Nová poezie

ŠKATULA VZPOMÍNEK

Zeleným světýlkem blýská se zornice a nadol je podélná silnice. A po ní, přes pruh nepřerušované čáry, přejíždí horník Charlie. Horník se vrací, ne... horník odjíždí ze svého pracoviště, hluboko v zemi působiště. Čeká, že to, co... to zhaslo... to čeká Charlieho! Jednou v životě ho čeká větší štěstí, než by čekal on. V hlavě však stále má tronbón. A v něm - bonbón. A v něm - on sám sedí a je řiditelem dolu. A výtahy jezdí a v nich horníci, jeho nevolníci, neoblíbení kamarádi z šachty, poslouchají ho na slovo a říkají mu starosto. Není mu to příjemné, ale neříká ne, aby si to u nich nepokazil. Ti, co našli azyl, jsou černí. Ti, co odešli, jsou bílí. Jak to udělal hloupý řidič, když jel kolem tohoto putovníka po silnici: Nevšimnul si ho a jen si hleděl svého. No a měsíc svítil a horníkovi na ucho náušnici přiklopil. A s lístkem od ženy. Žena uhání v autě s řidičem, dalekým to světla budičem.
No ale zpět k Šufanu, jak se horník jmenoval. Šufanu byl horník a jde silnicí. Žena ho minula, jako jeho život mu proplul mezi prsty. Zůstala jen škatula. Škatula vzpomínek na moře vzpomínek... A v ní toť hlemýžď! Pojel jitrnici! A na chobotu objevil zápasnici. Hlemýžď už pojel několik ovoc a to je, proč má tak dobrý chobot.
Pěkný motív z dálky zazněl, to jak horník tiše zaklel: "Uf, to je ta práce hnusná, když tam dole bydlí dusna!"
A jeho žena dál uhání a on tomu už nezabrání. On to neví, ona to ví, všichni jsou už spokojení.
No ale... ne na dlouhou dobu, protože lístek od ženy přečte vrána, letící kolem. Zklovne jů a táhne zpět. No a ženě to nedá. V jednom zobáku má lístek, v druhém sýr. No a jak letí, tak jak potká ženu, řekne jí, že vrátit se má. Že si to sic horník nepřeje, ale že by to dobré bylo, kdyby se to podařilo.
A žena váhá. Nechá tam tlusťocha na parku a sama vrátí se k horníku. Horník však ženu nečeká. On už jinou místo ní má. Jmenuje se Rubrika a má za muže Kubricka.
(1993)

O PŮL SEDMÉ POD CHATOU

Jsou v březovém háji. Ti dva, jež mlhy halí. Jsou sami a souzněním zní temný tón teskného praporu noci. To venku skučí v rachoru mloci. On se tiskne k ní a sviňa kolem zní. Sviňa jak tlustá prasica, a ejhle! Míla Krabica!
Je starý, ošklivý podzim. Svatební páry listů se sesírají k zemi jako opuchlé pavučiny u podkrovních váčků pavoučích snovacích bradavek. A Jarmila, jako prvně, jak váček u oka, kráčí ztemnělou, tichou alejí. S Gustavem. Poprvé s ním, poprvé s kdekým. Možná naposled. Měsíc jim k tomu svítí a hvězdy spřádají divnou melodii. Aúú! Vlci to všechno vidí. Strachy slídí očima přikovanýma na dlažbě pohlednicových listů, co žloutnou v důsledku malého žáru slunečního vezíra.
Gustav je malátný, Gustav Mahler... Projíždí svými prsty po Jarmilině ruce a město za zády mizí. Malér!
Je tichá a tmavá noc a Gustav se k Jarmile přiotočí. Za jejími zády jeho prsty prohrábnou všechny ty zbarvené listy, které nejsou pro samou tmu ani vidět. A ten chlad halí chuchvalce k sobě se choulících chomáčů.
Gustav se usměje a řekne: "Milá, jak jsi mi milá! Jak jsi mi rozuměla!" A vtom mu zpod rtů problískne jeden řezák, druhý špičák, má upíří zuby!
Nad starou alejí utichli všichni motýli noci. Jen ptáci klovou svými špičatými zobany noc na střepy zlomených zrcadel.
Ale on má upíří zuby! Jarmila má prokousnuté hrdlo, leží ve vlahé trávě a ruku jednu má v kapse a druhou ne. Na poslední
chvíli chtěla z ní vytáhnout kapesník, ale už to nestihla.
Poněvadž Gustav se jí zakousl do hrdla.
Panenská bílá kůže jako bříza bělokorá prohryznutá jeho tesáky se odloupla. A pod ní-tělo robota! Všechny ty zkřivené, našpulené dráty. Všechny ty kovové šroubky od táty a máma tam přidala kapesník. Ten starý nádeník chasník... Vedl nám rubipa, je to jeho hodina. Je teď jedenáct, půjdeme domů spát.
Robot Jarmila leží na zemi a upír Gustav někde je v hrobě.
"Fuj!", křičí děti, které se v noci obracejí z boku na bok a nemohou usnout. Čelíčka se jim potí v děsných snech o upírských humorech.
No ale... není každá noc jako tato. Další noc trvá zcela krátce a po probuzení Jarmila vynesli nahoru. Jarmil nemůže do schodů sám, změněným hlasem říká Jim, aby mu pomohli a chrchlá elektronky. A Jarmil Jimovi praví: "Měl jsem dnes strašný sen.
Zdálo se mi, že jsem žena a zakousnut byl jsem. Upírem, upírem Gustavem, starostlivým ústavem." A když tak sedí tiše ve svém chlívě, noviny do rukou si bere úzkostklivě. Otvíra je a na titulní stránce čte: Loupežné přepadení v bance! A poněvadž je dedektív, nedá si to vymluvit.
Běčí do sazárny, běží, noha ho bolí, bolí ho děsně, kulhá jak třešně, když se rozpučí. V tomhle jarním ovzduší přibíhá do tiskárny... ééé, do sazárny, a tam mu sazeč Sazinka říká, když se ptá, že článek vysázený na přání jednoho starého tatínka.
A dedektív volá: "Zas jeden sen, který propás jsem! Můžu snad za to, že probouzím se bez nohy a s nohou zas jindy mám ty problémy?"
Stará pověst praví, že komu se té noci zdá ten sen, potká v metru člověka s modrým okem uprostřed čela-Kyklopa. A potkal jej tam. Dedektív však starou pověst neznal.
Kolem dokola zdálo s všechno zase tiché jako obvykle, zase jako v každé příhodě. Ale šumoty listí, praskání betonových kvádrů v podlaze dávaly tušit pod hladinou ticha neklid. Neklid jako strojopis. Na starém vlku jezdí starý blbec. O něm píše moudrý muž. Moudrý muž na konci zimy. Zima na konci svého období, zima, která tiše umírá na marách Jarah. Jarah potkala Sarah. Sarah potkala Martina. Jel na bílém koni, jel do kina. Promítali avantgardní snímek Luise Buňuela "Andaluský pes".
Švohrodom Martin se připojil ke skandování davu. Fuč, fuč.
Přijel někdo lodí. Lodí často jezdí pán s holínkami na zády... na zádech, v baťohu má humáč. Pro pláč.
Slzy pro pláč má teď Anička. Byla to prodavačka v kase u toho kina, kde lidi z Berlína přišli. A sestra Gustava. Ona pláče, ale proč? Přišel tam taky vochoč. Ukrad jí kytky z kornoutu. Kornout
je prázdný, v něm obsah žádný nevypovídá o jeho prvotním poslání.
Jarmile, Aničko, nic si z toho nedělějte! A Jarmil to všechno ví. Je zrovna na pravém místě, tam, kde má být. A potká
vochoče, vochoče zmlátí, vezme mu obsah kornoutu a nasype ho zpátky do kornoutu a zamiluje se do Aničky, vezmou se.
A v noci, jednoho dne, o svatební noci, probírá se Anička a má zase sen. Áá! Upír, je to hnusný, hnusný upír! A zdá se jí, že je muž, a že se do něj zakousává krásná upíří hnusnice.
A když se ráno probudí, pozná, že rysy hnusnice má její muž, její muž Jarmil. A pořád se jí do mysli vtírá tvář vochoče. Jako by vochoč měl být ten pravý a Jarmil se stal jejím strašným, strašným stínem, který ji pronáslduje každou no od této první.
Lampa na stropě prdla půl sedmou. Jarmil nic netuší, myslí
si, že žena je šťastná. Anička netuší, že Jarmil netuší, protože
si myslí, že on je ten, který za všechno může.
A vochoč se vrátil z Ameriky a přivezl si lahev jedu. Dal jej Anně, Anna Jarmilu do polévky.
Večer se schýlilo k večeři. Jarmil bloumal po bytě a jen tak
z nudy cvrnkal do hřbet knih své knihovny a pobrukoval si tuto píseň: "Svá nesvá bloumala i ona po jejich velkém bytě plném šerých a sirých zákoutí plných obličejů Jarmila. Pro ni byla to kobka nemilá. A Jarmil pro ni strůjcem zla. A proto si to ani nezasloužila.
A pak, když Jarmil usedl si k večeři a nabíral si polévky do
svého talíře, umřel. Ne. Ne? Ona se podívala a z okna viděla, že
začala jaderná válka. Myslel jsem, že Jarmil umře... Ten umře teda!
Po válce studená léta, chlad, staré kůrky a staří lidé, mezi nimi Prďola. Prďola Brďola, který pracoval nedaleko kina, v jehož
kase pracovala i Anna a kde lidi z Berlína přišli. Teď se snažili
znovu zbudovat přístřešek pro chudé, bludé. Všichni byli chudí,
všichni si byli rovni a po Gustavovi jako by se zem slehla."
(1993)

KOŘENÍ NÁVRATU NA CHATU

Srandovní matka mého starého kamaráda je sama doma a říká, když se z okna dívá, že ven není přes to sklo vidět. Je zašmourané jako to počasí, které není vidět. A přes ta neviditelná skla neproniká ani kousek světla. A ani přítelkyně, která bydlí o sousedství dál, neslyší tichý sten z jejích zakalených očí. Místnost je temná a dům je temný, celý dům temní a nikdo v něm nakrok nevidí. Je dojemné sledovat tento škaredý starý dům. Ani opravář světla, ba ani ten, co ho měl instalovat, neviděl na svou práci a tak ji neprovedl. Vykašlal se na starou legrační matku mého starého srandovního kamaráda a odešel dál, až za hory.
Ptáte se, kde v té době byl můj starý kamarád? Bydlel. Bydlel až za horama. Až za horama, za horama.
A tam přišel instalatér. Byl to instalatér z Tater. Řekl, že
přichází od jeho matky, která mu posílá tři sta korun. Lhal a ty peníze mu dal. Byl to hodný lověk. Rozhodl se rozdávat lidem těstí, a když se namanula říležitost udělat někoho veselým, eváhal jej obelhat.
Jenže, špatně si to spočítal. Chlapec totiž, když se dozvěděl, že mu matka posílá tři sta korun, neklidněl.
A zblbnul. Myslel si, že matce něco je a vydal se zpět. Tři sta orun mu tak akorát stačilo na cestu.
A tak dojel do města, ve kterém mu vždycky bývalo tak dobře,
a ze kterého utekl, protože mu v něm už začalo být špatně.
A na schodech, protože to tam neznal, si zlomil nohu. Matka zrovna byla na nákupech a byla na nákupech tak dlouho, že nemohla vědět, že někdo je uvnitř, protože přespala u své přítelkyně.
Nemohla se ovšem z bytu dostat ven, a tak přítelkyni řekla, aby jí půjčila klíče. Jenomže přítelkyně šla pro klíče a zlomila si nohu. Stejným způsobem, jakým si ji zlomil i syn. Byli kousek od sebe, ale dotknout se rukama nemohli. Byli ve stejném domě?
(1993)

VTIPNÝ JAK PRDEL

Vtipný jak prdel tvé noci tlustý zvon přišel a řekl: já jsem kamuflon. V tlusté zátce na památce na látce mám protikládce. V protilátce trochu jede na pomlázce už tam jedu. A kamuflon sebou mám lásku já mu přenechám. V tu ránu buch, buch bam, z dveří čistá noha chramst. Chramstne dělníkovi pusu jak u výfuku autobusu. A naproti ve dveřích sousedka těžká jak sníh. Temelín ju temelí a na zápraží chumelí. Vtipný jak prdel tvé noci tlustý zvon přišel a řekl: já jsem kamuflon. Dělnik se na zachod postavi tam pod ruku se mu přistroj roztavi. Z roztaveného přistroje voskova figurina kape, je to jeho manželka z říše BAPE. V říši BAPE převoznik je, na lodi mu daš do ruky KAFE. V kafi mame mliko taky, mame ptaky a taky v tom kafi mame ptaky. V kafi je ptak Kokrhal ten nam dělnik roztrhal. Dal si ho k večeři na kachnu, prostřel tam půteří v purachnu. Vtipný jak prdel tvé noci tlustý zvon přišel a řekl: já jsem kamuflon.
Obrazek s řenou, spropitne na ňom, a na skle leskne SKE čišnikuv chaňon. V chaňonu plave na lodi maly kanoista. Pruv pruv tam mu vravi Pritalista. Nemuž se vymačknout a řika: Ja tě snad najdu. Nenajdeš, nenajdeš, já jsem lež, ty jsi běž kam chceš. Uu!
Vtipny jak prdel tve noci tlustý zvon přišel a řekl: já jsem kamuflon. V puflonu se vaři šťáva na prostový kivýtač! Nožem řežem ruský šivýtač... šušňový táč. Já váš přivítač a vy můj host, jestli dost máte trasu, zavolejte na mou vlasu, že v té trase Voláb inženýr jak vlak jede UuUu Prpýr! Chrochňoš! Blaklach! Mrué prué pruéá. Stvološ a poploš - bo bo bo!, říká Huf, Tuf, Puf. Prd. Vtipný jak prdel tvé noci tlustý zvon přišel a řekl: já jsem kamuflon.
(11. června 1994)

PAN NOVÁK

V paneláku bydlí pan Novák. Pan Novák má bodlák. Jak k němu přišel, neřekl mu ani Kušel. Jedem znova. Pod panelákem bydlí Krysí Diupě. V tom Doupu poupě. Poupě kvete každé ráno, neustláno, poděláno. Jedem znova. Bílé tričko na těle nosí jenom andělé. Jedem znova. Váza a v ní květina, to to pěkně začíná.
(11. června 1994)

NA NÁDRAŽÍ

Na nádraží, na kolejích na pražcích, někdo jede, jakostánek s vatou. Vatová paní doma vatu robí. Neurobí si z ní sukni ani halenku, ale malou holčičku si z ní udělá. No a malá holčička, ta půjde ven si hrát. A tam najde chlapečka a to bude kamarád. Postaví si z písku hrad a v něm budou bydlet a v něm budou skuhrat, krydlet a špidlet. V hradě bude komůrka, tam bude muchomůrka, muchomůrka zelená jak Jelena. Z ní oni si navaří všechno, co by snědli. No a až to snědí, budou hnědí.
(11. června 1994)

ZIMOSTRÁZ

Zimostráz na zahradě kvete a v jeho dřevě se ukládá pravěký rituál lidstva. Když v létě odkvitne, tak v zimě se do něj zpívá a na podzim se z něj ozývá píseň Hů adidý Lala Hůhůhůhůadidý Lalala. Je to píseň, kterou do něj nazpíval ten, kdo jej poslední v létě utrhnul.
Bylo ticho, v zahrádce zpívali kosi, kočky mňoukaly na střeše a poslední trhač chňapnul po zimostrázu svou neumytou rukou.
Byl to němý člověk a zimostráz zaznamenal jen píseň kosy. Kosy, co tiše zpívá si cosi a ocelovým svým hřbetem podtíná trávutukvěten. Tu červen, tu březen, tu podzim se bliži a zimostraz piseň vydal tichou v diži. Slyšel děvečku v maštali s koníčkem povídat, hnoja kydal. A co ty na to povíš, když tebe vsune do díž. Tam v díž ten se nepodívá, tam starý slepýš, hluchýš, bubíš jen z ní jak písniš kdybys sám sebe proplíš. Když přetrhneš hlemýžď, on ve dvou se změní a se zlou ty se potážeš. Já přibublal na pláže. V pláži piskovych zrnek je tolik, že zimostrázích bobulek na nich nevidět sedá.
Na pláži sedí alkoholik a tam svůj píseň dohromady procidá, zelený jak alkohol, zelený jak protipol auauaau. Ua Popov, Oleg Popov - komik. Vychází na obzoru jako astronomik.
(11. června 1994)

V NOCI V TŘINÁCTÉM STOLETÍ

Piko sfrflá moju bup a v tvoj krup máš tlustý ňmup. Stvolem prošel jeho mnich, ten co našel v nich všechny otazník toho, co chtěl vědět v noci v třináctém století. Na zámku něco chrabotí, v tiché díře myš se koutí. Dívá se na Marii, ta sedi za stolem, něco v ruce ma. Je to kronika. Kronika lidstva a jejiho voveličenstva. Veličenstvo v ni se usmiva, s doutnikem v hubě je, sebe umyva a zpiva si a kleje. Dojajmifasolasido. Peklo, a trošku jakoby změklo.
V měkke kaši Budulinek vaři, braši s nim už jedi - hospodaři. Kaše roste jako kliště. Slyši to Veličenstvo v telefonnim aparatu. Z něj ono vykoukne do tebe ono koukne. Odposlechu slabeho dratu všechno napiše - umysl prokoukne. Na tom všechno zaleži. Jestli se to podaři. Jesli ne všechno to vybuchne. A když zhyne, manželka nevybuchne, ale jenom ona dostane svůj podíl na velkých věcech kolem nás. Veličenstvo na pasu sedi trunem, v ruce drži co ono ma? Prezident Truman! Jeho fotku vystavili, Veličenstvu ukazali, Veličenstvo zavistive, zavidi mu černe vlasy, bile vlasy, zlte vlasy. Z čiše pije měkkou vodu, ve vodě pla rybka mala. Rybka řika: Ja sem zlata, přani ja ti trochu dam. Přani trochu z čilé rady a tak trochu kavrda. Z kavrdy ať trumen stane, ja zas budu panovat. Jak jsem panoval i dosud, budu tady kralovat.
(11. června 1994)

STÁT CHUDÝCH

Krutý boj o koryta se rozlehl Starou Papou. A v domácnosti zahučelo rádio: Bud ty nebo já buď ty nebo já a tvé peníze zchramoštím fujtajbl. V lustru rodil se nový den od prvého
podobný si jak vejce vejci. Obtisk prastarého vzoru, vajíčko ze slepice, den ode dne snědší. Prapor nad městem plá červený, že mrtev jest tu byznys. Že nové časy nastávajů. Že Mla se podíval na hodinky a jak měl již dávno ve zvyku, přehrnul přez ně rukáv a vyrazil vstříc novému dni. A že Bla taky na hodinky se podíval a
že všichni kamarádi ze školy Pla se podívali. Že Mla a že Bla setkali se v hodin patnáct na nároží jedné jisté ulice. Tam ta ulice seděla slepice a říkala jim: Nikdo nepůjde dál, dokud nebude komín na svém místě stát, tak jak to řekl stát. Stát chudých se zadíval do zrcadla a viděl tam stát bohatství.
Bohatství jak tichá píseň znělo na podkůvkách šťastných koníků.
Krupitykram se váleli, koníci postavey krkáleli, jak když jedou, jak když sedou, prostě pili močály. Ztepilí byli a jeli dál, tam kde je vlál jejich král. Z že Mly kapsy padla bonba, malý granát s malými ohnisky, do bažiny zabrumlal a za sto let přitancoval Tupolev. Tupolev na močál šláp a tu mu v botě někdo křáp. Šváb!
Šváb co v žaludku měl granát, s ním vybuch a vesnici pod hladinu pohřbil. Granátové jablko z granátu vypadlo a tu chlapa něco napadlo. Chlap podívá se na že Mlu v hrab a řekne: Hop nebo trop.
Skočí a tam mrtvý muž leží. Vsadí na něj sto dolaru a pryč běži.
Do roka a do dne se na to misto vrati a uvidi, že pověst racionalni jadro ma. Vidí, že pověst dobrého člověk ztratí, jak by vladl nad něma.
(11. června 1994)

DUCHOMEL

Jak je sirka tak navečer posvátný háj rozprostírá trsy trávy jako by nebrečel. Obyčejný obyčej si zakryl svůj temný obličej. A omezil kouření. To vyvolalo zpětnou reakci a tou byl mouřenín.
Mouřenín přišel jako by slyšel to volání sirky ve tvaru svého přítele. Přátelské políbení na pravou a levou tvář bylo významným uzarděním a skoro svatozář probleskla při setmění. Duchomel, pravím. Děj se co děj, přišel zloděj. Mouřenín na něj pohleděl - zloděj zkameněl! Okamený zloděj v pojoji - nikdo už se nebojí.
Ten strach co není, plouží se údolími plnými mlhy každou pátou ranní. Strach zkamení a usne jako jmelí jmelí.... Ale každé malé
dítě ví, že v noci se vrací domácí. Do jeho srdce obyvatel na tvůj příkaz ukazatel. Domácí v tvém srdci je ten, kdo k tobě láskou žhne. Rozžhavený mouřenín zakopl o vyvýšeninu travnaté louky, na které spalo maličké díť. To ditě tam jedlo brouky, čekalo že uvidí tě. Vidělo však mouřenína jak padá s jablkem z klína. Úsměv co to vyvolalo, dalo všemu správné halo.
A v okruhu přátel zvěstuji vám naopak, že pláčem končí tato trýzeň, od srdce když tepe přízeň. V tom srdci lapí nebo čapí nebo dřepí láska k milované bytosti a snaží se ti připomnět tento svět.
(2. února 1995)

TOMPOZ

1.
A od ucha k uchu úsměvem polehla celá zem popelem. A z něho pak vyrost stromeček. Mladá žena si sedla do jeho koruny na větev, která věštila dávné neshody. Ta větev pustila Pleštila a čekala chvíli pohody. Roztodivný vítr Žník navrtal vzduch kolem větve a když potom došlo na ta slova, začal jej připumpovat znova. Pilo z toho tele jako dům, bylo vidět až k sousedům. A ta paní na větvi, vcucnutá jako vy, všimla si jednoho znamenitého úkazu na severu oblohy. Na severu oblohy kous mě Mramen do nohy.

2.
Lelek se na něj usmál, mě přitom ale nepoznal. Kdo jsem já, to paní neví. Jen ona tuší, co dokáže velký myslivec, ale zároveň i to tele, které hledí na mě skvěle. Ten Mramen usnul na tváři.
U východu slunce nezáří. Slunce vidí moji nohu, jak z batohu tahá sovu. Proč to paní sleduje, co ji na tom zaujalo? Na teleti šmíruje - všechno to zlý konec vzalo. Ta paní se vědmou stává, její hlava - helma pravá.
(2. února 1995)

LÉTAJÍCÍ TALÍŘ

Létající talíř se zelenou metalízou jako hrášek blbnul s lízou, blbnul s mízou stromu, ke kterému Jurášek chodil od svého domu pro prací prášek. Tatramat tatramat, jenom mámu nezklamat, stále si opakuje mladý chlapec, lopuchový list mu halí čelo, přitom nevidí, že nad jeho hlavou něco přeletělo. Byl to talíř. Talíř zeleňak.
Další setkání se odehrálo o pět let později. Chlapec už studoval v učení. A zase si řiká: Hoblik hoblik, jak bych se voblik? Jen abych mámu nezklamat... Čelo mu halí novinová čepice, přes ni nevidí talíř tvaru slepice. Kvoká zprávu do vesmíru o všech těch ostatních slepicích. Jedny su bile, druhe su šede, jine už popsat nedovede. A Juraška zas odchází, a ničeho nevšiml.
Třetí setkání, tentokrát osudné, se odehraje toho dne, když na jeho hlavu přistane létající talíř tvaru čepice. Ztratí rozhled po pěšině a vybryndá z hrníčku černé paní Svině pochoutku, co jí tam nese, než soumrak usadí se. Místo hlavy ale už mu rotuje talíř tajemné velikosti. Kdo tu je?, říkají si lebeční kosti, zatímco on nemá dosti cesty s šálkem na bryndání.
A už jde cestou hrášek. Propadne mu pod nohu a Juráš zmizí v brlohu (do stolu). Propadne se do země a dopadne to mizerně.
(2. února 1995)