REŽISÉR PETR MAREK DEBUTUJE POETICKÝM PŘÍBĚHEM O TOM, JAK CHLAPEC POTKÁVÁ DÍVKU

Alena Prokopová, Cinema 11 2002

Zapomeňte pro jednou na banální hollywoodské podoby nejklasičtějšího žánrového příběhu „boy meets girl“. Zapomeňte i na jeho rádoby třeskutě „nezávislé“ nízkorozpočtové domácí podoby typu „24“ či Cabrioletu. Zapomeňte (a to už bude opravdu těžké) na film, jak ho znáte a jak ho máte rádi nebo jak ho nenávidíte. Občas se to zkrátka stane. Vrhnout do českých kin víc Lásek shora než jednu, šlo by o katastrofu. Jedna jediná je právě tak dost na to, abychom si uvědomili, že občas je dobré dopřát si nějakou osvěživou jinakost. O ději „korektního“ celovečerního debutu velmi chvalně známého amatérského filmaře Petra Marka (má za sebou třicet krátkých a sedm dlouhých „nedistribučních“ titulů!) toho moc nejde napsat. Chlapec Prokop potká dívku Magdalenu a zaláskovaný pár se teprve učí mluvit, natož hýbat a jednat, a když to všechno zkomplikuje Prokopova zbrklost, je zaděláno na konflikt. Cesta za dokonalým zatměním Slunce se málem mění v příběh, když naštvaný mladík na oplátku za to, že mu někdo ukradl batoh, zase ukradne auto. Ono „málem“ způsobí, že jste jako diváci – málem – zvědaví, jak to všechno dopadne. (Ve skutečnosti to prý mělo dopadnout hůř.) Kdo z diváků neutekl a vydržel do konce (a o to se, prosím, snažte!), může pak velmi nahlas zuřit nebo se tiše a radostně tetelit, jak jsem to letos viděla na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde Marek svůj film před „objektivním“ publikem uvedl. Režisér je intelektuál: patří k onomu v Čechách skoro neznámému druhu vzdělaných filmařů, kteří o filmu rovněž – na vysoké úrovni a s lehce jánošíkovským elánem – píší. Svůj prostince, náhodně působící snímek natočil na koleně 16mm kamerou Bolex fungující na mechanické péro (žádný záběr tudíž netrvá déle než 28 sekund), ale má ho rafinovaně teoreticky podložený. Diváka to jistě nemusí zajímat, ale nejspíš to vycítí – a střetnutí s filmem, který zcela vědomě a důsledně využívá např. nelogických dějových spojení a vypravěčových chyb, pro něj může být příjemně očistné. Kolem je přece tolik snímků, které vůbec nepřemýšlejí a hloupostí se dopouštějí omylem. Nemusejí vás samozřejmě bavit autorovy intelektuálské výklady, nejspíš však budete cítit, s jak důslednou hravostí pracuje se standardy filmové dramaturgie, s kamerou a především zvukem a hudbou (pozornost si zaslouží roztomile ulítlé písničky). Nejpříjemnější na Lásce shora pro mne zůstává skutečnost, že zůstává od začátku do konce skutečně živá. Je hraným snímkem a zároveň jakýmsi dokumentem, v němž jména hlavních hrdinů splývají s křestními jmény neprofesionálních protagonistů a v němž jsme přítomni tomu, jak jsou filmová pravidla bořena a zároveň – znovu a jinak – vytvářena. Do rafinovaně prostinké love story režisér vstupuje jako autor i protagonista – kamarád zamilované dvojice Jirka. Podivín, který ví víc, než říká, a neumí chodit na výlety, je součást onoho „shora“ z názvu, které se nakonec do filmu omylem nedostalo v plánované podobě. (Komentář se měl totiž k divákovi dopravovat pomocí tlampače, který Marek-režisér sice nafilmoval, ale nakonec do příběhu – s jedinou výjimkou – zapomněl nastříhat.) Svobodu většiny „nezávislých“ filmařů typu Petra Zelenky považuji za přinejmenším diskutabilní. V Lásce shora ovšem uvízlo tolik opravdovosti, že odmítám odstřelit ji od boku. Petr Marek – filmař nezávislý pravdou svého srdce i mysli – si v rozměru celovečerního filmu teprve začíná hrát. Svůj debut natočil pohádkově levně v krajně neprofesionálních podmínkách, pohrávaje si s nejrůznějšími hranicemi: techniky, pohyblivosti vyprávění, divákovy snášenlivosti. Rozhodl se ovšem, že vstoupí do prostoru, kde existují diváci, tržby a jiná pravidla. Věřím, že ho teď nemůže otrávit nízká návštěvnost či nějaká ta zlovolná kritika. Dejte mu čas, peníze a svobodu. A čekejte. Pokud časem vrhne do kin další film, nemůže to být nezajímavé. A teď – pro jednou – zapomeňte, jak vypadají „správné“ filmy. A také zapomeňte na banální procenta a hvězdičky (kromě těch na nebi). Lásku shora může každý hodnotit podle svého, dokonce podle vlastní momentální nálady. Moje šedesátka je tak trochu 89 a místy 52,5. Láska a film občas nejsou – zaplaťpámbu – změřitelé shora ani ze stran. Někde v duchu ve mně doutná bezmála ďábelská radost, že na to mám důkaz v podobě Markova filmu.



Komentáře:

„Pokud nečekáte standardní romanci, dočkáte se hravého filmečku, který experimentuje s tím, co film a divák vydrží. Chyby se tu nepřetáčejí, ale zdůrazňují dalším záběrem, komentáře hlavních představitelů skáčou svým postavám do řeči a chvílemi vypadne zvuk nebo obraz. Kdo má smysl pro humor, bude se skvěle bavit dialogy a neuvěřitelnými texty písní.“

Baldýský: "Myslim, ze by obstarli filmovi recenzenti meli byt k mladym tvurcum vice shovivavi!"

Sedláček: "Genialni momenty bohuzel nemohou vyvazit zmeny zanru, rozklizene tempo a ocividny amaterismus."