Jiří Nebeský čte svůj Projev k 9. výročí založení UC
PROJEV KM. MARKA K 9. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC

Novou změnou je pak na konci roku 1997 vydání šedesátiminutové nahrávky EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR. Na něm se zdá, jakoby Doktor a Dement (dnes KAKADUO)definitivně našli polohu, v níž je jim akorát: Střízlivé experimentální aranžmá, hitové songy a navíc - silně angažované texty. Stylově jistě nejvyrovnanější nahrávka D a D do té doby. Celistvá, soudržná a živá. V polovině skladeb se jako zpěvák i textař zaskvěl i do té doby ve stínu Nebeského slabší Marek.
Po desetiminutovém pokusu o zhudebnění veršů hranického básníka se kolotoč roztočil naplno, neboť v následujícím roce vydávají D a D hned tři nová alba za sebou! Jsou to ART ROCK FREE JAZZU, MR. VADNÝ a REGOLAND.
První z nich opět posunuje laťku o něco výše. ART ROCK FREE JAZZU totiž co do stylové čistoty předčí EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR - osm skladeb vzniklo v obsazení: Nebeský - zpěv, Marek - klávesy a automatický bubeník (v němž jedna jediná rytmická figura, sestávající ze čtyřtaktí, použitá v různých rychlostech posloužila celému albu!). Texty jsou tentokrát nesmírně osobní a je v nich cítit ryzí opravdovost.
Další nahrávka, MR. VADNÝ je jakýmsi protipólem ART ROCKU... Ve velmi dlouhých elektronických plochách je jen málo textu a ten se pohybuje ve staré oblíbené sféře dada. Nicméně album netrpí žádnou zváštní vadou. Z příjemné kaše housemusic ční osobitý "Netvor".
A konečně REGOLAND. Zatím poslední deska Doktora a Dementa. Kráčí částečně ve šlépějích EXKLUZIVNÍHO ROZHOVORU (angažovanost) a také se vrací k staršímu ORANu - GUTANu (rozmanitá aranžmá). Texty jsou nyní konkrétními zamyšleními nad reálným životem jedince ve společnosti. Hudba osciluje mezi příjemnou komercí a originálním undergroundem. Hudebně i textově na ní září především desetiminutová kompozice Intelektuál, kde se Nebeský za monotónního doprovodu automatu a basové kytary vyznává k obdivu i odporu k jednomu lifestylu. Čistoty ovšem deska jako celek nedosáhla.
Možná i právě proto se nyní se zdá, že kapela opět odchází na blíže neomezený odpočinek, uvařit z vody se dá jen jednou. A hudebníci jsou si dobře vědomi nebezpečí rozmělnění inspirace. Vychází komplet 10 CD s názvem AMERICKÝ DŮCHOD (kvůli němuž v tradičním datu 21.srpna vznikly dvě nové nahrávky, z nichž Argentina bude zřejmě jedním z uměleckých vrcholů dua) a zároveň výběrové dvojalbum nejlepších nahrávek DOKTORa A DEMENTa s pracovním názvem NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU*, obsahující 36 skladeb ze všech tvůrčích období skupiny.
Totéž si usmyslel i Muzikant Králíček. Ne že by odcházel, ale výběr sestavil. Doplnil tak mezeru, která na minulém Best of... již dva roky zeje po písních z Lásky a Nových zpráv. A o těch ještě řeč nebyla. Takže:
NOVÉ ZPRÁVY vycházejí v roce 1998 jako dvojalbum. Hudebně jsou jakýmsi návratem k pestrosti (a efektnosti) TOTALITY nebo VESELÉ KOPY. Texty naštěstí zůstávají srozumitelné, i když často se vrací parodický ozón prvotních muzikantových vyprávěnek. Devadesátiminutový celek nabízí víceméně elektronický poslech, vstřebávající (jako konečně i DOKTOR A DEMENT) nové hudební podněty. Deska tak osciluje mezi třemi póly: ornamentální elektro (Ricpicbum, Základy šermu fleretem), totalitní zábava (Zálesák, Metalový srdce tvojí mámy) a láskyplné výpovědi (Až nebudou, Rtuť a hlavně píseň písní Lásko, neber).
Nyní se chystá k vydání nové album rarit s pracovním názvem INTELIGENT II. (čti "Inteligent Druhý"). BUde obsahovat všelijaké většinou orchestrální skladby, které se pro svou horší hudební kvalitu nebo nesoulad s duchem nevešly na Nové zprávy, ale kromě toho také třeba scénickou hudbu k filmu V centru filmu - v teple domova a jiné zajímavé kusy.
Pro KRÁLÍČKA neobvykle však v srpnu 1998 vznikla přes noc improvizovaná nahrávka, která se zřejmě stane dalším, tedy již devátým řadovým albem muzikanta. Její prozatímní název zní VŠECHNY UPŘÍMNÝ SLOVA. Její geneze je, že během nahrávání s DOKTOREM A DEMENTEM došlo k duševní rvačce a natáčení muselo být přerušeno. Frekvence ale zrušeny nebyly, čímž vznikl ve Studiu síně The Scalders prostor pro nezávaznou noční práci. Od tří do čtyř do rána tak přišla na svět nezvykle syrová přímá polemize s Králíčkovým ego.
Ovšem mimo metry materiálu, které jsou již zařazeny k vydání, je tu spousta dalších skladeb, jako dva nepojmenované hudební celky, kterým říkám podel nejzajímavějších skladeb na nich Nikdy neříkej vůl a Tajemný precedens, nová orechestrální suita Psovod II a písně hostů v Králíčkově říši. Těmi jsou scatman Doinel, zpěvák a skladatel Koulivý a hlasový mág Rasten. Doinel nazpíval celkem pět skladeb, Koulivý šest a Rasten v duu s Králíčkem, pojmenovaným TANKEN/RASTEN, dvě.
Navíc Muzikant natočil již neceleou třičtvrtěhodinu hudebních podkladů pro své příští album.
Nelze samozřejmě přehlédnout zásadní Králíčkovu roli v hudebních projektech jako nová podoba Divadla Beruška nebo proslulý Koncert Unarclubu a samozřejmě DOKTOR A DEMENT. Nyní se možná rýsuje další spolupráce: s všeumělem Holoubkem (Divadlo Štěk, Divadlo Tolerance) zřejmě povstane zbrusu další hudební projekt: kapela POSTMODERNA.

Celkově se zdá, že v celém UNARCLUBU převažuje v posledních týdnech pocit něco jako "konec milénia". Projevilo se to nejdrastičtěji na UNARFILMU, v jehož produkci letos vlastně nevznikl (podobně jako třeba v roce 1994) žádný dokončený film. Na začátku roku UC se Petr Marek s Vítem Janečkem věnoval práci na dokumentárním filmu V centru filmu (V teple domova). Je to dokument o filmovém festivalu v Karlových Varech, jehož přednostmi jsou chytrá práce s materiálem, což je ovšem ale i hlavním úskalím. Jak zpívá Nebeský v písni DOKTORA A DEMENTA Intelektuál: " Měl by být chytrý, samozřejmě/A nikdo nám neříkal/ Že by neměl být zase až moc chytrý/ Nebo jenom naoko chytrý". Film dělá krásu z filmu, ale i z vymyšleností, trochu se topí ve vlastní šťávě, přičemž je však kvalitní. Další malá spolupráce těch dvou byla na filmech Nové možnosti - pokračování a Deník těhotné (doby).
UNARFILM sám za mnoho nestál: Částečně díky úmorným potížím s pokaženou technikou Láska v Hranicích, projekt z minulého léta, stále zeje v šuplíku s materiálem a letošní "nový film" se zadrhl první den natáčení. A to ne, že by natočené za nic nestálo, ale hlavně technické a inspirační neshody vedly k přerušení práce. Ještě ten den ovšem vznikl "spásný nápad", film, který tu ještě nebyl! Nebeský a Marek se nadchli pro natočení experimentálního filmu v obýváku u Nezhybů. Hodinu a čtvrt trvající přemlouvání Jirky Nezhyby, kterému se doma natáčet nechce, však rozmělnilo energii natolik, že po natočení prvního záběru již nikdo nedokázal posoudit, zda tam vůbec předtím nějaký potenciál byl. Vznikla tak půlhodinová experimentální inscenace ve stylu "Divadla Beruška, kdyby bylo blázen". Po skončení útrap se všem ulevilo. Marek však brzy přichází se zajímavých scénáristickým nápadem, do nějž se však líným autorům nechce. A tak nakonec jediným hmatatelným výdobytkem UNARFILMU za letošní rok je oprášení a ozvučení starého filmu Návštěvní hodiny - nutno uznat, že film se zřejmě zařadí mezi to nejlepší z UNARCLUBU. Je tu ještě videoklip Nazdar Jídlo! Ahoj pití!, ale nevím, jestli nebyl natočen už loni. Stejně tak s dlouhým filmem, který jsme natočili a nikdo z nás ještě neviděl, jen Typltovi jsme ho poslali - Jeden za 15 druhý za 15, on stojí na nerozhodné hraně, zda je již dokončen nebo ne.
Reálně v natáčení je tedy pouze jeden film: Film Marka - Svět hlemyzu, kinematografický esej sólového režiséra km. Marka o rodině a šířeji. Padaly navíc další nápady: Udělat šestnáctimilimetrovou Lásku v Hranicích například.
Sám Marek se rozhodl natočit vlastní šestnáctimilimetrový film, ale vlastně pro to ještě ni neudělal. Jeho pracovní název je Magdalena v místnostech a je už trochu vymyšlený. Formálně by měl kloubit styl snímků Všechno na Mars a 240 minut v Solingenu.
Rok 1997 - 98 je v UNARFILMU a části celého UNARCLUBU rokem produkčním: Markovy filmy vyhrávají amatérské festivaly, což umožňuje velmi nízká úroveň soutěží, vycházejí se rozhovory, o Unarfilmu se píše, přicházejí kontakty, filmy se promítají i na prestižních přehlídkách (londýnské "Avant-garde films and videos from central Europe), Národní filmový archiv se začíná zajímat. Uklidňující je na tom nápad, který vyřkl km. Marek, a sice, že "Unarclub má vlastně nadděláno dopředu, teď se můžeme věnovat produkci". A Petr Marek se možná začne učit promítačem.
Atmosféra "zametání před vlastním prahem" je v UC letos všudypřítomná: DOKTOR A DEMENT, KRÁLÍČEK, UNARFILM, BERUŠKA, ti všichni něco mění a něco odhazují, něčeho se zbavují a třídí minulost. Viditelným výsledkem toho je pak přemístění UNARCLUBU do virtuálního světa - na internet.
A nyní na osobní strunu: není tento vznešený "konec milénia" prozatímní lidská krize? Podívám se teď blíže na své dva kolegy, ty kujóny z umělecké čvrti:
Kmotr Nebeský se stále více (v poslední době až chorobně často) stahuje a uchyluje do vnitřního exilu, vzniklého díky paranoie, vzešlé z duševního nepoměru požadavků náročného koníčka a ještě náročnější dívky. Chápu úzkost, nelíbí se mi tutl (který, jak Nebeský tvrdí je ovšem v důsledku dílem mým - nedá se mi vše říci, aniž bych nevytryskl, já si však myslím, že vina je na obou stranách ve formě neustále se nabalujícího feedbacku). Již jsem sám kus této rozpolcenosti poznal a vím, že jejím důsledkem je skutečně snaha o útěk. Ale naopak jsem si jistý, že je cesta jak sklidnit hormon.
Nebeského archivářství však ale dál komplikuje situaci: musí mít totiž vše pod kontrolou, zařazeno a pokud možno navždy bez změn. Ale život nemůžete už zařadit, ještě totiž neuplynul, pane J.J.K.N.!
O kmotru Nezhybovi jsme na sklonku léta s pobavením začali uvažovat v reálném čase jako o dokonalém "výkonném umělci". Uvědomili jsme si to při dohodě o dramaturgii naší společné CD "Díky, zazobaní hoši", kdy Nezhyba (vlastně hlavní aktér desky, sólový zpěvák, skladatel, textař a několikrát hudebník) projevil příjemně vyrovnanou lhostejnost a nás dva kmotry napadlo: "On to vlastně možná ani poslouchat nebude." Takže Nezhyba - stále více "v pohodě", stále více ochoten ke spolupracem (někdejší zoufalé přemlouvání je to tam), přijde, vykoná se sobě vlastním druhem geniality svůj part, a vzdálí se. Dokonce to působí, jako by se pro něj jakýkoli projekt zanořil pod hladinu vědomí okamžitě po dokončení jeho podílu a sporadicky se mu tu a tam vynořoval při různých příležitostech, kdy je veřejně prezentován či oprášen.
Takže: Nebeský je archivář svého života, svého přátelství, své tvorby. Je okamžitě po odchodu z Divadla Beruška schopen začít pracovat na knize o něm. Je jen málo připraven k výkonu té části přátelství, jíž není práce a která nenese důkazy o výsledku společného "pobytu".
Nezhyba, jak jsem řekl, tento problém nemá (maximálně má problém s Nebeským) a je ve všem geniálně sváteční. On jediný je v tomhle normální, rád by si povídal, tlachal, snad i nudil. Přátelil se. A třeba i ne.
A to je celý můj dnešní projev.
No a já? Kdo jsem vůbec já?
13. září 1998

Pozn.:
*Album vyšlo pod názvem DISKRÉTNÍ SEZÓNA už pod novou hlavičkou KAKADUO



PROJEV KM. NEZHYBY K 9. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC

8. 9. ´98

Projev k výroční schůzi UC

Jiří Nezhyba

Vážení kmotři, milí přátelé!
Ve svém dnešním projevu se vám pokusím přiblížit část hudební a muzikální na onom širokém kulturním poli činnosti UC. Přitom se zaměřím na produkci skupiny UNARCLUB a také na obecnou roli hudby jako spojovacího mostu nejrůznějších aktivit UC.
Po natočení zatím nevydaného alba UC - Čertíčci a několika málo koncertech v následujících měsících nebylo po hudební skupině UC dlouho ani vidu ani slechu, přitom jsme ale cítili její latentní existenci i potenciál. Tou dobou se písňová tvorba k. s. UC soustředila v Muzikantovi Králíčkovi (MK) a undergroundovém duu Doktor a Dement (DD). Mým nástupem na civilní službu se výrazně ztížila možnost pravidelné komunikace v rámci UC, ale zároveň se tak objevil nový impuls pro tvorbu. Druhý říjnový víkend minulého roku jsem se vrátil z Prahy s pocitem, že je třeba využít každé volné chvíle pro nějakou smysluplnou činnost. Tak jsem tedy navrhl Petrovi a Jirkovi, abychom spolu natočili nějaké nové písně. Návrh na tvůrčí činnost, z mé strany málokdy vídaný, nalezl u mých přátel tu nejlepší možnou odezvu. To byl tedy začátek. Ostatní se odehrávalo ve staroslavném studiu síně The Scalders. Na pomoc nám přišel automatický bubeník, který se zásadně postaral o kvalitní rytmiku. Produkce, nás živých muzikantů, se tedy mohla plně soustředit na složku melodickou a textovou.
Řekněme si tedy, jak nová hudba sk. UC vypadá. O texty a zpěv jsem se s výjimkou nádherné paranoidní balady Oh na Mars! Jiřího Nebeského postaral sám. Je poněkud zvláštní rozebírat vlastní výtvory, ale přesto se o to pokusím. V první písni Skladba "Poklekni" jsme se všichni pomalu vyrovnali s novou skutečností tvorby a po úvodním improvizačním tápání se i text usadil v rovině lyricko antimilitantní. Vůbec, v prvním natáčecím sešnu se naplno projevila má čerstvá civilkářská zkušenost do podoby racionálně logického odmítnutí služby se zbraní v ruce. úvodní text se proto hemží generály, tanky, vlajkami a jinými symboly obrany vlasti, kteréžto jsem se radši vyhnul. Prvních osm písní bylo natočeno v rychlém sledu bez větších příprav pouze na jednu stopu. Druhou stopu pak důvtipně dohrál Petr, aniž by zasahoval nějak výrazněji do struktur jednotlivých písní, naopak velice citlivě umocnil určité složky, a to především náladové a významové.
Základní nástrojové obsazení tvořila především výrazná baskytara nebo klávesy v rukou Petra Marka. Petr si s bubeníkem automatem velice dobře rozuměl a společně vyplodili takové základy, že bylo opravdovou radostí zpívat a textovat. Jiří Nebeský se střídal s Petrem u kláves a kytary, jeho doprovodné muzikantství bylo pro mne taktéž inspirativní. Nechci, abyste měli dojem, že ti dva tvořili mou doprovodnou kapely, není to tak. Pokud Petr a Jirka používali kytary či klávesy, já jsem používal nástroje vnitřního, tedy hlas a v něm se naplno rozeznělo mé srdce a mozek. Takto vyjádřeno jsme tedy byli teamem.
Další písně, následující po Skladbě "Poklekni" byly snad původně jen základy nových písní či zkouškami, ale jejich vnitřní náboj nás přesvědčil o tom, abychom i tyto ani ne minutové skladby na album "Díky, zazobaní hoši!" zařadili. Jsou to skladby různého žánru - od metalu k blues - a pěveckého výrazu pohybujícího se mezi Petrem Mukem, Jankem Ledeckým až po šíleně citoslovečné a vysoko zpívané pasáže na pokraji pískotu či řevu.
První natáčecí den vyvrcholil skladbou "Chci být ozářen". Tato dlouhá balada, nahraná jako 2. verze, obsahově a náladově představuje jakousi esenci již slyšených motivů a zároveň přináší nový emocionální náboj pro svou formu zpovědi a vyznání zároveň. Sám osobně jsem ji věnoval Markétě Paťorkové. Onen den pak byly nahrány již pouze dvě skladby - zmiňovaná "Oh na Mars!" a orchestrálka pavlíčkovského typu "Rychloprdel".
Delší dobu potom trvalo, než se muzikanti opět sešli k pokračování nahrávání. Skladby "Konec v Řeporyjích" a "Chutné jídlo" jsme natočili ve dvojici s Petrem. V písni "Chutné jídlo" se zpívá: "Chutné jídlo bývá takové, že nepoznáš z čeho je." Myslím si, že by se tato věta mohla stát mottem celého alba. Motiv jídla a jedení se totiž v mých textech (pro mě nepochopitelně) zjevuje docela často - asi ve třetině písní. Zároveň se z motta přeneseně dozvídáme, že pokrm námi pro posluchače připravený, může být opravdu velice chutný, ale to pouze v případě, když posluchač rezignuje na to, že rozezná jednotlivé ingredience jídla, tedy to, "z čeho je". Musí ho přijmout takové, "jaké je", tedy značně syrové, neupravené, ale čerstvé, radostné, upřímné, nevykalkulované - jen takové jídlo mu může zachutnat.
Na další sešn jsme se sešli až v březnu tohoto roku, abychom základ alba dokončili. Dík časové prodlevě se objevila nová témata, a to jak textová, tak i hudební. Texty bojovně hledají v naší současnosti rezidua komunismu a snaží se na ně útočit už třeba jen pouhým jejich pojmenováním. Samotné názvy písní pak hovoří za vše: např. Komunisto, STB, Odposlech, Demonstrace.
I hudba udělal posun od relativně nekonfliktních vizí vojenského života a příjemného jídla k razanci, nekompromisnosti, údernosti a síle nejednoduchého vyjádření naší neveselé reality. Písně zároveň volají po lepších zítřcích, vyzývají k vzájemnému porozumění, které může vyvrcholit podobně jako ve skladbě "Haleluja" svatbou dětí dvou znepřátelených stran.
Jak tedy album "Díky, zazobaní hoši!" shrnout? Myslím si, že celá deska se záměrně hudebně vyhýbá přílišnému experimentu, muzikanti se snažili o jistou dávku přímočarosti, ta se jevila nejvýraznější ve skvělé basové lince. Důležitým přínosem pak byla renesance mé osoby na postu zpěváka a tímto i textaře zaměřeného na asociační proudy ve větších plochách. Jistým kriticismem se pak deska řadí po bok tematicky obdobným opusům D&D. Jak se dále zmíním, ona uvedená renesance měla též podstatný význam pro formování nové tváře D Divadla Beruška. Dosud není známa přesná podoba alba, která vyjde na CD - nosiči, ale prozatímní verze na kazetě obsahuje 18 skladeb, které přinášejí opravdovou rockovou nadílku pro fajnšmekry.
Ti měli možnost vychutnat si improvizační muzikantství členů sk. UC na živém koncertě v Uměleckém pokoji Městské knihovny na 27. Června letošního roku. Kapela si pro obohacení nástrojového nasazení s sebou na miniaturní pódium přivedla známého multiinstrumentalistu Zdeňka Eliáše z Noonies. Ono až směšně malé pódium bylo zcela zahlceno nástroji - 3x klávesy, 2xbicí (z toho jeden automat), el. Kytara, baskytara, trumpeta, kazoo a další efektory nebo perkuse. Celý koncert pak byl zaznamenáván na audio i videostopu.
Předem nebylo vůbec jasné, v jakém duchu se koncert bude odehrávat, netušili jsme, jak se nám povede náročný přechod z klidu a pohody nahrávacího studia do vřavy koncertního sálu. Dalo se předpokládat, že niterné, do sebe uzavřené skladby by před posluchači jen těžko obstály, počítali jsme tedy s přístupnější, snad i komerčnější formou našeho muzicírování. I proto jsme se dohodli na úvodní house skladbě s prostým názvem "Ouvertura", jejíž první tóny zazněly do temného sálu již rozpumpovaného skrečovaným Luďkem Nekudou. Kromě domluvené "Ouvertury" jsme si navíc připravili seznam skladeb, jednotlivé názvy písní nám měly jednak pomoci koncert uvádět, ale především pomoci jako inspirační zdroj.
V První zpívané skladbě s názvem "Prodám opravdový byt" jsem si vzal pěvecký part na starost sám. Úvodní pasáž navodila atmosféru rozpačitosti, která se vytratila až po nástupu bicích, které celé skladbě určily pevný rytmus a tím i jistý řád, v němž se celá improvizace mohla pohodlně rozvinout. Druhá píseň "Praha" tentokrát v rytmu disco, rozproudila diváky i nás do patřičného tempa. Ve třetí písni "Dvě dívky" se konečně dostal ke zpěvu Jiří Nebeský a koncert se tak skvěle posunul z roviny nonsensové do roviny spíše sociologické a psychologické - mám tím na mysli texty - aby tam pak již víceméně setrval. Jiří Nebeský je zpěvák velkého sociálního cítění, kteréžto přenesl jednak do textů na druhé straně i do svého hlasového projevu, který začal postupně obohacovat o nové dimenze u něj zcela neslýchané, aby tak stanul již blízko možného vrcholu expresivity. Ve čtvrtém opusu "Skladbě Poklekni" se pěvecky uplatnil Petr Marek. Coververze populární skladby z nové desky byla slušná, ale nenalezla pochopení u mě, takže svůj part jsem odzpíval jen na půl plynu.
S výjimkou jedné skladby zpívané Petrem Markem se o zbytek svorně rozdělili Jiří Nebeský s Jiřím Nezhybou, a to někdy i v duetech. Musím se ještě vrátit k sociologii a psychologii v našich našich písní. Texty se ve velké míře zabývaly vztahy mezi lidmi, novými neznámými situacemi s nádechem krizovosti, obracely se k dětství i minulosti obecně, vypichovaly určité problémy a skutečnosti naší současné reality - např. bytová otázka, otázky zbohatlictví na jedné a chudobou na druhé straně, vyrovnávání se s naší komunistickou minulostí, nebo třeba věčný problém nalézání si vztahu k rodičům svého partnera. Jiří Nebeský ho geniálně zasadil do refrénu skladby "Rodokmen" slovy: Už jedny rodiče mám, já už jedny rodiče znám.
Diváci i muzikanti se již po prvních skladbách ověřili své možnosti a očekávání a koncert se nadechl k uvolněnosti. Každý zpěvák se většinou snažil si svou píseň uvést sám - já tak činil v rovině zdánlivě nevzrušeně vážné, Jiří Nebeský naopak dal průchod svému humoru, Petr Marek pak principálovským hlasem dodával celé hudební produkci určitý řád. Nehorázně bych snižoval jeho roli, kdybych ji omezil pouze na principálovské uvádění. Petr se totiž stejně jako na nové desce UC postaral o většinu nástrojů a programování automatika, udával tedy rytmus, a za nemalého přispění Zdeňka Eliáše dával skladbám harmonický, melodický často i silný výrazový rámec. Jeho muzikantství dokázala skladba "Vyhrála let balonem". Šlo o Petrovo muzikantské mlčení, protože zpíval. My ostatní u nástrojů jsme nebyli schopni se oprostit od našich technických omezení, a tak písni chyběla potřebná improvizační uvolněnost. Jiná, nová uvolněnost, pak vešla do koncertu ve 2. Třetině společně se zapojením živých bicích. Abych stále jen neomílal onu uvolněnost - koncert je možno popsat i slovy: radost, schválnost, vtip, trapnost, rytmus, živost, komunikace, a mohl bych si vymýšlet dále a dále. Nejdůležitější ovšem je, že se hudbu sk. UC podařilo zvizuálnět, předstoupit s ní před živé publikum, a to zaujmout i pobavit.
Nyní bych rád přešel k hudbě v DDB. Ta v něm byla přítomna v podstatě od prapočátku, ale především ve formě doplňku, vtipu, určitého zvýraznění mluveného slova. Později hudba pronikala do DDB stále víc. Na rozjezd jsme často pustili nějakou oblíbenou skladbu, sami jsme pak zpívali, představení básnická nabývala formy operetní až operní. Zlomovým představením pro nás bylo vystoupení s názvem Souhlasíme s kriminalizací drog na festivalu Netradičního divadla v Havířově 13. Března 1997 (jedná se o rok 1998 - pozn. internetu). Co se změnilo? V první řadě pódiová prezentace: Petr Marek - hybatel děje - usazený za klavírem; Jiří Nebeský a Jiří Nezhyba s mikrofony v ruce jen sporadicky se pohybující po jevišti. V další řadě se změnily vyjadřovací prostředky: úlohu mluveného slova převzal písňový text, který se postupně vykrystalizoval do struktury skladby zpívané převážně jen jedním hercem. Tím se tedy v další řadě naprosto přetvořil herecký časoprostor. Už ne tedy jedno slovo či věta okamžitě navazující na druhé resp. Na druhou, ale ucelenější celky střídané s více či méně ucelenějšími či dlouhými a kratšími. Čas tedy běží mnohem pomaleji, Beruška opouští pole slovní a výrazové ekvilibristiky a nabírá formy netradičního improvizovaného hudebního recitálu. Prostor pro každého z herců se rozšiřuje, zároveň se tak ale dramaticky oklešťuje možnost okamžité reakce, spolupráce, rychlejších asociačních postupů, tedy prostor bytostně spojený s každou dobrou divadelní improvizací. Tato skutečnost se tak stává zároveň problémem a výzvou k jeho překonání a vytvoření nové smysluplné formy našich produkcí.
Tyto popsané změny jsou patrné především pro diváka DDB neznalého širších souvislostí v tvorbě k. s. UC. Poslední unarský rok je totiž bezpochyby rokem hudby a jako takový jen potvrdil delší dobu naznačované tendence. Jen se podívejme na tvorbu D&D, Králíčka, skupiny UC, na spoustu dalších nezveřejněných hudebních nahrávek např. s Milanem Klepikovem nebo Magdalenou Hrubou a samozřejmě určitě není náhodou, že jeden z posledních filmů Petra Marka "Všechno na Mars!" je velice zjednodušeně řečeno: takovým jedním dlouhým klipem plným hudby. Proto je jen logickým vyústěním celkové nálady v k. s. UC, že písně pronikly i do DDB.
Nová podoba DDB vypadá následujícím způsobem: Petr Marek je klavírista, sedí, ale přesto je to on, kdo udává představení rytmus a harmonicky a náladově připravuje půdu pro zpěváka nebo zpěváky. Dá se říci, že jeho role se nějak výrazně nezměnila ve smyslu tvůrčím, ve smyslu vizuálním je tu ale zásadní posun k nevídané statičnosti. V zásadní změně ve smyslu tvůrčím došlo u Jiřího Nebeského a u mě. Zmiňovaná změna performačního časoprostoru přinesla z jedné strany více času na druhé straně se ale prostor zužuje jako v pověstné povídce E. A. Poe Jáma a kyvadlo. Oba s Jirkou máme najednou spoustu času na sebevyjádření, ale chybí nám prostor. Z toho vyplývá jedna naprosto zásadní skutečnost, v současné formě DDB se vedle klavíristy další herec na pódium nevejde. Toto se různě potvrdilo ve všech představeních DDB odehraných v této nové formě. Pozitivně ve Vyškově, kde se dvojici Marek Nezhyba podařilo vytvořit stylově opravdu čisté a přitom nápadité vystoupení. Negativně, bohužel, na Šrámkově Písku, již opět v trojici. Na neúspěchu mělo podíl několik dalších ne nevýznamných faktorů, ale onen nový stísněný časoprostor se na něm podepsal měrou největší. Míra individualizace a nespolupráce mezi námi byla opravdu převysoká, což vyústilo do situace, že Jiří Nebeský opouští divadlo a zároveň Petr Marek na konci srpna odehrává představení v podstatě sám, pouze za pomoci Prokopa Holoubka a Magdaleny Hrubé. Domluvena jsou již další čtyři představení, která by měla odehrát dvojice Marek - Nezhyba. Jakou jim dají podobu, jak se jim podaří vyrovnat se s náhlou změnou poměru sil? Toť vskutku otázka pro věštkyni. Proto jí popřejme, ať její odpověď, na jakoukoli otázku z oblasti činnosti k. s. UC v příštích letech, zní pozitivně.
Děkuji.