PROJEVY KM. NEBESKÉHO K 3. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážené dámy, vážení pánové! Jen krátce bych se chtěl zmínit o nakladatelské činnosti v rámci UC. Veškerou aktivitu na sebe již definitivně přebralo Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D. Minulý rok jsme se loučili na tomto místě v 17.32 h a hned po skončení slavnostní schůze jsme vozem jeli do tiskárny vyzvednout několik prvních autorských výtisků druhého Almanachu Unar. Dnes je situace jiná. Třetí Almanach Unar je dosud ve stádiu příprav a u mnohých příspěvků zatím není známo, zda jejich otištění Rada povolí, to s ohledem na zájmy UC, neboť by UC jistě neprospěl únik mnoha choulostivých informací ze soukromí členů sdružení. Můžeme však dnes s pýchou prohlásit: Uplynulý rok nebyl špatný! V dubnu 1992 se podařilo vydat sborník poezie mladých hranických básníků Klofáč, jehož úspěch byl natolik nečekaný, že v dnešní době se připravuje dotisk prvního vydání. Stejně úspěšný, alespoň z finančního hlediska, byl další ediční počin UC - publikace Hry I, která obsahovala tři nejznámnější divadelní texty UC z let 1990-1991 (Abuladze, V prádelně, Lohyňa). Vydání druhého dílu se připravuje, tentokrát se však bude nejspíše jednat o několik scénářů televizních a rozhlasových. Dosud posledním počinem LS†D je drobná bibliofilská publikace Unarclub Básně Společně, vlastně se jedná jen o jakési sentimentální ohlédnutí za společnou básnickou tvorbou, jejíž výsledky ovšem nejsou zanedbatelné. Dovolte mi tedy ještě říci, co plánuje LS†D do budoucnosti, kromě Her II a třetího Almanachu Unar by to měl být již dlouho očekávaný první díl Dějin UC, kniha Hynka Poláka Unarclub ve fotografii a několik dalších drobných projektů, z nichž mnohé budou pro čtenáře jistě velkým překvapením. Tím největším potom série až skandálně otevřených rozhovorů se členy UC o nich samých i o jejich vztahu k UC. Jiří Juffo Karlsson Nebeský Vážení Velcí Zubové, kmotři, vážené dámy a vážení pánové! Hudba je pravou solí života. Tak i v UC. Těžko bychom dnes asi našli někoho, komu by nic neříkaly tak slavné názvy jako Savarez, The Scalders, Angrešt či Doktor & Dement. Kdyby však přece, pak vězte, že jde o názvy různých hudebních formací, existujících v rámci UC. Nesmlčíme ani fakt, že hudba je skutečně nejvlastnějším uměleckým vyjadřovacím prostředkem unarů, zatímco Kulturní sdružení Unarclub dnes slaví třetí výročí svého vzniku, je tomu u skupiny The Scalders právě naopak - slaví čtvrté výročí. Bohužel je však nutné říci, že za poslední rok tato kapela, fungující ve stálé sestavě: Petr Marek a Jiří Nezhyba, nenatočila ani jediné LP. Sám tento fakt by nemusel nezúčastněným, a jen z povzdálí matně pozorujícím, připadat zvláštní. Jeho tragiku si ale musí uvědomit po zjištění té skutečnosti, že Scalders natáčeli průměrně tři až čtyři LP ročně! Je nesnadné jednoduše říci, co tuto situaci zapříčinilo, nelze však všechno svalovat na umělecké a lidské neshody mezi členy kapely, vždyť není tajemstvím, že se oba multiinstrumentalisté a skladatelé ve studiu ještě několikrát sešli, pár písní dokonce vytvořili v původní sestavě, bez účasti jiných hudebníků. Zde mám na mysli písně folkového ladění Pavle, proč jsi odešel? či Ten odpad, to jsem já. Zatímco ovšem studiová práce utichla, věnovali se Scalders v uplynulém roce spíše jevištní prezentaci svých hitů. Lze to označit za jakési sklízení plodů dlouholeté tvrdé a zraku veřejnosti skryté práce. Prvním veřejným vystoupením Scalders v historii byla druhá část revuálního programu Velká vánoční shov UC, druhým, a zároveň posledním pak Slavnost Slunovratu v červnu 1992. Tam oba členové Scalders vystoupili jako Folkové duo, v jehož repertoáru se objevilo i několik starších písní Scalders, jako například Modrý svetr, Poklopec či Mužík. Ovšem nejenom Scalders živ je UC. Veřejnost byla zřejmě nejvíce upoutána oficiálním vydáním první společné LP členů UC, která nesla název Chobotnice na kraji města. Deska je to kvality nevalné a to nejen po stránce technické, ale i hudební. Důvod těchto jevů lze sice určit jednoznačně, je jím fakt, že LP byla natočena už v dubnu-červnu 1991 v ne zcela vyhovujících podmínkách, ale není tak vysvětleno, proč zrovna tento projekt se UC rozhodl vrhnout na trh. Dosavadní bilance prodeje je sice víc než skvělá, neboť celý červen, červenec a srpen se deska držela v čele žebříčku, sestavovaného na základě množství prodaných desek, jenže vzniká nezanedbatelná obava, že posluchači zhnusení Chobotnicí na kraji města budou další, po všech stránkách jistě lepší LP, ignorovat. Ta další deska má pracovní název Mé štěstí a měla by obsahovat společné písně členů UC z let 1991-1992, deska je dosud ve stádiu příprav a datum jejího uvedení na trh není přesně známo, předpokládá se ale, že půjde o konec tohoto, či začátek příštího roku. Jejím obsahem se nechme překvapit, s jistotou na ní však najdeme takové hity jako Mé štěstí, Noční, Hugo, Povedu tě obilím a další. Zatímco tato, do jisté míry oficiální produkce UC tíhne evidentně k folku, reprezentantem druhého směru se staly dvě dnes již legendární kapely: Doktor & Dement a Angrešt. Kapela Doktor & Dement (nyní KAKADUO, pozn. 1999) , tvořená kmotry Markem a Nebeským, se zabývá neortodoxním a možno říci experimentálním undergroundem, jak nejlépe ukazuje jejich poslední projekt LP Haló, tady svědomí, mezi vrcholy jejich tvorby však patří písně na připravovaném, dosud nevydaném a bezejmenném singlu, obsahujícím písně Jerzy Plazewski, Tysiac oczu doktora Mabuse, Zle namalowana kura a Adolf Hitler má hodnou ženu. Angrešt se naproti tomu věnuje undergroundu ortodoxnímu, do značné míry improvizovanému přímo na jevišti. Nad touto kapelou se ale v poslední době vznáší Damoklův meč úředního zákazu, zejména díky jejich poslednímu koncertu v Lipníku nad Bečvou. Několik desítek rozvášněných fanoušků se tam nejprve dožadovalo podpisů členů skupiny, a když byli odmítnuti, zdemolovali několik obchodů, těžce zranili osm policistů a celková škoda se předběžně odhaduje na 280 000 Kčs. Na jedné straně se tedy v UC setkáváme u jedněch a týchž tvůrců s produkcí čistě folkovou, na druhé straně zase undergroundovou. Nechci tím ale říct, že chybí zlatý střed, zde rockový, reprezentovaný dříve kapelou Scalders či metalovými ploužáky přechodně existujících Tutties Frutties, spíše bych chtěl upozornit na podle mého názoru hlavní a zásadní problém unarské tvorby, který se ovšem netýká pouze produkce hudební. Je jím beznázorovost, absence vlastního názoru, či ještě lépe: neschopnost volby "správné cesty". U umělce předpokládáme jisté nadšení pro jím zvolenou tvůrčí metodu, pro styl, kterým tvoří, takové nadšení, které přerůstá v jistotu správné cesty. Umělec si musí nekompromisně uhájit právě tu svou jedinou cestu. U unarů se s tím ale nesetkáme. To, že v jednom období píší zároveň verše "o nejzávažnějších problémech člověka" a žertovné říkačky pro děti, by se sice dalo interpretovat jako nutnost "bipolární tvorby", s níž se setkáváme tehdy, tvoří-li umělec velké dílo a takříkajíc mimochodem, na odreagování, se věnuje stylově naprosto odlišné umělecké záležitosti, nelze to ovšem již vztáhnout na případ, kdy zároveň s oněmi tragickými básněmi o "všelidských otázkách" vznikají jejich parodie, nejčastěji v divadelních hrách, kýčovité populární písně o krásných dívkách, "letní" filmové komedie, jazzová skladba pro ostravský rozhlas a další projekty, které se samou svou podstatou popírají. Protože už Kosmoděmjanská řekla: "Řekni bílá nebo černá, neváhej!", protože už v Bibli se říká: "Vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne!" Nechtěl bych tím ovšem z unarů vytvořit podlé umělecké zrůdy, které by nebylo lze nazvat jinak než pouhými řemeslníky, přesto se však při shlédnutí či přečtení nějakého jejich nového díla mnohdy neubráním shovívavému úsměvu. Jiří 3. Juffo Karlsson Nebeský
PROJEV KM. MARKA K 3. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážená Rado, vážení přítomní, milí hosté! Obsah mého referátu bude celý věnován filmové tvorbě Kulturního sdružení Unarclub v uplynulém roce. Nechci Vás zatěžovat sáhodlouhými úvody a proto jsem se vysral na obligátní obecné fráze a budu se soustředit pouze na fakta. Filmový rok začal pro UC v říjnu 1991, kdy komikové Marek a Nebeský začali pracovat na společném projektu, scénáři filmu Třetí den. Impulsem pro tuto práci byla jejich společná snaha proniknout prostřednictvím komika Marka do vrstev pražských pseudoumělců. Vyzbrojili se sobě vlastní originalitou, nápaditostí a pro celý UC tak charakteristickou přístupností humoru a vzniklo svěží dílko plné nových nezapomenutelných gagů, vycházejících z atraktivního prostředí pohřebního ústavu a hřbitova, k tomu přidali něco Kafky, něco Freuda a celé to obalili půvabným filmovým jazykem. Vsadili také na herecké obsazení. Nebáli se zařadit takové hvězdy jako Bohuslava Štěpána, jehož památná věta "...ono je to vlastně stejně není důležitý..." se stala šlágrem letošní festivalové sezóny, dále pak Andreu Richterovou či paní Vykrutovou. Režii autoři svěřili osvědčenému km. Petru Markovi, jehož s zkušená a pevná ruka dodala konečné podobě díla důležitý punz profesionality. Je pravda, že chybějící zvuk, neustálé bzučení a pro diváka až nesnesitelně špatná kvalita obrazu filmu poněkud ubírají, ale kdo jsme dokonalý? Stále vděčnou kapitolou výročních zpráv o stavu unarské kinematografie je zatím pořád ještě nedokončený Nezhybos. Protože v uplynulém roce práce na něm i na ostatních roztočených projektech nepokročily, nemá smysl se jimi zabývat. Ale přece se toho hodně udělalo. Po natočení Třetího dne následovala krátká inspirační pauza a na přelomu let 1991 a 1992, konkrétně na Silvestra spatřil světlo světa unarský horror Americké strašidlo podle novely Rade Tasse Poltergeist. Oproti spielbergovským Poltergeistům však hýří mnohem zajímavějšími triky, při kterých filmaři dali také divákovi nahlédnout přímo do trikové kuchyně. Milá je levitační scéna s lahví, byt plnící se květinami (odkaz na referát komika Poláka o hippies v UC) a jiná osvěžení jinak vcelku nudného a nezajímavého příběhu. Hlavní postavu mladého začínajícího umělce, který zatím tápe v hledání svého Já, ztělesnil oblíbený horrorový herec, komik Libor Hanuš. Je to přesně po roce návrat k postavě, kterou nastínil lehce ve filmu Večírek, a jejíhož charakteru se vlastně drží ve všech unarských dílech. Hereckým koncertem můžeme nazvat jeho nepřebernou škálu úleků, počínající mírným pootevřením ústních koutků, až k zívání, podobnému výrazu děsu, umocněnému běsnící kamerou. Nejvýznamnějším filmem je ale zřejmě pokračování akčního Přepadení z října minulého roku, nazvané prozaicky Přepadení 2. Během dvaceti minut délky snímku nemá divák ani na chvíli možnost si vydechnout. Napětí je všudypřítomné, těkavé, fascinující. Herecké obsazení zůstává stejné jako v díle předchozím s výjimkou jedné dvojrole a konečně už nepřítomnosti kaskadérů. Chlapci se totiž rozhodli točit i nebezpečné scény sami. Takže když vidíme, jak se komikové Marek a Nezhyba sklánějí nad bouřícím vodním živlem, vše se odehrálo tak, jak je to zaznamenáno. Z unarské tvůrčí dílny letos vyšly také dvě adaptace. Jsou to filmová zpracování děl Franze Kafky Zámek a Proměna. Byla důsledně dodržena chmurná a absurdní atmosféra obou příběhů, a ač se to nezdá, jedná se o první filmové zpracování cizího díla členy Kulturního sdružení. Snad proto jim byla nabídnuta spolupráce s Československou televizí a mohl vzniknout krátký pořad o tulácích na pozadí politických změn Je lehké být vysoko? Hlavní roli Muže s krajícem chleba si zahrál km. Hynek Polák, v rolích homosexuálů zazářili km. Petr Marek a km. Jiří Nezhyba *. S km. Hynkem Polákem je také spjato nejposlednější dílo UC, dokumentární feérie Mé město, kde po jeho boku vystoupil také sovětský host, herec, skrývající se pod uměleckým jménem Černý Mág. V duchu Nové vlny také probleskl krátký šot Táborák, otevřeně religiozní, fascinovaný mysteriem ohně, doprovázený kostelní hudbou **. Z hudby vychází ale také další důležitá činnost UC, a tou jsou videoklipy k písním UC hudebního tělesa The Scalders i celého klubu. Letos vznikla obrazová ztvárnění písní Dieter, Láska, Koberec, Chobotnica, Jerzy Plazewski a Adolf Hitler má hodnou ženu. Zároveň s heroičností jejich produkce však vyvstal problém, týkající se vyrovnanosti kvality obrazové a zvukové složky a objevily se dohady, zda vynikající klip nemůže špatná skladba úplně znehodnotit. V tom UC ještě dodnes tápe. Na závěr bych chtěl uvést ještě projekty, které jsou teprve ve stádiu scénáře nebo námětu. Je to lehká letní komedie plná hudby, hezkých holek a zmrzliny autorů Nezhyby a Marka, která měla být jakýmsi dělítkem mezi minulou a budoucí tvorbou, která by měla být v duchu meteorismu radostnější, pohodovější. Svůj vzor vidí v amerických, ale hlavně italských komediích flatulentního typu. Druhým takovým projektem je námět filmu Evangelium podle Marka, scénáristů Marka a Nebeského. Tím jsem snad vyčerpal a předávám slovo kmotru Nezhybovi ***. Petr Marek Poznámky: * Krátký film Je lehké být vysoko? byl natáčen 14. března 1992 v Rožnově pod Radhoštěm. ** Fragmenty děl Mé město a Táborák byly použity 1992 ve filmu Bajesta Gumbrina. *** Následující improvizovaný projev km. Poláka o knize Unarclub ve fotografii se nedochoval, stejná je situace u úvodního zahájení km. Nezhyby, který byl pověřen vedením této schůze.
PROJEV KM. NEZHYBY K 3. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážení unaři, milí přítomní! Byl jsem nedávno předurčen k tomu, abych se zmínil o činnosti UC v rámci divadla za poslední rok. Nevím, jestli jsem zrovna k tomu nejpovolanější osoba, přesto tak v tomto krátkém a ne zrovna moc připraveném projevu činím. Oblast divadla se v posledním roce, až na výjimky, soustředila do Dekadentního divadla Beruška. Ke dvěma zakládajícím členům Jiřímu Nebeskému a Petru Markovi jsme při představení Tři mušketýři přistoupili další dva, Hynek Polák a já. Představení mohli shlédnout 13. listopadu hraničtí diváci a pokus zahrát alespoň část představení ve čtyřech lidech, což není pro improvizaci zrovna obvyklé, se, myslím, vydařil. Další představení DDB odehrálo hned za několik dní 16. listopadu, při příležitosti Setkání dětských a polodospělých divadel. Místo slibně se vyvíjející čtyřky herců zde ale představení odehrála jen trojice, Hynek Polák tedy divadlo opustil a zbylá trojice vytvořila stabilní útvar pro další představení. Ostravské představení neslo název Tři mušketýři aneb Proměny a deviace. Z nedostatku času k načerpání další a nové inspirace a samozřejmě kvůli objektivní únavě - členové DDB vstávali nedobrovolně už kolem 7. hodiny a hrát začali teprve kolem 21. hodiny - se představení ne zcela povedlo, ovšem divácký ohlas byl i přesto veliký. Další představení, které se konalo 4. prosince 1991 už bylo objednáno, což svědčí o celkem prudkém vzestupu popularity DDB. Hra s názvem Jack Rozparovač byla uvedena v olomouckém Studentcentru. Dalo by se říci, že všechno hercům nahrávalo, od prostředí, diváků, kulis a tehdy výborné schopnosti spolupráce, takže vzniklo opravdu velice kvalitní představení, unary stále považované za nejlepší. Málokdo z nás si to tehdy uvědomil, ale v Olomouci DDB viděla velká spousta divadelních fandů a odborníků, což později usnadnilo i tak ne zrovna lehkou cestu DDB na výsluní československého improvizovaného amatérského divadla. Po několikaměsíční pauze, způsobené zaměřením se UC na jiné sféry činnosti, připravilo DDB v Hranicích 4. února 1992 další hru s názvem Havran. Bylo to představení důležité zejména pro herce, protože se v něm jednalo o nominaci na oblastní přehlídku netradičních divadel Valmez *92. Představení dostalo po slabším začátku tu správnou šťávu a na konci přilétající obrovitý havran opravdu diváky příjemně šokoval. Sami jsme až byli překvapeni jednoznačným "ano" od odborného pozorovatele, takže další představení se hrálo ve Valmezu 13. března. K dokonalosti olomouckého představení měl Huvran daleko, přesto podaný výkon stačil k vítězství a tedy přímému postupu na festival netradičních divadel Šrámkův Písek *92. Festival se konal pro nás v příhodné době - krátce po maturitě. DDB vlastně skoro tradičně hrálo jako poslední - večer 30. května - a představení s názvem Lesíček aneb Smrť sa volá Eintopf patřilo k těm standardním. Asi až po rozdělení cen jsme si uvědomili, jak vysoce je naše divadelní činnost hodnocena. Skončili jsme sice třetí v pořadí, ale zato první mezi verbálními divadly. Tímto se DDB zařadilo mezi opravdu nejuznávanější divadla, zabývající se totální improvizací. Přesto jsme nebyli sami se sebou spokojeni a na doporučení známých divadelních odborníků jsme se snažili v příštích představeních dát naší improvizaci trochu jinou formu i řád. To se nejznatelněji projevilo na představení Ztroskotanci aneb Pravda o Robinsonu Crusoe, hraném 6. června ve Šternberku na akci Hledání *92. Poslední dvě představení Hrozny hněvu a Saint Tropez aneb Cesta kolem světa jsme měli možnost shlédnout před nedávnou dobou, takže s tímto malým odstupem si ještě nedovoluji je zhodnotit. Jisté je ale jedno, že od nově nastoupené metody jsme se odklonili zase někam jinam. Řeknu to prostě: DDB se zdálo být zpočátku jen jako něco víc než obyčejná blbost a recese. Mnoho lidí si myslelo, že kdyby chtěli, tak by něco podobného byli schopni dělat taky. Neříkám, že to není pravda - našla by se mezi námi ještě určitě další řada dobrých herců-improvizátorů, ale síla UC je právě v tom, že se zdánlivou blbostí je schopen vylézt na povrch, před diváky a přidat k té zdánlivé blbosti něco navíc, často něco málo postřehnutelného, co dělá právě z blbosti, řekněme, do jisté míry umění. K počinům UC v rámci divadla ovšem nepatřily jen představení DDB. S dosti značným ohlasem se setkalo vystoupení unarů v rámci slavnostní Akademie k 120. výročí založení gymnázia. Kromě několika zdařilých scének zde vystoupili i s krátkou hrou Franz, která byla nejspíše vrcholem celé Akademie. Samozřejmě nelze zapomenout na Velkou vánoční show UC. Unaři zde dokázali, v čem je opravdu jejich síla. Úderné scénky, vtipné písně, kratší hry jako Vánoce, písně skupiny Scalders. K vrcholům patřilo bezpochyby vystoupení Libora Hanuše s jeho kytarovým recitálem a 3. dějství hry Abuladze. Můžeme říci, že UC celkově na přelomu roku *91 a *92 byl v největším rozkvětu. Vždyť na Tři mušketýry přišlo kolem 70 lidí, na Velkou vánoční show UC dokonce bezmála 300 a na Havrana asi 120 lidí. Budoucnost divadla v UC i přes předchozí velké úspěchy nevypadá zrovna růžově. Většina z nás se rozchází na vysoké školy. Přitom Petr Marek a já jdeme do Prahy, takže je možné, že se centrum unarclubího dění přesune právě tam. To všechno ale bude hlavně záležet na nás, jak se domluvíme, jestli vůbec budeme mít ještě chuť hrát nebo pokračovat v jiné činnosti. Jiří Yubba Harkašský Nezhyba