PARALELNÍ SVĚTY
Když se člověk jednou zaplete do nadměrného množství otázek, to se z toho potom špatně dostává. Může mu to trvat několik měsíců, pár let, čí dokonce i celý život,vyjít z tohoto šíleného prostoru.
(z úvahy gymnazistky Veroniky Svítkové o filmu Paralelní světy, napsané v dubnu 2002 v Hranicích na Moravě)
Poprvé po velmi dlouhé době píšu rukou. A navíc ve vlaku cestou z Hranic na Moravě do Prahy. V těchto dvou městech paralelně bydlím. Paralelní světy jsou film, který mě inspiroval k tomuto článku, který jsem Heleně Bendové slíbil nejpozději do zítřka, jedenácti hodin. Stejně to budu muset přes noc přepsat u Milana Klepikova na počítači jeho maminky, u nichž nyní v Praze bydlím. Zároveň jsem se dnes dozvěděl o existenci v úvodu citovaného textu mé kamarádky. Jako podložku pro psaní na chodbičce u okýnka používám titulní tvrdou desku obalu knihy Technika překonává prostor a čas.
Právě jsem se podíval z okna a vidím pohled, identický se záběrem z mého vlastního filmu, jehož dokončování jsem kvůli tomuto textu odložil z dneška na zítra. Je to obraz jedoucího automobilu, snímaného (mnou, tehdy před třemi lety) paralelně z vlaku. Film má název Láska shora. Je také o tom, jak se cesty přirozeně rozcházejí, někdy snad jen na čas. Na ten si teď musím dát pozor, neboť cesta bude trvat čtyři hodiny a doufám, že do té doby článek dopíšu. Jím rohlík.
Naposledy jsem ve vlaku psal o filmu, když jsem bez mála přesně před deseti lety jel z Hranic na Moravě do Prahy skládat přijímací zkoušky na tehdejší katedru filmové vědy a pozdě se dozvěděl, že budu potřebovat nějaké své teoretické práce. Vzal jsem si s sebou tehdy psací stroj. Na zkoušce jsem mně neznámému pedagogovi vyprávěl o knize Jana Bernarda, kterou jsem nedávno četl. Byl to Jan Bernard. Mysleli jsme si tudíž paralelně různé věci...
Žiju mezi dvěma městy. V jednom z nich se většina filmů natáčí a v obou se promítají. Diváci v Hranicích na Moravě sledují pražské problémy. Film Šeptej definitivně přivezl techno- estetiku na vesnice a pomohl vytvořit klonovanou mladou subkulturu. Točím v Hranicích na Moravě své filmy, promítám je v Praze. Ten poslední v ní - jako "absolvent vlastní, paralelní FAMU", za pomoci kamarádů z FAMU skutečné - dokončuji. Snad se přes Prahu dostane zpátky do Hranic. Co tam pomůže vytvořit? (Divoké včely v tomto "zahrály na obě strany" - doplnili mezi vesničany Pražáky.)
Radhošt rožnováka Tomáše Dorušky měl v Rožnově pod Radhoštěm triumfální premiéru vlastně hollywoodského rozměru. V kině v Hranicích jsem viděl český "hollywoodský" Tmavomodrý svět. Jeho zvuk se mixoval (nejen a ne především pro hranické diváky) ve studiu, v němž nyní mixuji svůj film. Zvuk v hranickém kině je velmi špatný. Srovnávám proto paralelně při své práci, co v Hranicích lidé ve skutečnosti zažijí z toho, co jim v Praze připravím.
Paralelní světy mě inspirovaly nejen jako výjimečný film, ale především jako vyjádření životního pocitu. Když jiný talentovaný český režisér vyhodí stovky milionů za pokus vyprávět americkou řečí o létání ve 3D, ale Amerika jeho slova vlastně nepotřebuje (a mnoha sociálně slabým by zase pomohly spíš ty peníze), vzniká divné vakuum. (Napadlo mě teď při přepisování - ale ne u Milana, u Alice Růžičkové -, že poslední slabika toho slova vyjadřuje "umění"). Snad se tomu českému režisérovi, autorovi velmi šarmantní road-movie, po vystřízlivění, podpořeným ještě domácím "lvím nevděkem", podaří znovu nadechnout a e-vakuovat. Věřím v jeho příští, skromný film.
Ale to, že "dostal na zadek Otesánkem" je neméně příklad: jeho autor natáčí v Čechách filmy úspěšné v zahraničí, čili odtamtud pro naše "povinné uznání" před-posvěcené. Co kdyby neměl slávu z ciziny? Byla by mu naše země maceškou? (Myslím, že ve skutečnosti jí stejně je - maČechy…). A moderátor - improvizátor vtipně shazuje lví svět, nicméně honorář a popularitu získává. Švejk - pragmatik.
Petr Václav natočil Paralelní světy (lví nádherou zcela netknuté - a lvi mají i na následném druhém kole cesty českými plátny svůj podíl… lví…) ve francouzské koprodukci, ve francouzském stylu, v Čechách. Vytříbeně kinematograficky, zajímavě, zábavně, nečekaně, suverénně. Aristokraticky, s jemným kořením "opovržení českou malostí". "Francouzskost" toho filmu avšak přináší parfém salónnosti a efekt "festivalového díla". Je zvláštně dvou-pólovým pocitem, že se mi neustále dere tato myšlenka do mého uvažování o filmu, který se mi vlastně velmi, velmi líbil. Zároveň onen autorský "anti-malý" pocit chápu - a stejně tak je mi protivný.
Mám moc rád Desplechinovu Učenou při, s níž mají Paralelní světy mnoho vědomě společného - krom legračních "intelektuálských problémů" (převzatý motiv nedokončené literární práce) i spoluautorku scénáře s příjmením Desplechin. Mám rád Alaina Resnaise, který natočil Starou známou písničku, jeden z nejúspěšnějších francouzských filmů posledních let, jehož hrdinka trpí záhadnými zdravotními potížemi, které - jak se ukáže - způsobuje nezdravý vztah s obchodníkem s domy. Tereza v Paralelních světech není schopna dokončit překlad knihy kvůli psychosomatické chorobě, mající zárodek ze vztahu s ambiciózním architektem Kryštofem (Už ta jména! Proč by se nemohli jmenovat třeba Jana a Mirek?!?) Milan Klepikov mě o několik dní později opravil (jsem vcelku nedovzdělaný a paralelně kamarádím s intelektuály), že skutečně příbuznými, možná "předky", Václava budou spíš Benoit Jacquot a hlavně Olivier Assayas.
Je to oříšek, pokusit se zvážit, zda ten film "je dobrý". Skvělý scénář, neotřelá kamera, brilantní střih, výborní herci. Film se vším všudy. ("Skutečně?" pochybuji stále.) Kryštof několikrát prohlašuje něco jako: "To by Češi nikdy nedokázali". A vypadá to jako rozpoložení Václavovo. Milan se se mnou zároveň přel o to, zda v zobrazení Kryštofa je přítomna autorská ironie. Mně jeho postava připadá jako geniálně vyvážená směsice skutečného názoru a jedné z poloh mužské trapnosti. Milan tam ovšem humor nevnímal.
A naopak proti sobě musím napsat: jakmile jednou za čas navštívím projekci ve Francouzském institutu, zmocní se mě stejně silná lítost nad nízko posazenou laťkou českého, nejen "uměleckého", ale i prostě "zábavného" filmu (přičemž přirozeně sloučení obojího se nevylučuje - naopak!), jako když Václav - Kryštof hovoří jedněmi ústy o problémech architekta.
Ale tady nejde jen o tvorbu. Možná prostě jen "nejsme kinematografickým národem". (Vlastně jediný, ryze český filmař bude zřejmě Karel Vachek. Chytilová i Němec - abych jmenoval ty nejdůležitější - již v sobě jakoby "předem" mají něco kosmopolitního. Což ale neznamená, že Vachek zároveň není světoobčanem - jeho filmy jsou, věřím, univerzální.) Ale jak jsem již napsal - nejde jen o tvorbu: podíl na nastavení laťky filmově-kritického myšlení má samozřejmě distribuce a "filmová výchova".
Hovořím-li o distribuci, není, myslím, třeba kritizovat komerční distributory za jejich "komerčnost" (i když zároveň jejich pozornosti uniká mnoho komerčně potentních děl silně kinematografického kalibru a naopak komerční "podvyužití" některých je zbytečné - jako matoucí "romanticko-komediální" distribuční název filozofického hororu Claire Denisové Miluji tě k sežrání), ale rvu si často vlasy nad tím, co se k nám (také) přiváží jako takzvané "artfilmy". Příkladem všeho je mi například někdejší exoticky dekorativní "umělecký dokument" Baraka, který s neuvěřitelnou přízemností a banalitou předstíral v našich kinech myšlenkové hloubky. Ale takovýchto příkladů je mnoho. Je tu tedy opět pocit onoho divného vakua mezi paralelně existující progresívní tvorbou (většinou někde "v dálce") a parazitním "festivalovým uměním". Nevím, proč je to tak! Trapně jednoduchým vysvětlením by mohlo být, že tato díla, vlastně jakási "intelektuální béčka", jsou třeba levnější. Čemuž z velké části nevěřím.
Za druhé: Napsal-li jsem "filmová výchova", parafrázoval jsem si tak pro sebe populární zavedené "letní filmové školství", které společně s Projektem 100 asi nejvýrazněji ovlivňuje a formuje "mladé filmové vědění" a vytváří určitý druh hybridního pohledu: Vedle prověřených hodnot (z nichž některé jsou bohužel příliš automaticky "neoddiskutovatelné") vytváří paralelní běh nepodstatného: "kultovní" trháky (jako třeba čistokrevný brak, imitující nadhled nad brakem, The Rocky Horor Picture Show) či "významné" filmaře (Peter Greenaway, jehož tvorbu by opravdu stačilo reprezentovat jedním filmem a věděli bychom totéž).
Byla by třeba situace jiná, kdyby kulturní granty byly dostatečně štědré, aby "vedlejší výdělečnou silou" Projektu 100 nemusel být sex? Co je totiž výsledkem takovéto kolekce? Myšlenková množina v mozku mladého filmového nadšence, v níž jsou vedle sebe vysoký Tarkovskij s jedním z nejnepovedenějších filmů Woodyho Allena, chvílemi pouze vulgární Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu… (Jsem vlastně Allenův fanoušek!) Paralelní světy. (Kolem mě teď chodí cestující na záchod a v prvním kupé je minibar.)
Silně jsem před časem vnímal anketu o tzv. "Zlatý fond", stovku filmů - skvostů, které mají být na věčné časy v Čechách "studnicí kulturního poznání". Myšlenka mě nadchla. Problém nastává, když z ankety začínají vyplývat zažité hierarchické stereotypy: Když Ejzenštejn, tak Křižník Potěmkin (který opravdu NENÍ jeho nejlepším filmem!), když Godard, tak U konce s dechem (přičemž to nejpodstatnější se u něj odehrává začátkem devadesátých let!). PROČ JE MARKÉTA LAZAROVÁ NAVŽDY NEJLEPŠÍM ČESKÝM FILMEM? (Odpovězte si poctivě.)
Právě jsem prohodil několik vět s dívkou, která vystupovala v České Třebové. Jsem tedy v půlce cesty. (VLAKuum! Ha ha. Mezi Prahou a Hranicemi). Rozhodně absurdní humor vzniká, když paralelně s "doceněným" Švankmajerem si jde tentýž večer převzít tutéž sochu Otakar Vávra - symbol. A čeho je vlastně Vávra symbolem? "Politické bezpáteřnosti"? Filmové bezpáteřnosti? Nebo je to ten skvělý pedagog ("pater") naší mezinárodně paralelní Nové vlny (do jejíhož stylu se také dokázal brzy vžít)? Ale ani to se navzájem nevylučuje! Stejně tak se nevylučuje "aristokratismus" Paralelních světů s jedním z jeho závěrečných titulků, který říká hloupě nespisovně, že "ve filmu byly použity výtvarná díla". Tím se mi naopak do nich paradoxně navrátil život.
To mi připadá jako tečka. Možná taky proto, že vlak zastavuje. Ústí nad Orlicí. Budu mít ještě hodinu a půl čas přemýšlet o něčem jiném.
Petr Marek
PS: Paralelně s mou jízdou do Prahy rozeslala redakce přispěvatelům Cinepuru téma příštího, červencového čísla. Bude jím vlastně z velké části to, o čem jsem zrovna ve vlaku uvažoval, tedy problém domácí filmové distribuce "uměleckého umění" a festivalová kultura v Čechách. Berte tedy můj text jako neobjednanou pozvánku do nového čísla!