Milan Doinel: P.M., poprvé (článek vyšel v Kavárně A.F.F.A) Jako všude jinde jsou i na Moravě hranice od toho, aby byly bořeny. PM to dělá svými filmy, které točí sám, resp. s několika přáteli na video. Má svou metodu, z níž plyne zhruba následující. Obličeje, hlasy a těla mají tendenci hledat si role a ztotožňovat se s nimi. Proto je nutné vychýlit je z jejich směrování a zachytit všechno, co jim při tom vychýlení "ujede"; některým nevědomky (dokument), jiným dobrovolně v rámci hry. Na povrch se tak dostanou nejdříve směšné momenty, čirá debilita. Objevovat debilitu bližního - ale nekritizovat ji. V žádném případě ji neomlouvat. Být si jí vědom a oslavovat její krásu. Miluj debilitu bližního jako svou vlastní. Stejně jako s lidmi zacházet i s filmovou technikou, s příběhem, s formou. (Vychýlit, objevovat, oslavovat...) Perfekci, "vtipné" historky, vyblýskané obrázky přenechat druhořadým. Čekat na chybu, políčit si na ni, nenechat si žádnou proklouznout, přivlastnit si ji, pěstovat a hýčkat si ji, stát se pánem chyby. Kralovat chybám je nejlepší způsob jak se vyvarovat těch nechtěných. Točit ne pro "prestižní" většinu, ne pro "alternativní" menšinu, ale pro toho, toho a toho. Neplazit se na kolenou před penězi. Nemluvit o nich a točit. Kvalita a počet Markových titulů jsou výsměchem hlavnímu tématu rozhovorů lidí z branže. Neplazit se před těmi, kteří se plazí. Na kolena padat v šíleném smíchu a bušit pěstí do země. Všechny krásy světa, lásku, a vůbec všechny city vyšpinit v moři trapnosti. Pokud nějaké přetrvají, budou velké. Navštívit fabriku na roboty, nebýt přijat, pracovat na vlastní pěst a podle svého, po roce to zkusit s FAMU podruhé a napřesrok jí dát šanci potřetí. FAMU v příjimací zkoušce s PM neobstála, opakovaně a příznačně. Postmoderní film pracuje s bloky určitých klišé populární kultury. Bloky jsou prohazovány, převraceny, směšovány, navzájem se citují. Slaví se "kulty", jejichž jádro bylo vyprázdněno. Nepracovat s bloky, ale s prvočiniteli. Ne Fiction z rozemletého masa, ale Reality přeřeknutí, ostrých a nepřípadných spojů, záblesků bezelstných tváří. Umění postmoderny nevěří v nové, protože se nikdy nenaučilo dělat SPRÁVNÉ chyby. Nepřipravená reakce, trapasy, nečekané nalomení melodie známého - často milovaného - hlasu: věci, které vytrysknou, jsou vždycky nové, pokaždé jsou to objevy. "Citování je vlastně blbost," řekl mi PM, když jsem tvrdil opak. I remake má cenu jen tehdy, pokud je falešný. Tabula rasa. Nebýt citátem. Nepracovat s převzatými bloky, ale s náhodnými prvočiniteli. Nepřipravovat - být připraven. (Na náhodu, na chybu.) Reklama, clip, "clipová estetika" = montáž smyslu zbavená. Lépe: montáž v době nedůvěřující v nové. Nelze-li nové nalézt nikde jinde než ve "vytrysknuvších" chybách, není to málo. Je to smysl. Konsekvence - pro PM naprosto jasná - zpět k montáži! Co dodat? Že PM vystupuje ve svých filmech zpravidla se svými partnery z Unarclubu, z nichž Nezhyba je často Zelený a Grošák vždycky Nebeský. (L. Hanuš je virtuos.) PM se rád dívá na Godarda a Godard, "strýček", "Gody" si rád hraje se jmény. Nenechme se zmást tím, že jméno Marek se tváří okázale neoriginálně. Jakmile jednou patří PM, situace se hned mění. Pak už se nelze nepozastavit nad faktem, že se to jméno vejde hned do několika z kinematografického hlediska tak zásadních slov jako jsou KAMERa, REMAKe, filmMAKER, a KAMaRádE.