NEBÝT DNEŠNÍ aneb NEMÁ TADY NĚKDO DVOJNÍKA?

Recenze filmu Nebýt dnešní, B-listy, 9.2.2006

Patrik Hronek

Nový film mladého, v experimentálním filmu však již zavedeného tvůrce Petra Marka Nebýt dnešní je, v dobrém slova smyslu, podivným zjevením na české scéně. Vzhledem k tomu, co si v ČR najde cestu do distribuce, je překvapivé, že se nenajde prostor pro odvážná díla mladých tvůrců. I přesto, že se žehrá na nedostatek financí, se za rok natočí spousta (někdy zbytečných) filmů. A mohlo by jich být ještě více, přičemž film Nebýt dnešní by mohl fungovat jako inspirační zdroj. Byl natočen s minimálním rozpočtem (cca 3000 Kč), ale svou kvalitou dokáže konkurovat i mnohem dražším počinům.
Děj by se dal charakterizovat jako příběh trojice kamarádů na odvykací kúře. Ti se vypraví na zapůjčenou chatu, kde je již od počátku provází nedefinované tajemství. Tajemství místa, tajemství kamaráda, který jim tam přichystal 3 dávky, tajemství jich samotných. Tyto dávky objeví Gerard, který si chce v nestřežené chvíli „šlehnout“. Je však přistižen svou přítelkyní, což vede k rozhodnutí vrátit se domů. Ten večer se jim nepodaří odjet, vrací se na chatu, kde se ale ve stejnou dobu objevuje totožná trojice se stejným záměrem (odvykací kúra).
Dochází k různým komickým situacím, které vznikají při potkávání jedinců z rozdílných trojic. Nejvíce je z toho zmatený Gerard, který v jedné trojici figuruje jako černá ovce a v druhé jako střed pozornosti a král večírku. Ráno však dochází k nevyhnutelnému setkání, čímž se vyjasňují některé motivy, které byly rozvíjené v průběhu děje (Gerardovo zahlédnutí jiných osob, apod.). Tímto je také vysvětlena časová smyčka Gerarda spílajícího sobě samému (podobná té z filmu Lost Highway Davida Lynche). Celé to končí scénou, kdy obě trojice po diskusi docházejí k závěru, že se nejspíše ve stejnou dobu jako v předchozích dnech objeví další trojice.
Film je natočen jako psychologické drama ve stylu Dogma 95 (první část) přecházející ve dvojnickou komedii a la Což takhle dát si špenát (druhá část). Tento žánrový skok není až tak znatelný, pokud se již od počátku přistoupí na poetiku ostravského amatérského divadla XXXH'X XOˇXXOXX (Marta Pilařová, Zdeněk Hudeček, Jiří Najvert). Jedná se totiž o velmi povedené zachycení charakterů, které vytvářejí ve svých divadelních představeních založených na improvizaci. (Tato vystoupení byla jedním z impulsů pro společnou filmovou spolupráci Petra Marka s divadlem.)
Jsou však i velmi blízké jejich reálným charakterům pouze s výjimkou Marty, která v realitě dozajista není takovou naivkou, do níž se někdy lehce stylizuje. Improvizační zkušenost umožnila natáčení velmi dlouhých scén, které i po mnoha minutách dokážou překvapit svým nenadálým zvratem či vyústěním (např. hádkou). Je mi jasné, že někomu se tyto postavy mohou jevit jako nereálné. Opak je však pravdou. Je zde zachycená zemitá poetika divadel ostravské pánve vyznačující se jistou drsností, neotesaností a zvláštní ironií. (V tomto obzvlášť vyniká Zdeněk alias Gerard, který je neodolatelným mimickým hercem i přes jeho mohutnou postavu.) Umně je zde pracováno s trapností situace – výrazovým prostředkem nejen „X-áčů“, ale také předešlé filmové a divadelní (DD Beruška) tvorby Petra Marka. Z každé takové situace se nakonec vyloupne vtipné vyústění s očistným momentem. Je-li k filmu přistupováno s tímto vědomím, nemůže dojít k rozčarování ze dvou odlišných (?) částí.
Inspirace dokumentem Dogma 95 se projevila také v práci s kamerou. Film je snímán z ruky s rychlými přesuny z místa na místo. Mnohokrát to vypadá, jako by kamera teprve hledala svůj objekt. Na konci je tento způsob ospravedlněn při společné debatě trojic. Využívá se zde rychlých přejezdů z jednotlivých osob na jejich dvojníky, kdy je v nich skryt střih.
Kdo zná některé z předchozích děl Petra Marka (např. Film Petra, Všechno na Mars!), může být překvapen. Je mu zde totiž předkládán film s přehledným dějem, což u tohoto tvůrce nebývalo zvykem. V mnohém to má divák tedy ulehčeno. Oproti předposlednímu filmu Láska shora jsme navíc uchráněni od dvacetiminutové masáže nudou (která je vysvětlována záměrem autora o sžití se s postavami, a tedy i s jejich nudou).
Ve svém závěru se tvůrci přiklonili k hledání odpovědi na otázku, zdali jsme na světě sami nebo ne, čímž odkazují na Kieślowského film Dvojí život Veroniky, který je v současné době možné shlédnout v rámci Projektu 100. Nabízejí se však i jiná vysvětlení, např. kolektivní stihomam způsobený abstinenčními příznaky. To už by však zavánělo moralitou, o kterou v tomto případě nešlo.
Pokud se tedy Nebýt dnešní stane inspiračním zdrojem pro další tvůrce, mohli bychom se dočkat kýženého oživení české filmové scény. To však vyžaduje odvahu zařazovat filmy podobného ražení do distribuce. Artová kina by se takovým programem mohla odlišit od konkurence.