Láska shora – kritika na film P.Marka

Anonymní text, nalezený Ondřejem Šárkem na ploše počítače brněnské JAMU

Po dlouhé době se na české filmové scéně objevuje pořádně nezávislý a alternativní film. Láska shora -–film Petra Marka a jeho přátel. Působí jako úkaz, působí svou výjimečností. Na tuto výjimečnost lze nahlížet z různých stran. V záplavě produkce komerčních „trháků a chytláků“, finančně náročných projektů působí svěže a odvážně. Vždyť kdo by se v dnešní době pokoušel prosadit proti velkofilmům „houlivůdu“ – jenom blázen! Film nabízí jiný pohled, nabízí divákovi možnost, téměř ho až nutí, vnímat film jinak, než je na to zvyklý, neboť v okamžiku,kdy jej budete sledovat obyklým způsobem, film se vám nebude líbit.
Holt, takový je osud nezávislých filmů – že zkrátka nejsou pro každého.
Co se týče příběhu, nelze dopředu předvídat, co se bude dít. Příběh vzniká samovolně. Podobně jako vylézají z postav dialogy, tak vznikají i situace. Tady je na místě má první kritická připomínka na účet filmu a to totiž neokleštěnost od všech nápadů, které přijdou pod ruku, které před kamerou vzniknou. V takových okamžicích člověka popadají pocity nudy a zdlouhavosti. Očividně ale i toto mluví za to, že tady není příběh podstatný, jde v něm o lidi a o téma, které v sobě film obsahuje – je to komunikace, způsoby komunikace, její možné formy apod.
Průvodcem a pomocníkem orientace ve filmu je vtipný komentář, který zároveň počínání postav nadlehčuje a posouvá do ještě absurdnějších výšin. Neopomonutelná je hudba, která filmu dodává šmrnc. Hudba podporuje niternou a do hedvábí zabalenou poetiku, která na diváka promlouvá snad nejvíce a nejvíce ze všech použitých prostředků nás do příběhu Prokopa, Majdy a Jirky vtahuje. Příjemné barvy, výtvarná, místy ale neurotická kamera, hudba, potrhlé dialogy a potrhlý příběh – to vše dohromady útočí na divákovu pohodlnost a stereotypnost.
Co by se tady po těch všech komplimentech dalo filmu Láska shora vytknout? Je to tedy podle mého názoru už zmíněná délka některých scén, které se vypotřebují v polovině, a my jsme nuceni trpělivě snášet jakoby dětskou posedlost vyhrát si s něím až do krajnosti, dokud to jej jde. (Takto přetížená se mně zdála např. scéna, výborný nápad s hluchými místy v krajině. Naproti tomu ovšem naprosto svěže působí namlouvání na ledové klouzačce.) Přeze všechny výhrady, které již byly zmíněny, chci se ještě vyjádřit k jedné věci, která mně osobně ve filmu chyběla nejvíce. Je to opravdovost. Při sledování filmu mi chybí, že na mě z filmového plátna nevystoupí naléhavost toho, co postavy prožívají a o čem hrají. Bohužel k tomu přispívají herecké výkony. Až na postarší stopařku mi k vcítění se do postav a do příběhu musejí pomáhat všechny ostatní věci – stručně řečeno poetika; je to škoda. (Jde hrozně posnat, že když se odehrávají nějaké rozpačité nebo trapné situace, hercům jejich hraní věřím, ale jindy…)
Ikdyž by mě mohlo napadnout dalších stopadesát připomínek, musím film zkrátka ocenit z hlediska jeho originálnosti a jinakosti vůči všemu, co je dnes v kinech možné vidět. Nepřichází s osvědčenými, silnými a propracovanými příběhy, scenériémi či efekty. Až na (podle mě) onanistické úlety Petra Marka typu: „Peťa Marek, Peťa Marek, ten má dobré nápady…“, mám radost z toho, že se tenhle film objevil na českých plátnech.