Podivuhodná procházka po cestách mysli

Bára Stehlíková, Film a doba 4/2002


Upoutávka sice neuvádí, do čí mysli se to vlastně máme v příštích minutách dostat, ale již z prvních záběrů je zřejmé, že půjde především o mysl režiséra (scénáristy, kameramana, střihače, zvukaře a hudebníka) Petra Marka a zprostředkovaně pak i o mysl jeho přátel – členů divadla Tolerance Prokopa Holoubka a Magdaleny hrubé. Experimentální film LÁSKA SHORA je tedy, zjednodušeně řečeno, výletem do privátní krajiny autorů, kteří jsou současně i představiteli sebe sama.
Jde o film autorský, a to v zásadnějšíma širším slova smyslu, než v jakém se toto označení obvykle používá. Zdaleka tedy ne jen o subjektivní autorskou výpověď, nýbrž i o samotný způsob vzniku, odpovídající tezi: sám si napíši, natočím, ozvučím, zahraji, a dokonce i složím hudbu.
(Jsem si vědoma, že předchozí věta zní poněkud ironicky, ale ujišťuji čtenáře i autory filmu, že jde o ironii zcela neúmyslnou. Osobně proti takovému modelu tvorby vůbec nic nemám. Pouze se domnívám, že s sebou nese určité riziko úzkého a jednostranného pohledu, který se může záhy vyčerpat.)
Samotná narativní linie není nijak složitá. Hlavní hrdinové – Magdalena, Prokop a Jirka – se vzájemně seznamují, a když se jim podaří vyřešit některé důležité otázky (například problém výletové chůze, která ve městě vypadá nemožně a naopak městské chůze, která by pravděpodobně vypadala nemožně na výletě nebo problém sblížení na kluzkém chodníku, který bohužel vůbec neklouže), vydávají se na výlet do přírody. V další sekvenci pak Prokop s Magdalenou (už bez asistence Jirky) odjíždějí ukradeným autem za zatměním slunce. Na místo určení však nedojedou, protože… atd.
Příběh je koncipován jako retrospektiva mezi dvěma scénami z vlakového nádraží a je členěn na kapitoly, což má patrně umocnit „poťouchle klopýtavý“ rytmus vyprávění. Ostatní pak zůstává na hudební složce, která, podle slov autora, „zalívá celý film“, a dá se říci, že LÁSCE SHORA dominuje. Právě hudba ozvláštňuje příběh – a fakticky i každou jednotlivou scénu – natolik, že do značné míry kompenzuje i eventuální nedostatky narativní složky.
Ozvláštňující efekt mají i různé ryze formální experimenty, kterých Petr Marek ve svém vyprávějí využívá a z nichž některé jsou opravdu vtipné (například scéna se zpívajícím cyklistou). Jiné naproti tomu vykazují známky chtěné komiky, za níž lze bohužel často tušit spíš hříčku intelektuální povahy než skutečný humor a vtip.
Autor (záměrně neužívám výrazu „režisér“) hraje v příběhu víceméně absolutistickou roli. Je to on, kdo (alespoň v první polovině filmu), zcela bezvýhradně vlastní své postavy, sebe sama v úloze Jirky nevyjímaje.
Právě tak je to on, kdo má právo prostřednictvím svého vypravěče (alter ega?) celý příběh komentovat, hodnotit jednání hlavních hrdinů, zasahovat do děje, a dokonce i některým epizodním rolím propůjčit svůj, tj. vypravěčův hlas. Zosobňuje tak bytost Tvůrce, který sleduje své hrdiny shůry, přičemž někdy je jejich jednáním zklamán, jindy udiven a někdy snad i potěšen. (Pro přesnost bych měla uvést, že čas od času se mimo obraz ozve i hlas poněkud submisívní vypravěčky, která ale nějak výrazně do děje nezasahuje. Omezuje se pouze na krátké postřehy, z nichž asi nejzávažnější je konstatování, že Magdaleně chutná sušenka.)
Sympatickým rysem zmíněného vypravěčsko-autorského principu je především fakt, že autor vlastní právě jen filmové postavy, nikoli jejich reálné předlohy, a že zhruba v polovině snímku nechá Jirku z příběhu zmizet a zbylým protagonistům poskytne naprostou svobodu v dalším jednání. (Poté se omezuje už jen na krátké glosy.)
Prokop a Magdalena tedy mohou bez obav diskutovat například o cestování rohlíků a není tu nikdo, kdo by je zastavil. V tomto případě je to možná škoda, protože sekvence, jejichž jádro tvoří toliko vnitřní úvahy a filozofování hlavních hrdinů, působí zbytečně retardačně a nudně, a to bez ohledu na to, zda je jejich zdlouhavost záměrná či zda se jedná o nedopatření.
Je dost pravděpodobné, že Petr Marek chtěl prostřednictvím těchto pomalých a dlouhých záběrů, kombinovaných s komentářem či písňovým textem, vtáhnout diváka co nejhlouběji do děje, do nitra svých filmových postav a snad i jejich hereckých představitelů. Autor sám v krátkém rozhovoru zdůrazňuje, že se mu jednalo především o to „zachytit na filmový pás úžasné a jedinečné osobnosti Prokopa Holoubka a Magdaleny Hrubé“, přičemž právě tito herci „určili podobu a ducha celého filmu“. Zjednodušeně by se tedy dalo říci, že autor (a spoluautoři) vytvářejí přímo před našimi zraky příběh, ve kterém současně účinkují – tj. hrají, zpívají, filosofují – a to vše následně i komentují z pozice vševědoucích vypravěčů.
Zde je na místě podotknout, že jediný, komu se nedostane výsady nahlédnout celý příběh shora, je chudák Prokop (mám teď pochopitelně na mysli Prokopa jakožto filmovou postavu). Ten je (záměrně?) od počátku exponován jako mladík s mizernou slovní zásobou a komickou chůzí („ťapání posránka“), smutný hrdina, jehož vrcholným číslem je vtip o tom, jak se Fantomas proměňuje v mouchu (nebo moucha ve Fantomase?).
Jde o hrdinu, kterého bychom si – podle slov Petra Marka – měli ihned od začátku oblíbit. (A to konec konců není zase takový problém, když uvážíme, že lehce retardovaní jedinci ve svém okolí vzbuzují spíše kladné než záporné emoce.) Petr Marek ovšem upozorňuje, že podobný vztah bychom měli získat i k dalším postavám, což bohužel není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.
(Není pochyb o tom, že Markovi protagonisté jsou zajímavé a výrazné osobnosti. Ale v průběhu filmu mě mimoděk napadlo, že bych si možná Magdalenu a Prokopa – a vlastně i Jirku – mnohem snadněji oblíbila, kdyby mi byli představeni například prostřednictvím nějakého zajímavého dokumentu.)
Dá-li se tedy při troše dobré vůle dosáhnout jistého stupně ztotožnění s postavou Prokopa, totéž se už nedá tak snadno říct o Jirkovi. Tím spíš, že dokonce i samotný Petr marek si ústy vypravěče povzdechne: „Co říct o Jirkovi? Je to takový kluk.“ Prostě kluk. Možná můžeme tuhle charakteristiku poněkud rozšířit a dodat například, že Jirka je kluk, který má patrně rád pomeranče, neumí chodit na výlety (protože nemá výletní chůzi) a který je pořád nějak křečovitý.
Osudem takové postavy je – v rámci příběhu pochopitelně – ústup ze scény. Konkrétně ústup na kole zpívajícího cyklisty, kterýžto zpívá proto, že jeho truchlivý příběh se prostě nedá vyprávět. Takové zmizení je sice poměrně efektní, ale to je také asi vše. Žádná další emoce se nedostaví a nejspíš ani dostavit nemůže, protože v této chvíli již tak jako tak víme, že Jirka sice ze scény mizí, ale stejně se zas objeví, a i kdyby se nakrásně neobjevil, nic tak hrozného se vlastně neděje.
Ono v podstatě tak moc nezáleží ani na tom, co se stane s „měsíční ženou“ Magdalenou. Ne že by její představitelka nebyla jako osobnost zajímavá. Ale v rámci „děje“ se i přes veškeré své obdivuhodné stránky nezajímavou stává. Snad je na vině ona „klopýtavá“ forma příběhu, snad je to fakt, že předem víme, kudy se příběh bude dál ubírat. Anebo je to něčím úplně jiným. (Anebo jde o autorův záměr, jehož smysl mi bohužel zůstal skrytý.)
Osobně bych ráda věřila, že jde právě o tuto třetí možnost. Už proto, že některé detaily (například mytologicky zcela bezchybné spojení žena-měsíc nebo již zmiňovaný zpívající cyklista) mne zaujaly i potěšily.
Na druhé straně se nemohu zbavit dojmu, že pokud se Petr Marek rozhodl vystavit své reálné hrdiny vlastní fabuli a myšlenkovému zázemí, mohl možná samotný příběh přece jen poněkud rozkošatit.
Tím by se snad i zamezilo některým příliš zdlouhavým disputacím (viz zmiňované cestující rohlíky) nebo zbytečnému opakování vtipu se ztraceným zvukem a obrazem. Nehodlám zpochybňovat, že Petr Marek je (slovy producenta Petra Oukropce) skutečně výraznou autorskou osobností, a rovněž nemohu neocenit snahu o hledání nového způsobu filmového vyjadřování, byť i za cenu toho, že ne vše výsledně působí tak, jak autor patrně zamýšlel. Mohu se ovšem mýlit. LÁSKA SHORA je podle anotace filmem o „čistých duších“ a jako takový je určen divákům, kteří mají „otevřené srdce“. Možná, že vy k nim budete patřit víc než já.