Ale road movie to trochu bylo, ne? Krádež auta, cesta za zatměním...

To ano, když odhlédneme od toho, že jsme se ve skutečnosti pohybovali v rozmezí několika desítek kilometrů kolem Hranic na Moravě, tak to tak asi vypadá.

* Na celém filmu mě nejvíc zaujala podivně syrová scéna, kdy hovoříte se stopařkou v kradeném autě a kde vám ta stopařka, žena středního věku, nabídne rohlík a poté autenticky odvypráví celý svůj život. Vznikla tahle sekvence improvizací, nebo byla předem domluvená?

Scéna byla v plánu, ale rozhodně není vyfabulovaná. Zhruba jsme tušili, kam rozhovor povedeme, syžet jsme znali a mluvili kolem toho. Ale jinak to byla v podstatě improvizace. Stopařku hrála Petrova maminka. Přijela do Hranic z Prahy, kde žije, prožili jsme s ní srandovní den, a když jsme k večeru točili, podařilo se nám to natočit tak, že jsme scénu nemuseli ani příliš stříhat. Petrova maminka je dobrá žena a dobře se s ní dělá. Spoustu věcí, co mi v tom autě během natáčení o sobě řekla, jsem nevěděl, a proto na mě ta scéna působí pořád hodně silně.

* Film je dost experimentální a navazuje trochu na vlnu francouzských filmů, jaké točil třeba v šedesátých letech Godard... Kdo je vám blízký z českých filmařů?

Doslechl jsem se, že jsme byli Mirkou Spáčilovou v Mladé frontě označeni jako vachkovská odnož a že je to špatné. No a mně je Vachek skutečně blízký. Kromě něj třeba i Jan Němec nebo brněnský experimentální tvůrce Bohdan Karásek, který taky ve filmu hraje. A samozřejmě Petr Marek.

* Když jsme u médií, většina novinových recenzí byla výrazně záporná... Co na to říkáte?

Četl jsem jenom recenzi v Instinktu. I ta byla záporná. Je mi z toho smutno a zároveň se tomu směju. Mám pocit, že současná kritika nepředpokládá možnost amorfnosti filmu do jiných výrazových prostředků. Jako by pro ni nejpřednějším kritériem byl ohled na diváka, na jeho finanční situaci, na to, zda mu stojí za to jít na film, kde se nebude hlasitě bavit. V našem filmu je anarchie, ale zpětně srozumitelná. Pro mě osobně má docela přísný řád. Ale nechci zase, aby to znělo, že chci film nějak rehabilitovat, žíly mně to nerve. Neocitli jsme se v žádném finančním tlaku, točili jsme zdarma a za jedno promítání v Artu jsem si spočítal z distribuce výdělek šestnáct korun, což je spíš srandovní.

* Petr Marek v předpremiéře filmu na letní filmové škole v Uherském Hradišti tvrdil, že jde o film "vtipný pomalu". Jak tomu rozumíte?

Tuším, proč to chtěl říct. Vtipný pomalu je pro mě v tom, že některé srandy objevuju díky nelinearitě vyprávění až zpětně. Že je to film na více podívání.

* Jsi vůdčím členem divadelního souboru Tolerance. Jak divadlo vzniklo?

Nějaké kusy jsme začali dělat už na střední škole. Každé představení je premiéra a derniéra, je v tom i hodně experimentů s videem, civilním herectvím a naturálním vyjádřením. Málokdy je nám rozumět, což je nám vytýkáno nejčastěji. Jsme neherci a nemluvíme nahlas. A asi to není úplně divadlo, spíš oscilujeme mezi různými formami vyjádření se.

* Je Tolerance improvizací blízká třeba poetice Visity Jaroslava Duška?

To asi moc ne. Není to úplná improvizace. V Toleranci je důležitý moment trapnosti. Ten využíváme. Snažíme se zpříjemnit trapnost, balancovat na její hraně. Spousta upřímných věcí je totiž ve skutečnosti trapných. A když to člověk vybalancuje, aby to bylo dost upřímné, a zároveň ne úplně trapné, aby se člověk u toho styděl, je to přesně ono. Taková ne moc dobře popsatelná hranice...

* O čem hrajete?

Dost často využíváme osobní zkušenosti. Tak třeba jsme si naposledy s kamarádem Jirkou Havlíčkem vzpomněli, že v prvním Bravu, které jsme shodně četli ve dvanácti letech (podotýkám, že v té době jsme se ještě neznali), byl příběh v rubrice Láska, sex, něžnosti, který nás oba dostal. Dívka si v něm stěžovala, že nevlastní otec onanuje v koupelně do ručníku, který ona taky používá, a měla strach, že by z toho mohla otěhotnět. Ořezali jsme její příběh a vytvořili náš vlastní... Věřím v osobní věci, ty jsou nejsilnější.

* Filmy jste točil už před FaVU. Máte pocit, že vás studium v ateliéru videoart někam posunuje...

Částečně asi ano. Nutí mě přemýšlet nad formou, ale asi nejsem dost citlivý, abych se tím nechal ovlivnit úplně, do krve. Ale hodně mi dávala spolupráce s Keiko Sei, japonskou filmařkou a spisovatelkou, která ateliér vedla první čtyři roky mého studia.

* Vnímáte, že ve všem, co děláte, je pro vás latentní provokace, nadhled, nebo jste svým uměním upřímně zaujat, "dětsky okouzlen"...

Tohle se taky prolíná. Chvilku fabuluju a nořím se, pak zase přemýšlím nad tím, jak to udělat, aby to působilo. Naturelem jsem asi punker, v tom smyslu, že občas pokud možno využívám upřímnou energii.