Vytkneme-li si nějaký cíl, snažíme se jej naplnit, jít k němu nejpříhodnější logickou cestou. Zašmodrchal to IvoTrajkov, když natočil “dobročinný film Minulost”. Očekávali bychom, že bude podle toho “dobročinně” vypadat. Zvláště, jestliže v informačním letáčku k filmu tušíme bezmála v každé větě nějaké nepsané “jen”. Má to být tedy “jen”dobročinný film, slouží totiž “jen” k zakoupení počítačové sítě neslyšícím, atd. Je problém, když se potom režisérovi podaří natočit dílo, které namnoze vyčnívá nad hladinu současného českého filmového. “Film bez bariér” si jednu bariéru dobrovolně vybudoval, několik dalších ovšem úspěšně proboural.

První z nich je ta proklamovaná – příběhu porozumějí všichni, nemluví se v něm. A z toho již vyplývá další – díky tomu film rehabilitoval čistou filmovou řeč (komu se to za posledních deset let u nás podařilo, vyjímaje giganty Chytilovou, Vachka a Němce?). Ale: vynutilo si to “jen” téma? (Ale vždyť to by bylo stejně v pořádku!) Nenatočí Trajkov příště opět Kanárskou spojku? (Ne, nevěřím.) Spolu s jazykem byl znovu nastolen živý příběh, napínavý od začátku do konce a s výborně čistým a jasným rozuzlením. Na druhé straně trocha nečistoty filmových “schválností”: když“syrové”, tak ještě syrovější – tedy ve střihu spousta estetické hlušiny ve funkci interpunkce – všechny ty superkrátké flashe, podpořené otravnými naddimenzovanými ruchy… Zvuková stopa je v Minulosti zvláště podivná, jakoby chvílemi trestala slyšícího diváka a ukazovala mu, jak to může být nepříjemné (neplatí o hudbě). Na několika místech tedy Trajkov používá zvuku a obrazu jako útočníků (v tradici Lynche, Triera) a přestává činit dobro. Zbytečně, neboť jeho film to nepotřebuje. I tak je dobrý. V širokém smyslu.