PROJEV KM. MARKA K 6. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážení přítomní, drazí kmotři! Již pátým rokem z těch našich šesti bývá jeden z nás pověřen vypracováním referátu o uplynulém roce v činnosti naší základního divadelní formace - Dekadentního divadla Beruška. Letos jsem to, ke svému potěšení, poprvé já. DDB, založené v roce 1991, zaznamenalo strmý vzestup, který skoro zaskočil jeho protagonisty. A v jednotlivých letech existence pokračuje systematický růst osudové popularity tohoto dnes již národního fenoménu. Skvělá i rozporná hodnocení předních kritiků, nadšení publika festivalů alternativního divadla, nová přátelství, to vše jsou projevy, které DDB dnes provázejí. Na druhé straně je ale tušení protagonistů, kmotrů Marka, Nebeského a Nezhyby, že vše není tak růžové. Pocit umělecké stagnace se v největší míře dostavil právě letos. Kmotři jsou si ne rádi vědomi, že během sezóny DDB neudělalo valného kroku kupředu, ať by byl třeba chybný. Cítí, že tento rok nepřinesl takřka nic nového co se týče vyjadřovacích prostředků, o tématické krizi ani nemluvě. Dokument "Které své", který loni shrnul, by letos jen opakoval. Z osmi představení, která jsem si pro své zamyšlení zvolil za profilová, jen dvě dle mého názoru překročila obvyklý standard. Obě shodou okolností vznikla v Novém Jičíně a byly jimi kusy Pravěk aneb Svinovací tlupa, vůbec první představení DDB na tematickou objednávku, a Uzené srdce, po dlouhé době od premiéry Hroznů Hněvu (1992) teprve druhé hrané pod širým nebem. Oběma nechyběla, dle mého názoru, dobrá dramatická stavba a pověstná "berušácká" radost ze hry. Zcela opačného názoru je však kupříkladu km. Nebeský. Ten hodnotí (stejně jako více než polovinu dalších) premiéru jako otravnou, nudnou, neinspirativní rutinu. Subjektivismus také ovlivnil většinu ostatních představení. A byl to opět km. Nebeský, který (po své úspěšné premiéře ve Smaženém větru, 1993) několik vystoupení přímo na pódiu herecky bojkotoval. Bylo tomu tak i při vsetínském Ginger a Fredovi i pražském V duchu nálady. Lze tedy vypozorovat nejméně dvě rozcházející se vnitřní názorové tendence, které provázejí DDB v posledním roce. Jednu představuje km.Marek (na jaře 1995 vystupuje jako Chytrý muž na festivalu divadla jednoho herce v Čelákovicích), druhá je zastoupena km.Nebeským, střídavě k jedné či druhé se přikloňuje km.Nezhyba. Ten v důsledku toho působí v představeních současného DDB jako jakýsi tmel, snažící se zachránit za každou cenu co se dá. Je sporné, zda tato snaha nemá paradoxně spíš destrukční účinek, což se již, myslím, několikrát jevilo (V duchu nálady). Na druhé straně Nezhybova houževnatost přinesla takové ovoce jako skvělou indexovou scénu Uzeného srdce nebo, bohužel k rozpačitosti dovedenou, personifikovanou "kaluž krve" v pražském vystoupení. Jak ale vypadá DDB bez Nezhyby? Jediné představení, sehrané letos v původní sestavě (Marek - Nebeský) vzniklo ve valašskomeziříčském M-klubu a bylo přijato více než nadšeně. Kmotři se rozhodli využít svého vynálezu tzv. Nové poezie a převést jej do divadelní podoby. Představení s prostým jménem Poezie ale autory spíš zklamalo. Dokázali sice více než polovinu "textu" improvizovat ve verších, ne vždy to však bylo ku prospěchu výsledku. O to překvapivější byla jednoznačně kladná reakce publika, dá se totiž říci, že se jednalo o vůbec nejúspěšnější představení v kariéře divadla. V této souvislosti mě napadá další zajímavý moment letošního působení DDB: Dopolední představení pro ostravské gymnázium, které bylo odehráno vůči takovýmto akcím nedůvěřivými kmotry jen díky večernímu hostování souboru v tomtéž městě. K překvapení všech totiž vznikla příjemná uvolněná improvizace, jakou DDB už dlouho nestvořilo. Následující tisková konference mohla navíc poprvé mírně probořit hráz mezi hledištěm a jevištěm a konfrontovat divácké a herecké názory. Ostatní představení byla hluboce průměrná. Ukázala sice rostoucí výrazovou (hereckou) sílu DDB (ta má zřejmě víc šancí ve filmu, jak ukázal projekt Solingen), avšak na platformě tematické a formální vyšumělosti. Objevují se náznaky rozpadu. Km. Marek zakládá divadlo Chytrý muž a s úspěchem parazituje na principech DDB, km. Nebeský uvažuje přímo o opuštění souboru. A v této situaci přicházejí nové absurdní nabídky ostravské televize ke spolupráci na pořadech, nedůstojných někdejšího jména Dekadentního divadla Beruška. Děkuji vám za pozornost.
PROJEV KM. NEZHYBY K 6. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Unarclub a film Milí hosté, vážení kmotři! Hned v úvodu bych se chtěl zmínit o skutečnosti notoricky známé, přesto nenápadně skryté. Ano, letos je to již sto let, co lidský svět obohacuje fenomén kinematografie. Tato skutečnost v našich řadách nemohla přirozeně zůstat bez odezvy. I Unarclub proto rád přispěl svou tvorbou k oslavám tohoto výročí, a šestý rok jeho činnosti by se jistě dal označit jako rok filmu. Tolik na úvod, nyní bych přešel k filmům samotným. Ještě na podzim minulého roku vznikl film "Jeden z těch šťastných". Toto dílko potkal zajímavý osud, Petr Marek, jako jeho autor, ho zařadil na index. Bohužel o tomto filmu nemohu říci více než, že se jedná o psychologické sci-fi z blízké budoucnosti, snad, nepatřím mezi ty šťastné, jimž by bylo dopřáno tento opus shlédnout. Zůstaňme u Petra Marka alias Králíčka. Ten natočil zatím tři demo-alba: Králíček, Totalita a Absurdität. K některýn z písní vytvořil také jejich vizuální podobu, tzv. klip. Z první desky jde o skladby: Králíček se vrací domů, Seznámení s jeho tvorbou, z druhé: Totalita, Záchodem prochází zpěv, Nekonečně vznešený muž, ze zatím poslední desky: Fernsehen. K těmzo klipům je nutno poznamenat, že jde vesměs o zdařilá, nenáročně triková cvičení kamery, střihu i režie. Zatím jsem se zmiňoval pouze o samostatné tvorbě Petra Marka, síla Unarclubu vždy ovšem byla především činnosti kolektivní. Během deštivého jara se tedy začaly volně natáčet a sbírat jednotlivé záběry pro zbrusu nový film, později se sepsal i scénář a přistoupilo se k systematickému natáčení. Film ale zůstal pouze u prvních scén. Práce na něm byla přerušena prací jinou, i když stejně filmovou. Unarclub totiž uchvátily skvělé možnosti nové kamery: funkce GAINx4 dodává jinak příliš realistickému videoobrazu novou dimenzi struktury barev a pohybu a kvalitu tedy skoro filmovou. Od tohoto objevu byl jen krůček k samotnému započezí natáčení. Bez scénáře, brz příprav, bez technického štábu, ale hlavně z nadšení, náhod a improvizace po čtyři dny postupně krystalizovalo long-play dílko, které dostalo název 240 MINUT V SOLINGENU. Stejný počet dní jako natáčení, tedy čtyři, pak zabral filmový a zvukový střih, proces, teprve při němž film opravdu vznikl. Brzy se přiszoupilo k dalšímu sestřihu, a to komerčně diváckému. Čtyřhodinový opus byl zkrácen více než o polovinu, a tzv. ochuzený film dostal příznačný název 90 MINUT V SOLINGENU ANEB THE BEST OF 240 MINUT V SOLINGENU. Oba tyto filmy, resp. obě verze jednoho uvidíme během následujících čtyř dní. Proto bych nechtěl film hodnotit, snad jen lehce srovnat s úspěšným unarským celovečerním debutem Bajestou Gumbrinou. Žánr komedie zůstává zachován, humor i způsob vyprávění se ale zjednodušil, zároveň je znatelný odklon od psychologizujícím k prvkům pohádkovým, s nimiž se v duchu nejlepších tradic pracuje jako s možnou realitou. Základní zápletka je podobně jako u Bajesty poměrně nesložitá, až banální, ovšem děj se nad možnou jednoduchost povznáší. Tři hlavní hrdinové se nezaviněně dostávají do nenápadně věčného bludného kruhu bez možnosti úniku z chapadel osudu, kerý si s nimi zahrává naprosto libovolně, nelogicky a s jistou dávkou ironické naděje. Vedle obrazové a zvukové stopy jsou nesporným kladem filmu i slušné herecké výkony. Pevně věřím, že můj názor v tomto smyslu budou sdílet i řady diváků v hranickém kině a že druhý a zatím nejrozsáhlejší unarský celovečerní projekt bude slavit alespoň podobný úspěch jako zmiňovaná Bajesta Gumbrina. Abych zkompletoval celou naši letošní filmovou tvorbu, zbývá dodat, že vedle dokumentu "Karel Čapek: Matka" Petra Marka, se objevilo i dílko Jiřího Nebeského s názvem "Podmpisua", krátká sondáž do života člověka stíhaného neschopností. Tímto jsem dle svých informací vyčerpal letošní unarskou filmovou studnu. Spolu s ostatními doufám, že v následujícím roce do ní budou přitékat litry nápadů minimálně ve stejné míře, jako tomu bylo letos. Děkuji.