Jméno kódu: rubín
stále ještě.

Petr Marek

Od jisté chvíle myslím již na český film se smutnou radostí. Tím dnem byla premiéra Němcova Jména kódu – Rubín a smutkem zůstává vyšumění. Radostí je krása nového filmového tónu v rachotících tuzemských hodinách, smutkem národní nedoslýchavost. Jan Němec během příprav svého díla prohlašoval věty o “filmu, který není vidět”, “čisté filmové poezii”. Obému předsevzetí dostál, však tomu prvému nakonec v absurdní míře tak, že film diváctvem bezmála nebyl shlédnut. Kdo se o to postaral? A proč hovořím o Rubínu právě teď?

co je kult?

Rubín má podle mého velkou šanci stát se kultem. Ten ale musí být z něčeho živ, někým musí být živen. Prvním, kdo uvádí v život hotová umělecká díla, je umělecká kritika. Mám ale pocit, že v tomto případě došlo k nějakému zaspání, přehlédnutí, snad proto, že Jméno kódu není “marketingovým” filmem a nekřičí do světa, že by jej měl navštívit každý pátý Čech a něco cizinců (včetně člověka, kterého by jinak pobytí v kinosále nenapadlo – aniž by to bylo dobře nebo zle).

Ani vlastně nevíme, zda naše kritika film viděla, neboť vlažnost, s jakou nám podala (pokud vůbec) informaci o něm, byla do nynějška bezpříkladná. Bezradnost?

co je umění?

Umění je uvést v pohyb doposud nehybné. Zorganizovat střet (zdánlivě) nestřetnutelného. A především – svoboda. Jan Němec (“mimochodem” také autor Démantů noci, jednoho z největších českých filmů, tedy muž s jasným kreditem a z něj vyplývající “národní důvěrou”) natočil zcela svobodný film. Umění je také vytvářet krásu. Jakýmikoli prostředky.

co je žánr?
a jsou pravidla?

Tady cítím nejzakopanějšího psa. Již od svého útlého dětství slýchám a čítám v rozborech, článcích i rozhovorech o čemkoli stále podobnou větu: “... víte, my nemáme rádi takové to škatulkování”. Ano, říkal jsem si, s tím souhlasím. Ale s růstem zkušeností jsem nabyl pocitu naprostého vyprázdnění obsahu této oblíbené věty (vychází v tisku, vložená do nejrůznějších úst, počítám přibližně jednou týdně). Neustálá byrokratická snaha vše utřídit, včetně svobody a jejích projevů (právě nezařaditelnost, nepředvídatelnost), zabíjí denně cokoli, co se vymyká – a minimálně tím, že je to označeno za “alternativní”.

Němcův film je žánrovým, stylovým a emocionálním megakoktejlem, v němž si jednotlivé přísady natolik rozumějí a zároveň v každé chvíli tak důsledně skáčou po krku, že divák má možnosti: buď odmítnout nejasnost a film opustit anebo (a to jsme snad na prahu jeho “potenciální kultovnosti”) se skvěle bavit. Připojit se a hrát si taky. Propad hravého Rubínu je paradoxní zároveň v situaci, kdy filmovému intelektuálnímu mainstreamu vládne právě princip absolutní hry, jak jej představuje kupříkladu současná modla Tarantino. Háček je však zřejmě v tom, že tento typ filmové zábavy (sice na slušné úrovni, však stále jen zábavy) podporuje diváka v jednostranném nahlížení hry z mety morbidna přesahujícího v nelidskost. Ve Jménu kódu jsme na opačném pólu (aniž bychom byli jen krásně “laskaví”). Nikoli radost vzešlá z perverze (na plátně), ale potěšení ze hry samotné, nepodpírané levným efektem (nejlacinější filmové efekty: děti (Kolja), tajemno (Kieslowski, Lynch), krev (Tarantino, Stone) ).

co je film?

Film je možnost setkání takových prvků (obrazových a zvukových) tak, jak by se nikde jinde setkat nemohly. Z toho pramení požadavek “filmovosti”, umělecké specifičnosti. Film, který obstojí ve formě scénáře, je již mrtev. Je literaturou. A poněvadž je to případ bezmála celé současné produkce (vyjma snad jen děl Karla Vachka a několika málo výjimek), každé vymknutí je pozorováno přinejmenším s nedůvěrou. Ale zde by měla zasáhnout záchranná síť fundované kritiky. Byla-li by.

Je mi skoro líto, že musím psát o okolnostech kolem jednoho filmu, než o něm samotném. Rád bych se totiž rozplýval nad radostí, která z Němcova Rubínu tryská, znovu bych se v duchu zároveň dojímal i hurónsky chechtal. A připomenuli bychom si spolu krásně pitomé (záměrné!) “loutko – herectví” dvou hlavních představitelů, vychutnali si neočekávatelný střih i na hlavu postavený komentář a mohli bychom si předříkávat oblíbené repliky, jako u každého dobrého kultovního filmu. Kdybyste jej ale viděli. A nejen to: byli navíc ochotni jej “uvidět”. Ten film se totiž otevírá tomu, kdo dokáže svým přirozeným, vlastně dětským instinktem ohmatávat svět ne podle toho, jak mu byl představen, ale tak, jak by si jej on sám představoval. Rubín je (v tom smyslu, co to slovo obsahuje nekrásného) málo “dospělý” film.

co je nezávislý film?

Na jedné straně z pohledu peněz, na druhé z pohledu uvažování. Rubín opět obojí vrchovatě splňuje a navíc se nedobrovolně stal nezávislým takřka totálně, neboť se stal filmem zcela nepodpořeným. Zřejmě si bude muset najít cestu sám.

co je Rubín?

PS: Právě vyšla videokazeta se Jménem kódu – Rubín.