TFJ o UF

(článek vyšel v Kavárně A.F.F.A.)

Zkoumavý, poněkud pokřivený a sjetý pohled. Vryje se do paměti. Tvář Petra Marka si ostatně nebude marné pamatovat. Bezmála každý její rys teď už důvěrně znají návštěvníci filmových večerů v pražském klubu Roxy, kde "společnost" Unarfilm během března a dubna 1996 uvedla to nejdůležitější, co Petr Marek, dvaadvacetiletý student filmové vědy na pražské filosofické fakultě, do té doby natočil.
Středometrážní až celovečerní snímky BAJESTA GUMBRINA (1993), 90 MINUT V SOLINGENU (1995), FILM PETRA (1996), MY LIFE OPODÁL (1996), dokument KTERÉ SVÉ (1994) a krátký film MOJE MILÉ DĚTI (1995). Včetně klipů, na kterých zpívá své vlastní písně pod značkou Muzikant Králíček.
Ne, opravdu se po shlédnutí toho všeho nedá tahle tvář jen tak vytěsnit z paměti, proměnila se v rozpoznanou tvář dávného přítele, proslavenou tvář hvězdy, demaskovanou tvář zlosyna.
Úvodních deset minut FILMU PETRA sestává výlučně jen z blízkých záběrů Markovy hlavy, je to soukromý rozhovor, povídání o ničem zvlášť důležitém, vlastně nuda, ale divák to sleduje málem s napětím, protože se tu nepozorovaně stal důvěrníkem a každý pohled, každé slovo najednou patří jemu osobně.
Petr Marek, znáte se spolu. Znáte už jeho byt, jeho rodiště v Hranicích na Moravě, jeho matku, přátele, sousedy... To ale nemá znamenat, že ty filmy jsou nějaký otravný deník. Naopak, jsou to čiré smyšlenky, fantasmagorie, řádně vyšinuté historky, jenom byly, aby to mlátilo do očí, natočeny v mazlavém dokumentárním stylu rodinného videa. Původně východisko z nouze, možnost přece jen nějak filmovat, najednou to však začalo vyjevovat svůj netušený půvab. Už do BAJESTY GUMBRINY Marek zařadil několik sekvencí, které jsou na pokraji takových těch vzpomínkových kazet z loňské dovolené a z oslavy narozenin: dorostenec se hrne do mořských vln, nějaká kapela vyhrává za letní noci rekreantům, a celé drama navíc vrcholí na parketu během opravdového maturitního plesu. Petr Marek prostě vzal ono "škaredé home video" plně za své, i s tou neostrostí, rozmazaností a zploštělostí obrazu, i s nápadnou bezvýrazností záběrů, jaká je obvyklá u amatérských snímků. Se vším, co tahle technika nabízí: do 90 MINUT V SOLINGENU, kde ztotožnění s videem zřejmě dosáhlo jisté krajnosti, včlenil zpětné převíjení filmu, jinde se děj najednou zarazí stopnutým výjevem, v BAJESTĚ GUMBRINĚ třeba opáleným staříkem na prosluněné pláži, který přibližně minutu drží film v jakési až mystické nepohnutosti.
Je to trvání, co na sebe ve tvorbě Petra Marka především upozorňuje. To nejdůležitější nedělá střih, třebaže je využíván hojně a poměrně překvapivě, ale trvání těch filmů, jejich úplný průběh se vším všudy. U videa, které se dá kdykoli zrychlit, přetočit, vypnout, to snad může znít paradoxně, ale zákonitě to vychází ze zvolené pseudodokumentární stylizace. Když si soukromé záběry pouští někdo nezúčastněný, většinou umírá nudou, nemůže se dočkat konce a přetáčí. Ale někdy, jestliže se film nechá volně běžet, se náhle cosi propojí, naskočí tajemná souvislost, rozběhne se strhující ponorný děj. Je potom nutné projít celý dokument a co nejpozorněji sledovat každou třeba i nadbytečnou odbočku, aby nic významného neuniklo. Kdekoli může být stopa, a kdyby nebyla, sám ji tam zanecháš.
Právě takhle sleduje výpovědi svého pacienta zvrácený psychiatr Dusifoj ve snímku BAJESTA GUMBRINA. Zaujatě zkoumá každou představu, každou větu. A nejinak se hlavní hrdina ve FILMU PETRA noří do projekce záhadného, zdánlivě úplně zmatečného filmu, který našel na procházce. "Pořád jsem přemýšlel, kdo mě a kudy vede, a proč, ale předpokládal jsem, že to všechno má nějaký smysl." Nic se nesmí jen tak pominout, přeskočit, ani když je to tak okázale hluché a nastavované, jako tlachání dvou kámošů v 90 MINUTÁCH V SOLINGENU. To, co v tom trvá, je záznam, který za chvíli může získat nenahraditelnou cenu. Trvá v tom čas diváka, který se ukvapeně snaží poskládat z toho něco dohromady, i čas herců, kteří prodlívají před kamerou a sami tak úplně netuší, co by měli říkat.
Znovu úvod FILMU PETRA: Petr Marek sedí v záběru a dlouze hledá slova, snaží se popsat chování nějakého známého, příhodu z vlaku, upřesnit, co řekl před chvílí, a mezitím pojídá dort a poslouchá něco ze sluchátek. Jeho hlas bude za chvíli mimo obraz komentovat vlastní příběh filmu. Může to vypnout, kdo má za to, že to snad bude napínavější a míň osobní.
Místy je to křeč a naivita a postavy nejsou bez topornosti, místy je to naopak přesná, až jasnozřivá vize a herci už nemůžou být přesvědčivější, celek ovšem pokaždé překvapuje svou jistotou. Přestože se děj odvíjí volně, jaksi nezáměrně, lehce jako legrácka, to, co nakonec vychází najevo, má nelíčenou hrůznost a tragiku. "Naše přátelství, náš společný život, a potom - jeho konec...," říká posmutnělý hlas. Přátelství, to je ústřední Markovo téma, jeho filmy vyrostly z osudového setkání s Jiřím Y. H. Nezhybou (který je bubeník) a Jiřím J. K. Nebeským (který je básník). Právě mezi nimi TO probíhá. Inspirace. Hra. Od společného Dekadentního divadla Beruška až k Unarfilmu a "třem pokusům o vraždu" (FILM PETRA).
Petr Marek, který sám sebe většinou obsazuje do destruktivních rolí, jako by každým ze svých filmů onen neuvěřitelný přátelský svazek ohrožoval, vystavoval ho krizi. V BAJESTĚ GUMBRINĚ hraje psychiatra, co halucinogenními léky chladně ničí duševně poškozeného mladíka Kowalského (Nezhyba). Ve FILMU PETRA musí odčinit svou vinu a smířit se s přítelem, jehož třikrát ohrozil na životě (Nebeský). 90 MINUT V SOLINGENU nechává všechny tři, sotva se sešli k nastudování divadelní hry, uvíznout v záhadné časové smyčce, takže se všechno jejich snažení mění v bludný kruh. Jistou tématickou vyjímkou je miniatura MOJE MILÉ DĚTI, přesto i v ní se objeví aspoň rozmarný odkaz: Jiří J. K. Nebeský si jen tak postává u podrostlých stromků, usmívá se, vlastně tu nemá vůbec žádnou roli, ale každý nový příchozí se s ním musí seznámit: "To je náš kamarád."
Filmem s nejmrazivější vizí, nejčistším a nejpromyšlenějším, je MY LIFE OPODÁL. Jeho děj vyúsťuje až do zásvětí, teskného a deštivého, kde zkřehlý Jiří Y. H. Nezhyba bloumá po břehu jezera a učí se na trubku. Mezi dva bratry, Lola (Nebeský) a Manyho (Nezhyba), totiž vstoupil Čas - Zvonimír Konečný (Marek), číselník, zlomyslný běsík "prchající jako rtuť". Lehce se pohupuje, sestupuje ze schodů s počítačovým monitorem na hlavě a co vnáší, je jen zkáza a rozklad. Příznačné je už jeho incognito, neboť se vydává za dokumentaristu. Smrt je vynulování číselníku, když se bratr Lol snaží dohonit ujíždějící auto a nestíhá. Na onom světě chce pak zmírnit svůj stesk a přivolá si bratra Manyho, leč stesk se tím jen zdvojnásobí. Zatímco zešílení Lolovy dívky Majky (K. Malenovská) působí trošku jako parodie na Viktorku u splavu, aniž by to ovšem při lehce výsměšném pojetí celého mileneckého vztahu mohlo vzít jiný konec, osud obou bratrů je plný bezměrného smutku. MY LIFE OPODÁL jako bolestná vzpomínka. Za spoluautorství Jiřího J. K. Nebeského natočil Petr Marek film ve svém vyznění tak naléhavý a ryzí, že pro něj sotva najdeš srovnání i vně video-undergroundu, v celé té dnešní nezaplatitelné české kinematografii.
Spořádává dort, snaží se upřesnit, co řekl před chvílí, noří se do projekce svého zdánlivě úplně zmatečného filmu, pokouší se popsat příhodu z vlaku, zaujatě zkoumá každou představu, dlouze hledá slova: jeho hlas zrovna zaznívá mimo obraz. Marek na počátku jen volně glosoval záběry, jak k tomu přirozeně vedla stylizace do dokumentů z rodinného archívu. Občas pak pronesl žvást a vyhrknul smíchy, nebo si krátce pohovořil s tím, kdo se právě motal na obrazovce, sem tam nějakou větou zasáhl do děje. A tak se Markovy filmy ve své stavbě začaly čím dál zřetelněji přizpůsobovat jeho jakoby váhavému, zamyšlenému přednesu, prostoupily jimi zámlky i překvapivá slovní spojení, kouzlo těch tak nezvykle zauzlovaných vět. Zvlášť ve FILMU PETRA svět na obraze dokonale přejal režisérovu výslovnost i osobitost jeho slovosledu, "celý svět úplně".
Dospělo to až k tomu, že se MOJE MILÉ DĚTI a MY LIFE OPODÁL zbavily reálných dialogů. Herci jsou "přemlouváni", říkají to, co se jim zpětně vložilo do úst pozměněným hlasem režiséra nebo jeho kolegů. Má to mnohdy, především u ženských rolí, dost groteskní účinek. Pole experimentů, které se tím otevírá, je ovšem daleko širší. Promluvy se osamostatňují od postav, jež naopak jsou o svou samostatnost kráceny, a zatímco hlavní děj probíhá v pásmu komentáře, obraz se zpochybňuje přímo před očima.
V záběru se, dejme tomu, objeví postava zabraná sama do sebe, každý v ní rozezná Petra Marka, a hlas Petra Marka prohodí třeba: "Prý se znáte." Nebo: "Kam se poděl?" Ale ukáže se, nejpozději až doběhne kazeta a obrazovka se slepě rozzrní, že to vůbec neřekl jen tak.

(okolo 13. srpna 1996)

Brzy po dopsání úvahy o Markových filmech se mi zdál dlouhý a jakoby nicneříkající sen. Pospíchal jsem na autobus domů a byl jsem dost roztěkaný, Petr Marek zase nebyl zrovna sdílný. Ne že by byl mlčel, ale podstatné věci prostě říkal jenom na okraj.
A přece jsme spolu v průletu pražskými ulicemi vedli jakýsi rozhovor, já se z Petra pořád snažil něco vytáhnout a jeho to kupodivu nijak zvlášť nepopuzovalo, doprovodil mě až k odjezdovému stání a dokonce se mnou i nastoupil. Místo autobusu jel toho dne nevelký červený autokar. Něco na způsob těch vozů, jakými se dopravují herci na natáčení. Bylo to zvláštní.
Seděli jsme vedle sebe a ačkoli se hovor ani tady moc nedařil, občas už přece jen něco padlo. Pak jsme dojeli do nějakého města, kde měl spoj přestávku, zašli jsme tedy do nějakého baru a mezi řečí z Petra zčistajasna vylezlo, že mu budou vydávat knihu, "nějaké zápisníky a tak". Vymámil jsem z něj adresu nakladatelství, abych si knihu mohl objednat, a hned jsem ji viděl před očima - veliká, světlá, na obálce nic než víc řádky drobného písma.
Zapomněli jsme hlídat čas. Najednou bylo příliš pozdě, hnali jsme se zpátky k autobusovému nádraží a už zdálky bylo vidět, že řidič startuje. Na poslední chvíli se nám ho podařilo stopnout a nastoupit. Vevnitř bylo nelidsky plno. Petr Marek se mi v tom zmatku nějak ztratil, myslel jsem, že už sedí na našich sedadlech, ale když jsem se k nim dral, zastoupila mi cestu nějaká holčička. Strhla řev, valila na mě oči a vřískala, jako bych ji chtěl roztrhat. A za ní, viděl jsem, byla naše místa už obsazená někým jiným. Petr nikde. Kam se poděl?

(Kavárna A.F.F.A.)



Jaromír F. Typlt: JEHO SVĚT ÚPLNĚ! (článek vyšel v Kavárně A.F.F.A.) Zkoumavý, poněkud pokřivený a sjetý pohled. Vryje se do paměti. Tvář Petra Marka si ostatně nebude marné pamatovat. Bezmála každý její rys teď už důvěrně znají návštěvníci filmových večerů v pražském klubu Roxy, kde "společnost" Unarfilm během března a dubna 1996 uvedla to nejdůležitější, co Petr Marek, dvaadvacetiletý student filmové vědy na pražské filosofické fakultě, do té doby natočil. Středometrážní až celovečerní snímky BAJESTA GUMBRINA (1993), 90 MINUT V SOLINGENU (1995), FILM PETRA (1996), MY LIFE OPODÁL (1996), dokument KTERÉ SVÉ (1994) a krátký film MOJE MILÉ DĚTI (1995). Včetně klipů, na kterých zpívá své vlastní písně pod značkou Muzikant Králíček. Ne, opravdu se po shlédnutí toho všeho nedá tahle tvář jen tak vytěsnit z paměti, proměnila se v rozpoznanou tvář dávného přítele, proslavenou tvář hvězdy, demaskovanou tvář zlosyna. Úvodních deset minut FILMU PETRA sestává výlučně jen z blízkých záběrů Markovy hlavy, je to soukromý rozhovor, povídání o ničem zvlášť důležitém, vlastně nuda, ale divák to sleduje málem s napětím, protože se tu nepozorovaně stal důvěrníkem a každý pohled, každé slovo najednou patří jemu osobně. Petr Marek, znáte se spolu. Znáte už jeho byt, jeho rodiště v Hranicích na Moravě, jeho matku, přátele, sousedy... To ale nemá znamenat, že ty filmy jsou nějaký otravný deník. Naopak, jsou to čiré smyšlenky, fantasmagorie, řádně vyšinuté historky, jenom byly, aby to mlátilo do očí, natočeny v mazlavém dokumentárním stylu rodinného videa. Původně východisko z nouze, možnost přece jen nějak filmovat, najednou to však začalo vyjevovat svůj netušený půvab. Už do BAJESTY GUMBRINY Marek zařadil několik sekvencí, které jsou na pokraji takových těch vzpomínkových kazet z loňské dovolené a z oslavy narozenin: dorostenec se hrne do mořských vln, nějaká kapela vyhrává za letní noci rekreantům, a celé drama navíc vrcholí na parketu během opravdového maturitního plesu. Petr Marek prostě vzal ono "škaredé home video" plně za své, i s tou neostrostí, rozmazaností a zploštělostí obrazu, i s nápadnou bezvýrazností záběrů, jaká je obvyklá u amatérských snímků. Se vším, co tahle technika nabízí: do 90 MINUT V SOLINGENU, kde ztotožnění s videem zřejmě dosáhlo jisté krajnosti, včlenil zpětné převíjení filmu, jinde se děj najednou zarazí stopnutým výjevem, v BAJESTĚ GUMBRINĚ třeba opáleným staříkem na prosluněné pláži, který přibližně minutu drží film v jakési až mystické nepohnutosti. Je to trvání, co na sebe ve tvorbě Petra Marka především upozorňuje. To nejdůležitější nedělá střih, třebaže je využíván hojně a poměrně překvapivě, ale trvání těch filmů, jejich úplný průběh se vším všudy. U videa, které se dá kdykoli zrychlit, přetočit, vypnout, to snad může znít paradoxně, ale zákonitě to vychází ze zvolené pseudodokumentární stylizace. Když si soukromé záběry pouští někdo nezúčastněný, většinou umírá nudou, nemůže se dočkat konce a přetáčí. Ale někdy, jestliže se film nechá volně běžet, se náhle cosi propojí, naskočí tajemná souvislost, rozběhne se strhující ponorný děj. Je potom nutné projít celý dokument a co nejpozorněji sledovat každou třeba i nadbytečnou odbočku, aby nic významného neuniklo. Kdekoli může být stopa, a kdyby nebyla, sám ji tam zanecháš. Právě takhle sleduje výpovědi svého pacienta zvrácený psychiatr Dusifoj ve snímku BAJESTA GUMBRINA. Zaujatě zkoumá každou představu, každou větu. A nejinak se hlavní hrdina ve FILMU PETRA noří do projekce záhadného, zdánlivě úplně zmatečného filmu, který našel na procházce. "Pořád jsem přemýšlel, kdo mě a kudy vede, a proč, ale předpokládal jsem, že to všechno má nějaký smysl." Nic se nesmí jen tak pominout, přeskočit, ani když je to tak okázale hluché a nastavované, jako tlachání dvou kámošů v 90 MINUTÁCH V SOLINGENU. To, co v tom trvá, je záznam, který za chvíli může získat nenahraditelnou cenu. Trvá v tom čas diváka, který se ukvapeně snaží poskládat z toho něco dohromady, i čas herců, kteří prodlívají před kamerou a sami tak úplně netuší, co by měli říkat. Znovu úvod FILMU PETRA: Petr Marek sedí v záběru a dlouze hledá slova, snaží se popsat chování nějakého známého, příhodu z vlaku, upřesnit, co řekl před chvílí, a mezitím pojídá dort a poslouchá něco ze sluchátek. Jeho hlas bude za chvíli mimo obraz komentovat vlastní příběh filmu. Může to vypnout, kdo má za to, že to snad bude napínavější a míň osobní. Místy je to křeč a naivita a postavy nejsou bez topornosti, místy je to naopak přesná, až jasnozřivá vize a herci už nemůžou být přesvědčivější, celek ovšem pokaždé překvapuje svou jistotou. Přestože se děj odvíjí volně, jaksi nezáměrně, lehce jako legrácka, to, co nakonec vychází najevo, má nelíčenou hrůznost a tragiku. "Naše přátelství, náš společný život, a potom - jeho konec...," říká posmutnělý hlas. Přátelství, to je ústřední Markovo téma, jeho filmy vyrostly z osudového setkání s Jiřím Y. H. Nezhybou (který je bubeník) a Jiřím J. K. Nebeským (který je básník). Právě mezi nimi TO probíhá. Inspirace. Hra. Od společného Dekadentního divadla Beruška až k Unarfilmu a "třem pokusům o vraždu" (FILM PETRA). Petr Marek, který sám sebe většinou obsazuje do destruktivních rolí, jako by každým ze svých filmů onen neuvěřitelný přátelský svazek ohrožoval, vystavoval ho krizi. V BAJESTĚ GUMBRINĚ hraje psychiatra, co halucinogenními léky chladně ničí duševně poškozeného mladíka Kowalského (Nezhyba). Ve FILMU PETRA musí odčinit svou vinu a smířit se s přítelem, jehož třikrát ohrozil na životě (Nebeský). 90 MINUT V SOLINGENU nechává všechny tři, sotva se sešli k nastudování divadelní hry, uvíznout v záhadné časové smyčce, takže se všechno jejich snažení mění v bludný kruh. Jistou tématickou vyjímkou je miniatura MOJE MILÉ DĚTI, přesto i v ní se objeví aspoň rozmarný odkaz: Jiří J. K. Nebeský si jen tak postává u podrostlých stromků, usmívá se, vlastně tu nemá vůbec žádnou roli, ale každý nový příchozí se s ním musí seznámit: "To je náš kamarád." Filmem s nejmrazivější vizí, nejčistším a nejpromyšlenějším, je MY LIFE OPODÁL. Jeho děj vyúsťuje až do zásvětí, teskného a deštivého, kde zkřehlý Jiří Y. H. Nezhyba bloumá po břehu jezera a učí se na trubku. Mezi dva bratry, Lola (Nebeský) a Manyho (Nezhyba), totiž vstoupil Čas - Zvonimír Konečný (Marek), číselník, zlomyslný běsík "prchající jako rtuť". Lehce se pohupuje, sestupuje ze schodů s počítačovým monitorem na hlavě a co vnáší, je jen zkáza a rozklad. Příznačné je už jeho incognito, neboť se vydává za dokumentaristu. Smrt je vynulování číselníku, když se bratr Lol snaží dohonit ujíždějící auto a nestíhá. Na onom světě chce pak zmírnit svůj stesk a přivolá si bratra Manyho, leč stesk se tím jen zdvojnásobí. Zatímco zešílení Lolovy dívky Majky (K. Malenovská) působí trošku jako parodie na Viktorku u splavu, aniž by to ovšem při lehce výsměšném pojetí celého mileneckého vztahu mohlo vzít jiný konec, osud obou bratrů je plný bezměrného smutku. MY LIFE OPODÁL jako bolestná vzpomínka. Za spoluautorství Jiřího J. K. Nebeského natočil Petr Marek film ve svém vyznění tak naléhavý a ryzí, že pro něj sotva najdeš srovnání i vně video-undergroundu, v celé té dnešní nezaplatitelné české kinematografii. Spořádává dort, snaží se upřesnit, co řekl před chvílí, noří se do projekce svého zdánlivě úplně zmatečného filmu, pokouší se popsat příhodu z vlaku, zaujatě zkoumá každou představu, dlouze hledá slova: jeho hlas zrovna zaznívá mimo obraz. Marek na počátku jen volně glosoval záběry, jak k tomu přirozeně vedla stylizace do dokumentů z rodinného archívu. Občas pak pronesl žvást a vyhrknul smíchy, nebo si krátce pohovořil s tím, kdo se právě motal na obrazovce, sem tam nějakou větou zasáhl do děje. A tak se Markovy filmy ve své stavbě začaly čím dál zřetelněji přizpůsobovat jeho jakoby váhavému, zamyšlenému přednesu, prostoupily jimi zámlky i překvapivá slovní spojení, kouzlo těch tak nezvykle zauzlovaných vět. Zvlášť ve FILMU PETRA svět na obraze dokonale přejal režisérovu výslovnost i osobitost jeho slovosledu, "celý svět úplně". Dospělo to až k tomu, že se MOJE MILÉ DĚTI a MY LIFE OPODÁL zbavily reálných dialogů. Herci jsou "přemlouváni", říkají to, co se jim zpětně vložilo do úst pozměněným hlasem režiséra nebo jeho kolegů. Má to mnohdy, především u ženských rolí, dost groteskní účinek. Pole experimentů, které se tím otevírá, je ovšem daleko širší. Promluvy se osamostatňují od postav, jež naopak jsou o svou samostatnost kráceny, a zatímco hlavní děj probíhá v pásmu komentáře, obraz se zpochybňuje přímo před očima. V záběru se, dejme tomu, objeví postava zabraná sama do sebe, každý v ní rozezná Petra Marka, a hlas Petra Marka prohodí třeba: "Prý se znáte." Nebo: "Kam se poděl?" Ale ukáže se, nejpozději až doběhne kazeta a obrazovka se slepě rozzrní, že to vůbec neřekl jen tak. (okolo 13. srpna 1996) Brzy po dopsání úvahy o Markových filmech se mi zdál dlouhý a jakoby nicneříkající sen. Pospíchal jsem na autobus domů a byl jsem dost roztěkaný, Petr Marek zase nebyl zrovna sdílný. Ne že by byl mlčel, ale podstatné věci prostě říkal jenom na okraj. A přece jsme spolu v průletu pražskými ulicemi vedli jakýsi rozhovor, já se z Petra pořád snažil něco vytáhnout a jeho to kupodivu nijak zvlášť nepopuzovalo, doprovodil mě až k odjezdovému stání a dokonce se mnou i nastoupil. Místo autobusu jel toho dne nevelký červený autokar. Něco na způsob těch vozů, jakými se dopravují herci na natáčení. Bylo to zvláštní. Seděli jsme vedle sebe a ačkoli se hovor ani tady moc nedařil, občas už přece jen něco padlo. Pak jsme dojeli do nějakého města, kde měl spoj přestávku, zašli jsme tedy do nějakého baru a mezi řečí z Petra zčistajasna vylezlo, že mu budou vydávat knihu, "nějaké zápisníky a tak". Vymámil jsem z něj adresu nakladatelství, abych si knihu mohl objednat, a hned jsem ji viděl před očima - veliká, světlá, na obálce nic než víc řádky drobného písma. Zapomněli jsme hlídat čas. Najednou bylo příliš pozdě, hnali jsme se zpátky k autobusovému nádraží a už zdálky bylo vidět, že řidič startuje. Na poslední chvíli se nám ho podařilo stopnout a nastoupit. Vevnitř bylo nelidsky plno. Petr Marek se mi v tom zmatku nějak ztratil, myslel jsem, že už sedí na našich sedadlech, ale když jsem se k nim dral, zastoupila mi cestu nějaká holčička. Strhla řev, valila na mě oči a vřískala, jako bych ji chtěl roztrhat. A za ní, viděl jsem, byla naše místa už obsazená někým jiným. Petr nikde. Kam se poděl? (Kavárna A.F.F.A.)