Odpočítání zpěváka: One two, three...

Vypravěč: Tohle je Magdalena.

Vypravěč: A tohle Prokop.

Prokop: Tak to jedem asi spolu. Já mám taky lístek do Brna. Ty to je běs!

Magdalena: Jirka se rozhodl zase, že nejede, on vždycky jako se rozhoduje že pojede a pak zas nikam nejede, to je s ním úplně hrozný.

Vypravěč: Jejich domluva byla jako vždycky špatná. Ti dva to neumějí a ten, co přijde si zase dělá zbytečné problémy.

Vypravěč: Velice pěkné...

Magdalena: Já jsem Majda a mám ráda všechny barvy a taky měsíc velký bílý, když je na tmavé obloze... Víš, mě se líbí hrozně ten rozdíl, jak je to slunko na té modré obloze jakoby žluté na světle modré a pak zase ten měsíc stříbrný bílý na té tmavě modré. To se mi úplně hrozně líbí. A měsíc je takový tichý. No, jsem prý měsíční žena. Majda! (smích) Tento oranžový film se zvukem trubky....Trubky trubky... Nevím, jestli bude můj hlas vhodný.

Magdalena: Prokop, to je ten chlap, co pořád spí. Prokop je můj kámoš, se kterým se cítím vždycky dobře. A taky s ním ráda kouřím, protože já vlastně nekouřím, protože my kouříme spolu a já s ním kouřím dýmku míru. Prokop pořád zakopává někde, pořád někam padá nebo co, no a vždycky to nakonec stejně vybere a dobře to dopadne. Prokop to je takový koník blbec. (smích) Nikdy dost modré oblohy!

Vypravěč: V zimě je vše o něco složitější. Potrava, láska...

Hlas: Odejděte!

Žena vypravěč: Je krásná…

Prokop na spiklenecké procházce s Jirkou. Parkoviště. Všude sníh. Pošmourno.

Žena vypravěč: Zdá se mi, že jsou krásní.

Vypravěč: Nesmysl.

Prokop (předvádí): Á mca! Ne, no... Já jsem normálně teďka vymyslel úplně parádní věc... Chceš to předvést?

Prokop: Rumpumpum! Dobré, ne? Znáš něco takového?

Žena vypravěč: Tenhle je jako dítě.

Vypravěč: Takže nemají šanci!

Žena vypravěč: (s důrazem na první slovo) TO je nesmysl.

Prokop: Ježiš, mně se chce čurat! Hej, pojďme mu říct, kurva chlape, tak se tady učíš řídit nebo tady se učíš stát?

Prokop: Už jede, už jede, už jede! Oni se tady budou učit srážet! Kdyby tak jezdili proti sobě a ... bum!

Jirka: Já jsem viděl pořad a to bylo něco Snídaně s NOVOU a tam byli hosté: podnikatel, houmles a Helena Růžičková.

Prokop: O tom jsem slyšel něco, ale neviděl jsem to.

Jirka: A podnikatel vyprávěl o tom, jak je všechno otázkou vůle a jak devadesát procent je píle, vůle a deset procent je talent a nějaký úspěch, nebo ne... jo, že deset procent je talent a štěstí...

Vozy autoškoly za zády Jirky a Prokopa nyní různě křižují parkoviště. Sledujeme i vyprávějícího Jirku, během vyprávění pak pokračují opět dokumentární výjevy.

Jirka: ... a houmles tam potom říkal, jak shání práci..., jak nemá kde bydlet a tak, a oni mu říkali, jestli shání něco a on tak jako snažím se shánět něco, a radili mu různě a podnikatel mu na to říkal: no jo, však všechno je jenom ta píle a musíte se hrozně snažit, nesmíte se vzdát a on říkal: No, tak to bych se neměl vzdávat, že jo...

Prokop: Tam byl nějaký Svoboda, ten podnikatel!

Jirka: Nevím. A Helena Růžičková to korunovala tím, že vymyslela řešení pro toho houmlese a říkala: No já bych viděla řešení v tom, že by si třeba nějaká hodná paní vás vzala na byt, jenom tak zadarmo... a to bych viděla já asi to řešení.

Jirka: No, pak to Slávek Boura a Markéta nějaká skončili.

Jirka: Proč já jsem pořád tak křečovitý?

Vypravěč: A on mu konečně sdělí, co ho trápí!

Prokop: Já bych se chtěl s ní nějak skamarádit nebo něco. Prostě úplně... Co mám dělat?

Vypravěč: Nemá slovní zásobu. Jde spíš o "sblížení".

Jirka se rozhlédne kolem sebe "pro inspiraci", ani se dlouho nezamýšlí a má potměšilou ideu:

Jirka: No třeba na ledě... tady... To je úplně ideální příležitost.

Prokop: Jak, na ledě?

Jirka: Prostě děláš že uklouzneš...tady... děláš, a ona tě musí chytnout!

Jirka: No, a teď prostě se tam takhle... lítáte... To už je sblížení! Chápeš prostě, kloužeš, uklouzneš, prostě úplně... Chápeš?

Prokop: Jo? Tak se dá seznámit s někým?

Jirka: No udělej, zkus to!

Jirka: No, normálně spadneš, já tě chytnu... a tak... v pohodě....

Jirka: Proč já jsem pořád tak napjatý? Já se snad vůbec nedokážu uvolnit.

Jirka: No třeba tady... To je přece úplně hrozné! A nebo tady... Vemte mě s sebou na výlet...

Žena vypravěč: Ale to neznamená, že je zlý.

Prokop: Tobě to neklouže? Mně to klouže úplně hrozně. (šoupe nohama po ledu a snaží se o pád)

Magdalena: (se směje)

Prokop: No tobě to vůbec neklouže? To je... to je led! To je strašné! Úplně... Tobě to... No mně asi ty boty kloužou jak sviňa!

Magdalena: Co děláš? Mně to vůbec neklouže! Co blázníš?

Prokop: Tobě to fakt neklouže? Zkus, jestli ti to klouže! To je strašné!

Magdalena: No mně to neklouže, já ti to klidně předvedu

Vypravěč: Jsou k "popukání"!

Žena vypravěč: Jsou krásní.

Magdalena: Co děláš, mně to vůbec neklouže! Ty jsi blázen!

Prokop: To je... Kdyby to aspoň někdo posypal, sakra!

Magdalena: Mně to neklouže.

Prokop: To je běs! To je strašné... Tak... já nevím... je nevím, jestli půjdeme někam jinam, nebo...

Magdalena nechápavě a pobaveně stojí nad Prokopem, podklouzávajícím v podřepu. Celá situace působí velmi směšně. Magdalena nakonec podá Prokopovi ruku, aby mohl vstát a nemusel už předstírat klouzání. Vidíme to v prolínačkách s celkovým záběrem na oba dva, detaily na jejich obličeje a detail podané ruky.

Žena vypravěč: Jsou...

Vypravěč: Na jaře se mnohé probouzí.

Kolem auta pobíhá vylekaný pes. Majitel již zmizel v domě. Auto začíná znovu houkat. Majitel znovu vybíhá, znovu vypíná zařízení a kontroluje, co je v nepořádku. Zmatený pes pobíhá kolem dveří auta.

Vypravěč: Mé místo je zde.

Vypravěč: Odtud se nehnu. Mohu jen toužit po dalekém spojení.

Vypravěč: Přišlo tedy nové jaro a naši přátelé mají nádherný problém.

Prokop: Takhle já blbě chodím, úplně.

Vypravěč: Má totiž pocit, že jeho chůze je na město příliš "lesní".

Vypravěč: A je na tom kus pravdy.

Jirka: Ale děláš si trochu srandu, že jo?

Vypravěč: A to je ten, co chodí ve městě dobře.

Vypravěč: Ale v tom to není.

Jirka: Ne, to je prostě... ty hrozně ťapeš, víš? Jako tak, prostě... ťap, ťap, ťap, ťap...

Prokop: No tak ťap!

Jirka: Jako čáp.

Prokop: Ale já nechci vypadat jako posránek! Chodit... Já chci chodit úplně normálně!

Vypravěč: Zdá se mu totiž, že se mu všichni...

Prokop: Mně se zdá, že se mi všichni smějou, kvůli tomu!

Vypravěč: Což je vlastně pravda!

Pak se podívá ne trochu nejapně se tvářícího Jirku.

Prokop: Ty vypadáš blbě!

Vypravěč: A sakra!

Prokop: No a co to máš na sobě za hadry?

Jirka: No já jsem byl žádat o místo. Ale nedostal jsem ho.

Prokop: Tak to už to oblečení nepotřebuješ.

Jirka: No jako... možná potřebuju, třeba až půjdu...

Prokop: K čemu?

Jirka: (zasměje se) Až půjdu žádat o nějaké jiné místo nebo o nějakou... ruku. (trošku se pobaví tímto slovním vtipem, který ale Prokop nezachytil)

Prokop: No vypadáš blbě!

Jirka: Tak proto vypadám blbě, jo?

Prokop: No, kvůli těm hadrům.

Chvíle mlčení.

Jirka: Já jsem říkal Magdaleně, ať mě vezmete na nějaký výlet spolu.

Jirka: Jako kvůli tomu?

Prokop: Vždyť jsem říkal, že si myslím, že se mi lidi smějou!

Prokop: No já se před ní budu... Já s ním chodím na výlety, ale ona teďka uvidí, že ty chodíš líp než já... A potom jako se mi bude smát!

Vypravěč: Trapné?

Žena vypravěč: Okouzlující!

Jirka: Ale já chodím relativně dobře, protože když budu na výletě, tak možná zase já budu chodit blbě. Protože ty umíš chodit na výletě.

Prokop: Jo. Takže já mám výletovou chůzi?

Prokop: A... která ve městě stejně vypadá blbě!

Prokop: No tak, na výletě mě nikdo nevidí, tam je mi to jedno, ale když chodím normálně jako posránek ve městě... tak mi připadá, že se mi lidi smějou. Ale to je jedno. Stejně´s mě chodit nenaučil.

Vypravěč: To je pravda.

Jirka: Tak to bych si na ten výlet měl pořídit nějaký normální ohoz.

Prokop: No, můžeš chodit klidně i v saku, ale to zase budeš vypadat pro nás výletníky blbě. Víš, jak já vypadám s tou chůzí blbě ve městě, tak ty s oblečením blbě na výletě...

Jirka: S dobrou chůzí...

Prokop: S dobrou chůzí ale, no... Ale na výletě třeba s blbou, takže bys měl blbé oblečení, blbou chůzi, no... to si rozmysli.

Prokop: No, třeba žluté je pěkné v létě.

Prokop: No, když pudeme na poli, tak splyneš. A když pudeme v lese, tak vynikneš.

Prokop: Ale jestli bych vyniknul dobře nebo blbě.

Jirka: No to je jedno, ale vyniknul bys. A to ještě k tomu nevím. Ale myslivci mají taky kvádro, ale zelené. Fakt.

Magdalena: Já se skoro vůbec nekamarádím s holkama. Protože mě to s holkama většinou nebaví. Nemám s nima co dělat. S nima není taková sranda.

Magdalena: No já nevím... Není s nima prostě taková sranda, s holkama.

Magdalena: Holky jsou třeba strašně málo dobrodružné. Mám jenom jednu kamarádku, která se mnou třeba pojede kamkoli nebo tak, a ostatní holky, se mi zdá, že spíše mají strach a spíše mají takové jiné zájmy a takový...

Žena vypravěč: Je krásná...

Jirka v saku se projíždí na mopedu. Pozoruje dění kolem sebe. Jak stále jede, mění se různě nálady a styly hudebního doprovodu. Chvíli zní melancholická komorní hudba, chvíli jazz, chvíli rock, country...

Magdalena: Ty na mě hraješ!

Žena vypravěč: Každý z nás si nese v sobě obraz toho druhého. I všech ostatních. Ten zůstává zaryt v naší duši. A naše duše se tím vzájemně rozeznívají. Jeden druhému dáváme zvuk. Naše duše "mají zvuk"!

Jirka: Magdaleno, udělej úplně nejhorší obličej, jaký umíš! Ale úplně nějaký takový strašlivý, úplně hrozný.

Jirka: Ne, něco, abys vypadala, že jsi úplně zlá.

Prokop: No úplně nejvíc, chápeš?

Jirka: No prostě nějaký úplně hrozný.

Prokop: Vůbec. Ona vypadá jak čert!

Jirka: No... udělej, úplně strašidelnej. Úplně strašnej obličej. Nějaký abysme se tě báli.

Prokop: (smích) No to bych se tě teda nebál.

Jirka: Ona to nedokáže.

Prokop: Vůbec.

Vypravěč: Je to pravda, je krásná.

Jirka: Já postupně zjišťuju, že mám věci na světě čím dál víc rád všechny, a už jenom na pohled... a že se mi zdá, že čím budu starší a až budu umírat, tak budu mít ty věci všechny úplně nejradši.

Magdalena: Já mám taky ráda všechny věci na světě. Já se ráda dívám na kopečky, na krajinu a na lidi... Právě proto ráda jezdím na výlety. Pojedeš se mnou někdy na nějaký výlet?

Jirka: Já bych byl strašně rád, kdybyste mě někdy na nějaký výlet spolu vzali.

Magdalena: Tak jako... my tě vezmem, že jo...

Jirka: Ale já to neumím, výletničit... moc...

Magdalena: Ale to není jako... to se nemusíš učit, to umí každej... Normálně nasedneš, třeba do nějakého dopravního prostředku, a pak prostě se děje to, co se děje. To není žádné výletničení, to se nemusíš učit.

Jirka: Já úplně oblíbené místo mám vždycky u dálnice, kde sedím a když ty auta jezdí kolem mě, tak já se na ně vždycky dívám a mě připadá, že to dává strašnou energii, to jak to proudí kolem mě a ty cesty...

Magdalena: Jakože ty auta odněkud jedou a někam jedou a že si tu cestu vezou s sebou?

Jirka: No možná.

Magdalena: Já vždycky když jedu vlakem, tak na chviličku zavřu oči a si tu krajinu přerušuju a existuje vlastně jenom to, když mám ty oči otevřené, takže si skládám úplně novou krajinu a nový svět a všechno jak to jede kolem.

Jirka: Tak mě vezmete na výlet?

Magdalena: No vezmeme tě na výlet. Trošku možná budeme mít strach, aby ses neprudil, ale vezmeme tě.

Jirka: Tak to už se těším.

Jirka: Nedávno se mi stala takováhle věc. Já pracuju v kině a vždycky po představení tam všechno zamykám, zhasínám a zavírám. A pokaždé se jdu jako podívat nakonec na záchod a radši zkouším, jestli tam ještě někdo není. Tak, že zhasnu a zavolám: Zamykám! Počkám a pak zamknu a jdu. Ještě nikdy se mi nikdo neozval... a je pravděpodobné, že asi ani neozve. No a nedávno jsem zase tak šel, otevřu do té tmy a chci zavolat "Zamykám!", ale nějak se zadrhnu a... prostě... se nemůžu vymáčknout. Jako když ti nepřichází vůbec to slovo na jazyk. A v tu chvíli je mi stejně tak jasné, že uvnitř vůbec nikdo není. A já tam tak stojím a kvůli tomu nikomu se snažím vymáčknout a nakonec vyžbleptám jako: Z...z...zamykám! A úplně se mi uleví. A samozřejmě tam nikdo není.

Vypravěč: Pošetilé!

Vidíme trojici na výletě. Magdalena s Prokopem rázují, Jirka lehce klopýtá za nimi, působí legračně, v ruce mikrofon, magnetofon přes rameno. Slyšíme vnitřní hlas Magdaleny:

Magdalena: Já mám takové představy, že to je úplně hrozné. Já teď vůbec nevím, co mám s nima dělat. Já mám takové vizuální šílené představy. Třeba mraky, jak jsou prostě... nebo hory jako úplně... Nebo si představ normálně zelený les, jako zelenou trávu, podlahu, červený stromy, jo? Smrky rovný, a od každýho smrku na tom zeleným tmavě hnědej stín a ještě do toho třeba svrchu svítí sluníčko... tak to je strašně dobré.

Jirka: A nyní cesta.... a opět... Ano, opět již vidím překážku! To je zase... cestovní problém!

Jirka: A přibíhám tedy k skutečné překážce... a zdolávám... překážku... no dobře...

Vypravěč: On je opravdu k popukání!

Žena vypravěč: Oba jste stejní.

Magdalena: Si připadáš spíš tak jako odstředivě, že? Jakoby... když si uvědomíš ty oběhy tam uvnitř, tak to je úplně divný, že? Teda není to pro tebe divný? Jako si připadáš: ruka, noha... spíš ven jako. A přitom úplně těžký oběhy uvnitř.

Magdalena: Jako fakt! Strašně vlastně uzavřený a ještě jako ten malý krevní a velký krevní, prostě jede to. A přitom... fff! Všechno ven. A oči ven!

Jirka: No já jakoby si musím připustit, že na ten výlet odjedu. To je můj nejhorší problém. To je trapný, že?

Prokop: No ale ty výlety jsou... To je úplně parádní!

Jirka: Vždyť mně se o nich zdá devadesát procent snů, já vždycky ve snu jsem na výletě v nějaké ubytovně nebo něco takového nebo někam jedu...

Prokop: Tak ale v čem je problém?

Jirka: Ale vždyť já na ty výlety vlastně jezdím.

Prokop: Jezdíš, no tak co si stěžuješ? Výlety jsou úplně geniální věc. Ale stejně mi připadáš, že tě to moc nebaví. Ty vypadáš tak znuděně, docela tak... Jako sem tam se bavíš... Ale vypadáš tak jako naštvaně... a mlčíš

Magdalena: A taky by musel na ty výlety jezdit sám, protože je zvyklý být sám.

Prokop: A tebe to jako nebaví s lidma na těch výletech?

Jirka: Ale mě to strašně baví s lidma.

Prokop: No tak... Ježiš, tak o co jde?!

Jirka: No já nevím. Já vůbec nevím, o co jde.

Magdalena: No... Jsi úplně blbý.

Jirka: No asi jo. Ale tak teď jsme na výletě, tak jste mě vzali.

Prokop: No však... A je ti tady dobře.

Prokop: No tak příště tě vezmeme zase a zase a pak už se to naučíš a budeš jezdit i sám.

Jirka: Ale já vám nestačím. Vy děláte výlet a já...

Prokop: No ty neumíš ještě výletovat

Magdalena: Ale to se nemusí nikde nikdo učit, to každý umí! Od narození jezdit na výlety. Hurá, vezmu si baťoh, jedu na výlet. Tradá. Hurá.

Prokop: No? No však jsme s ním teďka na výletě. Ale trochu se prudí, že jo?

Jirka: Teda... to je teda! Ach! Tak to je... tak to je daleko. Rozcestí... Doprdeleuž! To je moc, to je...

Magdalena: No radši tam! Radši úplně tam na druhou stranu.

Prokop tedy vyrazí oním směrem, ale najednou se zarazí. Zjistí, podobně jako nedávno Jirka, že v následujícím záběru chybí zvuk.

Magdalena: Jaktože tam není zvuk?

Titulek (mezi záběry): Není!

Žena vypravěč: Naše duše...

Vydává se teda na opačnou stranu. Tam ovšem, ke svému zděšení, zjistí, že v záběru, do nějž by měl vstoupit chůzí opačným směrem, naopak zcela chybí obraz! Záběr je jednoduše, po střihu z předchozího a očekávaném vstoupení Prokopa do něj, zcela černý. Když se Prokop vrátí "před střih", je vše opět v pořádku. Na chvíli se strhne krátká větrná bouře a zatmí se obloha. Pak se vyjasní. Přichází brblající Jirka.

Jirka: Jo... ty vole. Tak to je moc! Tak to je moc, to je moc...co je moc to je moc. Ty, já už nemůžu! To je! Já už nemůžu.

Prokop tedy, nezbývá mu nic jiného, určí poslední možný směr.

Prokop: No tak teda půjdem tam!

Cyklista: Hajzl! To prostě nevidět neuvěřim! Jednou v životě nevidět neuvěřim! Pitomej hajzl! To svět neviděl!

Cyklista: To není snad vůbec možný. Jak takovej hajzl může vůbec bejt?

Cyklista: No hajzl je to zasranej, pitomec jeden. Idiot! Takhle nasranej jsem ještě v životě nebyl!

Cyklista: Jak co se stalo, je to prostě hajzl! Zkurvenec!

Všichni tři jsou pobavení a zvědaví.

Cyklista: To snad není možný.... to je prostě hajzl jak sviňa! Vždyť já jsem v životě tohle... Tohle já jsem v životě nezažil. Prostě já bych v životě nevěřil, že nějakej hajzl může být takovej hajzl jak tady tohle!

Cyklista: Je to zasranej hajzl! To kdybyste viděli, tak neuvěříte!

Cyklista: O co jde... To se těžko povídá.

Cyklista: Tak já nevím, tak já už asi můžu jít.

Muž jen mávne rukou ve smyslu: To si klidně vemte. A odchází.

Magdalena: A jel a jel dlouhou trasou a najednou vidí, jé hezká houba, tam tak seděli, povídali si a sluníčko krásně svítilo, bylo krásné odpoledne, modré, modré, všechno bylo modré a krásně barevné, ale ti motýli letěli, letěli...

Magdalena: ... a viděli, jak Jirka znovu odbíhá, už ho víckrát neviděli...

Titulek: Víckrát už ho neviděli.

Magdalena: Tobě se to takhle stává nebo co?

Prokop: No... docela často. Tak já usínám všude skoro.

Magdalena: (směje se)

Prokop: Ale vždycky jenom na chvilku usnu. Hlavně když tohle... když jedu v autě, tak... nebo prostě v něčem, třeba ve vlaku, když to jede, když se to pohybuje, tak to se mi nejlíp spí. Ty neusínáš takhle?

Magdalena: To mně se to nestává, protože chodím pěšky.

Magdalena: Ale tak jezdím, ale chodím často ráda pěšky.

Magdalena: No, docela daleko. Se normálně jdu projít, vůbec nevím kam jdu, prostě jenom jdu...

Prokop: Ale já taky chodím! Ale za chůze neusínám. To je fakt.

Magdalena: Já mnohem radši chodím pěšky než jezdím něčím, i když...

Prokop: No já to kombinuju, že chodím pěšky a jezdím. Jakože třeba jezdím stopem, víš? Že jdu po cestě a stopuju...

Magdalena: (se směje)

Prokop: A řidiči vždycky jsou... jako že si s nima nepovídám a tak. Jakože jsou naštvaní, že oni usnou taky málem...

Magdalena: Já ráda jezdím vlakem. Vlakem, ale i stopem. A nejradši pěšky.

Prokop: Jo? A co tě na tom tak baví? Chodit pěšky pořád.

Magdalena: Pořád... Si pěkně pročistím hlavu. Když si potřebuju pročistit hlavu, tak chodím na dlouhé výlety. Tak různě se procházím.

Magdalena: Ale ne ve městě, nesmí to být ve městě.

Prokop: Ale třeba nejezdíš, jo? Já třeba jezdím autem a... i... vlakem a stopem.

Magdalena: Já nemám řidičák, kdybych měla řidičák, tak asi jezdím... na dlouhé výlety.

Prokop: A kam chodíš? Do hor někam, nebo?

Magdalena: No, spíš někde na kopečky nebo na louku nebo do hor. Jak se mi chce. Ve městě většinou ne, ve městě chodím jenom v noci.

Prokop: Jo. taky dlouhé tůry, ve městě?

Magdalena: Tak jako... různě to město procházím, ulice... Já když chodím tou krajinou, tak se dívám okolo, na barvy na světla a tak se procházím, prostě jenom... Prostě chodím, dívám se. Dívám se na to, jakou barvu má... já nevím... obilí, jakou barvu má les a hory, jak se mění to světlo během dne... Ale hlavně mám u toho svatý pokoj. Že mě u toho mikdo neotravuje a pěkně si odpočinu u té chůze. Tak proto chodím.

Prokop: A třeba potkalas někdy nějaké zvířata nebo tak?

Magdalena: Tak to jo, občas jo. Třeba nějaký srnky v lese. No nějaký zvířata jo, ale oni vždycky zdrhnou. Většinou. Taky strašně moc různých ptáků.

Magdalena: A chodím radši venku, ve volnější přírodě než ve městě. No někdy se ráda procházím večer i městem, protože svítí spoustu okýnek a můžeš si představovat, co se za těma okýnkama děje. Tak to mě taky baví.

Magdalena: Taky někdy. Ale spíše se těším na ty barvy v té krajině, takže spíše ve dne.

Jeden noční záběr.

Magdalena: No, hodně strašidelné. Někdy mám úplně hrozný strach z těch zvuků. A někdy dostanu úplně takový strach z ničeho. Ani si pod těmi zvuky nic nepředstavuju, ale je to takový... divný.

Prokop: A ve městě nemáš strach? Když chodíš?

Magdalena: Ve městě... v noci ani moc ne. Jenom v nějakých temných uličkách.

Prokop: To já docela často, jak jezdím autem, tak si vždycky, když potkám nějakého chodce, říkám no, tak on teďka ujde kilometr a já ujedu sto.

Magdalena: Mě se líbí třeba, když občas sedím na benzince, tak jak ti lidi kolem jezdí v autech a jedou třeba někam na dovolenou, o prázdninách je to nejlepší, jedou někam na dovolenou a vezou si takový vlastní svět...

Magdalena: ...tu svoji dovolenou, jakože se třeba někam těší, tak si to prostě vezou s sebou, jako v tom autě.

Prokop: No to je když někomu něco vezeš, třeba... v tom autě... Nebo když vidíš vlak s uhlím třeba.

Magdalena: Hm. Ale jako že si vozí nálady třeba. Jako ž�e se třeba vrací z Itálie...Prokop: Tak když vezeš nějaký materiál, tak taky vezeš náladu! Že to někam přivezeš a... je to zkažené, tak má blbou náladu, ten co mu to přivezeš a když to je dobré, tak má dobrou náladu. Víš jako?Magdalena: Ale oni vezou náladu v autě! Oni vezou jako... nemyslím, že někomu přinášíš nějakou náladu, ale...Prokop: Tak to je zakonzervovaná nálada v té věci!

Velký celek ulice z nadhledu, Magdalena chodí vesel rušnými ulicemi v "dopravní špičce" maloměsta. Kamera sleduje okolo projíždějící auta se zbožím, vždy se nechá "odvézt", odvést vlastní pozornost směrem jejich jízdy a opět s dalšími jedoucími v protisměru se vrací k Magdaleně.

Magdalena: No... (směje se)

Prokop: A není ti líto, že když jdeš tak pěšky a kolem tebe jezdí ty auta, takže jako ony se dostanou hrozně daleko a ty...

Magdalena: Jako že jsem pomalá?

Prokop: Že vidí i jinou krajinu, než ty projdeš jenom. Ne, že jsi pomalá, ale že toho míň uvidíš?

Magdalena: No ale možná že oni toho míň uvidí. Možná, že já toho vidím víc než oni, že jo... když jedou v tom autě.

Magdalena: Jako každý má jiný rozměr. Úplně je to jiné.

Prokop: Jezdí kolem nás auta se zbožím...

Prokop: ...a vezou ho do nějakých obchodů... No a tam se to vyloží, všechno se to prodá...

Magdalena: Ale to je strašně dobře zařízený, že jo?

Prokop: Ale proč se všechno někam furt převáží, když...Magdalena: ...když jako všude by mělo všechno být!Podobné záběry, již z obvyklé perspektivy. Kamera nechává projíždějícími vozy manipulovat těžiště své pozornosti, ale vždy se díky opačně jedoucím vrací do stejného místa. Nyní tam kupříkladu dva bezdomovci v dobré náladě vybírají popelnice.

Prokop: No? Třeba to zboží taky chce cestovat

Magdalena: Jakože rohlík prostě…

Prokop: Třeba je nadvláda zboží nad náma!Magdalena: Třeba rohlík by se ráno někam projel, jo?

Prokop: Třeba je nadvláda zboží a my to ani netušíme.

Prokop: A ono moc dobře ví, že si to zařídilo tak, aby se taky procestovalo, předtím než bude spotřebováno. Tak si projede svět... Některé přes celý svět klidně.

Magdalena: No některé jo, ale třeba takový rohlík má na to dost málo času. Ten prostě vyjede třeba ve tři hodiny z pekárny, rozumíš, a v šest hodin už se prodává v obchodě... a už je v prdeli.

Prokop: Ježiš, světlo!

Žena vypravěč: Jsou krásní.

Magdalena: Tak mu to někdo doveze.

Prokop: Někdo mu to doveze, ale ten zase taky něco potřebuje. Takže všichni něco potřebujou a všichni někomu něco dávají. Takže se furt cestuje... všechno furt cestuje!

Magdalena: Lidi si zvykli na spoustu potravin a na spoustu věcí takových těch speciálních a ty se musejí prostě dovážet, ale asi by v každém místě bylo něco jiného...

Prokop: Ale to by se vůbec necestovalo, potom, kdyby si všichni tak všechno pěstovali, tak by neměli čas na nic jiného než na zahrádku.

Magdalena: No jo, ale možná že by se jim...

Prokop: Tak vlastně by necestovalo ani potraviny, ani lidi... a takhle cestujou potraviny i lidi. Protože je čas na cestování, tak cestujou i potraviny.

Magdalena: Ale jako třeba takoví křováci nebo prostě v té poušti, ti tam...

Prokop: Chodí pěšky.

Magdalena: Ti tam chodí pěšky a pořád putují a vždycky si nějaký to zvíře nebo něco najdou, takže to je taková pohoda, takže ti cestujou a nevím jestli se dá zvířeti říkat potravina, rozumíš...

Prokop: No jo, ale představ si, že by tady... Tam je Afrika, tam je strašně málo lidí na hrozně moc prostoru. Představ si, že by tady všichni bloumali po Evropě a hledali si zvíře!

Prokop: Slunečnice? Slunečnice cestujou taky. Slunečnice cestujou na místě.

Magdalena: Za sluncem, jako že otáčejí hlavičky?

Prokop: No, že se otáčejí.

Magdalena: Ony jsou v pohodě, ony stojí... ony se jenom naklánějí, ony mají takovou...

Prokop: Ale všechno pořád cestuje! No v člověkovi pořád cestuje krev, ale zase naopak...

Prokop: ...úplně to miniaturní a úplně to maxiaturní...

Magdalena: (směje se Prokopovu přerřeku i celému jeho filozofování)

Prokop: ...maximální... Že Země taky cestuje, slunko taky cestuje, rotuje...

Magdalena: Všichni do kruhu. Kruh je úplně nejlepší. Kruh je zásadní.

Magdalena: (směje se Prokopovi, který ve svých úvahách už zachází do absurdna)

Prokop: No ne, jako všichni jsou kruh a všichni jsou zároveň střed.

Magdalena: No právě.

Prokop: A tím pádem to nemá ty... úchylky. Jako když se někdo tak odchýlí a letí do vesmíru, tak stejně se musí vrátit do toho středu, protože všichni jsou střed a třeba jeho manželka je taky střed. Toho kosmonauta, ne? Tak on se musí vrátit domů.

Magdalena: (směje se) Manželka je střed kosmonauta! A musí se vrátit domů! To zatmění bude prý úplně vidět z Maďarska!

Prokop: Středy můžou být různé. Střed světa, nebo jak jsem říkal střed toho kosmonauta, že je manželka. Hajný je střed psa. Je nějaký univerzální střed? Pro všechny?

Magdalena: Ne, žádný střed není.

Prokop: Když říkáme střed, tak mně už se to slovo úplně změnilo jak skřet. Nebo střet tak: (spráskne rukama) !

Magdalena: No to je právě to, že to slovo se ti změnilo už v to nic - střed. To je přesně to, jako že říkáš střed střed, střed a pak už nevíš, co to znamená. Tak tak je to s tím kruhem.

Prokop: Pojedeme na zatmění do Maďarska! Na to úplné?

Prokop sedí na kovovém poklopu kanálu, po ruce batoh. Zaujme ho geodetická značka v popředí obrazu. Jde k ní a lehce do ní kope. Značka vydává příjemný "chřestýší" zvuk. Dialog mimo obraz:

Prokop: Pojedeme na zatmění do Maďarska! Na to úplné?

Magdalena: Ty už´s sehnal auto?

Vypravěč: Typická chyba!

Prokop: Sakra, baťoh!

Prokop bere Magdalenu do auta a odjíždějí na výlet na zatmění slunce. Magdalena si cestou "přerušuje" obraz krajiny a zkouší, co se stane s krajinou, když před ni umísťuje ruku, ukazující různé symboly.

Prokop: Bioelektronické prognozy pro... To je pre pročlověka nebo pro prečlověka?

Prokop: Jako pro pračlověka! Tam je, myslím... Hej, tam je západ slunce!

Magdalena: No... ale slunce strašně rychle zmizí! Ono je úplně červené.

Prokop: Ale ono není takové červené tam, kde teďka je normálně...?

Prokop: Tak jak je... když je teďka u nás, jako na obloze úplně. tak někde jinde zapadá, že jo? Vždycky jako to slunko někde zapadá...

Prokop: No určitě musí zapadat pořád.

Magdalena: Pořád zapadá?

Prokop: No, že vlastně slunko pořád zapadá! Ale jako ne na jednom místě, ale jinde.

Prokop: To jsem přišel na chytrou myšlenku!

Vypravěč: No jéje!

Prokop: Hej, jedeme dobře?

Prokop: Já nevím, ale my jedeme po pěšince, ty jo! No, to je pěšinka normální pro lidi...

Magdalena: Mně je to jedno

Magdalena: Magdaleno a Majdo to je hodně jiné.

Prokop: Magdaleno se mně líbí

Magdalena: Tak to říkej.

Prokop: Magdaleno, víš co se mi normálně stalo?

Magdalena: To nevím, teda... to nemůžu vědět asi

Prokop: Normálně... Já jsem prostě jel..Jel jsem na výlet a měl jsem baťoh...

Prokop: Měl jsem tam všechny věci a teďka prostě... mně ho jako ukradli. Mně ho někdo prostě ukradl, ten baťoh.

Magdalena: Hm,a tys ho někde nechal nebo?

Prokop: Ne, to mě prostě okradli úplně... úplně brutálně mě prostě okradli. Já jsem nemohl nic dělat, fakt vůbec nic, ani policajti mi nepomohli, vůbec nic.

Magdalena: Oni tam někde byli?

Prokop: A oni mi říkali: Nó, my máme jako... strašně moc starostí a tak.

Magdalena: (směje se)

Prokop: Já jsem se tak strašně nasral, úplně hrozně jsem se naštval. No a...

Prokop: Teďka zrovna jak bude to zatmění... tak já jsem zrovna... Měl jsem tam věci jako.. cestovní, víš a tak. Jako spacák a tak a prostě úplně... chtěl jsem jet na to zatmění a nemůžu, prostě nemohl jsem... normálně se spacákem. Tak jsem udělal to, že prostě, jsem se rozhod... jsem tak byl strašně naštvaný, jo, že prostě... jsem... jsem normálně to...

Prokop: Prostě já jsem... Já jsem šel... já jsem tady tohleto auto, jako to není moje, Magdaleno, víš to?

Magdalena: (pobaveně) No nevím.

Prokop: No... tak to není moje auto. Já jak jsem byl hrozně naštvaný, víš, tak jako... asi jsem udělal blbost jako... Ale já jsem prostě ukradl tady tohleto auto jako... v té naštvanosti.

Prokop: No prostě úplně, úplně...

Prokop: Prostě úplně... Víš, já jsem šel, normálně, normálně kolem tady tohohle auta jsem šel, a teďka tam nikdo nebyl vůbec...

Magdalena: Hm, takže ty ses pomstil světu.

Prokop: Světu... Ne, já jsem byl hrozně naštvaný (hraje si s vysunovací anténou) Jé to, je dobré tady to... ta anténa, že?

Magdalena: Tak ale ty jsi to auto šlohl někomu jinýmu, než tomu, kdo ti šloh..

Prokop: No né, no počkej! Ale jako... ono bylo otevřené, to auto...!

Magdalena: Tak to neznamená, jako že... otevřené auto volá ukradni mě, nebo co?

Prokop: No já jsem jako... Teďka už bych to neudělal, ne, ale... Prostě jsem to ukrad... Jakože jsem tak kolem toho chodil... Ale jako nejhorší, kdybys viděla co se mi při tom stalo?

Magdalena: (se rozesměje)

Prokop: ...tak prostě jsem... (hraje si s anténou) ... při tom kradení, jak jsem spojoval ty drátky... tady ty (ukáže)...

Nyní vidíme Prokopa, jak v popisovaný moment leží opřený hlavou o volant kradeného auta!

Prokop: ...tak jsem to normálně... jsem při tom usnul, ne... na volantu, prostě úplně blbě...

Prokop: No prostě normálně tak (předvádí).. prostě jsem to kradl...

Magdalena: Tak to jsi mistr krádeže!

Prokop se probouzí na volantu auta, protírá si oči a rychle pokračuje v kradení.

Prokop: Prostě natvrdo... jak jsem svazoval ty drátky, tak jsem si lehl na volant a úplně v pohodě jsem... to ukradl. (omylem spustí stěrače a poleká se). Ty vole, stěrač!

Magdalena: (se směje)

Prokop: Já jsem usnul a pak jsem se probudil a odjel jsem a ... Naštěstí mně nikdo nechyt... ale, to je v prdeli, že?

Prokop: No ale chápeš, teďka aspoň, když pojedem na to zatmění...

Magdalena: Teďka máš aspoň auto.

Prokop: Tak jako máme čím jet!

Prokop: To je běs, že?

Magdalena: Jako je to blbý, no... Co ten chudák, co si počne? Bez toho auta...

Prokop: Ale já ho třeba vrátím, to auto! Ale na to zatmění...

Magdalena: Tak si ho půjčíme na to zatmění a pojedeme...

Prokop: No půjčíme... Už ho máme půjčené!

Prokop: (opět spustí stěrače a poleká se) Ty jo! (zhodnotí pohledem vůz a zamyslí se) Ale je to docela dobré auto, že?

Magdalena: No... anténku... má pěknou.

Jedou dál. Velký celek krajiny s jedoucím autem. V rádiu běží pořad k zatmění slunce:

Redaktor: Teď bych se zeptal pana profesora Honzáka. Popsali jsme si tady průběh částečného i úplného zatmění, slyšeli jsme i vyprávění nebo citovali jsme vyprávění přímých účastníků. Co to zatmění může podle vás udělat s psychikou lidí?

Profesor Honzák: Když jde fronta, tak den před tou frontou stoupá velice významně počet násilnejch činů. A loupeže a znásilnění nám vůbec nechoděj jako chodí ty podsedický facky, jako s tím počasím, loupeže a znásilnění nám chodí velmi exaktně právě kolem období nového měsíce neboli novu. A toto období se kromě zvýšení tý činnosti agresivní vyznačuje taky zvýšenou dopravní nehodovostí. Jedno jasný doporučení, navzdory tomu, že policie nad tím tak jako benevolentně přihlíží, tak dát si větší pozor na silnicích. A třetí částí otázky je otázka toho, čemu se říká davová psychóza...

Redaktorka: ...mnoha jedinců zatěžují i fámy a předpovědi nejrůznějších katastrof. Podle jedné takové předpovědi by měl už za tři dny nastat konec světa.

Hlas 1: No já nepochybuju o tom, že přijdou nějaké význačné události, které zasáhnou celý svět.

Hlas 4: Přemýšlet nad tím, že by měl být konec světa a všecko zahodit za hlavu a teď zítra bude konec světa, tak to... To jsme slyšeli několikrát, že to vůbec bude, a nic se neděje dodneška

Redaktorka: Bojíte se konce světa?

Redaktorka: A proč?

Redaktorka 2: Spousta lidí má strach, jednak z toho konce tisíciletí a jednak z toho srpna, protože se z tisku, z rozhlasu i z televize o různých zprávách možného konce světa, takzvaný Armageddon, a vlastně na podzim byl i premiéra film v kině, že jo, takže ono to k tomu nějakým způsobem spoustu lidí přivádí a vyvolává to v nich možné obavy, ať už to spouští tyhlety zprávy, informace a nebo v sobě můžeme mít zakódovný jakýsi strach z každé změny.

Redaktorka 3: Je to způsobeno samozřejmě tím, že všichni víme, se něco láme, láme se tisíciletí, něco nového všichni očekáváme. Vpodstatě nikdo neví, co to bude... Je spousta nešťastných lidí, tento rok je takový nějaký celý prapodivný, je spousta rozchodů, rozvodů, vztahy se bortí, lidi nemají peníze, všechno to jde nějak tak směrem dolů.

Prokop: Já dál nemůžu jet. Já se musím asi vrátit.

Magdalena: Úplně se dělá zima!

Prokop: Na výlet za manželem?

Stopařka: Chcete jabko?

Prokop: Jo, děkuju

Stopařka: Dobrý, ne? To jsou podzimní.

Prokop: Dobré, no. To si manžel pochutná.

Stopařka: Já jsem se tady nazmrzala na tom stopu...

Stopařka: To nejde, to netopí?

Prokop: No... hmm... No a... jak daleko jedete vlastně?

Stopařka: Mám tady i nějaký housky, kdybyste měl hlad, já vám můžu... Nechcete k tomu jabku housku? Jo, já tady mám docela dost jídla.

Prokop: A nebude vám to chybět? No, to bych musel zastavit.

Psycholog: ...zkratkách, tak ten ta mužská a ženská očekávání nazval OSTA, NESTA, SEZA a UU. A ženská POPO, DUPO...

Moderátorka 1: Tak to musíte přeložit...

Psycholog: …VYPO a VYCE. Takže začaly jste ženskými očekáváními: POPO znamená posedět - popovídat, to je skutečně taková potřeba, která je ženám mnohem vlastnější než nám...

Psycholog: DUPO znamená duševní porozumění, což vpodstatě zase předpokládá to, že budeme brát vážně vaše nálady. Takže duševní porozumění znamená asi to, abychom dokázali vzít vážně to, že máte důvod mít náladu, kterou prožíváte.

Psycholog: Pak je VYCE, to je taková představ, která je ženám taky dost vlastní, že když už pro ni něco muž dělá, tak by to měl dělat, protože ji má rád. VYCE znamená vyjadřovat lásku celým životem.

Moderátorka 1: To snad ani nikdo nemůže očekávat.

Psycholog: VYPO je asi nejzrádnější potřeba. To je vycítit, co žena potřebuje. A v tomhle, jestli se dá apelovat na divačky, tak bych, tak bych přece jenom apeloval na to, aby si uvědomily, že muži jsou natvr... nebo jsme... natvrdlí. Ve chvíli, kdy si něco přeje ta žena a předpokládá, že to ten muž vycítí, a on se chová úplně jinak, tak to není proto, že by nechtěl vyhovět, ale protože nepochopil. Takže by měla položit ještě pár kontrolních otázek

Moderátorka 1: A kolikrát že to máme opakovat, aby už to nebylo ponižující?

Psycholog: No já si myslím třikrát, čtyřikrát.

Moderátorka 1: Dobře, dobře.

Moderátorka 2: Pojďme si, ať nejsou muži v nevýhodě, přeložit to OSTA, NESTA, SEZA a UU, tak velmi krátce, abysme se už dostali konkrétně k řešení těch...

Psycholog: Ano. OSTA znamená obdiv stále. Vemte si to, že muži jsou ješitní a potřebujem ten obdiv. NESTA znamená nezatěžovat starostmi. SEZA, to je trošku... nebo signalizuje to trošku odlišný přístup mužů a žen k intimnímu soužití, je to sex kdy se mu zachce.

Psycholog: UU je takové velmi prozaické, uvařeno - uklizeno.

Prokop zeslabí rádio. Zřetelně je skleslý a nejradši by se "celému světu" omluvil. Celá scéna pokračuje nepřerušena prostřihy ani komentářem.

Prokop: Díky za ten rohlík, ale stejně mi nespravil náladu.

Stopařka: Co je? Nebo co se stalo?

Prokop: No prostě je to všechno v prdeli, no. Mám blbou náladu, protože jsem ukrad auto

Stopařka (maminkovsky): A jej! Tohle?

Stopařka: Tohle auto.

Prokop: No, to není moje. No, teďka... No nevím, co mám dělat, protože jsem to ukrad vlastně nechtě... nebo... ve stresu. A teďka mně je to líto, nevím, jestli to mám vrátit, nebo... Mrzí mě to a nevím, co si teďka myslí ten, co jsem mu to ukrad...

Prokop: Já jsem měl pocit, že vám to musím říct. No, nevím, co si o tom myslíte. Co mám dělat?

Stopařka: No zkouším si to představit. (Začne mu tykat:) Co tě asi muselo víst k tomu, žes ukrad auto.

Prokop: No, někdo mi ukradl věci, doklady, baťoh, já nevím, a tak jsem se naštval a prostě... jak kdybych to oplatil

Stopařka: Někomu nevinnýmu... tys byl nevinnej a někomu dalšímu...

Prokop: No teďka mi to dochází, že to byl někdo nevinný.

Prokop: Teďka je mi to líto.

Prokop: A co si myslíte... jestli jsem udělal něco špatného moc, jako že se mám nahlásit na policajty nebo... No co si myslíte o mně, no?

Stopařka (zamýšlí se): No tak jaks mě vzal do toho auta, tak jsem si říkala, to je sympatickej kluk, a to bych v životě neřekla že to je třeba zloděj auta. Mě to překvapilo teda.

Prokop: Ale já normálně nejsem zloděj.

Prokop: No a kdyby ten váš pán ukradl takhle auto, tak co byste na to mu říkala?

Prokop: Jé, tady je moucha! (vytahuje ji z čaje) To je...

Prokop: (kašle) Mně zaskočilo!

Moderátorka 1: Ano, samozřejmě, jak jinak. Já mám takový pocit, že soužití mezi mužem a ženou je prostě nesnesitelné, proč vlastně spolu žijeme? A proč spolu chceme vůbec... proč se vyhledáváme, teda?

Psycholog: Je pravda, že asi kdyby opravdu žili muži s muži a ženy s ženami, že by to bylo o něco jednodušší, protože ta očekávání jsou společná, ale ono to má jednu výhodu, ta odlišná očekávání...

Prokop: A můžu se zeptat a co vy a láska?

Prokop: No... mířím, že mě to zajímá.

Stopařka: Hm. Existuje. Nevím, jestli tomu ty můžeš rozumět, jako ve tvých dvaceti nebo kolik ti je, ale já už jsem měla padesát teda. Tak... bych měla o tom něco vědět... co to je láska. A taky jsem pár lásek prožila. Ale můžu ti říct, že teprve teď, je to tak osm let, co mám... co prožívám opravdovou lásku. Celej život jsem se k tomu dopracovávala a procházela různýma zklamáníma, různýma pocitama, že to je ono a nikdy to nebylo ono.

Prokop: No a teďka už je to ono? Jako s tím samým člověkem?

Prokop: No a teďka teda jste narazila na dobrýho člověka?

Stopařka: Jednak je to sranda... No ne, fakt musí být smysl pro humor. Bez humoru to nejde. Když to bereš všechno strašně vážně, tak to taky není o ničem. Humor tam musí být. Humor, inteligence, dobrota - to jsem někde četla.

Prokop: No a že jste se třikrát rozvedla, to bylo kvůli komu? To bylo jako kvůli těm manželům nebo...

Stopařka: No né, já jsem si tenkrát třeba myslela, že to zavinili oni, já jsem se cítila podvedená, nešťastná... očekávala jsem od toho něco jinýho... Ale teď zpětně, jak o tom přemýšlím, tak docházím na to, že část viny byla na obou stranách. Vždycky to tak je. Nikdo není viník... nebo málokdy je viník jenom jeden. Ale byla to taky otázka toho, že jsme se k sobě nehodili. Protože každej z nich by s jinou ženou mohl být šťastnej a spokojenej a zamilovanej a... a až do smrti třeba.

Prokop: No a vy si myslíte, podle toho co říkáte, že jste prostě ideální pár víceméně, s Honzou, tak myslíte, že kdybyste se potkali před dvaceti lety, před těma všema láskama, že byste byli taky tak... že byste se k sobě hodili?

Kamera v tuto chvíli mění úhel pohledu tak, že záběr postupně působí stále "otevřenějším" dojmem a poslední fází změny je vpodstatě imitace záběru rozhovoru Magdaleny s Prokopem v autě v obraze 26.

Stopařka: ... je to vlastně teďka pěkný. Dospěla jsem jinam. Všechno zlý bylo k něčemu dobrý. Já toho nelituju, ale teď vidím, že... To máš jako s tím tvým autem. Ty už taky nemůžeš... to už se taky nedá vrátit, že jo... nebo nedá se uvažovat o tom, co by bylo, kdybys ho neukradl. Prostě´s ho jednou ukradl, tak teď můžeš jedině přemýšlet o tom, jestli ho vrátíš nebo jestli se přiznáš někde...

Prokop: Jo, jo. Takže jste k tomu takhle došla... jako... přes ty tři manžely... No a máte nějaké děti?

Stopařka: Prostě věci se stanou. A teď jde o to, jak se k tomu člověk staví dál. Možná, žes to auto ukradl proto, abys ho mohl vrátit!

Prokop auto nastartuje a odjíždějí.

Magdalena bloumá nočním městem. Pak se posadí v nočním klubu. Dává si čaj pro zahřátí a pozoruje ruch. Několik mladíků vede zanícený pseudofilozofický rozhovor. Magdalena se tomu usmívá. Mladíci pak jdou k hracím automatům - motorkám a z recese začínají závodit. Magdalena se zarazí a přemýšlí.

Žena vypravěč: Právě přišla na to, že on chce být pořád příliš moc rychlý.

Vypravěč: Nemají šanci.

Vypravěč: Ajajaj!

Magdalena se toulá sama chladným městem. Začíná sněžit. Její čekání je již trochu smutné.

Žena vypravěč: Je krásná a sama.

Vypravěč: Je to pravda. Je krásná.

Prokop s Magdalenou ve velmi blízkém záběru sedí naproti sobě. Prokop něco povídá.

Vypravěč: Prokop Magdaleně povyprávěl svůj další sen, ve kterém...

Prokop: Byli jsme přesně takhle spolu...

Prokop (pokračuje mimo obraz): ...a mně najednou spadla řasa do oka a...

Prokop: ...tys mi ji vytahovala a říkala, že když do ní pak fouknu, tak si můžu něco přát...

Prokop fouká do řasy na prstu, v tu chvíli sebou trhne Magdalena a chytne se za oko.

Prokop: ...a já jsem ji foukl do oka tobě!

Prokop: A já jsem ti řekl...

Prokop (v záběru): Tak teď si můžeš přát zase ty!

Ilustrace pokračuje, Magdalena fouká do řasy.

Magdalena: Já vím, co jsem si přála.

Titulek: Opět na cestách.

Magdalena: Já mám taky úplně strašný hlad.

Prokop: Víš co? Já vždycky když někam jdu... a mám hlad, tak... začnu mluvit o tom jídle, a teďka... úplně mě to uspokojí.

Prokop: Třeba když jsme... jezdili s Lišákama...

Magdalena: A co jsou to ti Lišáci vlastně vůbec?

Prokop: No, turistický oddíl mládeže, to byli kluci mladí... a my jsme tam chodili na tůry...

Prokop: No jako úplně po horách a tak, no... Prostě jako... furt jsme měli hlad a jako... furt jsme o tom mluvili.

Magdalena: A Prokope, prosím, tě, řekni mi...

Zvuk zmizel. Prokop se zarazí a rozhlíží se kolem sebe. Magdalena chápe. Prokop se otáčí na všechny strany a zkouší najít místo, kde by byl zvuk. Vrhá se doprava, doleva, dopředu, dozadu. Magdalena stojí. Je úplné ticho. Prokop pochopí. Zastaví se před Magdalenou. Oba se na sebe dívají. Vítr sílí, přichází sněhová bouře. Prokop se dívá Magdaleně do očí. Vlasy jim cuchá ostrý vichr. Magdalena otevírá ústa a "mluví" v úplném tichu. Prokop "poslouchá". "Mluví" spolu.

Magdalena: Máme se velmi rádi. Naše společná cesta ale teď končí.

Prokop: Ale jak je to možné?

Magdalena: Naše duše se na chvíli přestaly rozeznívat.

Prokop: Ale jakto? Vždyť...

Prokop: Ale já jsem si tehdy přál, abychom...

Magdalena: Počkej.

Magdalena: Já jsem si tehdy musela přát, aby se nesplnilo to, co si přeješ ty.

Prokop: Mám tě velmi rád.

Magdalena: Musíme dát možnost novým zvukům.

Prokop: Naše obrazy si dál poneseme v sobě.