Internetová verze časopisu Respekt

Strejdo, my jsme Kraftwerk

26.5.2007 12:24 – Pavel Klusák

Vysoká hra tria Midi lidi o popovou banalitu

Není moc skupin, které by vyznávaly syntezátorový pop a zároveň v textech zpívaly: „Strejdo! Nechoď ostrej dom!“
A není moc alb, která by byla debutem a zároveň zhruba dvacátým albem protagonisty. Trio Midi lidi už přes rok naznačuje, že elektronickou hudbu lze vytvářet z úplně jiných pozic, než z jakých vychází většina české scény. Album Čekání na robota má v sobě taneční rytmy a hodně možností, jak si ho vykládat.

Midi a lidi

Retronávraty ke staršímu popu jsou osvědčená věc. Ale Petr Marek, Prokop Holoubek a Markéta Lisá se nevracejí k ničemu, co by bůhvíjak frčelo. Jako by si plnili dávný sen: příst na chvíli strojové zvuky ŕ la německý Kraftwerk a postpunkové kapely osmdesátých let. Zvukové struktury si řekly spíš o výkřiky a slogany než o rozvité texty. Syntetické opakované mantry by možná ani nesnesly souvislejší příběh než „Neutrať mě! Jsem tvůj kapitál! Neutrap mě! Už mi zůstaň!“.
„Midi“ je komunikační kód mezi stroji. „Lidi“ se k němu chovají vlastně logicky. Když už používají obecní „synťákové“ zvuky, jež si může kdokoli koupit, pak k nim zpívají co nejosobněji. Privátní postřehy, konkrétní narážky, slovní hříčky: to je druhý, paradoxní rozměr Midi lidí, skupiny tří přátel, kteří věru nevypadají jako „lidi od popu“.
Trio jakoby nevinně nabaluje věci, jejichž zdánlivá banalita se při pozorném pohledu zkomplikuje. Použité vyprávění o kanárcích bylo náhodně uloveno z rádia, později kapela poznala, že hlas patří Jaromíru Nohavicovi. Muž deklamující obdivné fráze je předrevoluční ilegální dabér filmu To je Amerika. Dokument sice USA kritizuje, tehdejší český komentátor se však u řečí o bezbřehé svobodě neubránil nadšení.
Podobně „za roh“ lze číst i booklet alba – rodinné album českého páru z houbařského lovu i turistické projížďky na velbloudu. Jedno foto pochází z obce Ráj, na dalším pár pózuje před manhattanským World Trade Center. Možná to s hudbou nesouvisí, možná ano. Midi lidi nevysílají silné vzkazy a už vůbec nenavádějí k tomu, aby byli považováni za vtipné.

Tajná kariéra

Záhada skupiny, která v českém prostředí na nic nenavazuje, se dá rozplést snadno: stačí se podívat na její prehistorii. Petr Marek něco tvoří permanentně vlastně odjakživa. Šestnáct let hraje s přáteli improvizované divadlo v souboru Dekadentní divadlo Beruška. Od roku 1998 s ním vystupuje i Prokop Holoubek, druhá třetina Midi lidí. Petr Marek vedle toho natočil desítky amatérských filmů, pomohl Janu Němcovi vytvořit snímek Noční hovory s matkou, učí na FAMU. Pro jeho celovečerní Lásku shora silně pracuje čas: zanedlouho její osobní tón publikum přijme mnohem snáz než v době premiéry (2002).
Marek vedle toho natočil přes deset dlouhohrajících alb. Proč má úspěch až s Midi lidmi? To je jednoduché: s hudbou nikdy nevystupoval naživo a propagoval ji jen na webu tvůrčí komunity Unarclub. Má mnoho znaků klukovského snění o rockové kariéře: teenager improvizuje texty do hraní s kytarou a bicím automatem, později vytváří fiktivní The John Peel Sessions, tedy nahrávky od britského guru nezávislého rocku. Prvek hry je neustále přítomný: jedno album je zpívané celé německy, druhé za pochodu skrze rodné Hranice na Moravě.
Úsměvnost Markovy „tajné kariéry“ ale má jeden háček: vystoupala k několika skvělým písňovým albům. Emotýl, Láska nebo Nové zprávy jsou Markovou nenaivní dobovou kronikou absurdních nápadů a milostných vzkazů. Jako by v rocku provozoval „dialogické jednání“, hovor se sebou samým, jak je ve scénické tvorbě u nás rozšířil Ivan Vyskočil. Písně Muzikanta Králíčka, jak si Marek říkává, bývají často manifestem. „Běda ti, jestli vedle mě zestárneš,“ vyznává ultimativně lásku a v jiné variaci to říká takhle: „Podívej, jak nebe září nad mou hlavou/ Podívej, jak mraky plavou/ Nesmíš k sobě nikdy pustit mysl zdravou/ Jestli chceš zůstat tou pravou.“

Zahrádkáři

Hudebně se na albech proplétá elektronika, folk a metal. Počítají se do historie silná díla, když o nich ví pár stovek lidí? Velká část Králíčkovy hudby je po léta volně ke stažení na síti – tak jako tomu dosud bylo u Midi lidí.
Se žánrovým popem je v Česku po desetiletí potíž. Skupiny buď srdnatě ukazují, že „to umějí“ stejně jako ti na Západě. Tak vznikají lokální klony funkových bandů nebo kytarovek, někdy s celonárodní popularitou. Jiné vede pocit, že u nás lze podat jen sebeironií sycený důkaz vlastní malosti. Jakousi parodickou verzi, pro niž je legrace zároveň alibi, proč to takhle stačí. Midi lidi jsou jiný případ, a to i přesto, že jejich instrumentální zvuk je žánrovou výpůjčkou od začátku do konce. Vysněným Kraftwerkem chtějí být teď a tady, neztratit se v tom snu. Pozorovat se v něm, oslovovat své blízké, otisknout do něj český prostor i jazyk, pouštět si z rádia Nohavicu. Deska má moc dobrý zvuk (mixoval ji uznávaný Ondřej Ježek) a koncertní video (tria Cenek–Hrubá–Koloušek) má parametry autorské tvorby. Ale i tak z Midi lidí vyzařuje uvolněná neambicióznost: jako by se tři kamarádi scházeli za laptopy podobně, jako jdou jiní relaxovat nohejbalem nebo zahrádkařením. Celoživotní improvizátoři Marek a Holoubek si tu přidělili role obsluhy robotické muziky, která nakonec zní vždycky stejně. V tom, co po léta dělají, představují Midi lidi jeden z méně náročných úkolů. Naplňují ho však tak, že se zdejší hudební scéna nestačí divit.

Midi lidi: Čekání na robota, X Production. Křty alba se konají 28. 5. v Praze (Roxy) a 1. 6. v Brně (Fléda).

Poslechněte si skladbu 1:1 od skupiny Midi lidi.


Váš názor ( 0 )