Na hraně snesitelnosti

Jan Jaroš, reflex, 2. prosince 2002

Pokud film Petra Marka Láska shora označuje nástup nových syžetových i vypravěčských trendů, zřejmě jsem beznadějně zaostal, protože v něm shledávám toliko bezbřehé, obtížně stravitelné ochotničení, sebevědomě rozmáchlé do celovečerní metráže.
Režisérova roztěkaná pozornost se upíná na putování jakoby zpozdilého, přitom však bezmála filozofujícího Prokopa (že by Prokop Holoubek hrál sebe samého?) a jeho uvážlivější společnice Magdaleny (Magdalena Hrubá), kterou se až v samém záběru odváží políbit. K ústřední dvojici se občas přitáčejí další postavy, zpravidla něco vysvětlující či objasňující. Hrdinové zcela nezávazně střídají pěší chůzi s jízdou ve "vypůjčeném" autě, pohled na zatmění Slunce se prolíná do meditace o pocitech viny kvůli krádeži.
Příběh se vyznačuje záměrně nedoříkávanými motivy, skládá se z jakýchsi pocitových segmentů, oddělovaných častými mezititulky. Bez zábran a velice eklekticky používá nejrozličnější postupy z experimentálních hříček (barevná i tvarová stylizace obrazu, časosběrné záběry), ale také si vypůjčuje atributy absurdního divadla, jak se lze přesvědčit ve scénách, kdy hrdinové překročí "magickou hranici", načež se ocitají v prostředí beze zvuku, či dokonce bez obrazu. Některé výstupy získávají rozměr verbálních (a někdy i pohybových) etud - stačí si vybavit dohadování o správné chůzi či si připomenout radu, jak se nejsnáze sblížit s děvčetem, když je k dispozici zledovatělý povrch. Režisér se ovšem nespokojuje pouze s dialogy jednotlivých postav, přidává ještě jakoby vševědoucí autorské komentáře, které nejenže hodnotí či naopak předjímají sledované dění, ale někdy doslova vstupují do kontaktu s postavami tím, že je napomínají, k něčemu vybízejí a podobně. Mladiství hrdinové (kteří jsou vrstevníci tvůrců samých - vesměs narozených v sedmdesátých letech) nezastírají svou submisívnost, krajní odlišnost od "klipové" mládeže naší současnosti. Autenticita rozhovorů je jistě ohromující, určitě i zvolené typy lidí existují a prožívají své směšně dojemné osudy. Jenže způsobilost přiměřeně je prezentovat krajně pokulhává, až se ocitá na rozmezí snesitelnosti. Tyto řekněme nadšenecké pokusy nejsou ničím novým, kromě nedávno uvedeného Braku lze do této linie řadit i tituly z poloviny devadesátých let, jako Hranice stínu nebo Hořké léto. Jenže kdo si na ně dnes vzpomene?

Jan Jaroš