PROJEVY KM. NEBESKÉHO K 5. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážení hosté, členové Kulturního sdružení Unarclub a Velcí Zubové! Uvítání letos losem přilétlo ke mně a nezbývá než říct: zdravím všechny, co jsme zde. Kulturní sdružení Unarclub letos oslavuje - zde, nyní, v těchto hodinách - pět let své existence. Bylo-li to pět let radostných i trpkých, byla to stejně léta tučná. Co bude dál? Co bude? Pět let neznačí víc než to, co znamenají - osmnáct set dní spolu. A dál může být pokračování, mezera, nebo už nikdy nic. Odstředivé tendence tvůrčí svébytnosti jednotlivých kmotrů začínají pomalu nahlodávat samu kolektivní podstatu UC. Viděli jsme vloni směřování k tvorbě skupinkové - po dvojicích, výjimečně trojicích, letos už je to zase o stupínek dál, jsou zde projekty čistě sólové, víme, že zatím víc či míň pseudosólové, víme ale i, že za rok už může být tvůrčí výkaz UC složen z položek, pod nimiž budou podepsáni pouze sólisté. Jiří 3. Juffo Karlsson Nebeský Vážení hosté, členové Kulturního sdružení Unarclub a Velcí Zubové! Po hlubokém mlčení Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS†D v roce 1993 se z nemožného stalo jisté, LS†D se znovu nadýchlo a dokázalo vstoupit do sálu slávy v nebývalé podobě. Od února do dubna vždy ve čtrnáctidenních intervalech vydalo pět sešitů románu Svěží vánek v úhrnném rozsahu představujícím 140 stran (s obálkami). Neuvěřitelnou sílu potvrdilo také vydáním knihy rozhovorů s Grošákem Bílá slípka (170 stran). Třetím větším knihošem letošního roka je publikaca Unarclub 1989-1994, v níž, snad už v koncu září, najdeme projevy kmotrů ze všech výročních schůzí UC. Jako milounké připomenutí loňských závěrečných kapitol Svěžího vánku vyšlo u příležitosti konání výstavy Fantomas deset číslovaných výtisků Devíti růží Radka Tumlíře. Tato výjimečná poezie má ve své hodnotě protiklad v začátečnických (a ve své vážnosti velmi vtipných) básních Romana Bortela, které LS†D vydalo v září tohoto roku jako první svazek nové edice Kamuflon. Ta prezentuje podobu Unarclubu jako správce hranické minuskultury, podobu, která mu, myslím, velmi sluší. Jiří 3. Juffo Karlsson Nebeský Vážení hosté, členové Kulturního sdružení Unarclub a Velcí Zubové! Dvě slova charakterizují můj přicházející projev. Klíčová slova jsou: film a humor. Bylo mým přáním již několik měsíců položit pár vět k vývoji unarského humoru, zachytit v teoretické rovině posouvání po lince, která začíná kdesi v dávnověku cimrmanovské mystifikace a její imitace (Hans Hüllmer), pohybuje se dále přes absurdní humor (Noclehárna) k promyšlenému humoru černému (V prádelně) a humoru překombinovanému (Ongolchorchoj) a končí v legraci, jejímž podnětem je záměrné idiotství tvůrce (Svěží vánek), jak to charakterizoval km. Marek. Nedostatek času mi to nedovolí. Ujmu se filmu. Od září roku 1993 vznikly tyto tři filmové projekty: Renata, Které své a Žbubíbup. Renata, kterou realizoval Petr Marek sám, je posledním plodem na stromě hraného filmu, který je k dispozici. Zápletka anekdotického rázu (záměna seznamů přijatých a nepřijatých studentů, která nepříjemně zasáhne do života dívky) je natočena s potřebnou dávkou invence i vtipu, bohužel přesto není záměna vyjádřena dost výrazně a film tak klade na divákovu pozornost snad příliš velké nároky. Co se stalo, stalo se. Vedle ranného dokumentu o životě a díle km. Hanuše To Je Ale Papuče Virtuoz je Které své vlastně jediným dokumentárním snímkem Unarfilmu. Třicetiminutový útvar nás seznamuje s Dekadentním divadlem Beruška tak jak se objevilo na Šrámkově Písku *94. Příjemný film vytěžený z minima materiálu, opatřený hudbou, je provázen komentářem, jenž ukazuje unarský humor v nejprogresivnějším stádiu - v současném "lingvoteroru", postaveném na podnětech povídky Třetí den. Na té lze nejlépe dokumentovat proces, kterým se dílko staršího data dostává do zcela nových vtipových dimenzí. Právě pro ono "kouzlo nechtěného" v současnosti dostávají novou šanci texty jako Zelený (píseň Pomeranč z LP Rudolf & Adolf skupiny Scalders) či U babičky (scénář rsp. záznam improvizace ze stejnojmenného filmu z roku 1990). Tak UC velmi hezky žije sám ze sebe. Posledním unarským snímkem je hudební film zpěváka Grošáka Žbubíbup, jenž vlastně do důsledků realizuje představu tvůrce-idiota (zde Grošáka), počínaje angažovanými texty, přes směšnou hudbu, špatné střihy až po "hitparádové" průvodní slovo. Unarská filmová tvorba za uplynulý rok sice znatelně reaguje na momentální stav humoru i tvůrčího principu, ale odhlédneme-li od toho, má povahu spíše marginální. Jiří 3. Juffo Karlsson Nebeský
PROJEV KM. MARKA K 5. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Světlo o strašně velké intenzitě Poetický barvitý svět maloměsta, Svěží vánek, Bajesta Gumbrina, Přistání, Chobotnice na kraji města, Dekadentní divadlo Beruška, Abuladze... Vzpomínáte? Pamatujete si, co jste dělali před pěti lety? Tohle po vás asi nikdo nemůže chtít, jedině snad v případě, že by se tehdy stalo něco významného. A ono se stalo. Ne, nelekejte se, tehdy "klíči ještě nikdo nezvonil", toto datum nemá žádné politické ambice (pozadí). To "jen" bylo založeno Kulturní sdružení Unarclub. S donkichotskou snahou se skupina mladíků - gymnazistů pustila do boje o vlastní existenci. Vyzbrojili se dvousečným mečem humoru a nadhledu, štítem asociativní improvizace a obrnili se trpělivostí - jejich zbraněmi se stala řeč umění. Nezměrná vůle a talent jim pomohly překonat počáteční nejistotu a nakonec si obdivuhodně osvojili takřka všechny základní formy tvůrčí výpovědi. Dnes před námi stojí monstrum, z něhož ovšem, podobně jako u ledovce, vidíme pouze špičku. Větší část je ukryta pod hladinou zásuvek psacích stolů, za dveřmi studií, zkušeben, ateliérů a možná také naší neochoty vnímat. Petr Marek * Poznámky: * Km. Marek místo svého projevu přednesl článek Světlo o strašně velké intenzitě (Hranické noviny č. 37, 16.-22. září 1994, s. 1), jehož autory jsou km. Nebeský a Nezhyba.
PROJEV KM. POLÁKA K 5. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážení a milí kmotři! Krátké zamyšlení nad posledními UC hudebními projekty: LP deskou skupiny Doktor & Dement (později KAKADUO - pozn. 1999) Don Bass a sólovými projekty jejích členů, a sice LP deskou Černý kůň zpěváka Grošáka a sólovou deskou Králíčka. Nejdříve pár slov k desce Don Bass, ze které další zmíněná LP vycházejí. Tato neuvěřitelných devadesát minut trvající deska, která byla nahrána ve velkém časovém rozmezí od května *92 do ledna *94 v nahrávacím studiu síně Scalders, nám přináší dokonalou směsici mnoha žánrů. Jedná se především o punk, garage, rap, country, folk-rock až sladký folk a v neposlední řadě pak o skvělý pop. Celá deska se valí v jakémsi poklidném duchu stále dopředu a díky dokonalému prolnutí tvrdých punk-rockových skladeb (obě verze Anny Chlumské) s jemným folkem (Masák, Kristýnka) a skvěle melodickým rapem (Dieter) proplujeme albem s nádhernou ladností a lehkostí, jak se nám v současné pop-music stává jen málokdy. O takzvané hitovky není na desce vůbec nouze a tak se při jejím poslechu téměř nenudíme. Samozřejmě není možné, aby 90 minut dlouhá deska neměla svá slabá místa. Za poněkud rozpačitou část považuji druhou polovinu první strany, i když závěrečná zdařilá skladba Hugo leccos zachraňuje, přece jen to není ono. Jestliže Don Bass je směsicí hudby přímočaré na straně jedné, mystické na straně druhé, pak Grošákovo sólové album Černý kůň přináší do extrému dovedenou přímočarou a bezprostřední veselou muziku. Na rozdíl od D&D byl Černý kůň nahrán za velmi krátkou dobu na přelomu letošního května a června. Udělejme si nyní průřez albem. Po smutné a varující úvodní skladbě Havran nám rozproudí krev slavný hardcorový nářez Cviboch. Po něm si přetrpíme nudně dlouhou instrumentálku Orchestrion Jirka a už přichází jedna z nejlepších skladeb: Zloba. Kratičké a milé Písničky vystřídá zmatená Paparalla a pak už nám Grošák hraje Na přání. Závěrečná skladba první strany Krása patří k těm silnějším na albu. Snad i proto, že zde Grošákovi s hudbou pomohl Králíček. Druhá strana začíná poněkud těžkopádně (Já půjdu nízko), nicméně v následující skladbě Zamilovaná-vygumovaná už zase Grošák jede na plné obrátky. Jen tak ze zajímavosti si připoměňme, že text k této písni složila Grošákovi jeho životní partnerka Katy Malenovská. Politicky laděné jsou skladby Vězni svědomí a Mé štěstí - Revolution number 89, ve kterých se Grošák zamýšlí nad událostmi na naší politické scéně v uplynulých několika letech. Improvizová píseň Už nikdo nikdy není špatná, ale na můj vkus přece jen poněkud dlouhá. A přichází opět jedna z nejlepších skladeb alba, titulní Černý kůň. Pěkný text, který si tak trochu utahuje z celého českého undergroundu. Jako závěrečnou skladbu zvolil Grošák píseň A kolem. Myslím, že jeho volba byla správná. Stručně řečeno, perfektní album je na světě. Kéž by takových bylo víc. Poněkud rozpačitější jsou moje pocity z alba Králíčka Králíček. Album je podle mě pouze dobré, a to zejména díky skladbám Seznámení s jeho tvorbou, Králíček a Desetkrát odpověz. Ty jsou v současné hudební produkci opravdu hodně nadprůměrné. Experimentální texty, skvělá muzika, prostě všechno klape tak jak má. Celá deska na mě však působí dost depresívně. Ba co víc, při některých skladbách jsem se bohužel i trochu nudil. Nicméně Králíčkova sebeironie je stále okouzlující. Album i při všech svých mouchách patří k tomu nejlepšímu, co současná pop-music nabízí. Přesto si při poslechu těchto desek musím povzdechnout. Ty tam jsou doby Chobotnice na kraji města! Komerce má dnes zelenou. Hynek Polák
PROJEV KM. NEZHYBY K 5. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Milí kmotři, vážení hosté! Na dnešní den - na den pátého výročí založení Kulturního sdružení Unarclub - jsem si pro vás připravil projev o jedné z hlavních aktivit UC Dekadentním divadlu Beruška. Dnes je již bez pochyby možné říci, že DDB svým významem přesáhlo oblast hranického i moravského regionu. Nejen to, v současné době se zařadilo mezi nejuznávanější alternativní soubory v České republice. To by bylo tak úvodem. Ve svém projevu bych se pak chtěl postupně zastavit nad jednotlivými vystoupeními DDB v posledním roce činnosti Kulturního sdružení Unarclub. Hned první představení je trochu problematické. V listopadu 1993 totiž na přehlídku do Vsetína dorazila pouze dvojice herců Nebeský - Marek. Jejich hra nesla název Smažený vítr a dle slov samotných aktérů byla mírně rozpačitá. Přesto nebyla pro vývoj DDB nepodstatná - naznačila určitá témata, která se stala společná pro většinu dalších představení. Jde především o motiv technické civilizace - z obdivu k ní hry vždy pozvolna přecházely ke kritice a upozornění na nebezpěčí, které by hrozilo při nekontrolovaném vývoji techniky. Další vystoupení se konalo koncem března 1994 v oblastním kole Přehlídky alternativních divadel ve Valmezu. Trojice herců z DDB sem přijela s hrou Jedli jsme za republiku. Třetí účast na této předhlídce se proměnila už v třetí doporučení na národní kolo Šrámkova Písku. Následující představení se konalo o měsíc později v O.K. klubu v Přerově. Hra dostala název Onomatopoický Public Enemy. Onen nepřítel byl tentokrát vtělen do, na první pohled nijak nebezpečného, fenoménu automobilismu. Tady si tedy můžeme všimnout, že se vystoupení DDB opravdu točily převážně kolem všudypřítomné techniky. No, a potom už přišel 33. Šrámkův Písek na počátku června tohoto roku. Už samotná třetí účast DDB v řadě na tomto festivalu byla něčím ojedinělým - toto se žádnému jinému souboru v posledních letech nepovedlo. Představení neslo již příznačný název Technojem a herci si v něm vzali na mušku především masmédia a telekomunikace, které nám nemusejí vždy přinášet jen užitek. O úspěšnosti tohoto vystoupení svědčí jak doporučení do programové rady největší republikové přehlídky Jiráskův Hronov, tak slova známého divadelního kritika Zdeňka A. Tichého "O DDB již pomalu můžeme mluvit jako o stálici nejen na Šrámkově Písku, ale i na obloze amatérského divadla vůbec." Chlapci nemohli svůj úspěch ani pořádně vychutnat a už se přesunuli do Prahy na prestižní festival se zahraniční účastí Příští vlna / Next Wave, kde zahráli představení s názvem Chlouba kuchyně, věnované fenoménu elektrické energie. Rád bych vás upozornil na to, že dnes v 17.30 má slavnostní premiéru dokument Které své, v němž máte možnost shlédnout svérázný záznam pobytu DDB jak v Písku, tak i v Praze na obou zmiňovaných festivalech. Jak jsem již uvedl, bylo DDB vybráno k účasti na scénické žatvě českého amatérského divadla 64. Jiráskův Hronov - na vůbec největší český divadelní festival. Samotná účast na něm je pro každého herce tou z nejvyšších poct, kterých může za své kariéry dosáhnout. Pro DDB byl tento festival navíc velkou zkouškou, zda zvládne zahrát za sebou dvě kvalitní představení, pouze s hodinovou přestávkou. Obě hry nesly název Znalci v oboru a lišily se pouze číslovkou I a II. Co se týče předvedeného výkonu, byly rozdíly větší. V prvním představení věnovaném tématu vody a rebelů se jim ne zcela povedlo využít všechny nabízené možnosti a hra ke konci dost ztrácela původní tempo a nápaditost. Po nepřesvědčivém výkonu se v druhém vystoupení podařilo DDB vstát z popela jako bájnému ptáku Fénixovi. Diváci byli doslova zaplaveni vodopádem volně asociovaných situací, vtipů, neotřelých a nezvyklých dramatických nápadů. Právem pak byli herci odměněni dlouhotrvajícími ovacemi, publikum je několikrát vyvolalo zpět na jeviště. Okamžitě po představení ještě několik diváků přišlo poděkovat DDB za krásný zážitek, herci přitom dostali několik nabídek k dalšímu vystupování. Dvě představení na Jiráskově Hronově byly v polovině srpna zatím to poslední, co nám DDB ukázalo. Je možná trochu škoda, že už dva roky se soubor neukázal v Hranicích, které tímto připravuje o možnost vidět alespoň jednou za čas kvalitní divadlo. Doufejme proto, že aktéři DDB změní svůj postoj k této problematice a zamyslí se nad případným vystoupením ve svém rodném městě. Velice nedávno se začala rýsovat možnost pořádat divadelní představení v areálu zdejšího zámku, snad toto DDB a i celé Kulturní sdružení Unarclub nějak využije. Jiří Yubba Harkašský Nezhyba