se narodil 1940 v Tišnově, v šedesátých letech absolvoval FAMU filmem MORAVSKÁ HELLAS, polohraným dokumentem o národopisných slavnostech a “vyšisovanosti” současného folklóru. Film byl osobně zakázán prezidentem Novotným. Karel Vachek mohl poté dokončit až v roce 1968 film SPŘÍZNĚMI VOLBOU, dokument o prezidentských volbách v období “pražského jara”. Během normalizace byl nucen odejít z Krátkého filmu a pracoval jako úpravář vody pro vysokotlaké kotle a věnoval se malířství. V letech 1979 – 84 pak žil s rodinou ve Francii a v USA, kde pracoval jako fotolaborant. Po rehabilitaci v roce 1989 natočil NOVÝ HYPERION aneb VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ jako portrét naší země v době prvních svobodných voleb. V roce 1996 dokončil film CO DĚLAT? CESTA Z PRAHY DO ČESKÉHO KRUMLOVA aneb JAK JSEM SESTAVOVAL NOVOU VLÁDU. Nyní dokončuje film s pracovním názvem BOHEMIA DOCTA. V jeho filmech většinou vedle neznámých postav vystupuje mnoho proslulých tváří – politici, umělci, intelektuálové. Bezmála nepoužívá hudbu, ostrým střihem paralelně kombinuje obrazovou a zvukovou stopu. Žádný komentář.

 text: Petr Marek, foto: Martina Gogolová

S vynálezem filmu se začalo zdát, že se konečně naskytla příležitost zachytit pravdivě a objektivně všelijaké životní situace, snad i život sám. Mnozí v nadšení z možnosti být zprostředkovatelem “absolutní pravdy” zakládali hnutí, v jejichž rámcích chtěli “přistihovat život při činu”, být “kinem – pravdou”, přímým filmovým úderem.

Zapomněli při tom ale na sebe. Možná si nechtěli připustit tvorbu. Jejich ideálem by vlastně byl “film od nikoho”. Ale tam, kde se málem podařilo potlačit člověka – tvůrce, zůstala přinejmenším metoda. To si uvědomil hrdina Wendersova Lisabonského příběhu (Lisabon Story, 1995), režisér, jenž ztratil důvěru v manipulovaný film a došel k absurdnímu (a pravdivému) závěru, že ideálním filmem je film od nikoho, nikým neviděný.

Jestliže jsme dokumentaristé a nepoložíme si tuto otázku, může se nám stát, že svou prací začneme realitu znetvořovat a stvoříme fikci jí inspirovanou, že totiž (tajně) vyjmeme to, co my chceme vidět a zpracujeme to tak, jak to chceme vidět; vznikne tím nepřiznaný hraný film (pod hlavičkou dokumentu a s autentickými “naturščiky” v hlavních rolích).

S tím souvisí druhý dokumentaristův problém: Jak nebýt vampýrem a je to vůbec možné? Fero Fenič na toto téma řekl, že by nikdy nenechal puštěnou kameru na starou paní, které se nedaří vstát, ale kameru by vypnul a paní pomohl. Pokud ovšem budeme v našich filmech vždy zastavovat kameru před krutými obrazy (řeknou si ostatní), nebude náš dokument jen “salónní”? Jak tedy vyřešit tento souboj pravdy a etiky? Může vůbec existovat pravý dokument?

Vypadá to rozcestí beznadějně. Není to beznadějné.

Je tu jedna a možná jediná poctivá cesta: Fero Fenič nechá kameru běžet, ale staré paní pomoci půjde. Vše se prolne. A to tehdy, když přiznáme tvorbu. Ukážeme, že to, co diváci sledují, je kus reality, ale že my jsme také byli součástí a svou přítomností (a to samozřejmě i ve chvílích, kdy jsme byli za kamerou a nechodili po plátně) jsme do ní neodvolatelně zasáhli.

Přiznat tvorbu a tím ji oslavit. Tak jako jejím prostřednictvím chceme oslavit život. A zastat se ho.

Dvěma základními vektory života každého tvora jsou jeho stvoření (z jedné strany) a jeho vlastní tvorba (na stranu druhou).

Výraz tvorba zde zmiňuji jako jedno z klíčových slov pro dílo Karla Vachka, nejvýraznější osobnosti českého filmového dokumentu a jedné z nejvýraznějších české kinematografie vůbec. Jeho filmy a on sám jsou posedlí právě základní myšlenkou, že tvorby je schopen, ba dokonce je jí povinen každý živý tvor. Volně: “Každej to má v sobě, jen to dostat ven.” Dát jí možnost a tu ubránit. Vystavět tolik pomocných pilířů, aby nebylo možno vytáhnutím jedné z karet zbořit celý dům. Tomu říká Karel Vachek “obrany”. Sám, když nyní píšu tento text, snažím se být na pozoru, abych jeho prostřednictvím nezavdal podnět k jakémukoliv boření, a nemám úplnou jistotu, zda se mi to podaří (Budiž tedy poslední věta takovou jakousi obranou pro takový případ).

Čtyři dlouhé filmy Karla Vachka (Moravská Hellas – 1963, Spřízněni volbou – 1968, Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství – 1989 a Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu – 1996), poslední dva velmi dlouhé (kolem čtyř hodin), pátý dokončovaný pod pracovním názvem Bohemia Docta. Dále se v pramenech (Filmový přehled) můžeme dozvědět například o jeho krátkých filmech nebo o činnosti výtvarné (obraz Via Lucis, který vytvořil s manželkou v období 1976 – 79).

Karel Vachek svými filmy vyhledává světlo, které vychází z lidí a mění se v tvorbu. A tou jsou i urážky Ivana Jirouse ve filmu Co dělat? nebo nadšení generála Svobody pro příhodu se špatně ustlanými vojenskými postelemi ve Spřízněni volbou. Je to to, co z lidí vyzařuje a dává do pohybu dění. Je to život v pravém smyslu.

A hned musím uvést druhé klíčové slovní spojení: “vnitřní smích”. Karel Vachek říká: “Jestliže jsem k smíchu, potom jsem pravdivý.” Na druhé straně proti věcem legračním pak stojí věci, před kterýma nám nezbývá než se krčit nebo nechat se být o(c)hromován. Tyto věci nám připravují lidé, kteří to s námi nemyslí dobře a vytvářejí nám strašáky, pověry, falešné modly. A nejhůř falešnou realitu. V tom může být dokument a film vůbec velice zhoubný: Předstíraná spontánnost, hraná autenticita. Oproti tomu tvorba a hra, hra tvorbou a tvorba hrou. Takřka k dokonalosti tento princip dovedl Karel Vachek ve svém zatím největším filmu Co dělat?… Vyhledáváním lidského světla a hrou s ním nás baví, sebe baví, i nás baví námi i sebou. Ve filmu vystupuje jako další “úloha”, rozdmýchávač, zdroj i objekt smíchu – v nejširším významu, kde nejdůležitějším je jeho životadárnost. Sám tedy vytváří pohyb, jehož se účastní a komentuje. Střihem potom dále komentuje a vytváří ve struktuře filmu volné významové bloky, jeden věnovaný kupříkladu víře a pověrám, jiný tradici, další smrti…

Je to, jako byste hráli domino, ale rozhodli se ne pro spojitou linearitu návazností, ale pracovali volněji “do všech stran” s tím, že podle pravidel vám poté nutně vzniknou nakupení skupin motivů (v dominu tedy stejných číslic) na různých místech a výsledkem bude odstředivá struktura s mnoha pevnými (i lineárními) cestami, které se mohou mezi sebou kombinovat, spojovat a tím dostředivě vracet, nebo také jen odstředivě mizet. Ideální cestou je asi uzavřený průběh od středu zpět ke středu, do podstaty. Proto Vachkovy filmy nemají dějovou ani informativní logiku posloupnosti, jen právě tu vnitřní, vlastní podstatě věcí. A to je také důvod, proč jsou pro pozorného vnímatele skutečně zábavné a živé.