Orbis Pictus

LOST HIGHWAY, ORBIS PICTUS

Rozhodl jsem se pokusit spojit jen zdánlivě nespojitelné, “zdánlivě” už proto, že skutečně nespojitelné neexistuje, vstoupit najednou do dvou řek a snažit se zjistit, zda neústí alespoň do podobného moře. Předmětem se mi stanou Lost Highway a Orbis Pictus, dva současné (velmi netrpělivě očekávané) premiérové filmy, které dělí místo vzniku, ale už ne doba, také vyjadřovací prostředky, ale již ne tolik duch nakládání s nimi. Otevřme na chvíli okna, oddělující tyto přísné světy a udělejme průvan:

1.PŘÍBĚHY (a jsou nepostradatelné?) David Lynch nám ve svém filmu říká, že hlavní a nejdůležitější není, jak se vše přihodilo a dopadlo, ale že se tak stalo, jestli vůbec! Ne kam míříme, ale kudy. A důsledku (závěru, pointy) se zbavuje tím, že děj uzavírá v cyklus. Klíčová postava Dick Laurent tedy nakonec zemřela jen proto, aby mohla být zabita! Místo ústění kamkoli nám autor předkládá sérii duševních a fyzických mezistavů, kde nějaká ztracená dálnice, která se zdála být nejprve východiskem, pak cílem, je ve skutečnosti středem (ovšem i s nevyloučenou možností bezvýznamnosti!). A podobně tak činí Martin Šulík ve svém nejnovějším filmu. Záminkou k rozehrávání všech obrazů, z nichž se jeho filmový svět skládá, je jednoduchý dějový vektor cesty mladé dívky za vzdálenou matkou, setkání s níž nakonec vyplývá stejně jako všechna ostatní dějová střetnutí, jako krátké zastavení na cestě někudy, ale už asi ne někam (koneckonců spěje ve filmu k propasti na “konci světa”). Šulíkovy (resp. Šulajovy) postavy kráčejí nadsazenou slovenskou současností – až je někdy cítit úpornost, s jakou se do scénáře chce vetřít “úplně všechno”: je politika, je příroda a mystika, je tradice…, lehce páté přes deváté v pejskočičkovém dortě. Ale byl to samozřejmě záměr, dát tam “všetko čo (ne)máme radi”, vznikl ovšem nekonzistent, nevyrovnanec. Ani ryba… Sám režisér pojmenoval zcela trefně hlavní nedostatek svého díla slovy v tom smyslu, že bylo možná vhodnější říct jasněji “jak na to” (šlo o problém stylizace versus realita, které v nedůsledném používání zamlžují jedna druhou).

Hrdinové u Lynche procházejí autorovými vlastními pochybnostmi krize “středního” věku, zároveň na pozadí amerického “traumatu” ducha padesátých let. Téma (vyčerpanost ve vztahu dvou i v sobě samém) je sice mnohem zřetelnější (a od doby Eraserhead nejsubtilněji formulované), ale obcházíme kolem jeho “horké kaše” neuvěřitelnými oblouky, kde mají své místo (falešná) mystika, pop a krutost ve všech barvách. Výpůjčka ženské “dvojice” z Vertiga usnadnila scénáristickou práci navozování otázky po realitě a ambici ve vztahu s druhým člověkem i sám se sebou a dodala jakousi “automatickou citovost”. Myslím, že je zde namístě slovo “používat”. Lynch “používá” skutečnost k vytváření umělého světa, řídícího se vlastními zákony místo obvyklých lidských.

Šulík dělá totéž, a každý z nich pak jeho směřování koriguje podle vlastní umělecké nátury, Lynch většinou k negativu, Šulík naopak. Podle toho se také tvoří divácké skupiny jejich filmů. Oba autoři mají dnes již společné to, že jsou předmětem kultu. Čím si dnes filmař získává masovou oblibu u “intelektuálů”? Myslím, že doba (po deziluzi moci vědy) přeje obskurním silám, mystice, magii. V umění se to projevuje preferováním prvků nadskutečnosti, z nichž masově uspět mohou však jen ty nejviditelnější – a to bývají navíc ty temné, negativní, násilné. Oproti tomu čistá pozitivní fantazie již vyžaduje více vnímavosti. A tak se divácké skupiny, oddávající se vyznávání kultů, dělí podle toho na pozitivvní nebo negativní “klubové” intelektuály. Pojítkem pro všechny ale zůstává ten povinný mement tajemna. Pro něj u nás vstoupili v oblibu právě Lynch (na jedné straně) nebo Kieslowski (na druhé)… Nejde tedy vlastně tak o umělecké hodnoty: Prostředky, které používá Martin Šulík, jsou víceméně literárně – divadelní a vpravdě skutečně “filmových” hodnot se nedotýká. David Lynch se svými výtvarnými obrazy nakládá sice filmověji (záběry mezi sebou komunikují a jejich spojení něco vytváří, ne jen záznam a jeho kontinuitu), ale také se pod jeho rukama často rozpadají v soupis nesourodých úkazů, jejichž hodnotou má být asi právě ta nesourodost. Je to takové laciné kupení, které pak za doprovodu zbraní současné techniky (hudba straší v dolby, před očima učiněná obrazová a střihová “zběsilost” atd.) má ten efekt – ohromit. Jiná rafinovanost pak přichází tam, kde se na totéž jde vlastně z druhé strany, což je, myslím, případ teamu Martina Šulíka: je to vtíravá “nenápadnost”, ostentativní “neokázalost” i jakoby “opoziční” (proti tomu temnému a negativnímu) “lidství”. Na své si tak nakonec přijdou všichni. Jak “rockoví” fanoušci Lynche (Tarantina…) tak “folkoví” obdivovatelé Kieslowského, Šulíka. Je to dobře. Jen škoda, že tyto současné modly tvoří dnes u nás pomyslný strop uměleckého poznání, který je tím (oproti tomu, co se jinde ve světě odehrává) poměrně nízko. Ale než skutečně vstoupíme do proudu, osmělme se v brouzdališti!

Petr Marek