PO LÁSCE
aneb
CHTÍČ A KÝČ
V dětství jsem měl dvě představy "dospělého světa": První by se dala reprezentovat možností "jít na nepřístupný film". Nikdy jsem neměl chuť to nějak obelstít, v přirozeném pocitu, že se mě to zatím netýká. Čili šlo o to "už smět" a byla to ta "dobrá dospělost". Druhá byla "špatná dospělost", představovaná možností žít "nepřístupný život". Ten se v náznacích objevoval ve filmech a občas v životě a znamenal věty jako "Tak to přece chodí". Výstupem byly pak třeba vtipy o tchýních nebo scénky s opilci s všeobecným pomrkáváním a souhlasem s TAKOVOU skutečností. Chlácholivá satira. (Třeba "Nevera po slovensky"?) A to bylo v dětství i dále nepřípustné. Jak jsem už kdysi psal v tomto časopise o sérii Pojďte pane, budeme si hrát!, myslím, že Velký Medvěd se nachází právě na této hranici "dobrého" a "špatného" dospělého světa. Je mi 30 let a bojím se "špatné dospělosti". Která je spiklenecky smířená s "poklesky" a horší než ony je právě to smíření. Když jsme s Jirkou Nebeským sami na sobě začali cítit nebezpečí takového stavu mysli, dostali jsme chuť o tom natočit film, který by se tomu smál. S ohledem na narůstající tendenci různých "překračování tabu" (viz třeba filmová lákadla nejen Projektu 100) jsme plánovali "tak sprostý" film, až by bylo trapně. Mělo o jít vlastně o porno-pamflet, pomstu sami sobě. V téže době se objevil Kubrickův vánoční pseudothriller o mužské trapnosti Eyes Wide Shut, který mi podobnou funkci částečně splnil. A nyní mohu říci, že je na světě český film, který to dokázal dokonale. Je to Jakubiskovo POST COITUM. "Mrazová city-komedie". Afterparty po lásce.
Post coitum je film v několika ohledech mezní. První legrace je ta zřejmá, a to je onen v Čechách neuvěřitelný, protože nevídaný, moment "převzetí režie" (nebo "ukradení filmu?") "mladému tvůrci" "starým tvůrcem". Tedy mez autorská. Na ní si ve svých režijních dětských letech začal hrát Marcel Bystroň, hru ovšem dohrál Juraj Jakubisko. Stylově se film tváří "mladě", ale slovo "generační" by tu mohlo mít ten druhý možný výklad - je to film na pomezí generací. Když už ve výrobní fázi jedna etablovaná uzurpovala film té začínající (ovšem v případě té první pravděpodobně nelze říci "zralé" a v případě druhé "slibné"), pak se tahle produkční karikatura generačnosti stala i součástí stylu filmu. V rozorávání se ale pokračuje tím, že Juraj Jakubisko prohlašuje, že natočil "mladý" film, po němž se od něj odvrátí "staří" příznivci a najde nové. Paradoxně s tímto rozhodnutím "nové mladosti" ale Jakubisko ve výsledku neodřízl sám sebe, ale naopak se poměrně nečekaně vrátil k mnohému, co patřilo k jeho někdejší "mladé" výbavě. Ochota k formální hře na hranici sdělení i typické spojení poetického patosu s ironí. Protože jsme ale o čtyicet let později, může "slovenský Fellini" (není dnes už "český Fellini"?) využít "kde co moderního". Což přináší zajímavý studijní potenciál. Jakubiskova feérická a "zamlžená" poetika (nejen co se týče snímání, ale také dramaturgie) je najednou na velkém plátně multikina díky HiDefinition technologii ostřejší, konkrétnější a tudíž obnaženější. Výprava a kostýmy jsou bohaté (co se pravděpodobně týká rozpočtu a určitě stylu) a "kvalitní". Podobně jako digitální obraz nemá kazy, tak i hippícký obleček Franca Nera je neuvěřitelně načančaný. Připomíná mi to jeden z elementů televizních reklam, zaměřených na "alternativnější" subkultury, v nichž se "odvazují" dekorativní pseudopankáči s umytými křiklavými kohouty. Mimoto všechna ta oblíbená jakubiskovská cingrlátka okolo prostě už nemají charakter nostalgické zastavárny 60. let, ale je to čistý design roku raz dva nového tisíciletí. Výprodej se tedy pravděpodobně koná už jen v rovině poetiky. Meze potenciálu Jakubiskova vidění a jeho tendence ke kýči se takto odhalují. Ovšem naštěstí právě v tomto filmu! V něm totiž NEVKUS je jedním z témat, a to v mnoha podobách. Většina jeho hrdinů je skutečně "lidsky nevkusná", ať už UŽ nebo UŽ SKORO - tedy ve smyslu generační schlíplosti (a to rovnocenně i od slova "chlípný"). Většina prožívá VÝPRODEJ sebe, vlastní představy o životě. Nejkřiklavějším příkladem je samozřejmě Nerův pseudohippík se svými promluvami o Woodstocku a hodnotě rodiny. Tedy v Jakubiskův prospěch: vše nevkusné je tu právem na místě! Otázkou samozřejmě je, kde je mez Jakubiskovy ironie a jeho vlastní soudnosti. Což nás jako diváky skvěle temné a zábavné grotesky o ztrátě ochoty ke kráse ovšem vůbec nemusí zajímat, protože v tu chvíli je vše dokonale ve hře. Bystroňův scénář se v tomhletom ohledu chová podobně. Je zcela uvědoměle ironický, a zvládá své "blbé pasáže" velmi dobře, zároveň jsou z něj podobně jako u Jakubiskovy režie cítit ona osobní omezení. Přemýšlím, jak doložit toto vágní tvrzení, které se zakládá spíš na mém lidském pocitu, a napadá mě přirovnání k slazené "menzlovštině" (potažmo "hřebejkovštině"), kterých ochota "být hodný na všechny postavy" mi nějak kontrastuje s Bystroňovou ochotou "být zlý". (Myslím, že třeba příkladem na pomezí těchto pólů byli Najbrtovi Mistři, kteří si brali z obou stran) Nevím, ale, jestli jsem to trefil. V kritikách jsem četl výtky vůči "špatným" dialogům, hercům, postavám. Zaposlouchám-li se skutečně do Bystroňových dialogů, nemohu nepoznat scénáristův škleb za nimi a jejich hloupostí, potažmo totiž za hloupostí jeho postav a jejich i slovnímu výprodeji. Jestliže Antonioni nechával kvůli citové vyrázdněnosti bloumat své hrdiny pustými krajinami a byl modernistou, tak dnešní pustá vnitřní krajina městkého postmoderního člověka je plná prázdného křiklavého obrazového a zvukového balastu, významové recyklace až k rozmělnění. Dnešní vyhaslec proto mluví a mluví, zpívá, tančí, usmívá se, mění úhly pohledu a rychle stíhá. (Chtěl jsem napsat "stříhá, ale překlep byl rychlejší) A je takový i celý Jakubiskův film. Jeho vizuální podoba se opět pohybuje na mezi zábavné obrazové neotřelosti, bojující s reklamními klišé (až občas v bazaru klipové estetiky konce osmdesátých let). Představuji si Jakubiska sedícího u počítače v postprodukčním studiu, kterému technik říká: "A taky se dá udělat tohle." (V horším případě by mohlo znít: "Taky SE DĚLÁ tohle" - ale to snad ne.) Stejné napětí je mezi "cool" chováním postav (i filmového obrazu) a pojetím trapnosti onoho "cool". Deana Horváthová ve filmu o filmu (v němž mimochodem hovoří jako producentka častěji a "zasvěceněji" než samotný režisér) mluví o postavě Franka Nera a jeho představiteli, že ji na něm zajímá jeho "vnitřní rebelismus". To slovo "rebelismus" mě zaujalo, a přemýšlel jsem, zda je skutečně významově v pořádku, zda ta řípona už není rovnou neuvědoměle ironizujícící. Postava Bakchuse skutečně je spíš "rebelistou" než "rebelem" a platí to i o dalších. Odráží se to samozřejmě i v "odvázaném", "novátorském" stylu filmu. A opět to skvěle hraje! Čili: POST COITUM je zajímavým úkazem uměleckého díla, v němž téma prorostlo se strukturou natolik, že vlastně nebylo možné je "pokazit"! A to, že je Jakubisko naopak (jaksi navíc, jako komerčně-umělecký bonus) velmi "vylepšil", je třeba pro mě jako diváka důvodem skutečného filmového nadšení. Máme tu totiž nejen "comeback" "starého", ale i legrační "debut" "mladého" Jakubiska. Jsem jen zvědav, jestli opakovatelný.
Petr Marek