Petr Marek (*1974)
Stavy a souvislosti
Tento rozhovor vznikl jednak v souvislosti s Petrovým dětským přátelstvím s Pavlínou, a také a především v souvislosti s jeho filmovou tvorbou. Tento rozhovor se odehrál v poledních hodinách 17. prosince minulého roku v Praze. Petr Marek, Pavlína Míčová a Marika Kupková spolu rozmlouvali v malé hospodě poblíž Vltavského nábřeží. A konečně, tento rozhovor zachycuje stavy, nikoli souvislosti.
Petr Marek
(*1974)
Režisér 60 hraných filmů, dokumentů, videoklipů. (Nejkratší
snímek trvá 9 sec., nejdelší 4 hodiny.)
Získal mnohá ocenění v amatérských
soutěžích MLADÁ KAMERA v Uničově, BRNĚNSKÁ ŠESTNÁCTKA v Brně.
Zakládající
člen divadla BERUŠKA působícího v Hranicích n. Moravě.
Vedoucí filmového ART
KLUBU v Hranicích n. Moravě.
Přispívá články do č
PETRA MARKA , vlastními slovy, zajímají stavy, nikoli souvisloti.
Marika: Jaký byl tvůj první osobní kontakt s filmovou kamerou ?
Petr: Tatínek mi ve třetí třídě půjčil kameru. A natočil jsem trikový film sám se sebou v hlavní r
oli, ve kterém jdu, zmizím a znovu se objevím.Marika: Takzvaný stop–trik…
Pavlína: Já jsem to viděla už v první třídě.
Petr: Prosím?
Pavlína: Že už jsi v tom hrál v první třídě. A to jsi asi netočil ty.
Petr: Jo?
Pavlína: Já jsem to viděla v první třídě. Fakt. Nekecám. Bylo to na nějaké chalupě.
Petr: Aha. Nechal jsem to natočit samozřejmě tatínka. A režíroval jsem já… To je dobré, v tom rozhovoru musí být, jak říkáš: já jsem to viděla už v první třídě .
Marika: Jistě, jistě. To tam všechno bude. V ostatních svých filmech si hraješ taky. Baví tě to.
Pavlína: A já se tedy ještě ptám: Jseš normální?
Marika: Jseš normální? …Ne, počkej.
Petr: Za prvé mě to baví. A za druhé je to z nouze, protože mám málo herců. Navíc já jsem ten typ, který si myslí, že všechno ví nejlíp. Takže některé věci si nejlíp zahraje.
Marika: Když ti tady Pavlína nabídne hlavní roli ve svém filmu? Přijímáš?
Petr: Já bych to přijal rád. Ale asi by se stalo, že bych ti do toho začal mluvit. Jednou se rozhodl Jiří Nezhyba, můj hlavní herec, že si bude sám režírovat jeden film… a zůstalo u prvních dvou záběrů. Vzal jsem mu kameru a zbytek jsem zrežíroval sám, což je hrozné.
Pavlína: To bylo tím, že se té kamery málo držel.
Petr: Jasně, ale já jsem ji zase hodně uzurpoval.
Pavlína: Točíš všechno. Zdánlivě takové banálnosti.
Petr: Zdánlivě.
Marika: Nedíváš se ty na svět jako Kendy z Básníků… (složené ukazováky a palce rukou do tvaru obdélníku, pozn. aut.)
Petr: To jsem dělal poté, co jsem ten film viděl, když jsem byl v sedmé třídě. To ale chvíli trvalo. Že jsem si tak připadal jako filmař. Ale ne. Já to skutečně někdy udělám, když se mi něco hodně líbí. Ale ono se na to díváš, jakoby to byl širokoúhlý film. A ten u nás dneska málokdo točí. V poslední době se čím dál méně dívám do kamery a točím
jenom rukou. Zjistil jsem jistotu. Kouknu se na kousek a potom už jenom situaci jedu rukou. Je to takový styl polského kina morálního neklidu.Marika: Jsi morálně zneklidněný? Máš potřebu apelovat?
Petr: Zásadní. Jsem agitátor. To se projevuje hlavně v divadle. Ve filmu jsem ještě tolik neagitoval.
Marika: Pro co agituješ?
Petr: Bojuji proti závislostem.
Pavlína: Proti závislostem bojuješ?
Petr: Bojuji… to je legrace, co? Já mám vlastní závislost na hudbě.
Pavlína: A bojuješ proti tomu.
Petr: Snažím se.
Marika: Na filmu závislost nemáš?
Petr: Film není tak vtíravý. U filmu musíš vydržet a sedět, kdežto hudba se ti vtírá všude. Proto moc neposlouchám rádio. Vlastně ti dává to, co sám ani nechceš.
Pavlína: To je pravda. Já poslouchám rádio ve walkmanu. Jsem závislá na hudbě. Víš, ale já nejsem fajnšmekr.
Petr: Já jsem závislý fajnšmekr.
Marika: Potřebuješ točit?
Petr: Donedávna jsem točil vlastně neustále a pořád jsem něco stříhal. Potom jsem se zamiloval, tak to přestalo. Já jsem potom půl roku nedělal vůbec nic, v ničem. Měl jsem takové období odpočinku. A teď možná zase něco začíná. O prázdninách jsme natočili materiál k filmu, sestříhali jsme z něj patnáct minut, podívali jsme se na něj a zjistili, že je to úplně špatné a rozhodli se to natočit znova. Jmenu
je se to Láska v hranicích. O lásce jsem natočil hudební kazetu s názvem Láska. Já jsem původně chtěl natočit hudební kazetu s názvem Láska, kdy by ten název byl ironický, a postupně jsem natočil kazetu s názvem Láska, kdy ten název je upřímný.Marika: Lžeš někdy?
Petr: Skoro vůbec. Myslím, že skoro vůbec.
Pavlína: Chci slyšet tvou špatnou vlastnost.
Petr: No, umíněnost
Pavlína: To je dobrá vlastnost. Všichni říkají, když se jich takto ptají, že jsou líní a že mají rádi čokoládu.
Petr: To jsou věci, které já považuji za dobré. Být líný a mít rád čokoládu. Lenost je podle mě dobrá. Přirozená lenost..
Pavlína: Nesnáším lenost. Mě deprimuje.
Petr: Lenost, pokud ještě je pohodou, samozřejmě, pokud nezačne otravovat. Já jsem byl asi trochu workoholik. Říkal jsem si – když dneska něco neudělám, nějakou píseň, nebo něco, tak je to ztracený den–. A v nejhorším případě jsem napsal seznam něčeho. Třeba seznam písní, se kterými bych rád něco udělal.
Pavlína: Já v nejhorším případě uklidím.
Marika: Manuální práce?
Petr: Jsem nepracovitý. A manuálně nezručný . Ale talentovaný. Zjistil, že když jsem pracoval někde, na nějakých brigádách, apod., tak moje hlavní zábava byla, jak si to co nejvíce usnatnit, abych nemusel tolik pracovat. Takže lenost rovná se pokrok. Můj první zlepšovák doma byl strašně srandovní. Měl jsem sedum let a maminka loupala ořechy na vánoce, skořápky házela do koše. A já jsem vymyslel, že je bude strkat do roury od vysavače, která povede do toho koše. To byl můj první vynález.
Marika: Setkal se s úspěche
m?Petr: Bylo to lehce zdlouhavější, protože to moc neprojíždělo.
Pavlína: To by vážně bylo na Receptář.
Marika: Uveď jeden z tvých posledních zlepšováků.
Petr: Já mám pocit, že mám nějaký zlepšovák z poslední doby, ale teď nevím. Moje zlepšováky teď jsou spíše telekinetické. Například spravuju televizi silou vůle, apod.
Pavlína: Opravdu? To jde, takové umění?
Petr: Mám telepatické příhody. Občas třeba spravuju televizi, tento týden třeba.
Marika: Zajímavé…
Petr: Ale je průšvih, že jde o spontánní momenty.
Marika: Prostě najednou se to stane…
Petr: Ano. Ale musím mít jistotu a pak můžu už zkoušet. Takže si řeknu – ano, teď třeba můžu říct, co dělá Jiří Nebeský. A byla to pravda. Totiž, zjistil jsem, že mám v životě hrozně štětstí. A myslím, že i to, že se hlásím na FAMU (ateliér dokumentární tvorby, pozn. aut.) je štěstí i neštěstí. Že to není budova pro mě. A to, že se tam nedostanu, bude spíš štěstí. Já mám takové štěstí a mám pocit, že třeba je to tím, jak ta má telepatie funguje, že jsem prostě napojen n
a ten svět a že podvědomě vím, kudy mám chodit. Já jsem pozitivista.Marika: Co by si chtěl v nejbližší době dokázat?
Petr: Ho, ho, to je teda otázka.
Pavlína: Máš plány do budoucna?
Petr: Ne… dělat to, co mě baví.
Marika: Zatím si to dělal?
Petr: Ano.
Marika: Stojí to hodně usilí?
Petr: Mě ne. Já mám ten komplex úspěšnosti. Strašně málo proher. Úplných. Třeba jsem byl vždy úspěšný u žen, což je podivné. Já jsem ještě nebyl odmítnut žádnou ženou. A mít opačnou zkušenost by bylo dobré. A mně se to ještě nesta
lo.Pavlína: Vybíráš si ty správné objekty.
Marika: To bude ta telepatie nebo telekinetika?
Petr: Možná.
Pavlína: Zkus oslovit ženu, o kterou sám nemáš zajem, třeba získáš tu novou zkušenost.
Petr: Hm, to je nesmysl, že.
Marika: Nikdy jsi nezažil zklamání.
Petr: To ano. Ale nic, co by mě zničilo. Jednu dobu jsem velmi zatrpknul a už to asi není pravda. A to se vlastně střídá.
Marika: Jsi náladový?
Petr: Jsem.
Marika: Jakou teď máš náladu?
Petr: Dobrou. Velmi dobrou. Já jsem rád, když je to takové… nevím jak to říct… na bidýlku.
Marika: To je hezké.
Petr: Ale zároveň jsem rád, když je to pohoda.
Marika: Jsi vůči okolnímu světu odstředivý nebo dostředivý?
Petr: Jajaj… jsem extrovertní introvert. To je ta definice… Humor.
Marika: Tak třeba úderník?
Petr: Úderníkem bych nebyl, protože nejsem silný, jsem kripl. Já jsem byl v tělocviku strašný. Ty jsi vždycky šplhala perfektně (Pavlína, pozn. aut.) a já jsem to neuměl. Když jsem byl malý, tak jsem si říkal, že jsem smolař a tak podobně. Žil jsem hodně sám. Maminka mě vždycky vyháněla ven a já jsem si sedl na schody před domem a čekal jsem tam, pak jsem šel zase zpátky. Nechtěl jsem moc chodit mezi lidi. Byl jsem samotář .
Marika: A čím ses doma bavil?
Petr: Podle toho jak malý.
Marika: Třeba v období, kdy si posedával na těch schodech.
Petr: Já jsem si doma něco četl, nebo jsem si…
Pavlína: Nepamatuješ si, jak jsme se seznámili?
Petr: Nevím, jak k tomu došlo. Nedovedu si to vůbec představit.
Pavlína: To je zvláštní, mám pocit, že jsme byli v dětství strašné protiklad
y.Petr: Tys byla dominantní, vůdce. Já jsem takový v dětství tolik nebyl, respektive tys byla větší.
Marika: Bojovali jste spolu?
Petr: Ne. Tys mi jenom zakázala kamarádit se…
Pavlína: S Martinem Mnichem. A seděli jsme spolu v lavici?
Petr: Seděli. Vím, žes mě učila kreslit, lehce popartově. Jenom obrysy a adidasové proužky.
Pavlína: To je pravda. To jsem všude kreslila.
Marika: Dělal jsi někdy rozhovor do tisku?
Petr: Dělal jsem rozhovor pro časopis o amatérském videu. Tam padla legrační věta, nevím jestli jsem ji opravdu pronesl nebo vznikla nějakým zkreslením – požaduji, aby film byl filmový každou chvíli, ne každou sekundu nebo minutu, ale každou chvíli. A to je už nevědomá sebeparodie. Já jsem na tom v jednání s lidmi špatně. Jak jsem ti (Pavlíně, poz
n. aut.) říkal, že se rovnou bojím tebe (Mariky, pozn. aut.). Bojím se přesily.Pavlína: A už ses osmělil.
Petr: Jo. Teď mi to vůbec nevadí. Neznámých lidí se bojím a jsem za nekňubu. Třeba i na naší katedře jsem spíš za nekňubu. Ale to je dobré mít polohu nekňuby, nevzdělance a tak. To je ideální. Někdo zmiňuje jména filozofů a já říkám – víš, ale já nevím kdo to je, co to je. To je ideální.
Pavlína: A máš kamarády, kteří jsou vzdělaní.
Petr: Jo, jo, mám vzdělané přátele.
Marika: Jednota a boj protikladů.
Petr: Jak se říká, vím, kde to mám najít. Ale zdá se mi, že ani tolik informací nepotřebuju.
Marika: Bojíš se cizích lidí. Jak se cítíš v tak velkém městě?
Petr: Cítím se tady dobře. Zpočátku na mě velké město působilo jako nepřítel, nechtěl jsem tu být. Pak jsem si je začal oblibovat a začal jsem propagovat, že velkoměsto podporuje toleranci. Pak jsem přišel na to, že ta tolerance vyvěrá z lhostejnosti. Měl jsem zajímavý úkaz sám se sebou. Začínám si všeho všímat. Před měsícem jsem musel vše vidět – támhle
někdo jde, tam někdo, co dělá a najednou prásk a začal jsem chodit se skelným pohledem, kdy se dívám do hloupa, míjím lidi a vůbec mě nezajímají… to je přesně ten přechod do toho velkoměstského života.Marika: Natočil jsi film Magdalena o své přítelkyni. Nevadí ti, že i takzvaní cizí lidé sledují vaše soukromí?
Petr: Ale, ale. To já nedělám. Já nedělám svoje soukromí.
Pavlína: Mě naopak připadá, že se ve svých filmech hodně promítáš, že jsou hodně osobní.
Petr: To ano. Vyvěrá to už z té nevzdělanosti a z nějaké uzavřenosti, že mám málo těch – společenských problémů. Já jsem žil se svými přáteli UNAR filmem a UNAR klubem, tedy jaksi jsme se institucionalizovali. Strašně jsme se uzavřeli a několik let jsme prožili pouze takto, moc jsme nepřijímali z venku a ž
ivili jsme se vlastními nápady, nepřátelili jsme se s jinými lidmi. To jsme začali bourat až před několika lety. Což je možná tím, že jsme se rozešli na vysoké školy. Naše filmy jsou tedy o nás, o přátelství.Pavlína: Co to znamená UNAR?
Petr: Nic. Zpočátku jsme tomu říkali unie avantgardních recesistů, ale to je humor, to je blbost.
Marika: Opakuješ při natáčení svých filmů záběry, vracíš se k tomu?
Petr: Nikdy nic nevylepšuji. Nerad se vracím, jsem rád, když to vyplývá samo ze sebe dál a dál. Jako když člověk píše. Píši tak, že řadím slova za sebe a už neměním ty předtím. Co se hodí za to slovo dál, dávám dál, stejným způsobem pracuji v divadle – asociativně.
Marika: Je zvláštní, že ti ta stavba stojí pevně.
Petr: Myslím si o sobě sebevědomě, že mám dramaturgické myšlení. Jsem montážník. Jmenuji se montážník… Zdá se mi, že jsem něco chtěl doříct. Z tohoto bude… vždycky jsem se jenom dotkl věci, na které mi záleží.
Marika: Na čem ti teď záleží?
Petr: Na pohodě, na lásce. Teď nemám žádný plán, ani nic podobného. Teď jenom žiju.