DIVADLO VIZITA - O DEVĚT A JEŠTĚ O DESET
LET ZPĚT
Zasloužilé alternativní hudební vydavatelství Black Point
vrhlo na trh „profilové“ - jak se dřívě říkalo - dvojCD divadla VIZITA.
„Morální“ zpoždění je přibližně desetileté a slovo trh jsem použil v první větě
záměrně, neboť širší publikaci zvukového záznamu jednoho z nejpodstatnějších
tuzemských jevištních zjevení posledních dvaceti let, dnes jakoby „legitimizuje“
mediální kulminace herecké a moderátorské persony jeho stálého leadera Jaroslava
Duška. Dvě nahrávky představují divadelní seskupení, zabývající se totální
improvizací ve dvou polohách, oddělených desetiletím. CD číslo 1 nám pouští
„prestižní“ záznam jednoho z představení v pražském Euroklubu z roku 1994, tehdy
přenášených Českým rozhlasem, kterému se dostalo mezinárodního rozhlasového
ocenění. Vizita tehdy vystoupila jako sólista Dušek s hudebním doprovodem bratrů
Vitoušových. CD číslo 2 nás vezme o deset let zpět do Kladna, kde ve složení
Jaroslav Dušek, Radomil Uhlíř, Oldřich Kužílek a Martin Zbrožek předvedl
„mladý“, v průměru přibližně pětadvacetiletý soubor svou „otevřenou jevištní
hru“. Šťastný výběr dvou značně odlišných podob Vizity vytváří zajímavý obraz.
Spontánní amatérsky „pozitivně pitomá“ energie prvního období poloviny
osmdesátých let a artificielně kultivovaná tvář již „vážené“ Vizity let
devadesátých.
V této etapě byla její představení vlastně dialogem slovního
monologu Duška s hudebním doprovodem perkusionisty Alana Vitouše. Byl jsem
svědkem několika těchto veřejných nahrávek - Dušek se sluchátky u rozhlasového
mikrofonu neměl příliš mnoho jevištního prostoru, proto zajímavější je nyní
audio - výstup. Mnohem více je zde možno docenit, divadelně tenkrát občas
„rušivou“, Vitoušovu přítomnost. Na druhém disku slyšíme jako jediný hudební
doprovod housle Martina Zbrožka, které velmi poťouchle, ironicky a často
anarchicky hru málokdy doprovázejí - spíše komentují, nabourávají, či rovnou
emociálně stavějí na hlavu. Ve „váženějších“ devadesátých letech je tu „tajemná“
Vitoušova zvukomalba již zcela „ve službách“ - její úlohou je podpora, často
dokonce vytváření „falešných“ významů ve chvílích Duškovy bezradnosti (které se
nutně objevují). Oproti někdejší Zbrožkově hudební subverzi, se tu kupodivu role
vyměnily: Sám Dušek je nyní tím, kdo absurdním textem ničí (někdy i lacinou)
„magii“ Vitoušových zvukových ploch. Tu se rodí napětí, kde vlastně jde o opačný
proces vzniku tzv. „hudebního humoru“ - totiž až spojením se slovem. Toto napětí
tvoří bezmála polovinu celé atmosféry tehdejších představení Vizity.
Nejzábavnější ovšem Duškova a Vitoušova (zde vlastně bratrů Vitoušových)
spolupráce je ve chvílích, kdy dochází ke skutečnému slovně - hudebnímu dialogu:
Dušek často využívá odposlechnutých tónů k vytvoření verbální zvukomalby, z níž
posléze vzejde motiv a děj. Vrcholem pak bývají zpívané či voice-bandové pasáže,
kdy hudba přebírá roli abstraktního tazatele či odpovídače (klávesy hovoří za
dítě). Tam se nakonec Dušek vypíná k už zcela nonsensuální slovní extázi a
vítězí hudba - energie. Tyto horizonty bývají často překlenuty dlouhým hudebním
sólem (za Duškova tance). O to těžší bývá návrat zpět do příběhu. Velmi často je
použit vyprávěcí oslí můstek, v horším případě syžetová figura „byl to jen sen“
či jiné falešné rámování. Tu hudba většinou utichá. Někdy na tomto místě vzniká
zcela nová rovina a začíná se bezmála od počátku. V těchto chvílích ticha si
také uvědomíme, jak „zákeřně“ - manipulativní je úloha oné „mystické“ hudby s
„relaxačními“ klávesovými rejstříky a exotickými „ethno“ - motivy. Je tu ale
nejen jako berlička, ale právě jako ladič fantazie - Duškovy i naší. Nejlépe (a
„nejpoctivěji“) z celé nahrávky tak nakonec vyznívá vyšinutě groteskní doprovod
příchodu „nejstaršího dítěte“ se pizzicatem samplovaných smyčců a přiznávkami
elektronického „fagotu“.
Někteří mí přátelé mi říkali, že nemají Vizitu rádi
pro určitý duch „české malosti“, který z ní cítí. Myslím, že tento moment se
objevuje především v textu (neboť hudba je schopna „exoticky zastírat“), a to ve
chvílích, kdy z vyprávěčské bezradnosti ulpívá Dušek na pachtivých malicherných
konfliktech mezi postavami, kdy vlastně sám se sebou se dohaduje, jak s příběhem
dál. Tady často na povrch vyplouvá něco jako pojetí světa (hlavně vyobrazení
„manželských“ stereotypů), které, souhlasím, i mně není příjemné. Ale to už je
mimo-umělecká otázka.
Proto je tu naštěstí i druhé CD, kde si můžete užít
chvil zcela bezbřehé radostné „blbosti“, která - naštěstí - ani v dalších
dvaceti letech z Vizity zcela nezmizela.
Petr Marek