Petr Marek odhodil filmařská pravidla a natočil Lásku shora
Krajina zalitá barvami

Dominika Prejdová, Respekt 2 2003

Autorský film Petra Marka Láska shora vyvolal po svém uvedení do českých kin řadu kontroverzních ohlasů. Deníkovou kritikou odsouzen jako nesrozumitelná exhibice, jinými naopak vynášen coby zázrak současné filmové tvorby: už jen taková polarita reakcí si zasluhuje diváckou pozornost. Láska shora zcela vybočuje z konvencí běžného filmového vyprávění, není zařaditelná ani žánrově. Stojí před divákem ve svém svébytném tvaru a už ten jako by byl první možnou bariérou pochopení pro někoho nepřekročitelnou. Kdo si ale na formální neotřelost dokáže zvyknout, možná uvidí, že polemika s navyklými filmařskými pravidly skýtá netušené možnosti záznamu světa.

Na cestě

Tvar filmu opravdu vyrazí dech a postupné vyrovnávání se s ním tvoří významnou součást recepce filmu. Láska shora nemá příběh, je volným sledem několika situací, které spojuje přítomnost dvou hlavních aktérů Prokopa a Magdaleny, mladých lidí, kteří spolu kamarádí, chodí na výlety, potkávají se s dalšími lidmi a zase je opouštějí. Motiv cesty, pohybu, obepíná celý film a je často doslovně ztělesněný v obraze. Prokop s Magdalenou chodí pěšky městem a krajinou, vydají se autem za zatměním Slunce, jejich přítel Jirka jezdí na kole. Věci před kamerou (auta, lidi, oblaka, tráva na poli) se neustále pohybují.
Také mezilidskou komunikaci film tematizuje jako cestu, obtížnou a zmatenou přepravu myšlenek od jednoho člověka k druhému. Je příznačné, že téma cesty (ač pro film spojující) zůstane pouze načrt-nuto načrtnutí je důležitým stylovým prvkem filmu. Hlavní postavy Magdaleny a Prokopa tak nejsou nijak psychologizovány, nedovíme se o nich ani informace, které bychom mohli považovat za hlavní profesi, rodinné zázemí, vztahy, minulost. Místo toho promlouvají jejich gesta, nesoustředěné promluvy, chůze, celá jejich bezděčnost. Vnímání postav ve filmu jako by ani neurčoval lidský pohled, ale jakýsi větší celek, jehož nadhled si film udržuje. Není důležité, co lidé znamenají v lidském měřítku, ale spíš to, jak se pohybují po světě, jakou (meta)fyzickou stopu vyrývají do okolního prostoru. Proto film neustále zdůrazňuje druhý plán obrazu, nevypichuje hlavní postavy na úkor ostatních či na úkor jejich pozadí. V tom je jedno z jeho hlavních kouzel divák si pořád uvědomuje všechno, co se děje uvnitř záběru, bez měřítka důležitosti. Navozuje se tak zvláštní vztah harmonie, patrný zejména u přírodních záběrů oblaka, barva Slunce nebo denní světlo získávají ve spojení s ostatními jinou hodnotu, než kdyby byly jen předmětem záběru samy o sobě nebo dokonalým statickým pozadím.

Svobodný zvuk

Marek zachycuje lidi, jež dobře zná, své přátele. Říká, že právě to bylo prvním impulzem k filmu natočit jedinečné osobnosti jeho přátel Prokopa a Magdaleny. Film si proto uchovává určitou životní roztěkanost, cit pro hloubku všedního dne, i neobyčejnou bezprostřednost, s jakou se drží základní myšlenky co vlastně točit jiného než skutečné blízké lidi, prostředí, ve kterém žiju, svůj pocit ze života.
Neznamená to ale, že by Láska shora popírala svou filmovost, naopak s možnostmi média pořád pracuje. Nejvíc se opírá o vztah zvuku a obrazu. Celý film je zalitý hudbou, která hodně přispívá k oné harmonii uvnitř záběrů, občas povznesených až na obrazně-hudební variace. Láska shora může někdy působit jako nekonečný klip, natolik jsou obraz i hudba srostlé téměř k neoddělitelnosti. Zároveň je tu ale zvuk pořád rovnocenný obrazu, nepodřizuje se mu v tom smyslu, že by jej konkretizoval. Obraz často ukazuje něco jiného, než říká zvuk, dialogy jsou jakoby posunuté, navázané na mlčící ústa nebo pronášené úplně mimo obraz. Právě tato vzájemná nesourodost vytváří neustálý kontrapunkt, jenž prohlubuje divákovo vnímání, dává mu nové podněty ke spojování zdánlivě nesouvisejících věcí, k aktivnímu vnímání. Zvuk i obraz si ponechávají svou vlastní, působivou autonomii. Vznikají tak někdy velmi silné scény například závěr filmu se odehrává celý v tichu, náhle kontrastně ztišený obraz nalézá svou němou sílu. Láska shora jako by byla záměrnou kombinací dokonalosti s nedokonalostí, přesně promyšleným tvarem, jenž má svůj řád, ale tváří se, že je spíš chaosem. Petr Marek už předtím natočil třicet sedm amatérských filmů a je svůdné vidět i jeho první snímek uvedený do kin jako amatérský experiment někdy jistá (byť ironizovaná) sebezahleděnost i obsazení rolí přáteli tomu napomáhají. Na druhou stranu ale režisér projevuje i otevřenost vůči divákovi, sílu hravosti, improvizace, opravdovost okamžiku. Jeho film v sobě nemá chuť zabývat se něčím do hloubky, je jako obraz, založený na emocích barev. Petru Markovi se ale podařilo něco, co se u obvyklé filmové produkce jen tak nevidí: přenést na plátno výjimečně intenzivní pocit z bytí v krajině, mezi lidmi, z prožívání vlastního života.

Dominika Prejdová
Autorka studuje na FF UK.