DIVADLO VIZITA - O DEVĚT A JEŠTĚ O DESET LET ZPĚT


Zasloužilé alternativní hudební vydavatelství Black Point vrhlo na trh „profilové“ - jak se dřívě říkalo - dvojCD divadla VIZITA. „Morální“ zpoždění je přibližně desetileté a slovo trh jsem použil v první větě záměrně, neboť širší publikaci zvukového záznamu jednoho z nejpodstatnějších tuzemských jevištních zjevení posledních dvaceti let, dnes jakoby „legitimizuje“ mediální kulminace herecké a moderátorské persony jeho stálého leadera Jaroslava Duška. Dvě nahrávky představují divadelní seskupení, zabývající se totální improvizací ve dvou polohách, oddělených desetiletím. CD číslo 1 nám pouští „prestižní“ záznam jednoho z představení v pražském Euroklubu z roku 1994, tehdy přenášených Českým rozhlasem, kterému se dostalo mezinárodního rozhlasového ocenění. Vizita tehdy vystoupila jako sólista Dušek s hudebním doprovodem bratrů Vitoušových. CD číslo 2 nás vezme o deset let zpět do Kladna, kde ve složení Jaroslav Dušek, Radomil Uhlíř, Oldřich Kužílek a Martin Zbrožek předvedl „mladý“, v průměru přibližně pětadvacetiletý soubor svou „otevřenou jevištní hru“. Šťastný výběr dvou značně odlišných podob Vizity vytváří zajímavý obraz. Spontánní amatérsky „pozitivně pitomá“ energie prvního období poloviny osmdesátých let a artificielně kultivovaná tvář již „vážené“ Vizity let devadesátých.
V této etapě byla její představení vlastně dialogem slovního monologu Duška s hudebním doprovodem perkusionisty Alana Vitouše. Byl jsem svědkem několika těchto veřejných nahrávek - Dušek se sluchátky u rozhlasového mikrofonu neměl příliš mnoho jevištního prostoru, proto zajímavější je nyní audio - výstup. Mnohem více je zde možno docenit, divadelně tenkrát občas „rušivou“, Vitoušovu přítomnost. Na druhém disku slyšíme jako jediný hudební doprovod housle Martina Zbrožka, které velmi poťouchle, ironicky a často anarchicky hru málokdy doprovázejí - spíše komentují, nabourávají, či rovnou emociálně stavějí na hlavu. Ve „váženějších“ devadesátých letech je tu „tajemná“ Vitoušova zvukomalba již zcela „ve službách“ - její úlohou je podpora, často dokonce vytváření „falešných“ významů ve chvílích Duškovy bezradnosti (které se nutně objevují). Oproti někdejší Zbrožkově hudební subverzi, se tu kupodivu role vyměnily: Sám Dušek je nyní tím, kdo absurdním textem ničí (někdy i lacinou) „magii“ Vitoušových zvukových ploch. Tu se rodí napětí, kde vlastně jde o opačný proces vzniku tzv. „hudebního humoru“ - totiž až spojením se slovem. Toto napětí tvoří bezmála polovinu celé atmosféry tehdejších představení Vizity. Nejzábavnější ovšem Duškova a Vitoušova (zde vlastně bratrů Vitoušových) spolupráce je ve chvílích, kdy dochází ke skutečnému slovně - hudebnímu dialogu: Dušek často využívá odposlechnutých tónů k vytvoření verbální zvukomalby, z níž posléze vzejde motiv a děj. Vrcholem pak bývají zpívané či voice-bandové pasáže, kdy hudba přebírá roli abstraktního tazatele či odpovídače (klávesy hovoří za dítě). Tam se nakonec Dušek vypíná k už zcela nonsensuální slovní extázi a vítězí hudba - energie. Tyto horizonty bývají často překlenuty dlouhým hudebním sólem (za Duškova tance). O to těžší bývá návrat zpět do příběhu. Velmi často je použit vyprávěcí oslí můstek, v horším případě syžetová figura „byl to jen sen“ či jiné falešné rámování. Tu hudba většinou utichá. Někdy na tomto místě vzniká zcela nová rovina a začíná se bezmála od počátku. V těchto chvílích ticha si také uvědomíme, jak „zákeřně“ - manipulativní je úloha oné „mystické“ hudby s „relaxačními“ klávesovými rejstříky a exotickými „ethno“ - motivy. Je tu ale nejen jako berlička, ale právě jako ladič fantazie - Duškovy i naší. Nejlépe (a „nejpoctivěji“) z celé nahrávky tak nakonec vyznívá vyšinutě groteskní doprovod příchodu „nejstaršího dítěte“ se pizzicatem samplovaných smyčců a přiznávkami elektronického „fagotu“.
Někteří mí přátelé mi říkali, že nemají Vizitu rádi pro určitý duch „české malosti“, který z ní cítí. Myslím, že tento moment se objevuje především v textu (neboť hudba je schopna „exoticky zastírat“), a to ve chvílích, kdy z vyprávěčské bezradnosti ulpívá Dušek na pachtivých malicherných konfliktech mezi postavami, kdy vlastně sám se sebou se dohaduje, jak s příběhem dál. Tady často na povrch vyplouvá něco jako pojetí světa (hlavně vyobrazení „manželských“ stereotypů), které, souhlasím, i mně není příjemné. Ale to už je mimo-umělecká otázka.
Proto je tu naštěstí i druhé CD, kde si můžete užít chvil zcela bezbřehé radostné „blbosti“, která - naštěstí - ani v dalších dvaceti letech z Vizity zcela nezmizela.

Petr Marek