HISTORIE KULTURNÍHO SDRUŽENÍ UNARCLUB
1989-1990
UNARCLUB vzniknul 16. září 1989 jako Sdružení ideologicky nenarušených občanů, tedy jako jakási quazipolitická recesní organizace. Založili ji Jiří J. K. Nebeský, Hynek Polák, Petr Marek a Jiří Nezhyba - studenti gymnázia v Hranicích, kteří se po večerních tanečních kurzech scházívali U Mejdla (Místo na rohu samoobsluhy na Třídě 1. máje v Hranicích na Moravě poblíž 1. základní školy, kterou navštěvovali Hanuš, Marek, Nebeský i Nezhyba, a nedaleko od bytu Marků, ve třetině cesty od Marků k Nebeským a ve středu všech cest směrem k nádraží z Hranic do světa.). Členství krátce nato přijali Libor Hanuš, Josef Prokeš a Petr Kolajta, přilákán příslibem pořádání "poslechových večerů BEATLES" (!). Josef Prokeš byl záhy vyloučen pro programové "rozvracečství". V den založení byly sepsány Stanovy UC a vymezen duchovní prostor působení organizace, který charakterizuje věta, obsažená ve Stanovách: "UNARCLUB sdružuje občany, kteří vyvíjejí alespoň částečnou uměleckou činnost". Politická rovina tvořila jen jisté názorové pozadí. Název vzniknul podle přijmení pedagožky hranického gymnázia, ale pro "utajení" opravdu nápadného humoru ihned vzniklo několik "náhradních výkladů", ujalo se tvrzení o zkratkovém slově na základě hybridního spojení UNie Avantgardních Recesistů.
Hned dva měsíce po vzniku UC (zkratka zavedená navíc pro UNARCLUB) došlo k pádu komunismu a politická nota se z jeho činnosti bezmála vytratila - o to zajímavější je její mohutný návrat koncem devadesátých let. Prvním hmotným projevem existence sdružení byly Nebeského pseudovědecké elaboráty na různá "unarská" témata: Národní hrdinové UNARCLUBU či různé pseudoinstitucinální dokumenty. Není možné nevidět inspiraci pražskými cimrmanology. V lednu 1990 byl natočen první oficiální "unarský" film, a to krátká Reklama UC, montážní série "propagačních" záběrů, zakončená parodií na policejní zásah na Národní třídě (jenž se odehrál teprve dva měsíce předtím! ).
"Organizace" měla Nebeským pečlivě vypracovanou strukturu, kromě řadových členů zde byla Rada čtyř Velkých zubů, které příslušelo rozhodování. "Činnost" sdružení se nějakou dobu omezovala na sepisování dalších pseudodokumentů a skorovtipných textů, čtených většinou Nebeským Markovi po telefonu a naopak. Následovala krátká éra "unarských rozhlasových dopisů" - telefonní médium vystřídaly kazety, předávané o přestávkách gymnaziálního vyučování. Obsahově se v nich mísilo soukromé tlachání, humorismus a "filozofické" pokusy, vše prokládáno hudebními předěly písní oblíbených skupin. Všichni se tehdy věnují poslechu módních "avantgardních" seskupení kolem Michaela Kocába a Michala Pavlíčka.
Kazetové médium si brzy vyžádá adekvátnější využití: na jaře 1990 je natočena první "unarská rozhlasová hra" Grigorij. Improvizací do kazetového magnetofonu za doprovodu orchestrální hudby z gramofonu vytvoří Marek, Nezhyba a Hanuš třicetiminutové dílo, vyznačující se silnou atmosférou tajemného dadapříběhu o jakýchsi blíže nespecifikovaných "hrozných činech" z minulosti a jejich vyšetřování v současnosti vedoucí k morálnímu osvobození ústřední postavy. Pseudoděj velmi často staví na celkové zvukomalebnosti, až do té míry, že často právě hudební podklad určuje vývoj dramatu, v mnoha chvílích si jej přímo podmaňuje. Petr Marek v této době shlédnul představení pražského DIVADLA VIZITA a podle všeho mu bylo velkou nepřiznanou inspirací. Vraťme se ale nyní od audiotvorby k tvorbě psané.
Neboť literární potřeba na jedné a "chuť k parodické oficialitě" na druhé straně dostoupily zřejmě svého vrcholu, vyvstal nápad (předpokládám Nebeského) vydat samizdatový soubor textů. Práce na něm začala okamžitě mezi Markem a Nebeským, záhy se přidává Jiří Nezhyba. Většina děl vznikla jaksi "na objednávku", Nezhyba se právě v této chvíli na čas "stává básníkem", i ostatní se snaží zčásti o výpověď, zčásti o čistou literární recesi.
Vychází Almanach Unar. Duch společné práce na něm (a později na mnoha dalších dílech) předznamenává už to, že prvním Markovým příspěvkem je "úvodní slovo", hodnotící zatím neexistující knihu (v Markových oblíbených šroubovaných souvětích, zkoumajících, jaké zatížení až větný celek unese, je zárodek pozdějšího unarského "lingvoteroru", uplatňovaného především na stránkách regionálního tisku). Tedy: Nebeský dodává formu - oficiálno, ostatní ji radostně vyplňují vlastními obsahy. Parodické pasáže (úvodní slovo, oslavná recenze hudebního tělesa THE SCALDERS - němž bude slovo později -, "Lisztárna Almanachu" nebo do nových kontextů zasazená nalezená poezie "Uriho. B. Václavíka" - skutečně nalezené verše vrstevníka, ispirované satanistickými texty heavymetalových skupin!) jsou prosyceny radostí a i přes často chtěný humor občas zavane vítr opravdu zajímavého absurdního gagu. "Vážná" básnická tvorba pro almanach se vyznačuje "syndromem mladého básníka". Hoši jednoduše podlehli představě "jak se dělá poezie", což se projevuje jak formální, tak obsahovou přejatostí: Nebeského duchovní angažovanost, Markova trpitelská lyrika a Nezhybovy milostné melancholie. Prvním zajímavým příslibem do budoucna je jedna Nebeského podivná aktivita, a sice přepis rozhlasové hry Grigorij do podoby scénáře. Zatím za ní stojí pouze "archivářská" potřeba Nebeského (věnujícího se ve veolném čase heraldice, genealogii a vůbec "třídění"), ale tento prvek bude v následující práci UNARCLUBU velmi podstatný. Vyvine se v něco jako "mystifikaci opačným směrem", zpětné vytvoření důkazu "klasického postupu při vzniku díla"!
Kromě almanachu vychází pilotní číslo unarského časopisu Cenzor jako jeden list, z jedné strany .... a z druhé obsahující Oficiální prohlášení UNARCLUBU z 10. června 1990, parodující politický slovník Občanského Fóra.
První a jednou z mála čistě recesních akcí je letní lyžařská výprava do Lipníka nad Bečvou Alpy °90. Sami jistě domyslíte: v parném dni se skupinka čtyř mladíků vydává v plné lyžařské výstroji, s batohy a v zimních bundách na cestu vlakem. Tento motiv je později zparodován ve "vysušené komedii" 240 MINUT V SOLINGENU.
V souvislosti s Almanachem Unar jsem zmínil hudební těleso THE SCALDERS. To existovalo od roku 1988 vpodstatě nezávisle na UNARCLUBU (totiž již přesně o rok déle). Jeho členové Petr Marek a Jiří Nezhyba v domácím studiu nahráli do během let 1988 - 1991 osm "dlouhohrajících alb".
Skupině THE SCALDERS předcházelo několik dětských hudebních projektů Petra Marka, Libora Hanuše (To Je Ale Papuče) a dalších. Prvním hudebním počinem, který vznikl v panelákovém bytě Markových rodičů, bylo několik nahrávek dvojice Petr Marek - Martin Pjentak. Improvizované skladby Mně je zima na nohy a Gumenzon, natočené na panelákové chodbě (pro kvalitní přirozený dozvuk) za použití krabic a pochromované lžíce na obouvání bot, se však bohužel nedochovaly. První skutečně doložitelnou nahrávkou je až jam session z roku 1986, kdy se v sedmé třídě základní školy scházejí v bytě Markových rodičů Libor Hanuš a Petr Marek, aby nahráli nejprve (za doprovodu soundtracku ze seriálů Návštěvníci a Létající Čestmír) improvizovanou sci-fi rozhlasovou hru s názvem Koblih a o několik týdnů později již sérii skladeb - inspirovanou původním Markovým hudebním partnerem – Pjentáku, ty ptáku náš! O půldruhého roku později se scházejí nanovo a natáčejí za použití akustické kytary, "krabicích" (velký buben z obalu na psací stroj, přechody z kartonových krabic, malý buben z plechové krabice s připínáčky a hi-hat činel z kovového metru)odpolední album Župan v záchodě (dochováno pouze zčásti).
Marek poté zkouší s kytaristou Radkem Tasem a nahrají spolu několik verzí skladby Má drahá dej mi víc! (Olympic). Ve čtrnácti letech se chlapci definitivně rozhodují založit kapelu. Během jedné jam session u Marků v obýváku vykrystalizuje z přítele a spolužáka Jiřího Nezhyby schopný bubeník. Vzniká přepracovaná nahrávka Má drahá dej mi víc! již bez Tase, dále odvážná coververze Lennonovy skladby Give Peace A Chance a na světě je první sestava budoucích krátkodobých SAVAREZ.
Skupina se chtěla věnovat především převzaté tvorbě, dominantní zastoupení v repertoáru měli mít THE BEATLES (kapela zkoušela do zblbnutí píseň A Hard Day´s Night) a ELÁN. Pro Hanušovu laxnost, způsobenou nechutí k elektrickému projevu, těleso zachází na úbytě. Hanuš se věnuje klasické kytaře a Marek s Nezhybou nevědí co dál. Posledním výstřelkem tohoto období je nahrávka Rejže, na níž nad elektronickým rytmem dětských kláves poznáváme Hanušovu kytaru, Markův zpěv a také perkuse Jiřího Nebeského, pozdějšího zpěváka GROŠÁKA a Markova partnera v KAKADUU.
Marek a Nezhyba se poprvé k improvizační session scházejí v září 1988, tedy během prvních týdnů jejich prvního ročníku gymnázia. U Marků vzniká dlouhohrající nahrávka Sklo. Jako hudební těleso je na kazetě uvedeno slovo PAŘIČI, které v doslovně komickém překladu dalo zvuk definitivnímu názvu kapely - THE SCALDERS.
Dadaistické skladby Modrý svetr, Co to bude za píseň či titulní Sklo byly hity na technicky zcela diletantském hudebním základě. Celé album bylo (stejně jako Župan v záchodě) propojeno Markovým rádobyvtipným konferováním.
V únoru 1989 se dvojice schází znovu. Tehdy vzniká album s názvem Lev, které dalo základ charakteristickému zvuku kapely a stylu, pojmenovaném P. Markem a J. Prokešem "hop-trash-stodola". Typický je tříštivý ostrý zvuk kytary i "bicích", absence basů a zvukových efektů. Kolekce obsahuje především hit Lev , jehož text - podobně jako většiny dalších skladeb - vzešel z knihy básní Ostrov, kde rostou housle.
V tuto chvíli již máme před sebou vlastně hotovou tvář THE SCALDERS. Přichází album Mužík, které vlastně jen variuje nalezené.
Novým impulzem je ovšem Markovo spojení s heavymetalovými BASTARD. Odtud jako hlavní kytarista přináší do THE SCALDERS hutnější riffový způsob hry (Čarodějnic rej). S odstupem let se ovšem právě toto "obohacení" jeví spíše jako první vlaštovka začátku konce originality dua. Vzniká hardcoreové album s prostým názvem IV. Marek se na něm snaží o "tvrdost", zvláště komickou ve vyznění tlačené hrdelnosti dětského hlasu. Nezhyba poprvé bubnuje na skutečné půjčené bicí. "Čtyřka" přinesla jednu z nejhorších skladeb skupiny - píseň Hey John!, na druhé straně i čistý hardcoreový hit Pažout – obojí zásluhou Jiřího Nezhyby..
Nová nahrávka vzniká ve trojici: je jí skladba Socialistická, podle níž bude nazváno i následující album, a v níž zpívá také Jiří Nebeský. Vznikla v únoru 1990, v den pololetního vysvědčení a jejím základem je komunistický leták, vyzdvihující výdobytky socialismu. Skladba má skvělou undergroundovou atmosféru, což se už ale nedá říci o celém albu (opět již bez Nebeského). Je to podivná směs písniček (texty z her Divadla Spejbla a Hurvínka!) a hudebních ploch, vrcholící povedeným lamentem Škuner v offsidu. LP bylo natočeno ve zkušebně BASTARD, tedy hop-trash-stodolový zvuk bere za své a vévodí v ozvěnách utopené hlasy a kytara za tupého zvuku bubnů.
Další zvuková proměna přišla s přistěhováním aparatury skupiny INVENCE. S jejím soundem natočili THE SCALDERS již šesté album Rudolf a Adolf. Zvuk opět hutní, efekty mizí, navazuje se zčásti na původní hop-trash-sound kombinovaný se stylem "Čtyřky". Pokud se v poslechu prokoušeme přes chvílemi nesnesitelně hluchý patos (s odpovídajícími názvy jako Zrození), zapříčiněný přítomností nového nástroje - analogových kláves italské výroby, dostaneme v závěru sprchu nečekané energie, zčásti zcela neoddiskutovatelně přinesené po několika letech opět hostujícím Liborem Hanušem (To Je Ale Papučem) ve skladbách Rudolf a Adolf, Zdechliny a Konec. Šesté "skeldrovské" album obsahuje i další "nejhorší píseň", a to skladbu Barvy, která se pod názvem Zelený a v mnoha úpravách (existuje přibližně sedm verzí, které v dalších letech vznikly - poslední od MUZIKANTA KRÁLÍČKA je z roku 2000!) stala zřejmě nejkultovnějším hudebním počinem UNARCLUBU.
V době almanachu tedy již existovala alba Sklo, Lev, Mužík, IV., Socialistická a Rudolf a Adolf. Zařazením jeich recenze do něj se tak stala kapelou "oficiální" a "sledovanou" a prozatím jedinou hudební odnoží Kulturního sdružení UNARCLUB.
Petr Marek v té době současně působí v beznázorové heavymetalové kapele BASTARD, což se podepíše i na tvorbě THE SCALDERS.
Přes léto 1990, během tzv. První unarské tvorby - akce pobytu Marka, Nebeského a Nezhyby ve vyprázdněném domě Nebeských - vzniká několik nových literárních děl - většinou metodou dada-automatismu, filmový námět a především druhá rozhlasová hra Hanušo. Tentokrát jsou autory Marek a Nebeský a dílo zaplní bezmála celou devadesátiminutovou kazetu. Díky Nebeskému do Markova abstraktního světa vstupuje epika. Tajemno je tu již konkrétnější, má své příčiny (duchové, pohádkové bytosti), komika přízemnější, slovní i situační. Bláznivý příběh o hledání starého pokladu (prokládaný nezvládaným Nebeského smíchem, který z unarských nahrávek zmizí až někdy v druhé polovině devadesátých let!), stavějící na klišé pseudoorientálních dobrodružných filmových a televizních příběhů (od pohádkových ethno-inscenací brněnského studia přes výpravné pohádky na motivy "příběhů tisíce a jedné noci" až po Indiana Jonese), nakonec hoši zbytečně dodatečně rámovali motivem ústavu pro duševně nemocné (závěrečný výstup Libora Hanuše jako psychiatra). O rok později bude syžet Hanuša využit pro jedno z prvních představení DEKADENTNÍHO DIVADLA BERUŠKA pod názvem záměrně matoucím názvem Tři mušketýři.
Přibližně ve stejných dnech je natáčen první hraný unarský snímek Nezhybos aneb Hlavinka má alibi. Desetiminutová němá černobílá osmimilimetrová plážová groteska na námět Petra Marka a Libora Hanuše, ovlivněná povídkou Směr Karlštejn z tehdy populárního filmu Pražská 5. Kamarádi jdou k vodě, potkávají muže, který se "nedokáže správně oběsit" a vše končí zmatenou honičkou v komediálně-hororovém ladění. Natáčení probíhalo podle předem napsaného scénáře, film ale dodnes existuje pouze jako torzo, zakončené nestrukturovaným materiálem k nedokončeným pasážím. Závěr, ke kterému byly takto přilepeny nepoužité scény působí až fantasmagoricky. (Zde opět přichází na řadu zpětné přehodnocení takovéhoto "dramaturgického tahu" a dílo je nyní již posuzováno jako "hotové" - tedy opravdu zajímavé). Ve filmografii UNARCLUBU (nebo "UNARFILMU", což je název pro filmovou odnož kulturního sdružení) dvěma již jmenovaným snímkům předchází ještě "před-unarský" metrový (neboť délka filmového pásu je opravdu přibližně jeden metr, čili necelých deset sekund) film Záchod, natočený Markem a Nezhybou. Jeho děj je primitivní: Muž (Marek) se plazí, uvidí záchodovu budku a vběhne do ní. Byla to vlastně technická zkouška na první samostatný amatérský film Jablkový Johnny, který začali již s Nebeským, Hanušem a Pavlem Martínkem (v letech 1988 - 1995 stálým hostem akcí UNARCLUBU) natáčet záhy. Film se bohužel nedochoval, neboť byl zničen policií ještě týž den, kdy byl natočen. Šlo o gangsterskou parodii, uvedenou reklamním šotem krátkodeché hudební skupiny SAVAREZ (Marek, Hanuš, Nezhyba).
Děj: Muž (Marek) si koupil LP desku a jde po náměstí. Na kašně sedí Jablkový Johnny (Jiří Nebeský) - šéf gangu. Z kašny se vynoří komplic (Nezhyba) a oba ihned honí muže. Ten po pádu ze schodů (Petr Marek založil v 1. třídě základní školy pod vlivem kultovní francouzské komedie s J. P. Belmondem Zvíře "klub kaskadérů") vbíhá do vrat policejní stanice. Zde natáčení skončilo zásahem příslušníků VB.
Během léta První unarské tvorby také vznikne třetí "základní" rozhlasová hra, tentokrát v tandemu Marek - Nezhyba a dostane název Třetí den - tento název posléze z mystifikačních důvodů obdrží ještě další dvě díla: povídka, vzešlá ze hry a krátký film, který s jejím obsahem již nemá vůbec nic společného. Zde, poučeni epickým přínosem Nebeského, stvořili abstraktní Marek a relativistický Nezhyba opravdu velmi podivný celovečerní tvar na hranici blbosti a geniality. Tajemno vrcholí, ovšem jasná linie příběhu (kterou narozdíl od dvojice Nebeský dokázal udržet) se zcela bortí a máme před sebou zadrhávající ságu, spojenou motivem záhadných úkazů na mořském pobřeží jakési země. Podobně jako v Hanušu je příběh rámován, tentokrát pobytem hlavního (ale: kdo ví?) hrdiny čekajícího na popravu ve své cele. Žádného vyústění se ale nedočkáme, autoři nás (i sebe) nechávají v nejistotě. Nejzajímavějším prvkem, z nějž později vzešlo mnoho progresivního, je Nezhybovo nedokonalé vyjadřování, časté přeřeky, logické záseky, neschopnost udržet v plynulém toku jasnou větnou stavbu. To později dohnalo Nebeského k logickému kroku, kdy hru (podobně jako v případě Grigorije) přepsal, avšak skutečně doslova, se všemi chybami. Vzniklý text je literárně vpravdě novátorský. A zde se začíná odvíjet jedna velmi podstatná, ne-li nejpodstatnější složka a tvůrčí princip UNARCLUBU - záliba v práci s chybou. Milan Klepikov to ve svém článku o filmech UNARCLUBU charakterizoval v roce 1994 takto: "Obličeje, hlasy a těla mají tendenci hledat si role a ztotožňovat se s nimi. Proto je nutné vychýlit je z jejich směrování a zachytit všechno, co jim při tom vychýlení "ujede"; některým nevědomky (dokument), jiným dobrovolně v rámci hry. Na povrch se tak dostanou nejdříve směšné momenty, čirá debilita. Objevovat debilitu bližního - ale nekritizovat ji. V žádném případě ji neomlouvat. Být si jí vědom a oslavovat její krásu. Miluj debilitu bližního jako svou vlastní. Stejně jako s lidmi zacházet i s filmovou technikou, s příběhem, s formou. (Vychýlit, objevovat, oslavovat...) Perfekci, "vtipné" historky, vyblýskané obrázky přenechat druhořadým. Čekat na chybu, políčit si na ni, nenechat si žádnou proklouznout, přivlastnit si ji, pěstovat a hýčkat si ji, stát se pánem chyby. Kralovat chybám je nejlepší způsob jak se vyvarovat těch nechtěných. (...) Všechny krásy světa, lásku, a vůbec všechny city vyšpinit v moři trapnosti. Pokud nějaké přetrvají, budou velké. (...) Umění postmoderny nevěří v nové, protože se nikdy nenaučilo dělat SPRÁVNÉ chyby. Nepřipravená reakce, trapasy, nečekané nalomení melodie známého - často milovaného - hlasu: věci, které vytrysknou, jsou vždycky nové, pokaždé jsou to objevy. (...) Nelze-li nové nalézt nikde jinde než ve "vytrysknuvších" chybách, není to málo. Je to smysl.


1990-1991

První rok existence Kulturního sdružení UNARCLUB skončil. Jak jinak to reflektovat, než "oficiální oslavou"? A tak se uskuteční Schůze k 1. výročí založení UC. Je veřejná a odehraje se - kde jinde - U Mejdla, čili na rušné hlavní třídě poblíž samoobsluhy. Hoši seženou rečnický pult a v kostýmech z tanečních se čtou "oficiální projevy". Zúročí se zde jak prvotní literární kousky Nebeského, inspirované cimrmanovskými přednáškami, i typické Markovy "úvody". Nezhyba přináší kraťoučký relativistický text plný umně skrytých nonsensů. Libor Hanuš je zvolen rektorem nově vzniklé školy, Humpóltovy univerzity Grigorije Unara a čte Nebeským napsaný rektorský projev. Následuje ohňostroj (prskavky) a zpěv hymny. Akci sleduje asi dvacet známých, vesměs spolužáků, doplněných o náhodné kolemjdoucí. Vzniká tradice, která je (se skřípěním zubů) dodržována dodnes.
V "institucionálním životě" UNARCLUBU vzniká z finanční tísně dokument Vlasová dohoda, který má zajistit pravidelný přísun peněz do unarského fondu (pokladníkem je určen Marek). Spočívá v pravidle, že za každé ostříhání poukáže jednotlivý člen do společné kasy 30,- korun. Výsledkem je, že Marek s Hanušem se přestávají stříhat.
Po nějakém čase vzniká dodatek k pravidlu, a sice, že za ostříhání každý člen 20,- korun obdrží. Tak je stažena finanční částka na únosnou mez. Chlapcům se ale dlouhé vlasy líbí.
V této době však začíná skutečná expanze filmové tvorby pod hlavičkou UNARFILMU. Radikální změnou je totiž nástup videotechniky. Od července 1990 UNARFILM chrlí jeden krátký videofilm za druhým. Prvním je dokument o kytaristovi Liboru Hanušovi Virtuoz a následuje série parodií (Přepadení), a bytových inscenací (Karel).
Na podzim 1990 vzniká několik nových rozhlasových her. Nejvýrazněji jinou je hra Abuladze, kterou během dvou sezení natočila čtveřice Hanuš - Marek - Nebeský - Nezhyba. Vpodstatě činoherní charakter dvouaktovky s jasně čitelným dějem (vražda v jugoslávské rodině a rozřešení v krčmě) ji posunul jaksi mimo směřování audiotvorby UNARCLUBU a to vedlo opět k novému Nebeského uchopení textu literární cestou a vzniku "scénáře". Revoluční ovšem je, že "zbytečnost" akce byla dotažena do konce tím, že hra byla nastudována pod křídly amatérského divadelního souboru FIASKO, vedeného Petrema "Budji" Bajgarem, a uvedena! Obsazení: Marek (Sadoma Gomorič), Polák (Abuladze), Nezhyba (Komara Chalupič), Bajgar (vypravěč), Hanuš (Zemljanka Ustrpričová, poslíček) a hostující Tereza ??? (číšník). Kromě veřejné premiéry bylo odehráno několik představení pro střední školy.
Soubor FIASKO pak pokračuje pod taktovkou UNARCLUBU a záměrem je uvést povídkovou divadelní inscenaci podle ambiciozního scénáře Marka a Nebeského. K tomu ovšem nedojde a namísto toho na půdě souboru vznikne díky odpolední zkoušce nové těleso, složené z této dvojice - DEKADENTNÍ DIVADLO BERUŠKA. To je ovšem již květen 1991. Jestliže se ovšem vrátíme ke konci loňského roku 1990, najdeme kořeny.
Po rozhlasové hře Abuladze se totiž tým, který se vrhnul na výzkum dramatické audiotvorby smrskává právě na tandem Marek - Nebeský. Společně stvoří několik podivným rozhlasových improvizací, spějících spíš k "pomstě vyprávění". Hry FRED a UMMAGUMMA rozkládají naraci a vpodstatě surrealisticky řádí. Vrcholem všeho budou o něco později již pozdní rozhlasové křeče Pokus o hru a Pane Fořte! UNARCLUB ale dostává příležitost vystoupit v rámci vánočního gymnaziálního programu. Kromě velmi speciálního projektu Petra Marka, Jiřího Nezhyby a Pavla Martínka FOLKOVÉ TRIO MARTÍNEK (interpretujícího písně Pavla "Žalmana" Lohonky!) se v programu objeví Markova velmi cimrmanovská přednáška o "novém uměleckém směru °unarismu°", ale hlavně víceméně improvizovaná jevištní hříčka Noclehárna. Průběh této performance se pokusím popsat: na jevišti leží pět plných spacích pytlů. Postupně se probouzejí členové UNARCLUBU a jeden po druhém opakují tutéž nesmyslnou frázi ve slovenštině o čínském císaři Akihitovi. Jakmile jsou všichni na nohou, začíná slovní drama, stavějícím na důsledném nonsensu, a přirozeně využívající nejrůznějších dadaistických "hlášek", vygenerovaných skupinou přátel v tomto období jejich soužití. Objevují se i náznaky krátkých dějových pasáží. Jde vlastně o rozvedení Nebeského a Markova principu "pomsty médiu", dříve aplikované na rozhlasovou tvorbu, nyní převedené na jeviště. Logickým důsledkem toho je tedy poté vznik Markova a Nebeského projektu DEKADETNÍHO DIVADLA BERUŠKA.
V této době vzniká první unarský film, snažící se o skutečně kinematografické vyjádření. Je jím desetiminutová horrorová feérie Večírek, natočená o silvestrovské noci Hanušem, Markem a Nezhybou. Film nepoužívá kontaktního zvuku, ale je vlastně videoklipem na hudbu M. Kocába (úryvky ze skladby Odysseus). To umožňuje používat rychlou montáž a soustředit se pouze na obrazový výraz. Vzniká také dabingová inscenace U babičky, která dodnes baví kouzlem nechtěného, a které se podobně jako rozhlasové hře Třetí den dostalo nového rozměru literární podoby, zdvojeného navíc jevištním uvedením o tři roky později v rámci jednorázové show Rocháto.
Dva dny před koncem roku jsou schváleny nové stanovy, a zároveň přijata tzv. Unarská dogmata, která mají být "destilátem unarské moudrosti". Jejich znění je dobrou ilustrací tehdejšího dadahumoru UNARCLUBU:
1 Jen někteří lidé jsou vrtule
2 Hlavinkové se dobře loupou
3 Všichni lidé jsou šumaři
4 Rýže má vždycky pravdu
5 Každý unar je bestie
6 Všechno je Ummagumma
7 Všechno co již bylo řečeno, už nikdy nebude řečeno
8 Lepší chleba v hrsti, když rohlík není
9 Huca, huc.
10 Každá blecha má svou myš, ta má svého velblouda a ten svou blechu, na kterých jezdí do práce.
11 A tenisová raketa
12 Už spadli do hajzlu
13 Ranní ptáče není hlemýžď
14 Každý má doma svého Hlavinku, o kterého se musí starat nebo mu chcípne.
15 Ne každá Kuňa Blešica má doma Kuňa Blešica
THE SCALDERS během roku natáčejí alba Alois. Ke spolupráci byli přizváni Bob Honzík a Pavel Nepala z původních BASTARD, transformujících se právě v pinkfloydovský revival group. Přeefektovaná deska, na níž zpívají kytaristé Marek a Nepala a doprovázejí Nezhyba (bicí) a Honzík (klávesy), přinesla zřejmě především titulní hit. ) Poté vzniká jakési poloalbum Mýdlo v téže sestavě, doplněné ještě o zpěvačku Sašu Šustkovou.
V lednu 1991 se THE SCALDERS scházejí naposledy. Opět na stejném místě, znovu v intimní atmosféře dvojice. Vzniká intenzivní album, kombinující hardcore "Čtyřky" se snivým zvukem "Socialistické". Vznikají VOJÁCI. Album otevírá nová verze skladby Lev a přes barevné zvukové a hlasové hradby se dostáváme k titulní písni, která patří k tomu nejlepšímu, co v dílně skupiny vzniklo.
Naposledy studiově pracují (a poprvé ve stereu!) s Bobem Honzíkem na hudbě k zamýšlené ambiciozní povídkové inscenaci divadla FIASKO, jako doprovod tanečního čísla Vladimíra Fekara a brzy nato v tomtéž složení nahrávají opět doprovodnou hudbu k zamýšlenému “výtvarnému” filmu, který chtěl využít stínových efektů, pod názvem Facepoints.
V této době také začínají práce na albu, které později vyjde jako Chobotnice na kraji města pod hlavičkou UNARCLUBU. Původním záměrem byl vznik kapely BABY - BAND, početného hudebního tělesa, využívajícího k instrumentaci dětských imitací hudebních nástrojů, ten však vyšuměl. Materiál k albu tvořily slovenské texty Jiřího Nebeského a útržky improvizované hudby a zvuků, sbírané dvojicí Marek - Nebeský při nejrůznějších příležitostech. Po zániku THE SCALDERS tedy hudební mezeri okamžitě vyplnila tato tvůrčí dvojice (budoucí kapela DOKTOR A DEMENT, později přejmenovaná na KAKADUO). Jejich prvním společným hudebním počinem byl singl Blava / Zpívá celý ústav. Vysoce experimentální hudba stavějící na koláži hluků a deformovaném zpěvu, přirovnatelná k tehdy tvůrcům neznámé ranné tvorbě britských Cabaret Voltaire. V tomto duchu, i když již o něco "písňotvorněji" pokračovala práce na Chobotnici na kraji města. Výsledných 55 minut se dodnes vyznačuje velkou neortodoxností, výrazovou čistotou a radostnou energií (přičemž ale většina textů a celý příběh "konceptuálního alba", či spíše jeho parodie o slovenském Indiánovi, jenž díky úrazu zažívá v nemocnici druhou polovinu desky, je velmi černě laděná - básník Nebeský měl tehdy "rimbaudovské" období).
Nyní o něco podrobněji k DEKADENTNÍMU DIVADLU BERUŠKA. K tomu beru na pomoc text o historii divadla, napsaný Martinem Honzíkem:
DEKADENTNÍ DIVADLO BERUŠKA vzniklo v roce 1991, kdy členové hranického Kulturního sdružení UNARCLUB Petr Marek a Jiří Nebeský během zkoušek divadelní hry Abuladze zahráli na jevišti kulturního domu Beseda improvizované představení pro Petra "Budžiho" Bajgara, vedoucího amatérského divadla Fiasko. Představení se zakládalo na vyprávění příběhu, který byl fiktivní rekonstrukcí divadelní hry, scénicky dotvářenou prostředky, které byly po ruce. Marka a Nebeského tak nadchl "jejich" vynález, že stůl může být domem, barikádou, reprobednou a podobně, že se rozhodli uspořádat představení pro veřejnost. Okamžitě také vymysleli název nového divadeního tělesa: DEKADENTNÍ DIVADLO BERUŠKA. Humor, spočívající v emocionálním rozporu slov "dekadentní" a "beruška" zřejmě patřil k tehdejšímu uvažování sedmnáctiletých mladíků. (...)
První oficiílní představení se konalo za týden. Přišlo 32 diváků. Hra se vpodstatě snažila kopírovat první pokus - představení pro P. Bajgara, objevovaly se stejné motivy i stejné gagy. Vlastně se v té době ještě příliš neuvažovalo o tom, že něco vzniká improvizovaně, šlo spíš o nepojmenovaný experiment. Zůstala struktura vyprávění "restaurované" inscenace s mnoha návraty ve "scénáři" ("Promiňte, zapomněli jsme scénu číslo ..."), převážně nesouvislým dějem a absurdními dialogy, navazujícími na vlastně první oficiální improvizovaný divadelní výstup UNARCLUBU, dadaistickou hru "Noclehárna". (...) Celé to trvalo bezmála hodinu, přičemž konec hry byl natolik nejasný, že jej P. Marek musel divákům oznámit. (...)
V této chvíli to stále ovšem vypadalo, že u jednoho představení zůstane. Iniciátorem nového pokusu byl opět Petr "Budži" Bajgar, když pozval DEKADENTNÍ DIVADLO BERUŠKA na společný zájezd s divadelním kroužkem KFÝTKO do Ostravy na přehlídku dětských souborů. To bylo hned 1. června téhož roku, tedy o čtrnáct dnů později. Divadlo vůbec poprvé bylo přítomno něčemu jako divadelní přehlídka.(...)
Co se týče stavby hry, divadlo opustilo formu fiktivní rekonstrukce a změny v toku vyprávění již ničím neospravedlňovala, pouze oznámením těchto "střihů": "A to byla asi tak celá příhoda s gulášem".
Zůstaly absurdní promluvy ("Doma není jako doma"), zapojené ovšem již o poznání více do hry. Celé (hodinové) představení bylo poměrně soudržnou koláží výstupů v rozsahu od jedné věty až po desetiminutovou scénu. Divadelní publikum svými spontánními reakcemi a množstvím potlesků na otevřené scéně dodávalo hercům energii a ti ze sebe zřejmě dostali maximum toho, co bylo tehdy v jejich silách. Jedním ze zajímavých momentů je ocenění divácké a kritické obce oněch jevištních prvků jako např. vícevýznamová práce s rekvizitami, používaných Nebeským a Markem s pocitem vlastního vynálezu. Až mnohem později herci BERUŠKY zjistili, že to vlastně patří k žádanému folklóru takzvaného "alternativního divadla". (...)
V tu chvíli se zřejmě zrodilo divadlo nastálo. (...)
Další (třetí) představení se tedy konalo v Hranicích 13. listopadu 1991, tedy skoro o půl roku později. Mělo název "Tři mušketýři" a bylo novým pokusem: Nebeský a Marek přizvali své kolegy z UNARCLUBU Jiřího Nezhybu a Hynka Poláka, aby zahráli jakési společné improvizované dvojpředstavení. Mělo být vystavěno tak, že půjde o paralelně "stříhané" výstupy po dvojicích Nebeský - Marek a Polák - Nezhyba, které by se v závěru měly střetnout. Zajímavé je, že pořád vlastně není v popředí tvůrčí metoda, ale spíše projekt. (...)
Plánovaná struktura se ovšem zbortila, protože Nebeský s Markem sami nakonec improvizovali celých 40 minut, než Marek pod dějovou záminkou hledání sousedské pomoci odešel pro Nezhybu s Polákem, čekající v zákulisí. (...) Na scénu přišli potmě všichni čtyři herci a přišla desetiminutová tmavá scéna se zapalovači a duchem Hanušo, během níž si Nezhyba omylem upálil část vlasů a po "rvačce idejí v hostinci" hra skončila Markovým vznešeným monologem o cti mušketýrů. (...)
Hra trvala hodinu a čtvrt, na představení přišlo 130 diváků! Marek a Nebeský byli nespokojeni s druhem humoru, který vytvářeli, zato však byli nadšeni tím, že vlastně zahráli celistvý příběh. (...)


1991-1992

Konec léta 1991. Nastává první období změn. THE SCALDERS již neexistují. Heavy-rocková skupina BASTARD mění repertoár a hraje skladby PINK FLOYD. Jiří Nezhyba se stává jejím bubeníkem. UNARCLUB vstupuje do čtvrtého ročníku gymnázia. Libor Hanuš přechází na brněnskou konzervatoř. U Mejdla se slaví druhé výročí založení UC, přičemž jsou zmíněny spekulace o konci sdružení. Rada ruší statut "řadového člena", čímž prakticky vylučuje Petra Kolajtu (jako lempla a podrývače) a Libora Hanuše (jako prakticky nepřítomného). UNARCLUB jsou nyní čtyři lidé: Petr Marek, Jiří Nebeský, Jiří Nezhyba a Hynek Polák.
Petr Marek se rozhodne studovat filmovou školu. Proto píše s Nebeským scénář a záhy točí film Třetí den, první "ambiciózní" snímek UNARFILMU. Herci jsou členové ochotnického divadelního souboru TYL. Příběh je černou moralistní groteskou. Děj: Otec se rozhodne překvapit rodinu nápadem pořídit levnou hrobku. Úředník sjednávající koupi zaskočí otce i rodinu nápadem, jak ještě více ušetřit. Na příjimacích zkouškách FAMU se snímek líbí Věře Chytilové. Vpodstatě je to film Věry Chytilové. Až do konce roku 1991 pak UNARFILM mlčí.
Rovnou z výroční schůze jedou unaři do tiskárny pro čerstvě vydaný druhý Almanach Unar. Jiří Nebeský má pod sebou Nakladatelství Kulturního sdružení Unarclub LS+D, které se kromě unarských děl (například publikace Hry I, obsahující tři divadelní texty UC Abuladze, V prádelně a Lohyňa - tyto dva jsou pozůstatky nerealizované povídkové inscenace -, či minisbírku společných básní Unarclub básně společně) začíná věnovat i vydávání jiných autorů - takto vzniká například sborník mladých hranických básníků KLOFÁČ.
Druhý almanach se vzdal roztříštěnosti a striktně rozdělil prostor pro projekty jednotlivých (tří) přispěvatelů. Zcela také zmizel parodický moment a jde tedy o unarský unikát - pokus o seriozní, "vážné" umělecké dílo! Tři básnické oddíly, tři literární i emocionální světy. Jiří Nebeský Podmračen dvouslabičnými anděly, Petr Marek Dobrodružství předčasného mladíka, Jiří Nezhyba Pozdní návraty. Uvedeno společnou básní Tebe. Jednotlivé básnické naturely, jak jsme je mohli sledovat ve vývoji v prvním Almanachu Unar, zůstávají a vyhraňují se. Romantizující melancholik Nezhyba se sklonem k sebelítosti. Atmosférický Marek, zmítající se mezi civilní krásou okamžiku a "marností věků". Intelektuálně "velkohubý" archaicky "prokletý" Nebeský. Druhý Almanach je zajímavým dokumentem doby. V osobních půtkách mezi autory, které rozdmýchával "nekompromisní" ideolog Marek, když požadoval "pravdu za každým slovem", se začalo něco podstatného odehrávat: vzájemná emancipace jednotlivých pohledů donynějška "jednotného" sdružení.
V této atmosféře vzniká undergroundový kulturní časopis Inferno. Je vpodstatě takovým prvním Almanachem Unar v malém. Obsahuje jak básnickou (i výtvarnou!) tvorbu unarů, tak parodické vstupy, v následujících (dvou) číslech i tvorbu autorů mimo okruh UNARCLUBU. Dle Nebeského katalogizační záliby ve stále nových a nových názvech vydává tento časopis tvůrči skupina Váňa není traktor 74, hlásící se k "unarismu". Autoři si dávají vznešené přezdívy: Petr Marek je Sven och Sjôgren, Jiří Nezhyba si říká Guy de Noir, Jiří Nebeský píše jako Kovpak Darš. Svými básněmi přispěli i Libor Hanuš (pod přezdívkou Sab del la Cola), Petr Kolajta (jako Kohl) a Hynek Polák (Jojo). K tomu se nechávají strhnout i někteří mimounarští, a tak čteme jména jako Krystián von Sarah či Bella Abella. Sví jsou jen Václav Shotli a Vladimír Fekar. Všehovšudy: mladá poezie s humorem i bez.
K DEKADENTNÍMU DIVADLU BERUŠKA opět nyní z textu M. Honzíka:
(...) po čtvrtém vystoupením, tedy členové DDB rezignují na přípravu hry a přichází zlomové představení. Jsou pozváni do olomouckého sklepního studentského klubu, kde po vystoupení folkové kapely a Divadla Fkufru sehraje trojice Marek - Nebeský - Nezhyba kus s názvem "Jack Rozparovač" (literární názvy se již staly oblíbeným folklorem). Trvala něco přes půl hodiny a byla předobrazem přibližně takové Berušky, jakou jste mohli vídat několik dalších let: většinou vyprávěné minipříběhy, spojené společným motivem, prokládané zpěvem a pohybovými kreacemi (poslední stopou nějaké připravenosti zde bylo taneční číslo, nacvičené kdysi pro vánoční besídku, které herci během představení s úspěchem použili). Zde také vzniklo rozdělení úloh jednotlivých členů souboru, charakteristické pro první období klasické BERUŠKY: Marek - hybatel příběhu a strážce formy, Nebeský - tvůrce děje a formální bořitel, Nezhyba - především aktér dějů. Zůstává forma, kdy tři vypravěči se zároveň proměňují v nejrůznější postavy nebo si dokonce jejich úlohy prohazují. Převažují fantaskní motivy, text se hemží hlemýždi, žížalami, duchy, potápěči, špiony, literárními i reálnými postavami. Častým předmětem humoru je nonsens ("mrtvola odešla..."), naopak nevítaná je čistá parodie, bez jejíchž lehkých prvků se ale BERUŠKA stejně nikdy zcela neobešla. Zcela zatím například absentuje improvizovaná poezie, pozdější silný tvůrčí zdroj.
Ale než se ještě BERUŠKA definitivně rozloučila se svou počáteční nejistotou, musela se de facto rozloučit se svým městem. Tím rozloučením byla, podle mého názoru, trilogie vystoupení, zahraná v rozmezí února až srpna 1992. První představení série, "Havran", vzniklo "na objednávku", neboť BERUŠKA se rozhodla zúčastnit valašskomeziříčského SETKÁNÍ NETRADIČNÍCH DIVADEL a pro to bylo nutné pozvat lektora, který přijede představení doporučit. Pro tohle představení byla vyrobená několikametrová papírová maketa havrana, který se po půl druhé hodiny trvající improvizaci spustil nad hlavami diváků ze zakrytého nevyužitého jeviště do místa v rohu sálu, kde se hrálo. Efekt tehdy zastínil velké slabiny hry, diváci odešli spokojeni a představení bylo doporučeno. Ve Valašském Meziříčí (představení "Huvran") se odehrálo něco podobného jako prvně v Ostravě: nadšené přijetí publikem i porotou a postup na Šrámkův Písek (nutno uvést, že členové DDB ani nevěděli, že se o nějaké umístění hraje). Tam se situace vlastně opakovala a o Berušce se začalo hovořit jako o naději. V červnu 1992 si BERUŠKA poprvé (a zatím stále naposledy!) vyzkoušela drama s jednotou místa, času, děje i (tří) postav ve šternberské improvizaci "Ztroskotanci aneb Pravda o Robinsonu Crusoe".
Potom přišla druhá část hranické "Trilogie loučení", vystoupení nazvané "Hrozny hněvu", zároveň jedno z mála představení, odehraných pod širým nebem. Hodinová improvizace se opět zvrhla v jevištní anarchii, podobně jako "Tři mušketýři II". A 14. srpna 1992 třetí část pomyslené trilogie, tentokrát pod názvem "Saint Tropez, čili Cesta kolem světa aneb Diogénes" završila působení divadla v rodném městě. Jak je složitý, dlouhý, nesourodý a veskrze ornamentální její název, taková byla i hra. Hlavním popudem k jejímu vzniku byl nápad ovládnout divadelně celý prostor kulturního domu Beseda s jeho mnoha místnostmi a chodbami, snaha rozmáhnout se divokým gestem a zahrnout diváky makrosoustem: tříhodinová improvizace, diváci vláčeni po budově, množství scénických fórků (masky, zadní projekce, živá kapela, loutky v životní velikosti, střelba ze vzduchovky...) a obsahová prázdnota. Od té doby DIVADLO BERUŠKA ve svém městě nevystoupilo.
Jevištní prezentace měla ale ještě druhou polohu. Ta vzešla z momentu, kdy byli unaři požádáni o vytvoření části kulturního programu k oficiální Akademii ke 120. výročí gymnázia. Akci škrobeného typu se UNARCLUBU podařilo velmi úspěšně nabourat pásmem anarchistických scének a uvedením secvičené jednoaktovky Franz z pera Poláka a Marka. Poprvé také zazněla úspěšná kolektivní recitace Jürgen i píseň Mé štěstí - ta se na dlouho stala jakousi hymnou UNARCLUBU. Opět není možno přehlédnout vliv poetiky divadla SKLEP, přičemž ale díla, inspirovaná možnostmi, které pražský soubor našim hochům předestřel, měla svébytnou hodnotu. Ovšem o původnosti řeč být nemohla.
Povzbuzeni opravdu velkým ohlasem, uspořádali unaři v kulturním domě BESEDA tzv. Velkou vánoční show UC. Vzali si velký oříšek utáhnout celovečerní zábavný pořad ve čtveřici (s několika hosty). Navíc místní propagace nezasvěceným nic nenapovídala o recesi ("k tanci a poslechu hrají THE SCALDERS"), takže v onen večer se v BESEDĚ sešlo na tři sta lidí, očekávajících estrádu. Kromě úspěšných scének z Akademie sehrál UNARCLUB spoustu novinek (včetně nedávno dopsaného "třetího dějství" hry Abuladze, navazující na její otevřený konec) a celý večer končil improvizovaným koncertem pro tuto příležitost vzkříšených THE SCALDERS (to nastane ještě jednou v rámci vystoupení na akci Letní slunovrat v roce 1992), doplněných o baskytaru Hynka Poláka (do té doby nehudebníka). Tříhodinovou show se, přes nejrůznější výpadky, podařilo zvládnout.
Dostáváme se do vrcholného momentu místní popularity UNARCLUBU. Do doby pocitu, že každý další krok je sledován. Kým? Vzniká malý dívčí fanklub, který ovšem, jak později unaři zjišťují, je spíš záminkou k ulovení Hynka Poláka jeho vůdčí osobností. Vychází kazeta "hitů" Velká vánoční show, obsahující scénky, recitace, písně i ukázky rozhlasových her (bonusová ruská verze části hry Grigorij). UNARCLUB nahrává nové písně pro zamýšlené album Mé štěstí, zároveň pracuje na vydání Chobotnice na kraji města.
Přesně rok po natočení Večírku, na silvestra 1991-92, je na světě nový parahorror Americké strašidlo, který se vyznačuje velkou stylovou nevyvážeností. Dominuje mu, stejně jako minulému filmu, výkon (v UNARCLUBU již "hostujícího") Libora Hanuše v roli bojícího se muže. Části filmu byly později použity v prvním unarského středometrážním filmu Bajesta Gumbrina. UNARFILM vytvoří také dvacetiminutové pokračování kultovní gangsterky PŘEPADENÍ 2, dvě pseudokafkovské pseudoparodie Zámek a Proměna a několik videoklipů. Na výzvu ČT OSTRAVA (určenou DEKADENTNÍMU DIVADLU BERUŠKA) napíší unaři scénář humorného pořadu, který ovšem při producentských konzultacích nejsou ochotni měnit (což se zopakuje o několik let později se stejným efektem) a jediným hmatatelným výsledkem, který ovšem unaři nikdy neviděli, byla krátká demo-hříčka Je lehké být nahoře?, natočená s touto Tvůrčí skupinou WRONG v Rožnově pod Radhoštěm.
V tvorbě UNARFILMU této doby převládají videoklipy, což také souvisí se vznikem nového hudebního tělesa DOKTOR A DEMENT (k čemuž ostatně směřovala práce na Chobotnici...), později přejmenovaného na KAKADUO. Stvořili je Marek a Nebeský začátkem léta 1992. Tehdy ovšem ještě naposledy vystoupili THE SCALDERS na již zmiňované slavnosti LETNÍ SLUNOVRAT. Marek a Nebeský doplněni baskytaristou Zdeňkem Eliášem (který tehdy narozdíl od minule "použitého" Poláka měl alespoň nějaké hudební zkušenosti, resp. ambice, a který se stane stálým hostem hudebních těles UNARCLUBU do dalších mnoha let) zahráli secvičenou sérii největších hitů THE SCALDERS. A to byl poslední živý moment skupiny. Vroce 2000 ještě Petr Marek alias MUZIKANT KRÁLÍČEK některé z nich exhumuje a vydá albium coververzí Králíček plays The Scalders.
Nová formace DOKTOR A DEMENT nahrála "undergroundový" singl Jerzy Plazewski / Zle namalowana kura a rovnou natočila "undergroundový" videoklip. Tak začala dlouholetá spolupráce, jejímž prvním intenzívním obdobím byl tzv. "svatý týden", doba, kterou místo přípravy na maturitu věnovali tvorbě nových písní, v průběhu léta pak následovaly další. 26 tracků bylo o dva roky později zkompletováno do podoby dvojalba Don Bass, které vydal UNARCLUB 1994. Don Bass je skutečně různorodou směsicí. Najdeme na něm undergroundový folk, parodický pop, ale hlavně: silně avantgardní skladby. Nic na tom nemění fakt, že ve své podstatě jde o písňové, ba dá se řící "hitové" album. To je zásluha především Jiřího Nebeského, intuitivního muzikanta bez hudebního vzdělání či schopnosti klasické hry na nějaký nástroj, s jehož přirozeným smyslem pro chytlavý popěvek vlastně DOKTOR A DEMENT resp. KAKADUO bezmála stojí a padá dodnes. Protipólem Nebeskému je multiinstrumentalista Marek, který dokáže jeho hitové nápady a neotřelé požadavky na aranžmá obléci do kvalitních hudebních šatů. Nebeského diletantismus, Markova profesionalita a společný zájem "udělat hudbě co nejvíce naschválů", obdobný jejich dřívějším "pomstám" rozhlasu či divadlu, jsou základními stavebnými kameny skupiny.
V létě ovládne UNARCLUB ideologie "meteorismu", odvozená od lehkých italských "flatulentních" komedií ("prdící" humor). Reprezentuje ji popěvek Don´t worry, be Větroň! Tedy: od "závažnosti" k zábavě.
V boomu hudby zcela mizí filmová tvorba UC. Je natočena pouze pouliční improvizace Hynek Polák: Mé město, která je později použita opět v Bajestě Gumbrině. Z Markovy filmařské potřeby ale vzniká druhý "zakázkový" film pro příjimací zkoušky na filmovou fakultu Březen. Opět podle společného scénáře Nebeským, opět hostující herci - v hlavní roli již zmiňovaný tanečník Vladimír Fekar. Ještě silnější moralita než předchozí dílo vynesla Markovi opět velkou pozornost, nikoli však přijetí. Filmu předchází ještě jeden improvizovaný videopokus, parodie tanečních filmů Carlose Saury Sokové, natočená v prostředí výstavní síně, v níž tehdy hekticky a bez jakýchkoli vnitřních souvislostí zformulovaná Výtvarná skupina DOST (za UNARCLUB Jiří Nebeský a Hynek Polák) předváděla své umění pod názvem expozice Protože pila stále řeže a peřina je zase čistá. Hudbu k výstavě složil Petr Marek.


1992-1993

To už máme za sebou třetí výročí i třetí schůzi. Gymnaziální studium je u konce a Nezhyba s Markem odcházejí do Prahy. Nezhyba začíná studovat práva, Marek filmovou vědu. Nebeský, který neodmaturoval, začíná život nezaměstnaného. Má čas a DOKTOR A DEMENT se uchylují do domácího nahrávacího studia Studio Síně The Scalders aby vznikly dlouhohrající nahrávky Haló, tady svědomí a Čistá rasa. První z nich je vlastně minimalisticky industriální suitou, zahranou na domácí spotřebiče a zpívanou Markem a Nebeským přímo při hře na "nástroje". Zazní mixér, vysavač, mikrovlnná trouba, dřepy a v jediné skladbě akustická kytara. Texty jsou vesměs dadaistické. Obvyklým prvkem na ranných nahrávkách dua je dušený smích obou tvůrců. Padesátiminutové dílo si později vybere tanečník Vladimír Fekar pro svou uměleckou exhibici.
Skupina BASTARD se pokouší o comeback s vlastní tvorbou.
Vzniknou dvě nezajímavé písně. Tím její kariéra končí.
DEKADENTNÍ DIVADLO BERUŠKA zatím pokračuje v trojici Marek - Nebeský - Nezhyba. V roce 1993 sehraje ovšem pouze tři představení.
"Pravá ruka recitátora karetních triků" na Setkání netradičních divadel ve Valašském Meziříčí 1993 byla dalším zajímavým momentem. BERUŠKA sehrála soustředěnou, čistou detektivku s minimem změn prostředí a postav, která jim právem opět zajistila účast na festivalu Šrámkův Písek. Tam ovšem divadlo pohořelo s unavenou hrou bez inspirace "Tak: Jak hledám slunce"
Posledním představením roku 1993 byl rožnovský Smažený vítr, zakončený náhodným opilcem a jeho zpěvem vánočních koled.
V tomto roce ovšem dochází k zásadnímu průlomu ve filmové tvorbě. Nebeský a Marek sestříhají pětapadesátiminutovou Bajestu Gumbrinu. Využijí jednak materiál natočený podle scénáře Psychoanekdoty aneb Hlavinka má alibi II, jednak dotočí nové scény, nové dialogy a kromě toho použijí množství zatím nesestříhaného materiálu a také recyklují záběry ze starších filmů UNARFILMU (Třetí den, Večírek...). Vznikne příběh psychicky labilního muže Gustava (Jiří Nezhyba), který kvůli nešťastné lásce k dívce Bajestě (Eva Ličmanová) vyhledá pomoc psychiatra Dusifoje (Marek). Ten ovšem aplikuje nepovolené léky a pozoruje Gustava, který se ocitá v bludišti přeludů a vzpomínek. Vyděrač Berg (Libor Hanuš) mu ovšem připraví nečekaný problém a doktor se musí zbavit všech nepohodlných svědků. Film je vyprávěn v několika dějových rovinách jako zpověď pacienta Gustava. Po dokončení filmu bylo jasné, že došlo k milníku. Bravurní forma, množství humoru (film provázel slogan o "komedii s šesti sty gagy") i příchuť tragiky udělaly z Bajesty Gumbriny jeden z největších filmů UNARFILMU dodnes. Od té doby budou všechny ostatní filmy s tímto poměřovány.
Film byl promítnut na pražském festivalu filmové vědy Zlatý voči 1994 a získal hlavní cenu. reakce Pavlíny Coufalové v časopise Cinemapur: (...) Nakonec jsme se ale přece jen dočkali nefalšované autorské cinefilie a to hned ve dvou filmech: v Markově BAJESTĚ GUMBRINĚ a v Janečkových NAROZENINÁCH NA PODZIM. Téměř hodinová BAJESTA GUMBRINA, na rozdíl od Janečkova filmu, není debutem. Petr, ač věkem těsně po dvacítce, má za sebou letité, divadelně - hudebně - filmové zázemí generačního souručenství UNARCLUB. A tak jestliže měli diváci intenzivní pocit, že sledují zcela konzistentní (až na závěrečných několik minut) dílo hotového filmaře - tvůrce, byl oprávněný.
(...) Přes pochopitelné odlišnosti měly oba filmy mnohé společné. Zejména přesvědčivost, autentičnost pocitů a temporytmů, což obojí jsou kvality, které spolehlivě, leč docela nepostižitelně rozeznívají to NĚCO nedělitelné a prostupující naladěním současníků.
Spleen mezidobí, hravá lačnost a koketérie, kocovina ze vztahů, důvěra ke vztahům v NAROZENINÁCH NA PODZIM. Svět BAJESTY GUMBRINY viděný z odstupu, z outsiderského postavení, jež registruje jeho absurdnosti i překvapivá spojení, stejně jako svou mimoběžnost. Pohled objevující latentní napětí a nebezpečí v banálních situacích, stoická reflexe vytvářející stále přítomný spodní proud melancholie. Dílo vizionářské, jehož každý další střih, každé další kontrastní a přitom dokonale rytmizující spojení obrazu s hudbou vyvolávaly nadšení poroty (již za asistence "docenta" Klepikova) i publika, neboť bylo jasné, že všechna zvolená řešení jsou ta naprosto ideální, a proto racionálně zcela neuchopitelná, nevysvětlitelná - že jsme se ocitli v komplexním paralelním světě. Říci vám, že když se v loňském roce promítal na katedře Ashbyho film BYL JSEM PŘI TOM, Petr Marek se smál ze všech nejvíc, dostanete jisté vodítko o naturelu Markova humoru, leč zcela nedostačující.
Konečně oba filmy, které zaslouženě vzbudily největší pozornost, měly společné i vědomí formy a úctu k ní. Kromě jiného využili k zmnožení významových rovin stylový komentář mimo obraz, který v Janečkově případě s ironickým a zároveň poetickým nadhledem "shazoval" události na plátně, zatímco
Marek jej používal v širokém rejstříku nálad a charakteristik situací či postav. Jak je vůbec možné zažít s českým filmem tolik kinematografických rozmanitostí během jediného dne?
Nyní něco literatury. Těsně po dokončení Bajesty Gumbriny začínají Marek, Nebeský a Nezhyba pracovat na nebývalém projektu: kolektivním románu. Jde opět o typický impuls Nebeského, který by se dal shrnout větou: "Celovečerní film už máme, potřebujeme román".
Svězí vánek bude hotov za půl roku. Jedná se o jemnou cyklistickou parodii na styl románů Stanislava Rudolfa, proto je také označován jako "rudolfínský" román. Postup práce byl jednoduchý: každý ze tří autorů napíše jednu stránku. V poslední fázi práce, v létě 1993, se pracovalo na směny: ranní, odpolední a večerní. Tak bylo dokončeno 240 stran strojopisu milostných trablí tří mladých sportovců. Styl začal krystalizovat poté, co si Nebeský s Markem znovu uvědomili Nezhybův speciální sloh a přizpůsobili se mu. Rozvinuli tak tedy ještě dál strategii "cílené chyby", započatou u povídky Třetí den. Na vydání ale ještě román bude čekat.
V UNARFILMU se toho mnoho neděje. Markova videokamera je rozbitá. Po krátké odmlce a pokusu o "novou Bajestu" (nedokončený film - esej A s málem být...) přichází delší odmlka. V době dokončování Svěžího vánku je natočen zvláštní domácí film Rozhovor a videoklip DOKTORA A DEMENTA Zle namalowana kura. Vzniká také osmimilimetrový experimentální film NÁVŠTĚVNÍ HODINY, dokončený až o několik let později.
DOKTORU A DEMENTOVI konečně vychází Don Bass. Nejdůležitější nahrávkou roku 1993 je zřejmě ale jejich další monotematické album - ekologická agitka Ještě je čas. Formálně navazuje na Čistou rasu (opět jeden klavír a dva hráči - zpěváci), obohacuje však rejstřík zvuků o industriální prvky (zesilovači zkreslený dech, nejrůznější neobvyklé perkuse - například židle). Výpověď tentokrát již velmi konkrétní, snad až lehce primitivní: člověk, dusící se na konci dvacátého století vlastními technickými splodinami. Zde ovšem je přerušena první kapitola existence undergroundového dua. Marek a Nebeský tehdy "neuvažují o jeho dalším pokračování". Vydrží jim to rok.


1993-1994

Jsme na konci čtvrtého roku existence UNARCLUBU. I letos se koná výroční schůze. Jiří Nebeský začíná studovat literární vědu v Opavě. Životní cesty se fyzicky rozdělují, ve skutečnosti ale dochází spíš k novému nárůstu emancipace duševní. Svůj nový příjimací film Renata již Marek natáčí bez Nebeského přispění. A je to také jediný film tohoto unarského roku. Nelíbí se skoro nikomu.
Nyní tedy opět k DEKADENTNÍMU DIVADLU BERUŠKA, vlastně jediné kolektivní tvůrčí aktivitě, v letech 1993 - 1994:
Ocitáme se již v poměrně stabilizované podobě původního typu BERUŠKY, která v této podobě hrála celý další rok až k nové přehlídce ve Valmezu s veleúspěšným "Jedli jsme za republiku" a následným dalším postupem na Šrámkův Písek, kde se konal velkolepý comeback. Představení "TECHNOJEM" (zaznamenáno částečně v beruškovském dokumentárním filmu "KTERÉ SVÉ") bylo vrcholným výkonem souboru v této své fázi.
Zdeněk A. Tichý:
"DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ.
O DEKADENTNÍM DIVADLE BERUŠKA již pomalu můžeme mluvit jako o stálici nejen na Šrámkově Písku, ale i na obloze amatérského divadla vůbec. Když v Písku se svou improvizovanou produkcí hraničtí mladíci debutovali, prorokoval nejeden sýček, že jim brzy dojde dech. Přiznávám se, že jsem ani já nečekal, že se s BERUŠKOU setkám ještě podruhé a nyní i potřetí.
A není to tak úplně stejná BERUŠKA, na jakou divák popatřil předloni. Ta dnešní působí isedleji, jako by s přibývajícími tečkami na krovkách lépe vážila, za jako "mšicí inspirace" stojí zato se pustit, kterou sezobnout, a kterou nechat běžet, protože by lovce přivedla do slepé uličky bezradnosti. Zároveň se ale zvětšily rozdíly ve výkonech jednotlivých protagonistů.
(...)
Improvizované seance patří mezi nejobtížnější divadelní disciplíny - BERUŠKA má v tomto oboru zdárně za sebou učednická léta. Poletí do nebíčka s ještě větším rozmachem svých krovek než dosud nebo pošpacíruje do peklíčka omíláním jednoho a téhož principu? Její věc. Ale při pohledu na včerejší představení mě napadlo, že nejen dobří holubi se vracejí." (Zpravodaj ŠRÁMKOVA PÍSKU 1994)
"TECHNOJEM" byl poslán k metě nejvyšší - na JIRÁSKŮV HRONOV. Tam soubor stvořil dvě představení, obě s názvem "ZNALCI V OBORU". První z nich bylo absolutním fiaskem, BERUŠKA totiž po douhé době vyzkoušela zadat si téma (voda) a určit průběh prvního výstupu. Po jeho realizaci na jevišti ovšem nastala inspirační prázdnota a nouzový příběh rebelské armády vyšel do ztracena. O další půlhodinu později BERUŠKA sehrála vynikající smršť asociací, považovanou dodnes za jedno z nejlepších představení divadla vůbec. Výsledkem paradoxu takového účinkování na Hronově byly potom přirozeně semináře, na kterých byla představení podrobována kritice, během nichž polovina účastníků BERUŠKU hanila a polovina chválila. Pořádek musel zjednat až Oldřich Kužílek slovy, že je nutno si ujasnit že "...polovina z nás viděla jedno představení a druhá polovina úplně jiné".
Zdeněk A: Tichý: "DEKADENTNÍ DIVADLO BERUŠKA z Hranic na Moravě ukázalo, že jeho protagonisté mají na to, aby se za párclet dostali na úroveň, jíž ve svých nejlepších improvizacích v 80. letech dosahovali Jan Borna s Jaroslavem Duškem v divadle Vizita." (MF Dnes, 17.srpna 1994)
Oldřich Kužílek:
(...)
BERUŠKA je nepochybně velmi disponovaný soubor. V prvním představení se nechali zmást pokusem začít od připravené situace. Vymstilo se to poměrně rychlým vyčerpáním vodivosti, jakýmsi oslepnutím při hledání východiska z načrtnuté situace. Druhé představení bylo velmi zdařilé a sklidilo zasloužené ovace.
Pokusím se o několik poznámek, pro dobro věci i kritických.Předně je zajímavé sledovat oscilaci mezi vyprávěním hry (herec popisuje, co se děje dál) a hrou samotnou (herec přímo hraje účastníka děje). První poloha neblaze zachvátila představení od 19:00. Druhou polohu je těžší nastartovat, ale je mnohem účinnější, více nosná a návodná pro odhalení další situace. Avšak i ve zdařilých chvílích druhého představení se jí herci lekali (jakoby z nejistoty zda ji udrží) a utíkali se do bezpečí vyprávění (příklad: když Petr Marek (světlovlasý) se stal "odstrašujícím případem" a odstrašil své partnery, přešel - z rutiny? - do vyprávění koho dál odstraší, ačkoli mohl zůstat "in" a odstrašení přímo zahrát - třeba na diváky.)
Dále nutno říci, že nejvíce Jiřímu Nezhybovi (tmavovlasý) se stávalo, že vnesl do hry nepatřišný motiv, cosi, co ho napadlo odjinud než z rozvíjeného tématu (podle mě např. motiv raketového sestřelování létajícího talíře zavlekl hru na mnoho chvil do pastiček, z nichž se už nevyhrabala na původní úroveň). Stejně tak pochybuji o plodnosti jeho příliš civilně konverzačního tónu, který jeho pozornost otáčí k partnerům (jako v konverzačce) a tím odvádí od diváků, kde je však zdroj inspirace. Zřetelně se to projevilo v opačné podobě, když z nutnosti situace musel hovořit k divákům (řeč o svém iodipovském komplexu), a kdy jeho projev náhle získal na zřetelnosti.
Jiří Nebeský (rezavě hnědovlasý) by snad nemusel tak často hledat útočiště v řečové deformaci rusko - ostravského typu. Taková náhražka formy krade prostor pro fantazii, strhává do již ozkoušeného, brání inspiraci.
Zajímavé bylo též sledovat významnou oscilaci rolí "autor" - "herec" - "divák" mezi aktéry (I. Vyskočil) Autorský vklad často přinášel Petr Marek (např. obdivuhodný návrat k tématu, kdy potok slz z neukojené ranveje zavedl do klece k rybě, aby nelekla). Divácký - spekulující - udivený prvek neopominutelně přinášel Jiří Nezhyba, zatímco herecký - ztělesňovací - varianty nabízející byl mnohdy Jiří Nebeský. (Zpravodaj Jiráskova Hronova 1994)
Od té doby DIVADLO BERUŠKA poměrně pravidelně vystupuje.
Je natočen hraný dokument o divadle s názvem KTERÉ SVÉ.
Začátkem roku 1994 se připravuje k prvnímu, sešitovému vydání román Svěží vánek. Nebeský s Markem mezitím vynalézají tzv. Novou poezii, básnické pokračování jejich rozhlasových her. Jde o krátké poetické útvary, improvizované do kazetového magnetofonu, stavějící na porušování větné stavby a deformovaném slohu na hranici rýmované poezie a dadaistické povídky.

O PŮL SEDMÉ POD CHATOU

Robot Jarmila leží na zemi a upír Gustav někde je v hrobě. "Fuj!", křičí děti, které se v noci obracejí z boku na bok a nemohou usnout. Čelíčka se jim potí v děsných snech o upírských humorech.
No ale... není každá noc jako tato. Další noc trvá zcela krátce a po probuzení Jarmila vynesli nahoru. Jarmil nemůže do schodů sám, změněným hlasem říká Jim, aby mu pomohli a chrchlá elektron-ky. A Jarmil Jimovi praví: "Měl jsem dnes strašný sen. Zdálo se mi, že jsem žena a zakousnut byl jsem. Upírem, upírem Gustavem, starostlivým ústavem." A když tak sedí tiše ve svém chlívě, novi-ny do rukou si bere úzkostklivě. Otvíra je a na titulní stránce čte: Loupežné přepadení v bance! A poněvadž je dedektív, nedá si to vymluvit.
Běčí do sazárny, běží, noha ho bolí, bolí ho děsně, kulhá jak třešně, když se rozpučí. V tomhle jarním ovzduší přibíhá do tis-kárny... ééé, do sazárny, a tam mu sazeč Sazinka říká, když se ptá, že článek vysázený na přání jednoho starého tatínka.
A dedektív volá: "Zas jeden sen, který propás jsem! Můžu snad za to, že probouzím se bez nohy a s nohou zas jindy mám ty problé-my?"

Škatula vzpomínek

Zeleným světýlkem blýská se zornice a nadol je podélná silni-ce. A po ní, přes pruh nepřerušované čáry, přejíždí horník Char-lie. Horník se vrací, ne... horník odjíždí ze svého pracoviště, hluboko v zemi působiště. Čeká, že to, co... to zhaslo... to čeká Charlieho! Jednou v životě ho čeká větší štěstí, než by čekal on. V hlavě však stále má tronbón. A v něm- bonbón. A v něm-on sám sedí a je řiditelem dolu. A výtahy jezdí a v nich horníci, jeho nevolníci, neoblíbení kamarádi z šachty, poslouchají ho na slovo a říkají mu starosto. Není mu to příjemné, ale neříká ne, aby si to u nich nepokazil. Ti, co našli azyl, jsou černí. Ti, co ode-šli, jsou bílí.
Jak to udělal hloupý řidič, když jel kolem tohoto putovníka po silnici: Nevšimnul si ho a jen si hleděl svého. No a měsíc svítil a horníkovi na ucho náušnici přiklopil. A s lístkem od že-ny. Žena uhání v autě s řidičem, dalekým to světla budičem.
No ale zpět k Šufanu, jak se horník jmenoval. Šufanu byl hor-ník a jde silnicí. Žena ho minula, jako jeho život mu proplul me-zi prsty. Zůstala jen škatula. Škatula vzpomínek na moře vzpomí-nek... A v ní toť hlemýžď! Pojel jitrnici! A na chobotu objevil zápasnici. Hlemýžď už pojel několik ovoc a to je, proč má tak dobrý chobot.
Pěkný motív z dálky zazněl, to jak horník tiše zaklel: "Uf, to je ta práce hnusná, když tam dole bydlí dusna!"
A jeho žena dál uhání a on tomu už nezabrání. On to neví, ona to ví, všichni jsou už spokojení.
No ale... ne na dlouhou dobu, protože lístek od ženy přečte vrá-na, letící kolem. Zklovne jů a táhne zpět. No a ženě to nedá. V jednom zobáku má lístek, v druhém sýr. No a jak letí, tak jak potká ženu, řekne jí, že vrátit se má. Že si to sic horník nepře-je, ale že by to dobré bylo, kdyby se to podařilo.
A žena váhá. Nechá tam tlusťocha na parku a sama vrátí se k horníku. Horník však ženu nečeká. On už jinou místo ní má. Jme-nuje se Rubrika a má za muže Kubricka.

Dvojice zároveň začíná přispívat do místního tisku a začíná zapouštět kořeny budoucího publicistického "lingvoteroru", spočívající v oscilaci mezi informací a poezií v rámci oficiálního tisku. Literatura dostává i svou novou jednorázovou jevištní podobu: je připraven literární večer Na starém vlku jezdí starý blbec, o něm píše moudrý muž jako nový formát umělecké prezentace. Jsou předneseny výdobytky Nové poezie, přečtena povídka Třetí den, zpívány písně. Na řadu přijdou i staré "hity" jako sborová recitace Jürgen. Speciálně pro tento večer vznikl také její nový klon, báseň John Lennon: The big special problem.
Nastává ovšem první velké dělení. Jiří Nebeský zahajuje milostný vztah a pod uměleckým jménem ZPĚVÁK GROŠÁK natáčí (za technické spolupráce Petra Marka) sólové album Černý kůň. Jeho hudební diletanství a zároveň přirozená schopnost vytvářet chytlavé songy spolu s velmi vysokou úrovní textů daly vzniknout skutečně osobitému LP. K němu Nebeský záhy přidá i knihu "rozhovorů se zpěvákem" pod názvem Bílá slípka a klipový film Žbubíbup. Hra na "umělecké kruhy" vrcholí. Natočí také sólový krátký film Osudí, parodii "uchazečských" filmů. Na GROŠÁKOVĚ albu najdeme především neortodoxní, až drásavé hlukové plochy, hrané většinou na klasické rockové nástroje, však zcela neotřelým způsobem. Všechny skladby jsou výsledkem studiových improvizací, texty jsou zčásti napsány, zčásti vymýšleny během nahrávání. Jednu skladbu na album dodal Petr Marek.
Ten se po Nebeském ihned opičí, dává si sólovou přezdívku KRÁLÍČEK (nic moc originální odvozenina GROŠÁKA) a brzy je na světě eponymní album. Deskou nás provází symbolická postava zvířecího muzikanta, který na nás "bude čekat každé léto" a jehož nabídka slušného života "stále platí". Dala by se jednoduše vystopovat paralela s křesťanskou symbolikou příchodu Krále. Náš muzikant je ovšem jen takový menší "Králíček", praktická všední aplikace nadějné věrouky. (Na ostatních albech již nebude stanovisko tak jasně vytýčeno, spíš se bude zpívat o střídavých vítězstvích dobrého i zlého, přičemž bude autor stranit jakési naplněné symbióze: "zlé věci mám rád / jsou dobrý základ pro dobré"). Album je rozděleno na dvě části. První z nich, takzvaná ŘÍŠE HLUPÉHO, je logickým pokračováním práce s Nebeským v undergroundovém duu: je "pomstou hudbě i slovu". Textové i muzikální schválnosti, záměrně "hloupá" aranžmá, schválně rozladěné nástroje a nedomrlý zpěv (který se posléze stane jednou z hlavních KRÁLÍČKOVÝCH deviz) - čisté dada. Druhá strana, ŘÍŠE MOUDRÉHO, ovšem již prozrazuje touhu sólisty předvést, že zároveň "i něco umí". Proto se na ní objevuje několik standardních rockových nahrávek (které budou později tvořit druhou, bonusovou stranu kazetové verze alba Totalita, neboť po rozebrání malého nákladu prvního LP nikdy nebyla vydána jeho reedice).
DOKTOR A DEMENT se ovšem znovu objevují na scéně: Vrhají se do práce na propracované studivé nahrávce, která vznikala během celého následujícího roku. A tak jak práce na ní probíhaly nesoustředěně a roztěkaně, takový je i výsledek: na jedné straně rozmanitost (stylová, zvuková, výrazová), na druhé ale roztříštěnost a nesoudrha. Album Erotik obsahuje 12 písní, z nichž každá je na desce pouze sama za sebe.
Novým impulsem k nahrávání je v září 1994 nápad Marka a Nebeského, typická "schválnost", natočit za večer (!) šedesátiminutovou kazetu s hudbou, tu ještě tentýž den v jediném exempláři pohodit v rodném městě na ulici a nikdy se s ní již nesetkat. Kazeta tedy byla skutečně natočena. Inspirace byla tentokrát mimořádně silná a tak vzniklo 18 skutečně hitových skladeb, zahraných pouze s kytarou (Nebeský v některých navíc hraje na unarské píšťaly). A zároveň vzniklo dilema: zahodit nebo ponechat? Marek s Nebeským neměli dost silné nervy na to, aby svůj plán na zbavení se nahrávky dotáhli do konce a nutno dodat, že pro hudební historii to bylo dobře.
Vychází tedy nové oficiální LP dvojice, pojmenované Mečoun (podle Nebeského stylu zpěvu). Je na něm cítit intenzita, s jakou vzniklo a vlastně technicky zatím nejhorší nahrávka, co se týče kvality zvuku (podle původního záměru se totiž skutečně nahrávalo na velmi mizerný materiál), má díky své nedokonalosti silnou autenticitu. V této chvíli ale DOKTOR A DEMENT opět opouštějí hudební svět a jejich odmlčení potrvá tentokrát celé dva roky.
Zvláštním projektem prázdnin 1994 je nahrávání nového alba UNARCLUBU, při kterém se vlastně sešla dvojice bývalých THE SCALDERS (mimo Studio síně THE SCALDERS) - Jiří Nezhyba a Petr Marek - a vpodstatě nezvykle začala "skládat". Kořen to má přibližně o čtvrt roku dříve, kdy se hudební těleso UNARCLUB rozhodlo vystoupit na novém místním festivalu Rockové hranice, pořádaném bývalým baskytaristou heavymetalového CITRONU Václavem Vlasákem, který pro zařazení do programu žádal třípísňové demo. Ve spontánním návalu inspirace a nutnosti nahrála tehdy dvojice tři zcela nové songy technikou, vyvinutou sólisty KRÁLÍČKEM a GROŠÁKEM, spočívající v kombinaci tří zvukových stop kvalitního videorekordéru. Vznikly skladby Bucheň, Smrti zpěv (s textem Nebeského básně, publikované v časopise Inferno) a pohádková ukolébavka s recitací Renaty Vinklerové. Kapela vystoupila obohacena o baskytaru Zdeňka Eliáše a tanec a vokály Jiřího Nebeského.
O tři měsíce později tedy Marek s Nezhybou navázali a složili album Čertíčci, které zatím snad nejvíce ční z unarské tvorby podivným směrem. Je směsicí snahy o hudební novátorství, plagiátů stylu české rockové alternativy, humoru a muzikantské nedomrlosti. Zvláštní kapitolou jsou silně nouzové texty. Tu je nutno zmínit důležitý fakt: pokud nepočítáme parodickou kvalitu písňových textů různých hudebních uskupení UNARCLUBU, ať jsou to THE SCALDERS, DOKTOR A DEMENT či sólista KRÁLÍČEK, tak bezmála až do let 1995 resp. 1997, kdy KRÁLÍČEK natáčí alba VESELÁ KOPA resp. LÁSKA, vlastně v UNARCLUBU nenajdeme svébytný básňo-písňový celek s vyhraněným stylem a jasnou výpovědní hodnotou (jemnou výjimkou jsou momenty GROŠÁKOVA Černého koně) . Texty alba ČERTÍČCI - snad mimo poměrně solidní text písně HUMORISTA - jsou toho nejlepším důkazem.


1994-1995

Páté výročí oslavil UNARCLUB, kromě tradiční slavnostní schůze U Mejdla, megalomanskou akcí - týdenní výstavou Fantomas, kde svá výtvarná díla prezentovali Jiří Nebeský (kresby, linoryty, xerografie) a Hynek Polák (fotografické portréty), ovšem celý UNARCLUB se staral o každodenní kulturní program. Hudební podklad k celé akci složil opět Petr Marek, tedy již jako KRÁLÍČEK. "Doprovodné akce" se konaly několikrát denně. Patřily mezi ně projekce unarských filmů a vystoupení různých jevištních "přeskupení". Těmi nejnovějšími byly: akustické duo DOBŘÍ MUZIKANTI (Nebeský, Polák), stavějících na voicebandových postupech, obohacených a "air - guitarovou" zvukovou estetiku (ono klasické "hraní na hubu"), a také trio STRUGAČTÍ jako parodie "alternativní" kapely v obsazení bicí (Nezhyba), housle (Marek) a "svahilský" zpěv s jediným povoleným srozumitelným textovým výrazem "vtipný" (Nebeský). Vrcholem megaprojektu výstavy Fantomas byl závěrečný večer Rocháto, jakási uvolněnější verze literárního večera Na starém vlku..., využívající v komorní podobě také prvků estrády ve stylu Velké vánoční show. UNARCLUB víceméně improvizovaně, podle momentální nálady, uváděl nejrůznější jevištní čísla, převládaly písně a autorská čtení. Pro nový mystifikační fenomén, důležitý pro další vývoj UNARCLUBU (mající ovšem kořeny už v dobách hry ABULADZE), a pojmenovaný Markem výrazem "postpopularita", je zajímavá mediální reflexe právě tohoto večera: Jiří Nebeský pod falešným jménem uveřejnil v jednom ze dvou místních periodik recenzi, v níž zcela lživě pohanil akci a navymýšlel si nejrůznější opravdu nejapná čísla, která údajně UNARCLUB na ROCHÁTU předváděl. Napsal také, že akce (která přerostla v úspěšnou čtyřhodinovou seanci) s rozpaky skončila po necelé hodině a otrávení diváci raději odešli. O to kurioznější bylo, když v jiném místním týdeníku vyšel nadšený článek "skutečného" recenzenta. Fenomén "postpopularity" získává tedy - z vnějšku nepozorován - na síle.
Petr Marek na podzim natáčí svůj nový autorský film. Jedná se o existenciální absurdní sci-fi Jeden z těch šťastných (stále ještě půjčenou videokamerou). Pokus o závažné téma dopadl podobně podivně jako album Čertíči. Proto dodnes nebyl film, který ovšem jisté nové kvality má, oficiálně nikdy uveden.
Přichází Totalita, první průlomové album MUZIKANTA KRÁLÍČKA. Jeho komerční úspěch se dá přisoudit hutnému zvuku a různorodosti jednotlivých skladeb, ale i účinné reklamě. Objevuje se první velký hit: Záchodem prochází zpěv a hned za ním Hhnátový dům a Totalita.
Nebeský (po redaktorským pseudonymem GROŠÁK) s Markem (vždy pod zkratkou -chuť-) pravidelně přispívají do kulturní rubriky týdeníku Hranické noviny a začínají plně rozvíjet koncept tiskového "lingvoteroru", který spočívá v aktivním napadání a boření klasického publicistického stylu, od nenápadných forem (významové a slohové přesmyčky v Markových popiscích programu místního kina) až po vyloženě avantgardní texty. Nebeský začíná vydávat vlastní literární revui Maštal - Grošákovy chytré noviny, avizovanou v Opavě (místě jeho studia) jako "opavskou", v "rodných" Hranicích jako "hranickou". Objevují se v ní příspěvky Nebeského a Kateřiny Malenovské (povídky, poezie, literární recenze), některá díla UNARCLUBU (Třetí den, U babičky), Markovy parodické básně z nevydané sbírky Humorfén a texty KRÁLÍČKA či dětský sci-fi román Robinson na Měsíci, texty DOKTORA A DEMENTA, Nová poezie či krátké imprese (Hynek Polák alias PECIVÁL).
Nebeský rozjíždí projekt Kamuflon, navazující na někdejší almanach mladých hranických básníků Klofáč. V celkem deseti sešitech vydá do roku 1999?? 10 sbírek začínajícíh básníků z Hranic a okolí. Hlavním měřítkem mu není kvalita, čistě existence.
UNARCLUB opět vystupuje na druhém ročníku festivalu Rockové Hranice, tentokrát ve třech formacích: UNARCLUB (repertoár z alba Čertíčci), KRÁLÍČEK A HUDEBNÍ SKUPINA a GROŠÁK A STRUGAČTÍ. KRÁLÍČEK přizval stálého hosta UNARCLUBU, baskytaristu Zdeňka Eliáše, a Pavla Nepalu, kytaristu bývalých BASTARD, aby mu dělali background k jeho parodické roli "lídra" skupiny. V rámci image vystoupil v koženém obleku, v tmavých rockerských brýlích a s alobalovýma králičíma ušima a bobečkem. GROŠÁK za pomoci Nezhyby a Marka (oba bicí) zase oživil projekt STRUGAČTÍ. Se skupinou UNARCLUB vystoupil další stálý host, výkonný umělec UNARCLUBU Pavel Martínek (folkový partner Marka a Nezhyby, herec menších rolí v unarských filmech - mrtvola z Bajesty Gumbriny), který si na Čertíčcích zazpíval píseň Humorista.
Vychází KRÁLÍČKOVA třetí deska, Je výrazně rocková a všechny texty jsou v němčině. Její celý název zní Absurdität - Das deutsche Album a jde o první zvukově i atmosféricky zcela kompaktní album MUZIKANTA KRÁLÍČKA. V přetlaku kolem této LP vzniklo bokem mnoho další hudby, což mělo za důsledek brzké vydání kazety rarit Inteligent, obsahující navíc zvukový doprovod k připravované taneční show GROŠÁKA, k jejíž realizaci ovšem nedošlo.
Na jaře 1995 Petr Marek kupuje novou videokameru, což bude pro příští léta velmi důležitý odraz. Záhy začínají práce na novém filmu UNARCLUBU. Naslepo vyjíždějí Marek, Nezhyba a Nebeský natáčet v jarní polodeštivé atmosféře na různá místa v okolí nejrůznější obrazy.
Je vymyšlen příběh mladého zloděje a jeho kamarádů z alternativní kultury. K tomu sportovně - detektivní zápletka, mnoho gagů a podivně existenciální závěr. Na počátku léta začne natáčení napsaných scén, z nějž po dvou dnech sejde. Později ze všech těchto fragmentů vznikne film My Life Opodál.
Prvním dokončeným opusem je krátká surrealistická hříčka Podmpisua, kterou natočili Nebeský a Marek během letního odpoledne, podle Jiřího Nezhyby „krátká sondáž do života člověka stíhaného neschopností.“ Skutečné kinematografické dílo vznikne ovšem v průběhu prázdnin a dostane název 240 minut v Solingenu.
Jeho geneze je opět typická: dílo vzniká "na objednávku" k blížícímu se výročí založení kulturního sdružení. Rovnou je také stanovena jeho budoucí metráž: čtyři hodiny. Práce na něm začne okamžitě ve chvíli zrození nápadu, v bytě Markových. Začíná se odvíjet zajímavě unylý příběh mladých divadelních amatérů, kteří se rozhodnou nastudovat jednu z her Divadla Járy Cimrmana. Natáčení probíhá v několika celodenních a celonočních improvizovaných sessions. Nový umělecký požadavek zní: "vysušený humor". Podstatou významu tohoto termínu je snaha o "pomstu komedii", tedy zničení každého gagu v zárodku nebo naopak jeho naprostým přeexponováním. Je sestříhána také "komerční verze" pod názvem 90 MINUT V SOLINGENU ANEB THE BEST OF 240 MINUT V SOLINGENU a uvedena v hranickém Kině Svět.
Jiří Nezhyba (Projev 1995): „ Unarclub totiž uchvátily skvělé možnosti nové kamery: funkce GAINx4 dodává jinak příliš realistickému videoobrazu novou dimenzi struktury barev a pohybu a kvalitu tedy skoro filmovou. Od tohoto objevu byl jen krůček k samotnému započezí natáčení. Bez scénáře, bez příprav, bez technického štábu, ale hlavně z nadšení, náhod a improvizace po čtyři dny postupně krystalizovalo long-play dílko, které dostalo název 240 minut v Solingenu. Stejný počet dní jako natáčení, tedy čtyři, pak zabral filmový a zvukový střih, proces, teprve při němž film opravdu vznikl. Brzy se přiszoupilo k dalšímu sestřihu, a to komerčně diváckému. Čtyřhodinový opus byl zkrácen více než o polovinu, a tzv. ochuzený film dostal příznačný název 90 minut v Solingenu aneb The Best Of 240 minut v Solingenu.
Žánr komedie zůstává zachován, humor i způsob vyprávění se ale zjednodušil, zároveň je znatelný odklon od psychologizujícím k prvkům pohádkovým, s nimiž se v duchu nejlepších tradic pracuje jako s možnou realitou. Základní zápletka je podobně jako u Bajesty Gumbriny poměrně nesložitá, až banální, ovšem děj se nad možnou jednoduchost povznáší. Tři hlavní hrdinové se nezaviněně dostávají do nenápadně věčného bludného kruhu bez možnosti úniku z chapadel osudu, kerý si s nimi zahrává naprosto libovolně, nelogicky a s jistou dávkou ironické naděje. Vedle obrazové a zvukové stopy jsou nesporným kladem filmu i slušné herecké výkony.“
Marek natáčí videoklipy k některým skladbám KRÁLÍČKA.
V Hranicích je otevřen rockový klub Hudební klub, jehož majitelem je Václav Vlasák. UNARCLUB se začíná objevovat "ve společnosti".
Nadále samozřejmě funguje DEKADENTNÍ DIVADLO BERUŠKA. Obvyklou štací je valašskomeziřičské Setkání, kde v roce 1995 zahrálo další přelomový kus. Vystoupení mělo název "Poezie" a dva herci (Nebeský a Marek) improvizovali čtyřicetiminutovou hru ve verších. Od té doby patří rýmované pasáže k neodmyslitelným atributům beruškovského hraní. V tomto roce také začínají praktikovat dramaturgicky výhodnou formu představení, v nichž diváci uvidí vždy dvě zcela různé improvizace, oddělené přestávkou. Ve Šrámkově Písku příštího roku chlapci předvedou hudebně - tanečně - recitační pásmo "Nenahraditelný tovar", které opět posunuje jejich poetiku o kus dál.
Jako by členům souboru těsná košile BERUŠKY nestačila, objevují se náznaky různých koncepcí: P. Marek například vystupuje na čelákovické přehlídce divadla jednoho herce jako CHYTRÝ MUŽ s monologickou improvizovanou obdobou BERUŠKY.
Z rozhovoru pro HRANICKÝ TÝDEN:
- Moje představení bylo stejně jako u BERUŠKY absolutní improvizací z nulového bodu. To znamená: žádná příprava, žádný text, jen tvrdá dřina na jevišti. Podal jsem standardní výkon podle měřítek DDB: kvalitní průměr. - Je lepší hrát s BERUŠKOU nebo sám? - S Berunou. Je to napínavější."
-kut-: "Na jevišti jsme 27. 5. Chytrého muže zastihli rozjímat o komercionalizaci umění. Na toto téma rozvinul gejzír přemetů slova a doslova i přemetů těla a jiných předmětů. Ve své hře se dotkl několika citlivých témat, hraničících s politickým i estetickým tenkým ledem."
Zůstává ovšem u jediného vystoupení a divadlo "Chytrý muž" zaniká. Nastává obnova. BERUŠKA oficiálně přestává používat slovo "Dekadentní" ve svém názvu a vystupuje jako "DIVADLO BERUŠKA". K původnímu názvu se ale o tři roky později opět vrátí.


1995 - 1996

Šesté výročí založení UNARCLUBU je oslaveno premiérou čtyřhodinové komedie. Petr Marek začíná záhy natáčet autorský film Moje milé děti! Je to "dílko", v němž se pokusil vyjádřit prostředky tzv. "folkového filmu" (Markův termín) napětí mezi "relativitou milostných vztahů" a ideálem "svobodného života". Film se stal maximálně populárním a posbíral mnoho cen na amatérských festivalech - byl to také první film z produkce UNARCLUBU, který kdy byl na takovou soutěž vyslán. Na druhou stranu se jedná také o zvlásštní úhyb směrem ke kinematografickému "uměleckému popu", který se už nebude opakovat. Brzy vzniká dokument Karel Čapek: Matka o Markově matce a několik dalších klipů MUZIKANTA KRÁLÍČKA.
Ten nadále natáčí domácí alba. Definitivně přelomovou nahrávkou je jeho Veselá kopa, vydaná v zimě 1996. Bezmála všechny skladby na ní se staly kultovními hity a je to také LP, která má zatím největší zastoupení na pozdějším výběru The best of Králíček. Zároveň zde vrcholí KRÁLÍČKOVY textové experimenty. Píseň sama v sobě buduje vlastní metafory, které rovnou nabourává a nahrazuje novými.
O vánocích 1996 začíná Marek s Nebeského pomocí natáčet po Bajestě Gumbrině další významný film, který dostane název Film Petra. Ten vznikne technikou střihu přímo v kameře a je autorem označován jako "montážní klauniáda o ztrátě a hledání víry". Jedná se o jedno z mála (filmových) děl UNARCLUBU, vyznačující se skutečnou nosnou původností.
To už si produkce UNARFILMU začínají všímat kruhy mladých pražských filmových teoretiků a v tamním Experimentálním prostoru ROXY proběhne čtyřdenní retrospektiva pod názvem Skvosty mentálně nezávislého filmu. Avizovány jsou snímky Bajesta Gumbrina, Film Petra, 90 minut v Solingenu a také zatím nedokončený (!) My Life Opodál. Ten je tou dobou konstruován autorskou dvojicí Marek - Nebeský z již natočeného materiálu. Neboť Nebeského (zároveň zmítaného první větší milostnou partnerskou krizí) štvě, že smetana úspěchu filmů UNARFILMU patří režiséru Markovi, je v titulcích My Life Opodálu uvedena režijní dvojice. Příběh dvou přátel - bratrů, do jejichž života zasáhne metaforický Čas, je vyprávěn výsostně ironickou formou "pomsty obrazu", která spočívá v komplexní reinterpretaci natočeného materiálu. Každý záběr je znovu podrobován místy až dětinské analýze a příběh je konstruován ne na základě původní záměrovosti, ale s výhradním ohledem na aktuální výpovědní potenci materiálu, která je využívána jak dějotvorně, tak metaforicky. Poťouchlý charakter metody doplnil navíc způsob ozvučení, neboť veškerý dabing byl obstarán pouze Markem a Nebeským, kteří jen měnili hlasy, navíc záměrně zcela bez ohledu na synchronizaci s obrazem. Stává se tak běžným, že postavy promlouvají se zavřenými ústy. Film je stylově velmi sevřený a řadí se k tomu nejlepšímu, co UNARCLUB vyprodukoval.
My Life Opodál zaujme dokumentaristu Jana Gogolu ml., který o filmové tvorbě UNARCLUBU natočí krátký příspěvek do televizního magazínu Salon český, a také literáta Jaromíra F. Typlta, jehož stať o UNARFILMU a Petru Markovi vyjde pod názvem Jeho svět, úplně v kulturní revui Kavárna A.F.F.A. v tomto znění:
Zkoumavý, poněkud pokřivený a sjetý pohled. Vryje se do paměti. Tvář Petra Marka si ostatně nebude marné pamatovat. Bezmála každý její rys teď už důvěrně znají návštěvníci filmových večerů v pražském klubu Roxy, kde "společnost" Unarfilm během března a dubna 1996 uvedla to nejdůležitější, co Petr Marek, dvaadvacetiletý student filmové vědy na pražské filosofické fakultě, do té doby natočil.
Středometrážní až celovečerní snímky BAJESTA GUMBRINA (1993), 90 MINUT V SOLINGENU (1995), FILM PETRA (1996), MY LIFE OPODÁL (1996), dokument KTERÉ SVÉ (1994) a krátký film MOJE MILÉ DĚTI (1995). Včetně klipů, na kterých zpívá své vlastní písně pod značkou Muzikant Králíček.
Ne, opravdu se po shlédnutí toho všeho nedá tahle tvář jen tak vytěsnit z paměti, proměnila se v rozpoznanou tvář dávného přítele, proslavenou tvář hvězdy, demaskovanou tvář zlosyna.
Úvodních deset minut FILMU PETRA sestává výlučně jen z blízkých záběrů Markovy hlavy, je to soukromý rozhovor, povídání o ničem zvlášť důležitém, vlastně nuda, ale divák to sleduje málem s napětím, protože se tu nepozorovaně stal důvěrníkem a každý pohled, každé slovo najednou patří jemu osobně.
Petr Marek, znáte se spolu. Znáte už jeho byt, jeho rodiště v Hranicích na Moravě, jeho matku, přátele, sousedy... To ale nemá znamenat, že ty filmy jsou nějaký otravný deník. Naopak, jsou to čiré smyšlenky, fantasmagorie, řádně vyšinuté historky, jenom byly, aby to mlátilo do očí, natočeny v mazlavém dokumentárním stylu rodinného videa. Původně východisko z nouze, možnost přece jen nějak filmovat, najednou to však začalo vyjevovat svůj netušený půvab. Už do BAJESTY GUMBRINY Marek zařadil několik sekvencí, které jsou na pokraji takových těch vzpomínkových kazet z loňské dovolené a z oslavy narozenin: dorostenec se hrne do mořských vln, nějaká kapela vyhrává za letní noci rekreantům, a celé drama navíc vrcholí na parketu během opravdového maturitního plesu. Petr Marek prostě vzal ono "škaredé home video" plně za své, i s tou neostrostí, rozmazaností a zploštělostí obrazu, i s nápadnou bezvýrazností záběrů, jaká je obvyklá u amatérských snímků. Se vším, co tahle technika nabízí: do 90 MINUT V SOLINGENU, kde ztotožnění s videem zřejmě dosáhlo jisté krajnosti, včlenil zpětné převíjení filmu, jinde se děj najednou zarazí stopnutým výjevem, v BAJESTĚ GUMBRINĚ třeba opáleným staříkem na prosluněné pláži, který přibližně minutu drží film v jakési až mystické nepohnutosti.
Je to trvání, co na sebe ve tvorbě Petra Marka především upozorňuje. To nejdůležitější nedělá střih, třebaže je využíván hojně a poměrně překvapivě, ale trvání těch filmů, jejich úplný průběh se vším všudy. U videa, které se dá kdykoli zrychlit, přetočit, vypnout, to snad může znít paradoxně, ale zákonitě to vychází ze zvolené pseudodokumentární stylizace. Když si soukromé záběry pouští někdo nezúčastněný, většinou umírá nudou, nemůže se dočkat konce a přetáčí. Ale někdy, jestliže se film nechá volně běžet, se náhle cosi propojí, naskočí tajemná souvislost, rozběhne se strhující ponorný děj. Je potom nutné projít celý dokument a co nejpozorněji sledovat každou třeba i nadbytečnou odbočku, aby nic významného neuniklo. Kdekoli může být stopa, a kdyby nebyla, sám ji tam zanecháš.
Právě takhle sleduje výpovědi svého pacienta zvrácený psychiatr Dusifoj ve snímku BAJESTA GUMBRINA. Zaujatě zkoumá každou představu, každou větu. A nejinak se hlavní hrdina ve FILMU PETRA noří do projekce záhadného, zdánlivě úplně zmatečného filmu, který našel na procházce. "Pořád jsem přemýšlel, kdo mě a kudy vede, a proč, ale předpokládal jsem, že to všechno má nějaký smysl." Nic se nesmí jen tak pominout, přeskočit, ani když je to tak okázale hluché a nastavované, jako tlachání dvou kámošů v 90 MINUTÁCH V SOLINGENU. To, co v tom trvá, je záznam, který za chvíli může získat nenahraditelnou cenu. Trvá v tom čas diváka, který se ukvapeně snaží poskládat z toho něco dohromady, i čas herců, kteří prodlívají před kamerou a sami tak úplně netuší, co by měli říkat.
Znovu úvod FILMU PETRA: Petr Marek sedí v záběru a dlouze hledá slova, snaží se popsat chování nějakého známého, příhodu z vlaku, upřesnit, co řekl před chvílí, a mezitím pojídá dort a poslouchá něco ze sluchátek. Jeho hlas bude za chvíli mimo obraz komentovat vlastní příběh filmu. Může to vypnout, kdo má za to, že to snad bude napínavější a míň osobní.
Místy je to křeč a naivita a postavy nejsou bez topornosti, místy je to naopak přesná, až jasnozřivá vize a herci už nemůžou být přesvědčivější, celek ovšem pokaždé překvapuje svou jistotou. Přestože se děj odvíjí volně, jaksi nezáměrně, lehce jako legrácka, to, co nakonec vychází najevo, má nelíčenou hrůznost a tragiku. "Naše přátelství, náš společný život, a potom - jeho konec...," říká posmutnělý hlas. Přátelství, to je ústřední Markovo téma, jeho filmy vyrostly z osudového setkání s Jiřím Y. H. Nezhybou (který je bubeník) a Jiřím J. K. Nebeským (který je básník). Právě mezi nimi TO probíhá. Inspirace. Hra. Od společného Dekadentního divadla Beruška až k Unarfilmu a "třem pokusům o vraždu" (FILM PETRA).
Petr Marek, který sám sebe většinou obsazuje do destruktivních rolí, jako by každým ze svých filmů onen neuvěřitelný přátelský svazek ohrožoval, vystavoval ho krizi. V BAJESTĚ GUMBRINĚ hraje psychiatra, co halucinogenními léky chladně ničí duševně poškozeného mladíka Kowalského (Nezhyba). Ve FILMU PETRA musí odčinit svou vinu a smířit se s přítelem, jehož třikrát ohrozil na životě (Nebeský). 90 MINUT V SOLINGENU nechává všechny tři, sotva se sešli k nastudování divadelní hry, uvíznout v záhadné časové smyčce, takže se všechno jejich snažení mění v bludný kruh. Jistou tématickou vyjímkou je miniatura MOJE MILÉ DĚTI, přesto i v ní se objeví aspoň rozmarný odkaz: Jiří J. K. Nebeský si jen tak postává u podrostlých stromků, usmívá se, vlastně tu nemá vůbec žádnou roli, ale každý nový příchozí se s ním musí seznámit: "To je náš kamarád."
Filmem s nejmrazivější vizí, nejčistším a nejpromyšlenějším, je MY LIFE OPODÁL. Jeho děj vyúsťuje až do zásvětí, teskného a deštivého, kde zkřehlý Jiří Y. H. Nezhyba bloumá po břehu jezera a učí se na trubku. Mezi dva bratry, Lola (Nebeský) a Manyho (Nezhyba), totiž vstoupil Čas - Zvonimír Konečný (Marek), číselník, zlomyslný běsík "prchající jako rtuť". Lehce se pohupuje, sestupuje ze schodů s počítačovým monitorem na hlavě a co vnáší, je jen zkáza a rozklad. Příznačné je už jeho incognito, neboť se vydává za dokumentaristu. Smrt je vynulování číselníku, když se bratr Lol snaží dohonit ujíždějící auto a nestíhá. Na onom světě chce pak zmírnit svůj stesk a přivolá si bratra Manyho, leč stesk se tím jen zdvojnásobí. Zatímco zešílení Lolovy dívky Majky (K. Malenovská) působí trošku jako parodie na Viktorku u splavu, aniž by to ovšem při lehce výsměšném pojetí celého mileneckého vztahu mohlo vzít jiný konec, osud obou bratrů je plný bezměrného smutku. MY LIFE OPODÁL jako bolestná vzpomínka. Za spoluautorství Jiřího J. K. Nebeského natočil Petr Marek film ve svém vyznění tak naléhavý a ryzí, že pro něj sotva najdeš srovnání i vně video-undergroundu, v celé té dnešní nezaplatitelné české kinematografii.
Spořádává dort, snaží se upřesnit, co řekl před chvílí, noří se do projekce svého zdánlivě úplně zmatečného filmu, pokouší se popsat příhodu z vlaku, zaujatě zkoumá každou představu, dlouze hledá slova: jeho hlas zrovna zaznívá mimo obraz. Marek na počátku jen volně glosoval záběry, jak k tomu přirozeně vedla stylizace do dokumentů z rodinného archívu. Občas pak pronesl žvást a vyhrknul smíchy, nebo si krátce pohovořil s tím, kdo se právě motal na obrazovce, sem tam nějakou větou zasáhl do děje. A tak se Markovy filmy ve své stavbě začaly čím dál zřetelněji přizpůsobovat jeho jakoby váhavému, zamyšlenému přednesu, prostoupily jimi zámlky i překvapivá slovní spojení, kouzlo těch tak nezvykle zauzlovaných vět. Zvlášť ve FILMU PETRA svět na obraze dokonale přejal režisérovu výslovnost i osobitost jeho slovosledu, "celý svět úplně".
Dospělo to až k tomu, že se MOJE MILÉ DĚTI a MY LIFE OPODÁL zbavily reálných dialogů. Herci jsou "přemlouváni", říkají to, co se jim zpětně vložilo do úst pozměněným hlasem režiséra nebo jeho kolegů. Má to mnohdy, především u ženských rolí, dost groteskní účinek. Pole experimentů, které se tím otevírá, je ovšem daleko širší. Promluvy se osamostatňují od postav, jež naopak jsou o svou samostatnost kráceny, a zatímco hlavní děj probíhá v pásmu komentáře, obraz se zpochybňuje přímo před očima.
V záběru se, dejme tomu, objeví postava zabraná sama do sebe, každý v ní rozezná Petra Marka, a hlas Petra Marka prohodí třeba: "Prý se znáte." Nebo: "Kam se poděl?" Ale ukáže se, nejpozději až doběhne kazeta a obrazovka se slepě rozzrní, že to vůbec neřekl jen tak.

(okolo 13. srpna 1996)

Brzy po dopsání úvahy o Markových filmech se mi zdál dlouhý a jakoby nicneříkající sen. Pospíchal jsem na autobus domů a byl jsem dost roztěkaný, Petr Marek zase nebyl zrovna sdílný. Ne že by byl mlčel, ale podstatné věci prostě říkal jenom na okraj.
A přece jsme spolu v průletu pražskými ulicemi vedli jakýsi rozhovor, já se z Petra pořád snažil něco vytáhnout a jeho to kupodivu nijak zvlášť nepopuzovalo, doprovodil mě až k odjezdovému stání a dokonce se mnou i nastoupil. Místo autobusu jel toho dne nevelký červený autokar. Něco na způsob těch vozů, jakými se dopravují herci na natáčení. Bylo to zvláštní.
Seděli jsme vedle sebe a ačkoli se hovor ani tady moc nedařil, občas už přece jen něco padlo. Pak jsme dojeli do nějakého města, kde měl spoj přestávku, zašli jsme tedy do nějakého baru a mezi řečí z Petra zčistajasna vylezlo, že mu budou vydávat knihu, "nějaké zápisníky a tak". Vymámil jsem z něj adresu nakladatelství, abych si knihu mohl objednat, a hned jsem ji viděl před očima - veliká, světlá, na obálce nic než víc řádky drobného písma.
Zapomněli jsme hlídat čas. Najednou bylo příliš pozdě, hnali jsme se zpátky k autobusovému nádraží a už zdálky bylo vidět, že řidič startuje. Na poslední chvíli se nám ho podařilo stopnout a nastoupit. Vevnitř bylo nelidsky plno. Petr Marek se mi v tom zmatku nějak ztratil, myslel jsem, že už sedí na našich sedadlech, ale když jsem se k nim dral, zastoupila mi cestu nějaká holčička. Strhla řev, valila na mě oči a vřískala, jako bych ji chtěl roztrhat. A za ní, viděl jsem, byla naše místa už obsazená někým jiným. Petr nikde. Kam se poděl?

Na "zakázku" J. Typltovi natočí brzy P. Marek krátký film Dříve, než... jako obrazové intermezzo k autorskému čtení Typltovy divadelní hry Dříve než vzápětí. Film je později zařazen Michalem Bregantem do kolekce českých avantgardních filmů, prezentované v zahraničí. Také je ovšem dalším netypickým šlahounem tvroby UNARFILMU, který nikam nepokračuje. Hlavní roli v něm vytvoří výtvarnice Magdalena Hrubá, známá již z filmu Moje milé děti!.
Jiří Nebeský (Projev 1997): „Dříve než má zajímavost jako další dílo inspirované Časem. Co je konečně filmu vlastnější než uvažování o Čase, když jedině filmové médium umožňuje pohyb v jeho rámci? Tak i zde, kde vše běží v technickém slova smyslu pozpátku. Jediné, co tomuto proudu odolává je láska - milenci se líbali a rozloučili, odcházejí čelem k sobě, neustále obráceni k minulé (v reálu ovšem budoucí) schůzce. Nápad ne nezajímavý, ale pořád jen ve tvaru nápadu, jakéhosi filmového náčrtku.“
Nyní několik výňatků z článku Michala Breganta O hranici divných filmů, který vyšel ve sborníku HRANICE (VE) FILMU:
„A pokud jde v tomto případě o (alchymické) kulturní stigma, můžeme říct, že ta nebohá slepice (což samo o sobě je zvíře zajisté velmi magické), která ve filmu běhá pozpátku, je vlastně uroboros, had, který požírá svůj vlastní ocas, a symbolizuje tak kosmickou jednotu.“ …“Podívejme se ještě na půlhodinový film Petra Marka VŠECHNO NA MARS. (Podobně jako v případě ADAMA KADMONA, i zde připouštím, že autor by se mohl zděsit, co všechno v jeho díle nalézám, anebo se docela dobře bavit. S jeho filmem to už ale je tak, jako s každým jiným tvůrčím skutkem: jakmile překročí své privátní hranice, otevírá se, a tím, jak široké je jeho interpretační pole, ukazuje nakonec míru své svobody.) Ve filmu VŠECHNO NA MRAS je rozložena tradiční dialogická narativní vazba otázka – odpověď,. Film je jako labyrint útržků, fragmentů řeči a slov, úlomků a obrazů. Vznik filmu je neustále aktualizován, slyšíme například záznam, jak autoři psali scénář, dovídáme se příběh bezvýznamného setkání „hrdiny“ s matkou jeho kamaráda, a ona scénka se tu při tom latentně odehrává a zároveň jako by se zkoušelo, jak ji do filmu napsat. Tato syntagmatická hra odhaluje ontologii vyprávění a jeho hloubku.
(…)
Technická charakteristika obrazu u Markových filmů tvoří jejich velmi podstatný rozměr. Na první pohled je to prostě nekvalitní, přímo škaredý obraz, jak jej známe z neprofesionálního videa. Marek však pracuje s videem důsledně lehkovážně, z čehož pyne osobitý humor, v němž se navzájem jako v zrcadlovém bludišti odráží neškolená intonace jeho hlasu, pomalost a opakování (zdánlivě) dějotvorných motivů, hudba a šum větru, sluneční svit a lampa v obývacím pokoji. Univerzálnost, takřka kosmická jednota, která tu bezděky vzniká, není výpovědí o tomto světě, není ani jeho obrazem, ale je záznamem i tvorbou jeho pohybu. To je snad nejcennější, čeho může film dosáhnout – a vždy jen se svobodou ve vlastní individualitě. ”
(…)
Vezměme například charakter promluvy ve filmech Petra Marka a podívejme se, jak se zvukové vrstvy vztahují k vrstvám obrazovým. Dialog někdy připomíná spíš ohavný voice-over dubbing (MY LIFE OPODÁL), ale pak zjistíme, že promluvy přicházející tu nemotivovaně, tu simultánně, jsou hlasy zároveň cizí i důvěrně známé (totiž neškolené). Vzdálenost mezi obrazem a zvukem tak může nabývat zvláštní emocionální sílu. Tím, že nejsou primárně vázány obrazem – tj. záměrně se vzdalují od obvyklé sunchroničnosti, tím vztah mezi obrazovým a akustickým sdělením tematizují a činí jej součástí narace. Filmové obrazy jsou právě tak fragmentární jako řeč postav. Jsou to pouhé úlomky času a prostoru, posuny, které jen zdůrazňují diskontinuitu narace a filmu samého.“
Jiří Nebeský se kriticky vyjádřil k „sólové“ Markově tvorbě ve svém projevu: „Na jaře 1997 vyšly z dílny km. Marka tři takřka půlhodinové filmy, dobře označitelné za koláže. Jsou to STEJNÍ HRDINOVÉ, JINÉ… (PŘÍHODY) (20 min), S MAJDALENOU FILM (23 min) a VŠECHNO NA MARS! (30 min).
Hereckým obsazením i názvem odkazuje film STEJNÍ HRDINOVÉ, JINÉ… (PŘÍHODY) ke krátkému filmu MOJE MILÉ DĚTI! (1995). Sledujeme vlastně dvě "dějové" roviny - v jedné výlet Pepíka (ve skutečnosti Frantíka) a jeho dívky na loďce, metaforicky ale spíš cestu vztahu, v druhé rovině dva přátele (zahráli si je Vít Janeček a Milan Klepikov), roviny se protnou jedinkrát a to vzápěti poté, co komentář prohlásí, že začal první zápas, tedy pravděpodobně zápas Pepíkova a Majdina vztahu s dalším Majdiným potencionálním chlapcem (k této doměnce opravňuje logika filmu Moje milé děti!).
Děj je, jak vidno, velkou metaforou, oproti předchozím unarským snímkům (teď myslím Bajestu Gumbrinu či MY LIFE OPODÁL) ale metaforou jaksi dokonanou či dokonalou. Zmíněná dílka mísila metaforizaci s "reálným" dějem, myslím, že poměrně šťastně, STEJNÍ HRDINOVÉ, JINÉ… (PŘÍHODY) naproti tomu "reálný" děj neobsahují. "Reálným" dějem myslím nezaměnitelnou každodennost, to, co slouží k charakterizaci hrdinů, jejich všední život. Postavy filmu nejsou živí lidé, jsou to jen náčrtky k archetypálním situacím či emocím. Ten dojem podporuje i zvuková stopa filmu, v níž se mísí hudba s komentářem unaveného hlasu, tvořeným "prohlášeními", které místy přecházejí až v bonmoty. Připravíme-li hrdiny o jejich vlastní život, vysajeme krev i z celého filmu.
S MAJDALENOU FILM se zdá být jinou kapitolou, jistý dokumentární rozměr, který tento snímek nese, by snad mohl zaručovat přítomnost něčeho živého (životného), snaha charakterizovat hrdinku jejím komentářem ("... mám ráda modrou barvu a jinak o sobě nic nevím.") brzy ustoupí předčítání z její oblíbené knížky. Nabízelo se doprovodit mluvené slovo také záběry z jejích oblíbených filmů ("Mám ráda filmy od Godarda."), místo toho ale jen změť filmových momentek, mezi nimiž občas probleskne pokus o etudu (scéna s penězmi za portrét). Domnívám se, že film zde nebyl uskutečněn, zůstala jenom pocitová koláž. Vzhledem k tomu, že km. Marek má vznešený cit pro film, dá se na to koukat, vzhledem k tomu, že zvuková stopa obsahuje řádku pěkných písní, dá se to poslouchat, ale film to není. Promluva Malého prince: "Vyrob mi moře!" byla realizována pomocí televizního obrazu, upozornění: "Hele, pes!" nám jako psa představilo budovu, která štěká. To jsou hezké nápady, ale zatím použité samoúčelně.
VŠECHNO NA MARS! Km. Marek vytvořil film na formátu 8 mm, odkud byl při projekci sejmut na VHS, tím dosažené kolísání světlosti dodalo dílu takříkajíc nervní pulzaci, ne nepodstatnou pro divácký dojem. "V základu je to příběh jedné kamery", říká o filmu režisér - je třeba dodat, že "střih" byl proveden již v kameře, neexistuje tedy žádný nepoužitý materiál. U koncepčního umělce, jakým je km. Marek bezesporu, nemůžeme uvažovat, že by se jednalo o prázdný experiment, který by bylo možné hájit nejvýš tak úvahou o náhodě, která nikdy není náhodou, o spojeních, která pokaždé vyprávějí nějaký příběh.
VŠECHNO NA MARS!, mimochodem oceněný prvním místem na festivalu prací filmových teoretiků Zlatý voči 1997, vypráví o světě zevnitř, mluví o duši. Obrazy hovoří se srdcem, málo s mozkem, jen se zaposlouchat do rytmu a nálady těch postav, které chodí, skáčou, setkávají se, rozcházejí se. Filmový cit km. Marka, který skoro neomylně skládá z banálních záznamů smysluplný pás, si zaslouží velikou poklonu. Faktem je, že realizovaná snaha předávat emoce s minimální podporou obrazu vede cestu filmu ke skládačkám se zaměnitelnými prvky, redukuje vyjařovací schopnosti na několik základních emocí atd.
Sleduji-li krásný úsek filmu, ptám se, co to krásno působí. Jsem pak zklamán, když si musím odpovědět, že obraz třeba ze třiceti, hudba ze sedmdesáti procent. K tomu podle mě došlo ve VŠECHNO NA MARS!, je to defakto klipový film. Pro někoho to není důležité, pro mě je to postup v jistém slova smyslu falešný. Tedy dílo je falešné. Km. Marek opustil to, co bych nazval autonomním dějem, zející prázdno mezi okamžiky pak musel nahradit autonomní hudební složkou. Všechno na Mars! je pro mě příliš líbivý na to, aby mohl být krásný. “
Posledním výhonkem UNARFILMU v roce 1996 je bizarní celovečerní film, který dodnes nikdo (včetně autorů!) vcelku neviděl - Jeden za 15, druhý za 15 -, sestávající mimojiné ze tří neadekvátně dlouhých dialogů střídavě mezi dvojicemi ústřední trojice UNARCLUBU Marek - Nebeský - Nezhyba.
Nebeský: „…film je rozdělen do tří více než 45ti minutových bloků snímaných stále v jednou záběru, z nichž prvý je rozhovorem dvojice divadelníků (Marek - Nebeský), druhý se točí kolem záměny významu slova euthanasie za trest smrti (Marek - Nezhyba) a třetí je povídáním o lidech a rolích, které na sebe oblékají, tedy o jakémsi divadle světa (Nebeský - Nezhyba). Film je v celku jistě velmi nudný, ale nikdo jej takto dosud neshlédl, takže nutně to tak být nemusí. Jeden za 15, druhý za 15 je absurdním dotažením poetiky 240ti minut v Solingenu (1995), rozhodně spíš kuriozita než dílo. ”
Prakticky vzato jde tu o reálný pohřeb kolektivní filmové tvorby Kulturního sdružení UNARCLUB.
Rozmach zažívá DIVADLO BERUŠKA. V roce 1996 se častěji objevují představení odehraná pouze dvojicemi. Vystupují spolu buď Marek a Nebeský nebo Marek a Nezhyba. Každá dvojice vytváří lehce odlišné divadlo: BERUŠKA s Nebeským tíhne k revui, kabaretu a situačnímu humoru. BERUŠKA s Nezhybou je meditativnější, zasněnější a pracuje často s absurditou, vznikající důslednou aplikací logiky na abstraktní dějové figury. V obou typech pak má velkou úlohu hudební složka.
21. srpna 1996, v den nového výročí příchodu ruských okupantů, se opět scházejí DOKTOR A DEMENT. A vznikají tři skladby, které dají později základ albu Oran - Gutan (slovní hříčky se staly typickým prvkem názvů jednotlivých nahrávek dua). Jeho dvanáct skladeb se vyznačuje stylovou různoro- dostí, duch je ale sevřený. V první polovině desky žánrově převládá alternativní heavy metal, v její druhé části přichází na řadu meditativní rock (jehož plodem je zřejmě nejlepší skladba dvojice Křížovkář a parta zlá). Ano, Oran - Gutan je zatím "nejrockovější" nahrávkou skupiny.


1996-1997

Během slavnostní schůze k sedmému výročí vystoupí Nebeský s neplánovaným osobním textem, v němž popisuje projevy osobní krize ve vztahu ke světu, ke své dívce, UNARCLUBU a především P. Markovi. Čtení ústí v krátkou fyzickou potyčku vyvolanou Markem. Nebeský odevzdává přátelům vázané druhé vydání románu Svěží vánek a schůzi předčasně opouští. Večerní historicky druhá projekce 240 minut v Solingenu se koná bez něj. Více než dva měsíce se pak Marek a Nebeský nestýkají.
Marek se po půlroční tvůrčí pauze, způsobené novým šťastným vztahem, vrací k hudební tvorbě. Na KRÁLÍČKOVĚ novém albu Láska se odráží lehkost a radost. Deska je hudebně i textově jednoduchá, nebývalé vyrovnaná, kultivovaná a klidná. Efektnost, typická pro předchozí alba, ustupuje ve prospěch srozumitelnosti výpovědi. A sdělením je to zřejmě dosavadní vrchol KRÁLÍČKOVY tvorby. Pochází z něj hit Nazdar jídlo! Ahoj pití!
Podobně lehký, radostný a rozvolněný tón se projeví v Markových nových filmových pokusech. Nejenže v nich otevřeně vyjadřuje vztah k milované dívce, ale formálně zjednodušuje styl na úkor donedávna nepostradatelné ironie a racionality ve prospěch poezie okamžiku. Takové jsou především snímky S Majdalenou film, Moje struktura či uvolněné pokračování filmu Moje milé děti! s názvem Stejní hrdinové, jiné... (příhody). Vrcholem této tendence se stane půlhodinový "vítr obrazů a zvuků", inspirovaný filmovými strukturalisty a natočený osmimilimetrovou ruční kamerou jako "film - procházka" Všechno na mars! Ten se stane dalším "vlajkovým dílem UNARFILMU experimentálního", dost proti chuti Jiřímu Nebeskému, který filmu po právu vytýká lacinou líbivost, hutně podporovanou zvukovou složkou. Jako "gesto čiré radosti" je však tento film přesvědčivý. Je to ale zároveň bod prvního výraznějšího uměleckého rozchodu tandemu Marek - Nebeský.
V létě roku 1997 zahajuje UNARCLUB natáčení nového společného filmu s pracovním názvem Láska v hranicích. Práce je poznamenána tvůrčími rozpaky, které jsou mimo již uvedené příčiny také výsledkem dopadu zpětné vazby mladé pražské filmové kritiky. Natočený materiál se vyznačuje lehce svazující artistností. Poprvé důsledně použita stativová kamera a pohybové choreografie (jaký jen výsledek humorné vulgarizace režisérského umění Petra Marka přívlastkem "moravský Godard", uvedeným Vítem Janečkem v propagačních materiálech pražských projekcí!). Avšak také zajímavou ideově - dějovou potencí díky "zdrcnutí" tří časových rovin do jediné obrazové: Marek, Nezhyba a Nebeský ztělesňují v hlavní trojroli hrdinu, vracejícího se potřikrát během různých období svého života na jedno místo a diváci jej takto sledují jako vzájemně interaktující trojici. Počáteční fáze střihu filmu byla z technických důvodů přerušena a film dodnes (2001) není zpracován.
Jediným společným dílem roku 1997 je tak studiová inscenace Parta 77, natočená na popud filmaře Tomáše Dorušky v televizním atelieru. Jde o suchou retrokomedii s politickou zápletkou kolem podepisování Charty 77. Skupina přátel žijící ve společném bytě plánuje aktivní účast na boji disentu. V rozhodném okamžiku ovšem ztrácí odvahu a využije raději možnosti úniku díky elixíru neviditelnosti. Na tomtéž místě pak dalších dvacet let přežívá nepozorována novými nájemníky. Před finálním střihem byl ale videozáznam smazán technikem studia a tak se dochovala jen nepoužitelná pracovní off-line verze. Petr Marek pak spolupracuje s Vítem Janečkem na televizním dokumentu o karlovarském filmovém festivalu V centru filmu (V teple domova). Původně zamýšlený podtitul byl "Umělecký dokument". Výsledkem je rozmlžený portrét zákulisí festivalu s často nepřípadným metaforickým zatížením. Petr Marek o tom v rozhovoru s Martinem Čihákem říká: "Janeček pro to má docela silný sklony a nechal jsem se dost strhnout - já to mám hrozně taky právě, takže jsem se nechal ještě víc strhnout... A nakonec jsem zjistil, že jsme ten film sestříhali podle potencionálních obsahů těch obrazů... vlastně metaforicky hrozně moc, a že jsme vlastně skoro už zapomněli na to, co skutečně nesou - jako jenom úplně ploše ta základní dokumentární hodnota. A že jsme hrozně často šli po takových těch už... a já jsem ho i chvílema krotil, protože on třeba říkal "A teď tam uděláme takovou pohanskou slavnost s těmi ohni!" A já jsem říkal "Tam žádná pohanská slavnost není v Karlových Varech, na to se vyser!" a jeli jsme tímhle způsobem...
V dokumentu uslyšíme i doprovodnou hudbu MUZIKANTA KRÁLÍČKA. Ten se v té době vyrovnává s vlivy elektronické taneční scény a vpodstatě "ztrácí schopnost napsat písničku". Množství instrumentálních hudebních ploch, nepoužitelných pro řadové album, se kupí na Markových videokazetách. Tu a tam ovšem ještě ojediněle vznikne píseň. Dominantním nástrojem jsou nyní klávesy a zvuk se přesunuje ke stylu osmdesátých let. Tyto skladby později vyjdou na albu Nové zprávy.
Elektronickému vlivu nezůstali ukryti ani DOKTOR A DEMENT. Jejich Ostudio začíná taneční parodií bez kláves a počítače Houseparty na Podnikatelé (Čuně hraje Tetris). Poté ovšem následuje sedm nekompromisních zvukově experimentálních skladeb. Ostudio je zřejmě nejavantgardnějším albem skupiny.
Hudební expanze začíná zachvacovat i DIVADLO BERUŠKA. Zdá se totiž, jako by se v roce 1997 měnilo v hudební divadlo: Jedním z významných představení muzikálového typu byl prostějovský "Kávovar plný par exellence aneb Lacino se bavit". Klavír, perkuse a housle zprostředkovaly nový stylový průvan, který se naplno projeví v příštích letech.
Již v tomto roce ovšem začínají Nebeský, Marek a Nezhyba pracovat na novém společném improvizovaném studiovém hudebním albu. Zpěvákem se tentokrát stává, až na jednu skladbu, výhradně Jiří Nezhyba, Marek s Nebeským se starají o hudební složku. Po excelentní Chobotnici na kraji města a neslavných Čertíčcích vzniká třetí oficiální nahrávka hudebního tělesa UNARCLUB, která z komerčních důvodů později vyjde pod hybridní hlavičkou UNARCLUB/DIVADLO BERUŠKA a nese název Díky, zazobaní hoši! Kombinuje beruškovskou textovou asociativnost a atmosférické kouzlo chvíle s UNARCLUBU vlastním postpunkovým hudebním cítěním. Album tak osciluje mezi rockovou písňovou kolekcí a hudebně - dramatickou performance. Padesátiminutová nahrávka s texty Jiřího Nezhyby, čerstvě na civilní službě. Základnímy tématy jsou tedy vojna, komunismus a k oblíbeným Nezhybovým motivům se řadí jídlo (snad v každé písni je pasáž věnovaná tomuto fenoménu: "Doma to je doma, tam bývám rád/řekli byste že tam nemůžu mít víc než hlad/ale hlad co to je/hlad to je obojek/který mě stahuje" - 2001 DDB Open Air) a touha po náboženském vytržení. Ta je zvláště zajímavým silným momentem v textové tvorbě "ateisty" Nezhyby. Verše jako Rybniční půst mě odehnal do dáli / protivenstvím dnešních chodníků nebo Mé dcery bližní / Upíjejí z kalichu či Chci být ozářen... a Tam nahoře je láska... jsou jen primitivním předzpěvem k metaforickému obrazu Boha v textu písně To, co právě prožívají:

Jeskynní mužík drží v rukou náš osud
To co právě prožívá je smutek
To co právě prožívá přečtete mu na tváři
I když se netváří nijak zklamaně má plné čelo potu
A potud by to vše bylo jasné

Zjevné je také neustálé směřování "vzhůru", upínání se k "vyšším místům", transcendentní naději: Až nahoru ke světlu, Hádejte kde jsem / Teď jsem nahoře
Ukázky z několika textů:
Zajdi na půdu snad tam něco najdeš
A třeba v truhle kde schováváš ty nejlepší věci
Najdeš ten původ něco co ti připomene
Čím si byl čím seš a čím budeš
(Na starých kopírkách)

Když rybář zatouží být letcem
Pak stejně jako já víte že to nejde lehce
Tam nahoru se mu nějak moc nechce
Tak zeptejte se ho co vlastně on chce
(Horečně pracuje)

Možná stojíme nad propastí
A do ní hledí voda čistá
Padá vodopádem do propasti
Postavil jsem si dům
Nad propastí
Dlouhý kůl
Musel jsem vytvořit


Být tak kouřem z komínu
Nadechl bych se splodin
A vyletěl bych nahoru
A propast nechal za sebou.
(Život nad propastí)

Avšak ani Petr Marek nenechává religiózní transcendento v ústech spát. "Libreta" improvizací DEKADENTNÍHO DIVADLA BERUŠKA se nezřídka hemží odkazy k "stvořiteli" či jinak abstraktně pojednávají o bytostné potřebě víry (připomeňme tu Markův FILM PETRA). Podobně jako v případě Chobotnice..., si však UNARCLUB prodejem alba po štacích DIVADLA BERUŠKA jen připraví rozpačitou půdu.


1997 - 1998

Začátkem nového unarského roku se ve svém projevu Jiří Nebeský pokusil naynačit, co se stalo s unarskou tvorbou literární:
„Kde najít dělítko mezi tvorbou, která je označována za unarskou a tvorbou jednotlivce - řekněme "neunarskou"? Odpověď je zajímavá hlavně pro koncepci nějakého slovníku UNARCLUBU. Proč o tom zde je na objasněnou, že i když nevzniká unarská literatura, neznamená to, že by se v UNARCLUBU umění psaním nevytvářelo. Jsou pryč doby kolektivních kusů jako Svěží vánek, Nová poezie či Zkouškové období, logicky - cesty, které se na chvíli spojily hned hledají vlastní směr.
V listopadu 1996 se číslem 9-10 uzavřela (snad jedna) kapitola Grošákových chytrých novin Maštal, které v průběhu dvou let na papírovém území 140ti stran představily řádku individuálních i dosud nepublikovaných kolektivních děl, z nich jmenujme ukázky z Nové poezie, Třetí den, U babičky ad. Maštal nebyla skvělá revue, ale myslím příjemné čtení s občasným dramaturgickým klopýtnutím. Nezapomínejme, že první koncepce zněla: Grošák naplňuje pouze vlastním. A druhá znamenala neskloubitelnou symbiózu plánu dělat unarský časopis pro Hranice a snahy o literární revue pro Opavu.
Na pomezním hvozdu umění a novinařiny se nachází stále narůstající množina článků km. Marka a mých. S politovaním pozorujeme, že v posledním roce nastal příklon k řemeslnému sračkaření, ale jak také jinak, když nové pokusy mají třeba u mne pořadové číslo vyšší než 500? V uplynulém unarském roce ale oba jmenovaní zaměřili svou, byť především filmově- a literárněteoretickou, činnost mimo hranická periodika, jak ukazují publikované články ve Filmu a době, HOSTu aj.
Vytvorům s čistě literárněuměleckou ambicí se věnuji (alespoň se tak domnívám) hlavně já, pomineme-li texty k písním (např. Králíčkovy texty ke kolekci Láska), za pár dní bych měl uzmout třetí místo na prozaické soutěži Hlavnice A. C. Nora 1997, zároveň připravuji k časopisecké publikaci několik povídek a pro Nakladatelství HOST chystám výbor ze svým básní z let 1993-1997. Tolik tedy výčet, žádné hodnocení. A resumé: V Unarclubu se literatura pořád píše, jenom to není tak vidět.“
DIVADLO BERUŠKA zatím stále silněji nasává hudební vlivy. Podoba představení jako více nebo méně dramatizovaného "večeru šansonů" se zrodila při vystoupení v Havířově. S nejrůznějšími hudebními formami již divadlo samozřejmě koketovalo i dříve. Bizarním příkladem těchto tendencí je kupříkladu olomoucké "hardcore" představení kdy dva herci (Nebeský, Marek) vlastně hru "odrapovali" na mikrofony za doprovodu bicí soupravy (Nezhyba) - důvodem byly stísněné jevištní podmínky na akci festivalového typu, což se v dalších letech několikrát zopakuje.
Nejrůznější revuální a kabaretní prvky patřily ostatně vždy k oblíbeným výrazovým prostředkům DIVADLA BERUŠKA (což se týká hlavně stylu původního tandemu Nebeský - Marek). A společně s pronikáním rýmováné poezie do improvizovaného textu přirozeně přišla píseň.
Zatím největší jevištní hudební vichr se strhnul na valašsko meziříčském Setkání 1998, kdy BERUŠKA vystoupila vyzbrojena třemi mikrofony s klavírním doprovodem P. Marka. Převážně zpívané představení s mluvenými vsuvkami se pak stalo dočasnou normou DDB. Po vystoupení na Šrámkově Písku 1998 prozatím opouští divadlo Jiří Nebeský, jeho zakládající člen, a soubor působí v sestavě Jiří Nezhyba a Petr Marek.
Marek s Nezhybou poté vystupují se zatím se rozvíjející hudební formou. Divadlo nyní vystupuje se vzrůstající frekvencí. To umožňuje přirozeně rychlejší vývoj, a již na konci listopadu 1998 Petr Marek (po sérii intenzívních zájezdů) spekuluje o tom, že "éra klavíru skončila". Hudba se ale nevytrácí. Jen se vyčerpaly omezené technické možnosti Markovy klavírní hry. Namísto toho se ihned objevují housle a akordeon jako instrumenty, které jsou svou podstatou přizpůsobivější divadelnímu projevu (dají se přenášet!). Jiří Nezhyba spekuluje, zda vůbec neskončila "éra Nezhyby". A s tím souvisí také fakt, že Petr Marek během podzimu 1998 vystoupil pod hlavičkou BERUŠKY třikrát bez něj. Ve dvou případech si pozval hosty: v Pržnu u Jablunky to byli hudebník a filmař Prokop Holoubek (herec vsetínského Divadla Tolerance, oblíbeného souboru členů UNARCLUBU - mimojiné uvedl hru, během níž s neustivou legrací napadal popularitu DIVADLA BERUŠKA -, se kterým se Petr Marek hluboce spřátelil v létě tohoto roku) a výtvarnice Magdalena Hrubá. Holoubek obstarával klavírní doprovod a ujel se role "muže mnoha otázek", aby v závěru společně s Markem vystavěli muzikálovou katarzi ve společné písni, Magdalena doplňovala text vlastními ilustracemi přímo na jevišti. Touto cestou přibyl do DIVADLA BERUŠKA zcela nový prvek - interaktivní výtvarno. Ten dostal větší prostor během vystoupení v hradišťském klubu Mír, kdy představení HUMPHREY, VAŠE HUMPHREYE! odehráli již pouze Marek a Hrubá.
Zcela výjimečným bylo ovšem představení "Čajoun" odehrané (pro Nezhybovu nemoc) samotným Markem na obrovském jevišti Městského divadla v Karviné. Hra pro jednoho herce, klavír, housle a rekvizity nalezené v popelnici. Po představení "Chytrý muž" v Čelákovicích druhý pokus vystavět a udržet dramatický tvar bez pomoci dalších improvizátorů. Hra, která v první fázi vypadala zcela beznadějně však postupně úspěšně gradovala až do strhujícího vypjatého finále.
V roce 1998 došlo ovšem ještě k dalšímu experimentu herců DIVADLA BERUŠKA:
"V posledním květnovém týdnu tohoto roku BERUŠKA uskutečnila (zatím) jednorázový hudebně - jevištní projekt, avizovaný jako "Koncert Unarclubu". Uskutečnil se v jejich domovském městě, v Hranicích. Petr Marek a Jiří Nezhyba (společně se Zdeňkem Eliášem) již dříve několikrát vystoupili pod hlavičkou rockového tělesa "Unarclub". Nyní mělo dojít k novému posunu. Byl vybrán termín koncertu, místo (nově vybudovaný "Umělecký pokoj" v hranické Městské knihovně) a zajištěno technické zabezpečení - silná aparatura.
27. května ve 20:00 hodin vystoupila na miniaturní pódium "Uměleckého pokoje" (který má kapacitu cca 50 míst) čtveřice muzikantů a ucpala zbývající volný prostor mezi haldami reprobeden a nástrojů - k vidění byly troje klávesy, bicí souprava, dvě elektrické kytary, automatický bubeník, trumpeta a kazoo. To vše k dispozici třem členů, DIVADLA BERUŠKA (Jiří Nezhyba - bubeník, sólový zpěvák, kytarista, Petr Marek - kytarista, zpěvák, klávesista, programátor, trumpetista, zvukař, a -hudebně zatím nevzdělaný - Jiří J. K. Nebeský jako zpěvák, kytarista, klávesista a hráč na kazoo) a jejich hostu, baskytaristovi a klávesistovi Zdeňku Eliáši. Nikde nebylo oznámeno, že koncert není nacvičen, a že tedy půjde o totální improvizaci.
Po několika fragmentech z nahrávky hlasu Luďka Nekudy (kdysi snad duchovního otce přátelství Petra Marka s Jiřím Nebeským) se do tmy ozvaly první klávesové tóny úvodní skladby. Měla silně taneční nádech a dostala obecenstvo do varu. Byl to však jen velkolepý trik, neboť ostatní písně a hudebně - dramatické plochy již pokračovaly v poněkud odlišném duchu. Slyšet jste mohli mnohost stylů: od klasického bigbítu, přes novoromantiku ¸ la Depeche Mode až k efektnímu artrocku. Většinu skladeb odezpívali a během zpěvu samozřejmě i otextovali střídavě Jiří Nebeský a Jiří Nezhyba, dvě písně si sólově střihnul Petr Marek, který se jinak se Zdeňkem Eliášem staral o hudební i vokální doprovod, jemuž dominovalo elektronické pojetí. Zaznělo celkem šestnáct skladeb v délkách od dvou do desíti minut, koncert (nebo představení?) trval necelé dvě hodiny.
Po skončení hudebníci (herci?) prozradili, že výsledek dopadl nad jejich očekávání velmi dobře. Byl pořízen audio i video záznam, jehož výsledkem je album a videokazeta UZAVŘI SVOU OBRAZOVKU JAKO NĚCO, CO MUSÍŠ UZAVŘÍT (na nahrávce přitom chybí právě ona první taneční skladba). Členové souboru zvažují, zda projekt nepodržet dále, pro jeho značnou technickou náročnost ale nemá mnoho šancí na dlouhé výjezdy.
Hudební vývoj DIVADLA BERUŠKA byl ovšem posunut v jednom směru takřka na okraj jeho možností - ke skutečnému rockovému koncertu."
Na konci roku 1997 vydávají DOKTOR A DEMENT album Exkluzivní rozhovor. Zdá se, jakoby zde definitivně našli polohu, v níž je jim akorát: Střízlivé experimentální aranžmá, hitové songy a navíc - silně angažované texty. Stylově jistě nejvyrovnanější nahrávka skupiny do té doby. Celistvá, soudržná a živá. V polovině skladeb se jako zpěvák i textař zaskvěl i do té doby ve stínu Nebeského diletantského génia slabší Marek. A během roku 1998 vydávají hned tři nová alba za sebou! Jsou to Art rock free jazzu, Vadný (Cvokhouse) a Regoland.
První z nich opět posunuje laťku o něco výše. Art rock free jazzu totiž co do stylové čistoty předčí Exkluzivní rozhovor - osm skladeb vzniklo v obsazení: Nebeský - zpěv, Marek - klávesy a automatický bubeník (v němž jedna jediná rytmická figura, sestávající ze čtyřtaktí, použitá v různých rychlostech posloužila celému albu!). Texty jsou tentokrát nesmírně osobní a je v nich cítit ryzí opravdovost.
Další nahrávka, Vadný (Cvokhouse) je jakýmsi protipólem Art rocku... Ve velmi dlouhých elektronických plochách je jen málo textu a ten se pohybuje ve staré oblíbené sféře dada. Nicméně album netrpí žádnou zvláštní vadou. Za zmínku stojí hlavně devítiminutová skladba Netvor s hutným undergroundovým podkladem a zvučným žesťovým doprovodem, vytěženým z foxtrotu Zlatovlasá Annabella J. Vomáčky a M. Jaroe v podání Yvetty Simonoé a Orchestru Karla Vlacha.
A konečně Regoland. Zatím poslední deska DOKTORA A DEMENTA. Kráčí částečně ve šlépějích Exkluzivního rozhovoru (angažovanost) a také se vrací k staršímu Oranu - Gutanu (rozmanitá aranžmá). Texty jsou nyní konkrétními zamyšleními nad reálným životem jedince ve společnosti. Hudba osciluje mezi příjemnou komercí a originálním undergroundem.
Petr Marek (Projev 98): „Hudebně i textově na ní září především desetiminutová kompozice Intelektuál, kde se Nebeský za monotónního doprovodu automatu a basové kytary vyznává k obdivu i odporu k jednomu lifestylu. Čistoty ovšem deska jako celek nedosáhla.
Možná i právě proto se nyní se zdá, že kapela opět odchází na blíže neomezený odpočinek, uvařit z vody se dá jen jednou. A hudebníci jsou si dobře vědomi nebezpečí rozmělnění inspirace. Vychází komplet 10 CD s názvem AMERICKÝ DŮCHOD (kvůli němuž v tradičním datu 21.srpna vznikly dvě nové nahrávky, z nichž Argentina bude zřejmě jedním z uměleckých vrcholů dua) a zároveň výběrové dvojalbum nejlepších nahrávek DOKTORa A DEMENTa s pracovním názvem NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU, obsahující 36 skladeb ze všech tvůrčích období skupiny.“
Kapela mění název na KAKADUO a zmíněné „best of“ vychází pod názvem Diskrétní sezóna. Skupina se na dlouho dmlčuje.
MUZIKANT KRÁLÍČEK konečně sestaví novoou kolekci a vycházejí Nové zprávy. Hudebně jsou jakýmsi návratem k pestrosti (a efektnosti) Totality nebo Veselé kopy, s důrazem na elektroniku. (Marek: „ Deska tak osciluje mezi třemi póly: ornamentální elektro (Ricpicbum, Základy šermu fleretem), totalitní zábava (Zálesák, Metalový srdce tvojí mámy) a láskyplné výpovědi (Až nebudou, Rtuť a hlavně píseň písní Lásko, neber).“ )
Texty naštěstí zůstávají srozumitelné, i když často se vrací parodický ozón prvotních muzikantových vyprávěnek. Klenoty alba jsou písně Lásko, neber a Rtuť. Ve stejné době jako Diskrétní sezóna KAKADUA vychází výběr muzikantových největších hitů The best of Králíček. V anketě MF Dnes o album roku je hudebním publicistou Pavlem Klusákem usazen na 1. místo.
V srpnu 1998 vznikla v KRÁLÍČKOVĚ domácím studiu přes noc improvizovaná nahrávka, která se zřejmě stane dalším, tedy již devátým řadovým albem muzikanta. Její prozatímní název zní Všechny upřímný slova.
(Marek: Její geneze je, že během nahrávání s DOKTOREM A DEMENTEM došlo k duševní rvačce a natáčení muselo být přerušeno. Frekvence ale zrušeny nebyly, čímž vznikl ve Studiu síně The Scalders prostor pro nezávaznou noční práci. Od tří do čtyř do rána tak přišla na svět nezvykle syrová přímá polemize s Králíčkovým ego. )
Marek: Ovšem mimo metry materiálu, které jsou již zařazeny k vydání, je tu spousta dalších skladeb, jako dva nepojmenované hudební celky, kterým říkám podel nejzajímavějších skladeb na nich Nikdy neříkej vůl a Tajemný precedens, nová orechestrální suita Psovod II a písně hostů v Králíčkově říši. Těmi jsou scatman Doinel, zpěvák a skladatel Koulivý a hlasový mág Rasten. Doinel nazpíval celkem pět skladeb, Koulivý šest a Rasten v duu s Králíčkem, pojmenovaným TANKEN/RASTEN, dvě.
Vydávání výběrů hitů je příznačné pro jakousi atmosféru "zametání za vlastním prahem", která v té době v UNARCLUBU vládne. Filmová tvorba je zcela zastavena, jsou vydány shrnující videokazety: Unarfilm 1988 - 1993 (mimo kompilaci všech krátkých filmů z tohoto období pro ni vzniknou konečné verze do té doby nezpracovaných krátkých starších snímků Sokové a Návštěvní hodiny) a Unarfilm 1993 - 1998 (obsahující např. film My Life Opodál, Bajesta Gumbrina, Film Petra, Všechno na mars! či Moje milé děti!).
UNARCLUB se přesunuje do virtuálního světa - na internet. Vznikají obsáhlé webové stránky o Kulturním sdružení, na nichž je možné najít všechny umělecké formace a informace o jejich historii a díle.
Marek: Celkově se zdá, že v celém UNARCLUBU převažuje v posledních týdnech pocit něco jako "konec milénia". Projevilo se to nejdrastičtěji na UNARFILMU, v jehož produkci letos vlastně nevznikl (podobně jako třeba v roce 1994) žádný dokončený film. Na začátku roku UC se Petr Marek s Vítem Janečkem věnoval práci na dokumentárním filmu V centru filmu (V teple domova). Je to dokument o filmovém festivalu v Karlových Varech, jehož přednostmi jsou chytrá práce s materiálem, což je ovšem ale i hlavním úskalím. Jak zpívá Nebeský v písni DOKTORA A DEMENTA Intelektuál: " Měl by být chytrý, samozřejmě/A nikdo nám neříkal/ Že by neměl být zase až moc chytrý/ Nebo jenom naoko chytrý". Film dělá krásu z filmu, ale i z vymyšleností, trochu se topí ve vlastní šťávě, přičemž je však kvalitní. Další malá spolupráce těch dvou byla na filmech Nové možnosti - pokračování a Deník těhotné (doby).
UNARFILM sám za mnoho nestál: Částečně díky úmorným potížím s pokaženou technikou Láska v Hranicích, projekt z minulého léta, stále zeje v šuplíku s materiálem a letošní "nový film" se zadrhl první den natáčení. A to ne, že by natočené za nic nestálo, ale hlavně technické a inspirační neshody vedly k přerušení práce. Ještě ten den ovšem vznikl "spásný nápad", film, který tu ještě nebyl! Nebeský a Marek se nadchli pro natočení experimentálního filmu v obýváku u Nezhybů. Hodinu a čtvrt trvající přemlouvání Jirky Nezhyby, kterému se doma natáčet nechce, však rozmělnilo energii natolik, že po natočení prvního záběru již nikdo nedokázal posoudit, zda tam vůbec předtím nějaký potenciál byl. Vznikla tak půlhodinová experimentální inscenace ve stylu "Divadla Beruška, kdyby bylo blázen". Po skončení útrap se všem ulevilo. Marek však brzy přichází se zajímavých scénáristickým nápadem, do nějž se však líným autorům nechce. A tak nakonec jediným hmatatelným výdobytkem UNARFILMU za letošní rok je oprášení a ozvučení starého filmu Návštěvní hodiny - nutno uznat, že film se zřejmě zařadí mezi to nejlepší z UNARCLUBU. Je tu ještě videoklip Nazdar Jídlo! Ahoj pití!, ale nevím, jestli nebyl natočen už loni. Stejně tak s dlouhým filmem, který jsme natočili a nikdo z nás ještě neviděl, jen Typltovi jsme ho poslali - Jeden za 15 druhý za 15, on stojí na nerozhodné hraně, zda je již dokončen nebo ne.
Reálně v natáčení je tedy pouze jeden film: Film Marka - Svět hlemyzu, kinematografický esej sólového režiséra km. Marka o rodině a šířeji. Padaly navíc další nápady: Udělat šestnáctimilimetrovou Lásku v Hranicích například.
Sám Marek se rozhodl natočit vlastní šestnáctimilimetrový film, ale vlastně pro to ještě nic neudělal. Jeho pracovní název je Magdalena v místnostech a je už trochu vymyšlený. Formálně by měl kloubit styl snímků Všechno na Mars a 240 minut v Solingenu.
Rok 1997 - 98 je v UNARFILMU a části celého UNARCLUBU rokem produkčním: Markovy filmy vyhrávají amatérské festivaly, což umožňuje velmi nízká úroveň soutěží, vycházejí rozhovory, o Unarfilmu se píše, přicházejí kontakty, filmy se promítají i na prestižních přehlídkách (londýnské "Avant-garde films and videos from central europe"), Národní filmový archiv se začíná zajímat. Uklidňující je na tom nápad, který vyřkl km. Marek, a sice, že "Unarclub má vlastně nadděláno dopředu, teď se můžeme věnovat produkci". A Petr Marek se možná začne učit promítačem.
Atmosféra "zametání před vlastním prahem" je v UC letos všudypřítomná: DOKTOR A DEMENT, KRÁLÍČEK, UNARFILM, BERUŠKA, ti všichni něco mění a něco odhazují, něčeho se zbavují a třídí minulost. Viditelným výsledkem toho je pak přemístění UNARCLUBU do virtuálního světa - na internet.
A nyní na osobní strunu: není tento vznešený "konec milénia" prozatímní lidská krize? Podívám se teď blíže na své dva kolegy, ty kujóny z umělecké čvrti:
Kmotr Nebeský se stále více (v poslední době až chorobně často) stahuje a uchyluje do vnitřního exilu, vzniklého díky paranoie, vzešlé z duševního nepoměru požadavků náročného koníčka a ještě náročnější dívky. Chápu úzkost, nelíbí se mi tutl (který, jak Nebeský tvrdí je ovšem v důsledku dílem mým - nedá se mi vše říci, aniž bych nevytryskl, já si však myslím, že vina je na obou stranách ve formě neustále se nabalujícího feedbacku). Již jsem sám kus této rozpolcenosti poznal a vím, že jejím důsledkem je skutečně snaha o útěk. Ale naopak jsem si jistý, že je cesta jak sklidnit hormon.
Nebeského archivářství však ale dál komplikuje situaci: musí mít totiž vše pod kontrolou, zařazeno a pokud možno navždy bez změn. Ale život nemůžete už zařadit, ještě totiž neuplynul, pane J.J.K.N.!
O kmotru Nezhybovi jsme na sklonku léta s pobavením začali uvažovat v reálném čase jako o dokonalém "výkonném umělci". Uvědomili jsme si to při dohodě o dramaturgii naší společné CD "Díky, zazobaní hoši", kdy Nezhyba (vlastně hlavní aktér desky, sólový zpěvák, skladatel, textař a několikrát hudebník) projevil příjemně vyrovnanou lhostejnost a nás dva kmotry napadlo: "On to vlastně možná ani poslouchat nebude." Takže Nezhyba - stále více "v pohodě", stále více ochoten ke spolupracem (někdejší zoufalé přemlouvání je to tam), přijde, vykoná se sobě vlastním druhem geniality svůj part, a vzdálí se. Dokonce to působí, jako by se pro něj jakýkoli projekt zanořil pod hladinu vědomí okamžitě po dokončení jeho podílu a sporadicky se mu tu a tam vynořoval při různých příležitostech, kdy je veřejně prezentován či oprášen.
Takže: Nebeský je archivář svého života, svého přátelství, své tvorby. Je okamžitě po odchodu z divadla Beruška schopen začít pracovat na knize o něm. Je jen málo připraven k výkonu té části přátelství, jíž není práce a která nenese důkazy o výsledku společného "pobytu".
Nezhyba, jak jsem řekl, tento problém nemá (maximálně má problém s Nebeským) a je ve všem geniálně sváteční. On jediný je v tomhle normální, rád by si povídal, tlachal, snad i nudil. Přátelil se. A třeba i ne.

A to je celý můj dnešní projev.
No a já? Kdo jsem vůbec já?

1998-1999
Jedinou aktivitou, která stále pokračuje v tvůrčí činnosti, je DIVADLO BERUŠKA. V tomto "unarském roce" také zahoří ještě několik hudebně - jevištních elektrických plamenů UNARCLUBU. 29. prosince proběhl koncert s názvem Unarclub a hosté. K zavedené sestavě Marek - Nebeský - Nezhyba - Eliáš přibyl pátý hudebník Prokop Holoubek (během koncertu hrál na kytary, klarinet, bicí, klávesy a obsluhoval elektroniku). Celé vystoupení bylo hned od začátku poznamenáno několika krátce po sobě následujícími katastrofami, většinou technického charakteru. Ta hlavní za všechny: po zhruba patnácti sekundách první skladby vypadl veškerý zvuk. Koncert se tedy nesl v "atmosféře průšvihu", ovšem výsledek byl (alespoň podle slov účinkujících) o dost lepší než u prvního koncertu. K technickým katastrofám patří bohužel i to, že z videozáznamu se dochovalo právě jen těch patnáct úvodních sekund, u audiozáznamu naštěstí celá poslední třetina (cca 45 minut). Hudební i textová nálada písní byla kompaktní a překvapivě temná, převládajícími tématy smrt, konec vztahů, nezřídka morbidno. Jiří Nebeský se právě rozchází s dlouholetou partnerkou
Přibližně v této době také DIVADLO BERUŠKA oficiálně propaguje svůj studiový hudební produkt Díky, zazobaní hoši! Produkčně toto album vlastně zčásti naváže na komerčně sebevražedný tah UNARCLUBU s Chobotnicí na kraji města. Oblíbený improvizační soubor, proslavený především verbální ekvilibristikou, přichází s hudebně nejasně konturovanou antistylovou "nezáživností" a druhoplánovým humorem, místo toho, aby svým fanouškům nabídnul zakonzervováno alespoň část toho, pro co sklízí úspěch. Během krátké doby se prodalo množství kopií nahrávky. Hlavním úučelem se nakonec ukázalo propagování nového média - internetových stránek DDB, jejichž adresa byla uvedena na obalech "Zazobaných hochů". K albu se naštěstí připojila ještě kazeta s "dvojprogramem" Speciální duo, jejíž jedna strana obsahovala záznam šansoniérského představení dvojice Marek - Nezhyba ve valašskomeziříčském U - KLUBU Alternativ ego, a druhá nahrávku tělesa UNARCLUB, improvizovaný koncert Jsem baron. Rok 1998 byl rokem hudby.
Tendence však pokračují a v únoru 1999 vystupuje těleso UNARCLUB/DIVADLO BERUŠKA elektricky znovu v rámci vernisáže výstavy fotografií Pavlíny Míčové TONY HONÍ SONYHO v brněnském klubu Livingstone. Je vynechán již zcela živý bubeník (na minulých koncertech doplňoval rovnocenně bicí automat) a nahrazen elektronickým. Tím se zvuk stává abstraktnějším, experimentálnějším. Výsledkem dvouhodinového koncertu je dvojalbum s prostým názvem Brno. Nahrávka ovšem nezachycuje celé vystoupení, avšak jeho podsatnou část. A brzy na to vystupuje elektrická sestava znovu,a to již zcela oficiálně pod hlavičkou DIVADLA BERUŠKA v rámci divadelní (!) přehlídky ve Valašském Meziříčí. Přijetí je rozpačité: Pro divadelníky málo divadla (až na Markovy nožní klavírní kreace), pro hudebníky příliš nedokonalá hudba. Výsledná nahrávka Vklady a výplaty navíc interprety "zklamala" svou dokonalostí. "Divadlo" na ní zní jako nudná "nazkoušená" skupina. Tehdy končí elektrická pouť DIVADLA BERUŠKA. Ovšem samozřejmě ne nadlouho. Zajímavým momentem hudebního období divadla je upozadění doteď vůdčího Petra Marka, který se v šansoniérských představeních stáhl ke klavíru a během některých ani nepromluvil! To vedlo k určitému diváckému zmatení a objevovaly se "pohoršené" reakce jako "Proč ten nejlepší skončil u klavíru? " Elektrická podoba toto směřování ještě více utvrdila, neboť Marek se zde již naplno věnuje podstatné části hudbeního doprovodu (včetně manipulace s předtočenými podklady či efekty) a zpěv zcela přenechává kolegům. Na druhou stranu při pokusech o jeho sólové pěvecké výstupy se zjistilo, že jednak ochuzená kapela není schopna vytvořit dostačující background, jednak ale i Marek sám v rockovém pojetí není s to vytvořit smysluplný textově - melodický celek. Za zmínku také stojí výrazný Markův sklon k hlasové i pódiové agresivitě, narozdíl od soustředěných recitací Nebeského či zasněných Nezhybových transcendencí. Marek sám také přichází na to, že jeho způsob myšlení, který se odehrává spíš v abstraktních pojmech a heslech nežli v obrazech či příbězích, není pro improvizovaný zpěv příliš vhodný. Proto ze všech koncertních záznamů z této doby existuje dochována jen jedna jediná, vcelku nezdařená, původní Markova imrpovizace Vyhrála let balonem. Že však Marek přeci jen je velmi dobře schopen uplatnit se jako zpěvák v rámci improvizovaného koncertu, se v jiné podobě dozíme až v roce 2001 na karvinském vystoupení Open air.
Výtažek z Projevu km. Marka k výroční schůzi 1999:
Předposlední sezóna unarské činnosti byla rokem šroubování hudby kam to jen šlo. Zajímavé potom náhlé utnutí. Letos už žádné album, pouze tři rocková vystoupení - hranický koncert UNARCLUB a hosté (z nějž vylezla kazeta Jsem baron), brněnská vernisážní performance, zaznamenaná jako živé album BRNO a "koncert místo divadla", který zklamal mnohé příznivce na valašskomeziříčském Setkání, a který dal záznam " Vklady a výplaty ".
Ohodnotím: Jsem baron byla zkouška v mnohém smyslu. Technické megapotíže se změnily ve vlastní parodii a UNARCLUB připravil svůj set opravdu "ve vlastní šťávě". A to ještě v dalším smyslu: Texty snad nejosobnější za celou dobu našeho textaření. Propasti mysli, skutečné problémy, opravdovost. Temné jak cip, ale tak to asi mělo být. Výsledkem je část (další technická chyba) záznamu, působící dost kompaktně, uvěřitelně a i srandovně (neopomenutelná Nezhybova titulní píseň s úžasným momentem "Koupil jsem si v obchoďáku obchoďák/Co dělá doma jenom kokodák/Slepičí obchoďák plný vajec/Vajec kouzelných a zajetec se směje/Že takový obchoďák jenom pro blbé je".
Brněnský koncert cosi podobného připravil, neboť technika opět zasáhla (zdánlivě) proti nám, což ovšem, jak jsme zjistili, snad pomohlo výsledné nahrávce. Pruda na koncertě znamená dobré album, vytušili jsme. A opačně se to ukázalo právě ve Valmezu, kde totální koncertní pohoda vyústila v nudné album plné kvalitně zahraných a zazpívaných hudebních klišé. Tedy: jak jsme improvizovali nacvičenou kapelu.
Prokop Holoubek, který je v té době již stálým členem elektrické sestavy DD BERUŠKA (do níž byl pozván bez jakéhokoli důkazu o hudebních schopnostech, ale důvěru mnohonásobně oplatil a stal se nejlepším hudebníkem skupiny), si 13. dubna 1998 poprvé zcela oficiálně zahraje s divadlem jako hudebník i herec na představení s (opět záměrně matoucím) názvem Díky, zazobaní hoši! v olomouckém U - KLUBU. Jako herec Holoubek vyniká v civilních "naturščikovských" polohách, dokáže geniálně skombinovat odposlouchané aktuální fráze s vlastním specifickým zadrhávajícím přednesem, je schopen vtipné koláže popkulturních fenoménů se zamotanými filozofistními konstrukcemi i trefného patosu. Sám se najevišti nechává překvapit náhodně vzešlými souvislostmi a myšlenkami, vzešlými ze zašmodrchání původních idejí, konstrukce děje a skutečné "budování humoru" mu však vlastní nejsou. Proto se s původními členy BERUŠKY Markem a Nezhybou sejde především v civilních pasážích. Jako hudebník (nejprve klarinet, později unarské píšťaly a později po dlouhou dobu basová kytara) se však postupně stává nenahraditelnou součástí souboru. Jiří Nebeský si s BERUŠKOu během roku ještě několikrát zahraje, v novopacké improvizaci Korida, korida, Štěpáne! dokonce vystupují všichni čtyři herci. Zároveň se Nebeský i Marek stávají členy Holoubkova Divadla Tolerance, které se mění v multimediální projekt, využívající videoprojekcí a několika zvukových plánů. Nebeský se stává tmelem představení, jehož herci - naturščici, "stydící se" veřejně na jevišti - dávají dost prostoru k jeho rozpadu. Marek obstarává zvukovoou složku. Není tedy přítomen na jevišti a tak své tvůrčí síly směřuje novým směrem, podobným jeho filmové práci. Z přírodních ruchů, hudby a úryvků mluveného slova vytváří rovnocenného spoluhráče Holoubkovým jevištním psychodramatickým "multitragikomédiím". Naplno zde uplatňuje svůj smysl pro akurátní patos. Jeho záblesk mohli diváci vidět i v rámci netradičního představení DIVADLA BERUŠKA Ne vidím v Pržně, v němž se Petr marek zcela přizpůsobil Holoubkovu stylu a společně s nemluvící Magdalenou Hrubou odehráli velmi křehkou improvizaci bez aspirace na prvoplánový vtip. S příchodem Prokopa Holoubka začínají v Berušce také sílet tendence k "rozkladu vyprávění", což vyvře o rok později vytvořením stylu "Přerov". V roce 1999 ovšem první vlaštovkou je představení Proměny v brněnské VAŇKOVCE, v bludišti jehož shématu vyprávění o vyprávění o vyprávění by zabloudil leckdo. Autorům se však podařilo udržet chaos v rukách inspirace a vykouzlili radpstně ironickou dekonstruktivní hříčku na "kafkovské" téma. Nutno však poznamenat, že rozkladný styl příliš nekonvenuje spíše konzervativnímu Nezhybovi. Tento rozpor se později na čas projeví jako málem kritický. Vztah Nezhyba - Holoubek vůbec v prvních letech spolupůsobení v beruškovských improvizacích je lehce "napjatý": Nezhybovi není vlastní dekonstruktivní balancování Marka a Holoubka, Holoubek naopak není schopen pro BERUŠKU "klasického" asociativně - poetického klíče. Proto většinou pokud hra vypadá jako "klasická BERUŠKA", Holoubek ustupuje do pozadí jako kongeniální hudebník a jakmile dochází k instalaci stylu "Přerov" (vysvětlíme později) či "civilismu", přichází Holoubek a Nezhyba sekunduje.
Opět z Projevu km. Marka:
I DIVADLO BERUŠKA začíná v průběhu roku opouštět novou, ale již příliš zajetou (a hudební monoinvencionalitou hráčů omezenou) šansonovou podobou představení. Klavír mizí, nahrazuje jej jen doplňkový akordeon. V několika představeních ale vystupuje s Markem, Nezhybou, a dvakrát i s dočasně navráceným Nebeským, Prokop Holoubek se svým klarinetem (UNARCLUB je stejně v současném povědomí hranické veřejnosti především partou discjockeyů, pořádajících takzvaný TELEHANUŠ). Takže smrt převládající hudbě a jedeme dál!
(...)
Teď bych rád zmínil, že letos dosáhlo DB podle mě několika svých vrcholů.
Co se týče energie i energičnosti a dramatické dokonalosti textu (v širším smyslu), byla tu představení KOŽICHY 2 (Rožnov pod Radhoštěm), kde společně s Jiřím Nebeským vytvořila současná BERUŠKA velmi hutný formálně zvládnutý textový proud s jasnou linií a jedinečnou gradací, a hra s mým pracovním názvem REVIZOR, vytvořená ve sklepních prostorách hradu Lipnice, jež totéž zopakovala s ještě větší razancí, kdy staccato vypravěčského (většinou rýmovaného!) dialogu dosáhlo zřejmě své hranice, za níž se herci dostali už jen vyvrcholením v podobě trojnásobného techna per huba.
Podobným "energeticko-dramatickým napojením", však ve volném tempu, byla prosáknuta i představení NEBYL JSEM (Ostrava) a MLČENÍ (Olomouc), obě navíc obohacena o nové výrazové prostředky. U obou lze nápověď najít už v názvech her. V olomouckém představení se skutečně více než polovinu času (!) mlčelo a akce byla veskrze taneční a pantomimická. Ostravská hra zase měla uprostřed pasáž, v níž nikdo nebyl na pódiu a vše se odehrávalo ve slovech dvou tušených vypravěčů, skrytých za protilehlými okraji opony.
Ovšem skutečné jednoty výrazu a zároveň obsahu, myslím tedy skutečného sdělení, bylo dosaženo při opavské hře (MOŽNÁ) TIBOR, kterou si dovoluji označit za nejlepší premiéru DIVADLA BERUŠKA vůbec. Došlo k propojení hudebních, pohybových, narativních i "proklamativních" momentů jednoduchého příběhu a podařilo se, myslím, sdělit něco skutečného, co leželo autorům na jejich filozofickém srdci.
Toto jsou tedy umělecké vrcholy. Potom jsou tu ještě ty "produkční": největší počet představení na jednu sezónu, i největší návštěvnost a komerční úspěch.
Také tu máme některé bizarní vrcholy: Havířovské "kultovní" vystoupení "VARIETÉ °L°"jako "černý den, nejhorší štace v historii DB" (ovšem s velmi povedeným představením, jež především v hudební oblasti vysoce převýšilo dosavadní standard DB - a housle byly rozšlápnuty). Také novopacká hra "KORIDA KORIDA ŠTĚPÁNE" jako snad nejnepovedenější improvizace v historii DB a nakonec zajímavý případ vsetínského festivalového FAUX PAS: první část hry podobně beznadějná jako vystoupení v Nové Pace, představení ovšem přerušeno a nový začátek nastolil nečekaně púříjemnou hru, která nakonec paradoxně přinesla divadlu hned dvě první ceny dvou porot v celkové výši 12000 korun! DB se ve studu raději jedné poloviny vzdala ve prospěch účinkujících na druhém místě. Bizar!
Kromě DIVADLA BERUŠKA se toho v UNARCLUBU roku 1998 - 99 mnoho neděje. Petr Marek nastupuje výkon civilní služby v organizaci Městská kina Hranice.
Zajímavým bočním - "neunarským" projektem je "digitální performance" Prokopa Holoubka Argentina. Jednalo se o přímý internetový přenos právě vznikajícího filmu/divadelního představení. Vysílalo se z rodného domu Prokopa Holoubka ve Vsetíně, neboť původním stylotvorným popudem bylo provedení ročníkové práce na Fakultě výtvarných umění v Brně - obor performance a videoart - bez nutné přítomnosti ve škole. Stydlivý Holoubek proto vymyslel formu přenosu po síti. Zaangažoval mimo vsetínských divadelníků (Karolína Palátová, Pavel Spáčil) a brněnského kolegy Filipa Cenka (technické zabezpečení) také "unary" Jiřího Nebeského (hlavní role) a Petra Marka (zvuk a střih + malý herecký vstup). Přenosové studio bylo vybudováno v 1. patře domu Holoubků v těch technicky nejprimitivnějších podmínkách - střih záznamu ze dvou videokamer například probíhal pouhým přepínáním dvou drátů a za neexistence kontrolních monitorů viděl naslepo stříhající pouze výsledný obraz - což mělo za výsledek mnoho komických efektů. Dvě kamery měli na starosti Janek Palát a Zdeněk Eliáš, v pravém slova smyslu kameramanští diletanti.
Z Projevu:
Hudba odpočívá (se není co divit, po tom všem, co se v ní za těch pár let odehrálo). Nenahrává ani Králíček - tvrdí o sobě, že už "asi není muzikantem" - jen je zvěčněn pro televizní pořad Salón moravskoslezský (neboť sklízí zasloužené miniovace za svou dosavadní práci v podobě prvního místa za publicistu Pavla Klusáka v anketě o album roku). KAKADUO se jednoduše nesešlo (vyjma jednoho pokusu, z nějž vyšel podklad pro píseň na teoreticky připravované nové album "WEBř" a druhého, který přerostl ve velmi plodnou jam session s novým unarským kámošem Prokopem Holoubkem a výtvarnicí Magdalenou Hrubou, která se bohužel zaznamenala jen v torzu).
UNARFILM zahálí s prací na stále nedokončené Lásce v hranicích. Místo toho se jednoho prázdninového dne sejde společně s kameramanem Zdeňkem Eliášem k zahájení natáčecích prací nového filmu. Má to být syrovější, civilnější obdoba filmu 240 minut v Solingenu, bez pohádkových a ryze komediálních momentů. Stylovou inspirací jsou (Markovi) filmy dánského DOGMA 95. Natáčení probíhá na balkoně bytu Nezhybových. Po shlédnutí prvních prací nejsou tvůrci spokojeni se zvukovou kvalitou a opouští je elán. Chuť do práce nastartuje až idea Nebeského s Markem natočit v obýváku u Nezhybů kompletní zcela jiný celovečerní film. Vtip měl spočívat v tom, že dějově by nebyl svázán s reálným místem pokoje, ale předstíral by nejrůznější prostředí včetně exteriérů (k tomu měla sloužit tapeta s mořskou pláží). Nezhybova nechuť natáčet v neoblíbeném prostoru však zbrzdila natáčení o "hodinu přemlouvání", a když nakonec přece došlo k prvnímu záběru, tvůrčí energie došla úplně. Do třetice se ale trojka vzchopila k poslednímu pokusu a vzešla z něj třicetiminutová pokojová improvizovaná seance kombinující stylové prvky DD BERUŠKA a estetiku divadelních ekranizací Vladimíra Síse. Žádný z materiálů ovšem opět nedošel zpracování a impotence UNARFILMU jako kolektivu opět zvítězila.
Petr Marek jako samostatný filmař v tomto roce (kromě nepovedeného klipu pro brněnskou skupinu SWORDFISHTROMBONES) dokončí druhý díl své později pojmenované "trilogie blbosti" film Marka - Svět hlemyzu.
Projev:
Z minulého roku nám přešlo do letos dokončení Markova formalistického opusu FILM MARKA - SVĚT HLEMYZU, v němž částečně navazuje na svůj FILM PETRA (Pseudointerpretace podle názvů: FILM PETRA, neboli "Petrův film", hovoří o tom, "kým je" km. Marek, zatímco FILM MARKA, neboli "Markův film", se zamýšlí nad tím, "kam patří" - tématem je rodina v mnohém významu.). Film je zajímavý svým rozčleněním. První část je čtyřicet minut lartpourlartistického běsnění spojeného tématem. Poté se vše zvrtne, neboť autorova maminka vzala při natáčení do ruky kameru a se slovy "A teď já!" nasnímala osmdesátiminutový (! ) rozhovor se synem, kde spolu hovoří o základních lidských věcech. FILM MARKA - SVĚT HLEMYZU se tak stal dvojnásob "nesnesitelným": v první části pro absolutní destrukci kauzality, v druhé pak pro neúmornost reálného trvání.
Dále vznikl v Markově režii polonepovedený videoklip k písni Unaware brněnské hudební skupiny Swordfishtrombones, a dokumentární šot pro ostravskou televizi FILMOVÝ MARATON.
Závěr unarského roku je pro Unarfilm ve znamení horečného natáčení nového celovečerního filmu km. Marka, který byl plánován pod pracovním názvem Magdalena v místnostech, nyní se zatím jmenuje LÁSKA SHORA. V hlavní roli poetické anti-road-movie se představuje Prokop Holoubek. Točí se na šestnáctimilimetrový film, utrácejí se velké peníze, no no...
Láska shora se potáhne ještě dva roky. Marek seřadí čyři své filmy (Dříve, než..., Všechno na Mars!, Film Marka - Svět hlemyzu (1. část) a Film Petra) do volného intimního cyklu, kterému dá název (podle verše z Nezhybova textu písně THE SCALDERS Koberec) Doma čistím velké věci a odpromítá v pražském ROXY. Ten den se s dramaturgem Martinem Marečkem domluví, že za půl roku, po skončení civilní služby, převezme jeho funkci. Stane se tak.