PC o BG

(výňatek z článku pro Cinemapur)

(...)Nakonec jsme se ale přece jen dočkali nefalšované autorské cinefilie a to hned ve dvou filmech: v Markově BAJESTĚ GUMBRINĚ a v Janečkových NAROZENINÁCH NA PODZIM.
Téměř hodinová BAJESTA GUMBRINA, na rozdíl od Janečkova filmu, není debutem. Petr, ač věkem těsně po dvacítce, má za sebou letité, divadelně - hudebně - filmové zázemí generačního souručenství UNARCLUB. A tek jestliže měli diváci intenzivní pocit, že sledují zcela konzistentní (až na závěrečných několik minut) dílo hotového filmaře - tvůrce, byl oprávněný.
(...) Přes pochopitelné odlišnosti měly oba filmy mnohé společné. Zejména přesvědčivost, autentičnost pocitů a temporytmů, což obojí jsou kvality, které spolehlivě, leč docela nepostižitelně rozeznívají to NĚCO nedělitelné a prostupující naladěním současníků. Spleen mezidobí, hravá lačnost a koketérie, kocovina ze vztahů, důvěra ke vztahům v NAROZENINÁCH NA PODZIM. Svět BAJESTY GUMBRINY viděný z odstupu, z outsiderského postavení, jež registruje jeho absurdnosti i překvapivá spojení, stejně jako svou mimoběžnost. Pohled objevující latentní napětí a nebezpečí v banálních situacích, stoická reflexe vytvářející stále přítomný spodní proud melancholie. Dílo vizionářské, jehož každý další střih, každé další kontrastní a přitom dokonale rytmizující spojení obrazu s hudbou vyvolávaly nadšení poroty (již za asistence "docenta" Klepikova) i publika, neboť bylo jasné, že všechna zvolená řešení jsou ta naprosto ideální, a proto racionálně zcela neuchopitelná, nevysvětlitelná - že jsme se ocitli v komplexním paralelním světě. Říci vám, že když se v loňském roce promítal na katedře Ashbyho film BYL JSEM PŘI TOM, Petr Marek se smál ze všech nejvíc, dostanete jisté vodítko o naturelu Markova humoru, leč zcela nedostačující. Konečně oba filmy, které zaslouženě vzbudily největší pozornost, měly společné i vědomí formy a úctu k ní. Kromě jiného využili k zmnožení významových rovin stylový komentář mimo obraz, který v Janečkově případě s ironickým a zároveň poetickým nadhledem "shazoval" události na plátně, zatímco Marek jej používal v širokém rejstříku nálad a charakteristik situací či postav. Jak je vůbec možné zažít s českým filmem tolik kinematografických rozmanitostí během jediného dne?



Pavlína Coufalová: ZLATÝ VOČI ´94 (výňatek z článku pro Cinemapur) (...)Nakonec jsme se ale přece jen dočkali nefalšované autorské cinefilie a to hned ve dvou filmech: v Markově BAJESTĚ GUMBRINĚ a v Janečkových NAROZENINÁCH NA PODZIM. Téměř hodinová BAJESTA GUMBRINA, na rozdíl od Janečkova filmu, není debutem. Petr, ač věkem těsně po dvacítce, má za sebou letité, divadelně - hudebně - filmové zázemí generačního souručenství UNARCLUB. A tek jestliže měli diváci intenzivní pocit, že sledují zcela konzistentní (až na závěrečných několik minut) dílo hotového filmaře - tvůrce, byl oprávněný. (...) Přes pochopitelné odlišnosti měly oba filmy mnohé společné. Zejména přesvědčivost, autentičnost pocitů a temporytmů, což obojí jsou kvality, které spolehlivě, leč docela nepostižitelně rozeznívají to NĚCO nedělitelné a prostupující naladěním současníků. Spleen mezidobí, hravá lačnost a koketérie, kocovina ze vztahů, důvěra ke vztahům v NAROZENINÁCH NA PODZIM. Svět BAJESTY GUMBRINY viděný z odstupu, z outsiderského postavení, jež registruje jeho absurdnosti i překvapivá spojení, stejně jako svou mimoběžnost. Pohled objevující latentní napětí a nebezpečí v banálních situacích, stoická reflexe vytvářející stále přítomný spodní proud melancholie. Dílo vizionářské, jehož každý další střih, každé další kontrastní a přitom dokonale rytmizující spojení obrazu s hudbou vyvolávaly nadšení poroty (již za asistence "docenta" Klepikova) i publika, neboť bylo jasné, že všechna zvolená řešení jsou ta naprosto ideální, a proto racionálně zcela neuchopitelná, nevysvětlitelná - že jsme se ocitli v komplexním paralelním světě. Říci vám, že když se v loňském roce promítal na katedře Ashbyho film BYL JSEM PŘI TOM, Petr Marek se smál ze všech nejvíc, dostanete jisté vodítko o naturelu Markova humoru, leč zcela nedostačující. Konečně oba filmy, které zaslouženě vzbudily největší pozornost, měly společné i vědomí formy a úctu k ní. Kromě jiného využili k zmnožení významových rovin stylový komentář mimo obraz, který v Janečkově případě s ironickým a zároveň poetickým nadhledem "shazoval" události na plátně, zatímco Marek jej používal v širokém rejstříku nálad a charakteristik situací či postav. Jak je vůbec možné zažít s českým filmem tolik kinematografických rozmanitostí během jediného dne?