PROJEV KM. NEBESKÉHO K 4. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážená Rado, vážení přátelé! Dneska už se nikdo neptá, co bylo v UC dřív, jestli film nebo literatura, tahle otázka byla zodpovězena jednoznačně, jako hmota a duch vznikly současně, jako slepice i vejce byly současně, tak také unarská literatura a unarský film spatřily svět současně. Namnoze však mezi těmito dvěma obory nenacházíme tak pevnou vazbu jako jinde. To, co jinde filmu předchází - totiž námět a scénář - v UC následuje. Herec Jiří Y. H. Nezhyba o tom s trochou nadsázky říká: "Scénář vzniká jako jakýsi jeho až důsledek." A není to charakteristické jen pro unarský film, týká se to také rozhlasových her a dalších prací. A proč? Protože improvizace! Fakt, že první unarský film Nezhybos aneb Hlavinka má aliby I scénář měl, svědčí o tom, že unaři se k improvizaci dopracovali, tedy že není jejich prvotním způsobem tvorby. V momentě, kdy jej však dostatečně ovládli, oddali se mu takřka bezvýhradně. A o problémech, které se s tím pojí, bude následujících několik vět - o prvním unarském metrážním filmu Bajesta Gumbrina. Byl natočen v letech 1990-1992, poslední scény byly dotáčeny ještě v lednu 1993. Není tajemstvím, že film skutečně vznikl až ve střižně. Před unary tehdy leželo několik hodin materiálu, který se skládal z desítek vzájemně nesouvisejících několikaminutových pasáží, z nichž některé byly původně dokumenty, jiné nahodilými improvizacemi a část měla dokonce při svém vzniku jakýs takýs psaný scénář. A zcela náhodou jednoho zimního večera vznikl ve všeobecné nudě nápad sestříhat za sebe záběry na duchovního otce Divadla Beruška - Petra Budži Bajgara. Tato snaha o jednoduchou filmovou koláž však nakonec otevřela unarům cestu k jejich prozatím nejvýznamnějšímu snímku - zmiňované Bajestě Gumbrině. Z původně náhodně řazených záběrů se začíná líhnout příběh pacienta Gustava Adolfa Kowalskego a jeho lékaře Rapida Dusifoje. O ději se pro krátkost vymezeného času podrobněji zmiňovat nebudeme. Zajímá nás, co tento film znamená pro UC, či lépe: co znamená pro metodu improvizace. Domnívám se, že v Bajestě Gumbrině našla své vyjádření většina dosavadních výdobytků UC na poli improvizace - tedy nejen improvizace herecké, ale především improvizace vše- obecně tvůrčí. Tento film je jejich vrcholem a zároveň završením, pro další snímek je tato metoda nepoužitelná, byla by to jen snaha zopakovat úspěch stejnými prostředky. Je jasné, že hlavní slabiny, které film má, jsou způsobeny právě metodou, ne tedy kvalitou její aplikace. Improvizace zkrátka neumožňuje složitě prokomponované či kombinované záběry, které by měly v celkovém plánu díla své opodstatnění. A nejen to. Metoda improvizace, již sice nemůžeme v UC považovat za již překonanou, ale o jejíž krizi mluvit lze, se ukazuje problematickou i z jiného důvodu. Tentokrát docela lidského. Týká se činnosti, která by se dala nazvat snahou o rytmizaci přirozeného projevu, jíž se vlastně vyznačuje improvizace na jevišti, před kamerou i mikrofonem - tedy snaha dát každému slovu i gestu symbolickou podobu. Tato činnost se totiž kolikrát přenáší do života v běžné realitě. Takového postižení, které by se klidně dalo nazvat chorobou z povolání, vytváří ze života jednotlivce film. Dlouho očekávaný střih ve vypjaté scéně však nepřichází a nepřichází. Řekneme-li zde, že boj o novou metodu tvorby, boj, jenž odsune improvizaci do pozadí, bude zároveň bojem za přežití, nenadsadíme příliš. Přinejmenším v rovině umělecké, neboť co je horšího než tvůrce, který ztratil spojení s realitou? A to je nebezpečí, které unarům hrozí. Improvizace, pokud se podaří, může dát vzniknout dílům, která dalece překonávají produkty tzv. neimprovizačních metod tvorby, jenomže improvizace nikdy nemůže zaručit dobrý výsledek, je to sázka do loterie, zatímco ostatní poctivě pracují, jejich příjmy nejsou nijak závratné, ale jsou jisté, improvizátoři sázejí. I sázkaři se unaví, i sázkaři někdy potřebují mít zaručen výsledek. To se projevilo i v UC, a film Březen, o kterém se chci dále zmínit, rozhodně není prvním pokusem o klasickou kinematografickou tvorbu - natáčení s hotovým scénářem. Březen patří k filmům prestižním, je to snímek, který měl reprezentovat UNARFILM na každoroční přehlídce krátkých hraných filmů, pořádaných v Praze Filmovou a televizní fakultou Akademie múzických umění. Poměrně sehraná scénáristická dvojice Marek a Nebeský se na konci října 1992 pustila do psaní scénáře, tomu ovšem předcházely nekonečné diskuse o námětu, které se pak projevily omezenými časovými možnostmi k natáčení. Uzávěrka přehlídky je totiž každoročně již 30. listopadu. Děj tohoto krátkého filmu je příběhem mladíka, cestujícího poprvé do hlavního města. Ve vlaku se proti své vůli stává spolupachatelem krádeže a první kontakt s velkoměstem je tak provázen rozporuplnými pocity. Na jedné straně je bohatý a na druhé zloděj. Zatímco scénář lze označit za dobrý, jeho filmová podoba za ním do značné míry pokulhává. Nerozvíjí ho, v dramatických chvílích nedramatizuje, v komických zase dokonale znehodnocuje anekdoty špatným střihem i zvukem. Je to neúspěch. Jeho příčinou je zejména krátkost doby, určené k výrobě snímků, dva natáčecí dny, nemožnost dotáček, naprostá nepřipravenost nestudiových interiérů atd. To všechno se na výsledku muselo projevit. A projevilo. Navíc už samo unarské pojetí režisérské práce, které odsouvá režiséra do role realizátora scénáře, svazuje režisérovy ruce, pokud je navíc kombinováno s ohromnými technickými problémy a (snad momentální) ztrátou invence, je zaděláno na špatný film. Ano, režisér Petr Marek odolal lákadlu, jakým bylo zopakování loňského úspěchu filmu Třetí den a natočil propadák. Jiří 3. Juffo Karlsson Nebeský Vážená Rado, vážení přátelé! Nechci mluvit o záměrech, které se neuskutečnily - takovými byly loňský Almanach Unar, očekávaná série drobných publikací, prezentujících unarskou tvorbu dramatickou, básnickou i prozaickou, nechci o nich mluvit také proto, že se mělo jednat o publikace, které by představily veřejnosti texty již existující. Třeba se jich dočkáme příští rok. Kdoví... Chci mluvit o tom, co letos vzniklo. Pomiňme to méně podstatné, pár básní, povídek, námětů - i tady se začíná projevovat přesun důrazu z tvorby kolektivní na tvorbu individuální. Hledat důvody není složité, najít je také ne. Jako zloděj nocí se i do UC plíží dospělost a s tou souvisí i vyhraněnější představa každého z nich o "ideálním díle", ztráta chuti prosazovat svou představu v konkurenci představ jiných. Jistě, může tak vzniknout leccos zajímavého, jenže stejně dobře může mít tahle absence kritického kolektivního ducha za následek nejeden umělecký debakl. Zajímavý pokus, jak se s tímto nebezpečím vyrovnat, představuje literární projekt nazvaný Svěží vánek. Idea tzv. románu na pokračování vznikla už někdy na podzim roku 1992 v souvislosti s chystaným, ale neuskutečněným vydáváním časopisu Tlusťoch agentury Kfýtko. Od ledna následujícího roku pak začala být trojicí tvůrčí jednotky KUŠ uskutečňována. Každý z autorů je vždy tvůrcem jedné ze tří stran rukopisu rsp. strojopisu, tzn. že práce na Svěžím vánku je svým způsobem kompromisem mezi tvorbou kolektivní a tvorbou individuální. Jednotlivec nepřispívá do celkové mozaiky díla kamínky, ale vytváří samostatně celé výjevy, které jsou pak její součástí. Samozřejmě, že při tomto tzv. "střídavém" způsobu psaní vzniká celá řada potíží, už jenom prozaická barva vlasů jednotlivých postav se stává problémem, o vlastnostech dalších reálií či charakteru postav nemluvě. Všechno vyžaduje mnohem větší pozornost než v případě individuálního autorství celého díla. I ostré hádky, týkající se budoucího děje románu, provázely jeho zrod. Tvůrčí aktivita, která měla zpočátku charakter spíše sporadický (vždyť například v průběhu ledna a února vznikly všehovšudy tři strany), kulminovala na přelomu července a srpna. Tehdy vzniklo v průběhu pouhých čtrnácti dní takřka čtyřicet stran strojopisu. Jaký je stav románu dnes? Rukopis má osmdesát stran, které představují zhruba 240 tiskových stran formátu A5, autory čeká poslední - sedmá - kapitola knihy a závěrečné úpravy, které asi zaberou nejvíc času. O čem Svěží vánek je, či zatím je? O třech mladých sportovcích - cyklistech, kteří před očima čtenářů prožívají na události zřejmě nejbohatší týden svého života. Hodnocení celého díla přenechme kritice, až bude hotovo, ale už dnes víme, že Svěží vánek je dosud nejrozsáhlejším literárním dílem UC (s výjimkou několikatisícistránkových soukromých deníků jednotlivých členů). Zabýval jsem se dnes ve svých referátech filmem a literaturou. Můžeme už nyní říct, že tyto obory letos přinesly UC dvě naprosto zásadní díla, jak si ale vysvětlit, že sice vznikl výborný film Bajesta Gumbrina, který překonává všechno, co bylo v unarské kinematografii dosud uděláno, ale zároveň je zřejmé, že unarský film jako takový významnější rozvoj nezaznamenal? (Částečne to platí i o románu Svěží vánek v souvislosti s literaturou.) Je to snad tím, že oba tyto projekty představují konec řady? Nebo jen konec metody? Jiří 3. Juffo Karlsson Nebeský
PROJEV KM. MARKA K 4. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážená Rado, milí hosté! Když se řekne UC a hudba, každému se nepochybně vybaví hudební těleso The Scalders, které už díky své existenci v době předunarské vydobilo si v Kulturním sdružení vlastně monopolní pozici. Osm dlouhohrajících alb z let 1988 - 1991 je toho dostatečným příkladem. Avšak co to? Po dokončení projektu Vojáci v lednu 1991 se najednou Skeldři stahují do pozadí, odmlčují se. Jakto, vždyť dokonce rok 1992 byl v UC vyhlášen jako rok Scalders! Jak je možné, že kmotři tehdy ani nesáhli na své nástroje? Ptáme se, proč Petr Marek nenaladil svou kytaru? Proč Jiří Nezhyba nezasedl k bicím? Odpověď není sice tak jednoznačná, ale jisté je, že i když The Scalders jako těleso zaháleli, jeho členové nikoli. Oba se podíleli na masívní show bývalých Bastard, Petr Marek zahájil práci na svém sólovém projektu, společně s Nezhybou vytvořil doprovodnou hudbu k výstavě výtvarné skupiny DOST a hlavně: skládali pro UC. V té době se také v hudební sféře začíná uplatňovat, nejprve jako textař a posléze i jako hudebník a zpěvák, km. Jiří Nebeský. A tak se rok 1992 odehrál ve znamení první oficiální dlouhohrající LP Unarclubu Chobotnice na kraji města. Její úspěch podnítil novou vlnu aktivity a tak členové UC ve vzácných chvílích odpočinku mezi zájezdy DDB pracují na albu novém. Jeho křest byl ohlášen na 16. září minulého roku. Avšak materiál byl hotov, ale LP není na světě dodnes. Skeptický Jiří Nezhyba odjíždí do Prahy a touží zapomenout. Co bude ale s hudbou? Naštěstí je tu přičinlivý Jiří Nebeský. Ač hudební analfabet, stává se leaderem nově vzniknuvšího tělesa, kapely Doktor & Dement (později KAKADUO - pozn. 1999) Za "Doktora" si vybírá Petra Marka, ostříleného instrumentalistu, a začíná dlouhý a dusný rok ve znamení pravého undergroundu. Doktor & Dement pracují rychle. Prvním výdobytkem už opravdu samostatného tvůrčího týmu, nepočítáme-li jeho první práce, určené ještě pro kapelu Unarclub, je skladba a zároveň bezprostředně vyrobený videoklip Jerzy Plazewski. Je to předznamenání nového, ale rozhodně nelze očekávat, že autoři zůstanou u stylu úspěšné písně. Jejich další tvorba je natolik různorodá, že vlastně není možné určit její žánr. Ale dost už bylo všelijakého škatulkování. Doktor & Dement se prostě v dobrém slova smyslu vymykají hudebním konvencím, přičemž základem jejich díla je, jak sami přiznávají, hudební klišé a autorská krádež. Ovšem po období útržků, kdy D&D se zabývají pouze tvořením jednotlivých písní, tedy v době, kdy mají šanci stát se opravdovými hitmakery, přichází zlom. Zavírají se do studia a věnují se hned několika rozsáhlým dílům, jejichž kompozice už postrádá jednoduchost předcházejího písničkaření. Fascinováni folklórem, láskou, ekologickými tématy a fašismem pracují ve dne v noci a první výsledek je na světě. Tématicky předznamenána už písněmi Adolf Hitler má hodnou ženu a Adolf Hitler má vlasy na stranu vychází Čistá rasa. Je to drama obyčejného člověka ze slovenských hor, který je pohlcen fašistickou ideologií. Do poslední chvíle ještě netuší, do jakého bahna zabředl, což jasně napovídá název předposlední skladby Myslí si, že ještě není Prdivoj. Jeho konec, tento pád do bahna, je už neodvratitelný ve skladbě nazvané prostě, ale osudově - Prdivoj. Čistá rasa se svými jednadvaceti minutami slibuje poslech velmi zajímavé hudby, které dominují dva klavíry a nezaměnitelný projev Doktora a Dementa. Zde je ovšem nutná krátká odbočka k dalšímu hudebnímu dění v UC. V souvislosti s otevřením rockového klubu Andrej totiž kmotři vzkřísili starou sestavu kapely, která se do té doby věnovala pouze instrumentální hudbě, a na pódium přichází pod názvem Potřebujeme znalce, aby si nás někdo poslechl band Big band, zkráceně PZASNNPBBB. Tento comeback se setkává s prvotním úspěchem, avšak v době, kdy skupina začíná opravdu zajímavě experimentovat s formou i celkovou podstatou hudebních show, přichází jakési ochladnutí zájmu posluchačů. Hudebníci si to vysvětlují příliš velkým náporem všeho nového, co začínají předvádět a posluchači už zřejmě nestačí sledovat. V té době by bylo dobré zpomalit. Kapela ale přestává vystupovat. Jiří Nezhyba se opět hroutí a udržování kontinuity hudební produkce UC není zase na nikom jiném, než na Doktorovi s Dementem. Připomeňme si nyní jejich dosavadní tvorbu tak, jak tento výčet zněl v lednu 1993: Asi dvacet samostatných skladeb, u některých i jejich filmová podoba, dále dva další projekty: Již zmíněná Čistá rasa a záměrně opomenutý experiment Haló, tady svědomí. Jde o dílo snad na samé hranici hudby, kdy se Doktor & Dement vzdávají z devadesáti procent doprovodných nástrojů. Nelze však mluvit o minimalismu. Přes tyto, na první pohled značně "podezřelé" skutečnosti, si hudbu vyžádal choreograf Vladimír Fekar k zamýšlené taneční exhibici. To bylo v srpnu 1992. Ale vraťme se na začátek roku 1993. Pro připomenutí: Je to doba, kdy se dokončuje Bajesta Gumbrina, kdy celý UC žije filmem, a v této nebývalé vlně aktivity se zvedá ještě další mohutný proud, ovšem značně zastíněn právě filmem, neboť film je nápadné a drzé umění. Doktor & Dement začínají pilně pracovat na LP desce. Už mají i název Don Bass. Původních zamýšlených 60 minut se později rozroste na celých 90(!), čili jedná se o dvojalbum. Ale nepředbíhejme. Vznikají skladby Kristýnka a Kosmická polka a také ve filmu použitá Bajesta Gumbrina, původně nazvaná Samota. A mimoto opět další veledílo! D&D se vrátili k soundu Čisté rasy, obohatili jej a vzniklo ekologické zamyšlení Ještě je čas. Opět ucelená kompozice, umocněná navíc novátorským lyrismem. D&D jsou v nebývalé formě. A znovu, jak už jsme zvyklí, přichází zvrat. Skupina se odmlčuje na celého půl roku. V srpnu se opět vrací ke kompletaci Dona Basse a dnes je, dokonce s dalšími novými skladbami, LP na světě. Hodnotit budou snad posluchači. Věřím ale, že je to deska mnoha poslechů. Kromě největších hitů na ní najdeme i hudbu k představení Lesíček DDB, s nímž zvítězilo na celostátní přehlídce Šrámkův Písek *92, i hodně neznámých starých skladeb, i vyslovené novinky. Kde jsou ale výtečné Čistá rasa, Haló, tady svědomí a Ještě je čas? Ty jako by, v souladu s názvem posledního, čekaly na vhodnou chvíli, kdy budou moci přijít ke svým posluchačům, dostatečně připraveným na jejich výpověď. Fenomén Doktor & Dement je opravdu prazvláštní kapitolou v hudebních dějinách UC. Autoři dnes neuvažují o jeho dalším pokračování, ale kdoví? Možná se už příští rok dočkáme nového Jerzy Plazewského, Masáka nebo Kosmické polky. Petr Marek
PROJEV KM. NEZHYBY K 4. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážená Rado, hosté a přátelé! Při rozdělování témat pro dnešní výroční schůzi jsem si vybral divadlo - téma, které je mi vedle hudby nejbližší. Proto vám velice rád sdělím několik informací, týkajících se hlavní měrou unarského dramatického tělesa, Dekadentního divadla Beruška, vtělených do tohoto referátu. Uplynulý rok existence Kulturního sdružení Unarclub na činnost DDB dvakrát bohatý nebyl. Oproti třetímu roku působení UC, kdy členové DDB odehráli celkem 9 představení, se počet vystoupení unarského tělesa smrskl na pouhé čtyři. Kde hledat příčiny? Podle mého tou hlavní byl odchod členů DDB na vysoké škole. Dva z nich, jmenovitě Petr Marek a Jiří Nezhyba, se stali členy Akademické obce Univerzity Karlovy. Ani společný pobyt v našem hlavním městě ovšem nedokázal zabránit tomu, že přestala působit účinnost každodenního setkávání, která byla zdrojem inspirace všech tří herců v čase studia na zdejším gymnáziu. Jiří Nebeský prozatimně zůstal v Hranicích, aby působil jako jakýsi most, díky němuž se dostávaly potřebné informace k jednotlivým členům UC. Přestože se jednotliví aktéři DDB mohli konstruktivně scházet sotva o volných víkendech, což bylo opravdu až drasticky nedostačující, od plánovaných vystoupení DDB neupustili, ač by snad na to měli právo a každý druhý člověk by se v podobné situaci asi podobně zachoval, a rozhodli se dále divadelně růst. Jak jsem již pověděl, odehráli celkem 4 představení. První z nich se konalo 6. listopadu ve Vsetíně na přehlídce Oddyseus II aneb Motýli a kameny a neslo název Letiště aneb Hokejista K. Tímto představením se DDB jakoby jaksi vracelo ke svým kořenům, do doby svých začátků. Jednak to bylo tím, že absencí jednoho herce se na jevišti, jako při prvních dvou představeních, objevili pouze dva aktéři, a jednak samotnou formou vystoupení. Na začátku se objevili dva piloti v letadle, které skončilo svou cestu na dně moře. Ale to vůbec nemohl být konec, teprve v hlubinách oceánu herci podporováni nezkrotným vodním živlem oživli a začala ta pravá improvizace. Návrat k začátkům DDB bych viděl, dle slov Jiřího Nebeského v tom, že jednotlivé scény byly uzavřenější až oddělitelné, bez pevnější vazby. Několikrát také přišel ke slovu klavír a herci se rozezpívali k songům, které by klidně mohly být vytržené z nějakého kabaretu, jak jsme mohli vidět v nedávno uvedeném Fossově Oscary ověnčeném filmu. Další představení se uskutečnilo na závěr Přehlídky dětských a polodospělých divadel s názvem Setkání 21. listopadu v Ostravě. Co říci o této hře? Opět se vymyká z tradiční tvorby DDB. Představení s názvem Rychlý odjezd bylo snad více happeningem v Knížákovském pojetí než svébytnou improvizací na jakou byli ostravští diváci zvyklí. Říká se - nevstoupíš dvakrát do jedné řeky - a DDB se této starořecké moudrosti drželo dokonale. Již minulý rok bylo ostravské představení odlišné od toho prvního a při své třetí návštěvě přehlídky Setkání přijeli, narozdíl od ostatních souborů, které zde tradičně vystupují, opět s něčím naprosto jiným. Popisovat happening se, jak sami asi víte, dost dobře nedá, proto se o to ani já pokoušet nebudu. Myslím, že stačí říct, že překvapení diváci, byli překvapeni mile a nechali se vystoupením DDB tak zmást, že dokonce vyběhli spolu s herci ven z divadla, kde představení chvíli pokračovalo, aby pak bylo zakončeno až na nádraží Ostrava-Svinov. Mezi druhým a třetím vystoupením DDB v minulém roce existence Kulturního sdružení UC leží mezera delší než 4 měsíce. Dle všeho ale byla tato pauza vysoce pozitivní. Protože všichni herci se na nové vystoupení na jeviště už dlouho těšili. Představení s trochu krkolomným názvem Pravá ruka recitátora karetních triků opět ukázalo, že DDB patří právem mezi špičku českého improvizovaného divadla a alternativy vůbec. 3. dubna tohoto roku na Přehlídce netradičních divadel ve Valašském Meziříčí, která byla zároveň postupovou přehlídkou na Šrámkův Písek *93, měli kluci z UC zase jeden ze svých dnů s velkým D. Příběh rozehraný ve třech přehledných rovinách se ubíral stále dopředu, herci takřka dokonale spolupracovali, dařilo se jim vytvořit zajímavé a vtipné výstupy. Použitá metoda vyšetřování se tedy osvědčila. Hra byla přesvědčivě započata a stejně tak zakončena, což u většiny diváků způsobilo dojem, že se ani nejedná o absolutní improvizaci, ale o předem připravenou a nazkoušenou hru. Zaslouženě pak bylo DDB nominováno na přehlídku autorského a netradičního divadla Šrámkův Písek *93. Sice až ze druhého místa, ale všichni herci DDB uznali, že vítězné olomoucké divadlo Fkufru bylo prostě lepší. S velkými nadějemi proto všichni tři aktéři odjížděli v červnu do Písku, i když věděli, že na nich leží obhajoba jejich zdejšího loňského triumfu. Bohužel se tuto tíhu unést nepodařilo. Příčiny lze hledat už ve špatné dramaturgii celé přehlídky, kdy byly za sebe zařazené soubory podobného zaměření. Na to právě DDB doplatilo. Herce předchozí představení divadla Vždycky jinak ze Vsetína dokonale vyvedlo z míry, navíc se dostavila únava z cesty a objevily se další skutečnosti, které společně přispěly k tomu, že se předvedená hra s názvem Tak: Jak hledám slunce zařadila mezi ty slabší kusy v jinak určitě bleskově hvězdné kariéře DDB. (Důležitou skutečností, která bránila hercům vytvořit zajímavější hru, byla absence nepostradatelné složky improvizace, kterou mimoverbální komunikace bezpochyby je. K tomu bych Vám rád přečetl úryvek ze své seminární práce ze sociologie, která pojednává teoreticky o improvizovaném divadle.) "Při improvizaci, stejně jako v běžném životě, nefunguje jen verbální, ale i mimoverbální stránka komunikace, která se na první pohled nemusí jevit zvlášť důležitou, ovšem její význam je bezpochyby značný. Při již zmíněném předpokladu vzájemné známosti herců často stačí jediné nepatrné gesto, posunek, mimický projev obličeje, či náznak pohybu, aby ten druhý okamžitě pochopil, jaká je situace, oč se tomu prvnímu jedná, co zamýšlí, jak tedy vhodně zareagovat, čímž by došlo ke skloubení představ obou aktérů o budoucím vývoji představení, což je na improvizaci jednou z nejdůležitějších, a proto zároveň i nejtěžších věcí. Pokud je tedy jeden z protagonistů schopen přijmout a dekódovat signály přicházející od druhého, může tyto včas vyhodnotit a porovnat je se svým myšleným záměrem, a na základě toho tuto svou představu přiměřeně poopravit a sladit ji dle kolegových požadavků a následně vyslat zpět druhému herci podobný signál, do kterého zanese kromě zprávy o přijetí předchozí informace navíc zase svou představu na budoucí vývoj představení v nejbližších sekundách. Takovéto signály jsou vysílány v průběhu celé hry s menší, či větší intenzitou v závislosti na tom, do jaké míry je nutno vystoupení usměrňovat jinak než verbálně." Tato nutnost byla silná, ovšem signály vysílány nebyly, nebo nenacházely v pravou dobu pravého příjemce. Dalo by se tedy říci, že DDB v Písku propadlo. To naštěstí není pravda a s potěšením můžeme konstatovat, že si hranické improvizační divadlo zachovalo hezkou řádku obdivovatelů, a i přes onen výpadek, který se může ovšem přihodit každému amatérovi, získalo několik dalších nadšených příznivců. Co říci závěrem? Snad by stačilo připomenout, že, jak jste si jistě všimnuli, minulý rok existence UC DDB ani jednou nevystupovalo zde v Hranicích. Viníka této situace lze těžko najít. Z jedné strany je to určité nedocenění významu DDB v kulturním životě Hranic a z ní vyplývá pak následná jakási nechuť členů DDB hrát před publikem, které by nejevilo ten patřičný zájem, na nějž jsou zvyklí ze svých výjezdů do okolí. DDB určitě ale na město svého dětství nezapomnělo a bude tedy záležet na nás všech, zda se ještě někdy na zdejší scéně objeví. Chci věřit, že ano, i když členové UC budou mít v následujícím - pátém - roce své činnosti objektivně mnohem méně času pro společné tvoření, než tomu bylo v roce minulém, v roce znovu bezpochyby úspěšném. Jiří Y.H. Nezhyba