Rozhovor Martina Fišera s Petrem Markem
pro časopis Živel - pracovní emailová verze
Rozhovor s Petrem Markem, režisérem z Hranic na Morave

úvod:
Kdo je Petr Marek. V mládí hokejistou z donucení otcem - profesionálním sportovcem. Pozdeji v Hranicích na Morave propadá lásce k filmu, stává se filmarem-amatérem, jehož kariéru zakoncuje nekolikanásobným neúspechem u prijímacích zkoušek na FAMU, korunovaným ovšem diplomem v oboru filmová veda na pražské Filosofické fakulte. Vývoj událostí jej i tak zavedl k profesi promítace v regionálním kine a produkování vlastních "divných" filmu, jak sám "papouškuje" po recenzentovi svých filmu, Michalu Bregantovi, a které snad pouze zatím projednou oficiálne bylo podeprené státním grantem.
Filmy delá casto "strihovou metodou". Nesdílí pokaždé ani tolik prevažovaný požadavek, aby film mel vždy svou príbehovost - nejkýženeji tvz. vtipnou "pointu"a jednotný dej. Originalita videna napr. v preházenosti scén také není jeho favoritní... V soudobé situaci tvrdí, že ke svetu je možné vyjadrovat se treba práve strukturálním videním - clenitostí, "harmonizací" a strihovou koncepcí, to vše zrejme nejlépe dohromady. Pritom je schopen udelat moderní inscenaci na "jedné dejové scéne" bez "globalizacní"roztríštenosti ...viz. jeho Moje milé deti, kde ovšem je tahle "klonalizace" ve vztazích mezi "milenci" hlavním tematem jinak velmi profesionálního videofilmu...

Co by se mohlo dnes ješte vubec pro osvežení se ztuhlou strukturou filmarství delat?

Stále více mám pocit, že dnešní "vyprávecí" film, tedy film, který má nejakou dejovou linku a reší se v nem nejaká faktická zápletka, by mel prekrocit své stávající obrysy a vydat se na pruzkum do "vetších dálek". Mám tím na mysli i délku filmu. Soucasný devadesáti- až stodvacetiminutový film je již trochu príliš standardizován. Jeden problém - jeden happy end. Devadesát minut. (Porád mluvím o filmu "vyprávecím", zatím to není prípad filmu strihového) Byl bych rád, kdybych byl divákem filmu, který me zaujme zápletkou, kterou vyreší, po devadesáti minutách poskytne happy end, pricemž ale již v tuto chvíli rozjíždí zápletku druhou, kterou také vyreší - za dalších devadesát minut. A tak dál a dál - stopáž nejméne pet hodin. Vlastne pro "dnešní dobu" je nejadekvátnejší konzumace "seriálu" - ovšem v kuse!

Zaujal jste mne ve svém Filmu Petra záberem sebe sama jako "hrdina z komiksu" (viz foto u interview), jemuž do vlasu fouká vítr, ale nakonec se ukáže, že to hraje fén v ruce. Proc v ceském filmu vždy to shození, snižování, když vec se v urcitém kontextu a atmosfére sama muže zdát také smešná?

No ano, proc to tam mám, když tak nesnáším pointy a dovysvetlovávání...? Naštestí jsem si vzápetí pripomenul proces strukturování Filmu Petra a uklidnil se. Jedná se zde totiž již o krok dál: "priznání" fénu pro me tehdy nebylo "shozením" ("ceským shozením"), ale již parodií tohoto principu, výsmechem "(ceskému) shození"! Ve Vaší otázce je i to, že jsem tedy asi prevezl i Vás.

Pro me je vždy duležité, aby se obraz "znemožnil" sám. Všechna ta doslovnost a strach z toho, že by "oblouk nebyl vyklenut", nebo že pointa není dost jasná, ci že se kdesi objevuje bocní význam, který by mohl shodit a tím "znesvetit" ten "pravý", mi lezou krkem a snažím se pracovat s otevrenou stavbou, do níž mohou vnikat jak nové "krásné", "ušlechtilé" významy (prirozene i ty, a predevším ty, které ty stávající relativizují), tak se mohou rodit skutecné hovadiny, krásné nesmysly i podstatné absurdity. V ceském filmu se to vskutku nyní prakticky nic nedeje, nebýt Nemce a Vachka. Godard má uprostred vysoce poetického Bohužel pro me! z niceho nic titulek: Ríjen elektroskop se zachvel a usne.

Proc je romantika a lá Keroac v Cechách tolik prijímána?

Já nevím, co by byla pravá ceská filmová romantika. Snad Pucholt v Láskách, Menšík všude, filmy Jasného (jsem velkým prítelem Návratu ztraceného ráje!), snad je takto ceský i Menzel (jehož však príliš v lásce nemám). Tady se ale asi nechávám unest predstavou o té otazce, než jeji podstatou, a jestli Pucholt, tak vlastne nejromantictejši ve Starcich na chmelu. Nedotahuju ale tak mezeru mezi "romantikou" a "romantismem".

Spíše mi prebývá to, co chápu pod Vaší narážkou na Kerouaca v Cechách. Jsem, myslím, velice ostražitý vuci "dovozu" kultu, s rozpaky a ironií sleduji "beatnickou" stylizaci soucasných mladých umelcu, nesedí mi "ceské ethno" (bubínkarení, svetonázorové presmerování POUZE na východ...), jsem dost neduverivý vuci povrchnímu mísení kultur. Tudíž mi príliš "nevoní" treba práve i casopisy, které se tomu programove venují, jako jsou ŽIVEL nebo TAMTO. (A byl to také duvod, proc jsem rád zacal do TAMTOho prispívat: po prvotní snaze distancovat se, jsem došel k názoru, že je lépe do takového prostoru sem tam propašovat podvratný názor.) Neco jako "prírucka nezávislého" me rozesmívá, budu se "nezávislejší" cítit spíš, když mi vedle CABARET VOLTAIRE bude v policce s "cédécky" stát SANDRA.

Proc jako filmar jste nemel ješte chut, alespon co vím, zabývat se Béckem - jako žánrem, treba u jednoho filmu? Oslovuje Vás hloubeji žánr nebo dobrá filmová adaptace ci inscenace?

K "bécku": jako všichni amatéri jsme i my s kamarády zacínali žánrovými parodiemi (gangsterky, horrory, ale i televizní inscenace, videoklipy...). Je to ale podobný prípad jako všechny ty pointy a shození. Je jednoduché odrážet se od dobre vystaveného skokanského mustku, i když není samozrejme už tak jednoduché vykroužit velesrandovní piruetu), ale ve spolecné tvorbe s Jirkou Nebeským jsme, myslím, meli vždy potrebu vybudovat si nejprve i ten mustek. Tím vznikl náš vlastní prostor, kde už jsme mohli provádet i treba travestování vlastních klišé! Prirozene každý den se vymyslí nekolik žánrových fórku, které by bylo skvelé využít - kdyby k tomu byla ochota a duševní energie. Pokaždé si ríkám: dejte mi sto hotových vážných filmu a já do každého z nich vsadím jeden gag, kterým je rozložím. Ale vystavet kvuli tomu celou konstrukci nám zatím nikdy jaksi "nestálo za to". (Pozn.: výjimkou snad je jen parodie TV inscenace Parta 77, natocená v roce 1998 s Tomášem Doruškou)

Co Vás baví v televizi za programy? Bral byste práci pro regionální TV, kdyby byla otevrená svobodné tvorbe?, v prípade že ste pracoval pro instituci komercních (treba i regionálních tv) nekdy?

Na televizi se dívám minimálne, filmu dobrých mnoho není, když tak francouzské nebo ceské komedie ze 70tých let, pokud není neco ve "Filmovém klubu". Nedávno me moc potešil animovaný seriál Dr. Katz, mám rád "diskusní porady" vcetne Volejte rediteli, vubec dokumenty (ale mnoho se u nich nazlobím). Strašne me baví sledovat image hudebníku a regionální televize je muj nejvetší sen! (tedy krome ego-potreby "strašne se proslavit"!

Vše duležité by se melo odehrávat "v malém", na "místní úrovni". A funguje to v obou smerech, jak pro "dovoz", tak pro "vývoz". Jestliže máme v Hranicích na Morave skvelou elektronickou kapelu, potrebujeme jakoby "o jednu mín ze sveta" (ha ha). A naopak: není nutné, aby tato naše skvelá hranická kapela zpívala anglicky, protože ve svete už anglicky zpívající kapely mají. Ve "svetlech" svobodomyslné regionální TV bych chtel strávit když ne život, tak alespon stárí!

Proc na "bežného" ceského "filmare" (i amatéra) a diváka má takový vliv Lynchuv svet (konkr. Twin Peaks) nebo Trieruv Riget (Království) a nebo ješte Švankmajeruv (nebo Bunuelova prvotní predstava filmu) svet? Cím si dnes filmar privodí masovou oblibu ci kult u intelektuálu?

No ta první cást otázky je na telo! Nebot sám to na sobe cítím. Vím, že jak Lynch tak Trier prekracují urcitou hranici slušnosti, ale i tak je Ztracená dálnice pro me jeden ze zásadních filmu. Avšak napr. Zbesilost v srdci a Modrý samet je pro me ten prípad jednoduchého odrazového mustku. Myslím, že i Trier zminuje (spolecensky) docela duležité veci.

Co me na jejich kultech poburuje?

Zbytecný hnus, laciné efekty (kterým se sice Trier smeje, ale používá za steným cílem - ohromit) a obsazování detí.

V prijímání umení se dnes preferují prvky nadskutecnosti. Masove mohou uspet však jen ty nejviditelnejší a to bývají navíc (a proto) ty temné, negativní, násilné. Oproti tomu cistá pozitivní fantazie již vyžaduje více vnímavosti. Divácké skupiny, oddávající se vyznávání kultu, se delí na "pozitivisty" nebo "negativisty". Pojítkem pro všechny ale zustává ten povinný moment tajemna. V Evrope pro nej vstoupili v oblibu práve Lynch (na jedné strane) nebo napr. Kieslowski (na druhé).(...)

Nejde tedy o filmové hodnoty: Prostredky, které používá treba "folkový" Martin Šulík, jsou víceméne literárne divadelní a vpravde skutecne filmových hodnot se nedotýká. David Lynch se svými výtvarnými obrazy nakládá - podobne jako Švankmajer - sice filmoveji, avšak méne filosoficky.

Je to takové kupení, které pak za doprovodu zbraní techniky má ten efekt o(c)hromovat. Jiná rafinovanost pak prichází tam, kde se na totéž jde vlastne z druhé strany, což je, myslím, prípad ceského filmu: je to vtíravá nenápadnost, ostentativní neokázalost i jakoby opozicní (proti tomu temnému a negativnímu) lidství. ("malé" lidství i v tech ceských tragédiích)

Zaujal ste mne reakcí na Nemcuv film, v cem je inspirující a máte kritický pohled na Vachka?

Jméno kódu: Rubín je jeden z mála opravdu "osvobozených" ceských filmu. Souvisí to s temi zde již zminovanými obrazy, které jsou ochotny se znemožnit. Nemec pojednává vpodstate tragické téma (odumírání lásky na pozadí mocenských boju) s "nárucí" otevrenou bocním i protijdoucím významum, nebojí se okamžite po vystavení jakési struktury ji okamžite rozprášit protimluvem ci jen totálním nesmyslem, a nebo také jen jemne posouvat vzešlé významy z tragicna do hyperabsurdna. To je ten kámen úrazu, kdy kritikové jaksi nemohli pristoupit na to, že je možné ihned si strílet z toho, co bylo vysloveno vážne, pricemž ta vážnost není poprena, možná dokonce ani relativizována - pouze byl objeven další prostor, tentokrát pro humor. Nemec k tomu navíc "napumpovává" plátno neutuchajícím proudem vysoce kinematografických obrazu a využívá snad všech možností (klasické?) filmové reci. Jsem absolutním fanouškem tohoto filmu.

Ale Vachkova forma je ješte mnohem svobodnejší než Nemcova. Ve Vachkových filmech vlastne není možné snažit se vykládat, hledat klíc k interpretaci nejakých zasutých a spodních významu. Myslím, že v pravém slova smyslu "skryté" významy u Vachka nejsou. Je to, myslím, nyní nejduležitejší postava ceského filmu. A mé kritické názory se vlastne vztahují pouze k nekterým velmi drobným nuancím jeho "osobní ideologie", které jsem mohl slyšet treba na jeho prednáškách. Jeho dílo je pro me (zatím) stoprocentní.

Zaujal jste mne tematem "corkariny" a postdabingam postavy "novináre Zvonimíra Konecného" - proc Vám moc "neríkají" filmy jako Human Traffic, nebo Trainspotting? - potažmo Samotári, Knoflíkári, Príštipkári?

Kultovnost techto filmu stojí na urcité sociální ideologii, kterou nesdílím. Je mi dost protivné hecování diváku ve smyslu "nejvetší vovdaz, jakej mužete zažít!" No a druhá velmi podstatná vec je, že to skutecne není kinematografie! Prakticky vubec se tam nesetkáte ani s náznakem filmovosti (výjimkou je cástecne Trainspotting), vše se odehrává ve scénári - to je hlavne prípad tech Zelenkových generacních masáží, které jsou kinematograficky pusté a tudíž nesmírne nudné.

Image mánicky, ceský underground - u mladých grunch, sídlištní kultura a její "kritika" ve Vašich filmech? - já v tom vidím docela vizuální problém, Vy s tím naopak pracujete bez pozlátek - je pro Vás tato "pravda" o ceských omylech a špatném plagiátorství - ruského ci amerického vlivu, skutecne vhodným prostredkem, jak se dopídíte hlubší pameti - zprávy o hodnotách rozumu a citu ve filmu?

Tato otázka me i Jirího Nebeského obzvlášt nadchla. Naše spolecné uvažování je dost sociologické, a jedním z nejoblíbenejších tercu humoru byly pro nás vždy subkultury a jejich "vybavení": to znamená "image", kulty, nové tradice, celý ten specifický folklor. (Velice nás kupríkladu potešil britský sitcom Mladí v parte, práve díky rozvrstvení sociálních rolí jeho hrdinu) Velmi casto jsme tento humor prenášeli do života - Jirka si nechal z legrace narust "grunge-bradku", oba jsme si nechali udelat "disco-úcesy" a podobne. Do prvních filmu jsme se také rádi "hastrošili". Posléze se ale tento moment jaksi stal naším životním stylem (!) a v pozdních filmech se casto objevujeme už v této "naší civilní" podobe! Takže naše první reakce na otázku byla: "Cože? Tam neco takového je?"

Proc se rvete nebo už nervete a poskakujete pred kamerou, štve Vás to v Hranicích?

Nevím. Vhodné pro psychoanalýzu. A taky: mám sklony k maniodepresivite. Hlavní duvod ale byl jednoduše "aby se neco delo". Ale otázka se mi velmi líbí.

Vydržel Vám vztah s Vaší dívkou i pres jeho medializaci ve Vašich filmech? Zobecnení v Mojich milých detech - má to co delat s nejakým Vašim názorem na ženy a muže, na partnerské vztahy dnes vubec?

Vydržel. Moje milé deti! jsou muj "komercní hrích", nicméne, myslím vkusný. Je tam kus "mé osobní ideologie", byl mi vytýkán cynismus (Chytilová) a postavě pasivita (Blazejovský), ale naopak: základem je radost.

Jak si uvedomujete rozdíl mezi recí obrazu a rétoriky? To samé mezi statickým obrazem - malírstvím (i moderním) a filmem, fotografií?

Zatím nemám ponetí, co chytrého k tomu ríct. Myslím, že malírství a fotografii vpodstate nerozumím. Jen jednou jsem napsal clánek Dokument, fotografie, film, dá se najít na http://unar.tripod.com/Fotka.htm

Tocíte na video a "nevadí" Vám to. Jaké to má specifika a výhody krome financních?

S temi financími souvisí to, že video je prostredek k plýtvání filmovým casem. To má i dobré i zlé plody. Je možné cekat ctyri hodiny na zázrak, a pokud se neudá, kazetu vymažete. Videomá i tu specifickou vlastnost, že je jakoby z podstaty ironické. Myslím, že videní ocima (okem) se více blíží filmovému typu obrazu, video je tedy "parodií" normálního videní. Video nám vždy pripadá "skutecnejší", "sprostejší", sami sobe se na videozáznamu nelíbíme. Když jsem loni zacal natácet film Láska shora na šestnáctku, zhrozil jsem se, jak obrazy vycházely samy o sobe poetické, krásné. Oproti videu najednou zmizel ten ironický punc. Byl to pro me zpocátku velký problém, nebot ve chvíli, kdy jsem chtel být ironický, jsem tocil básnive a když jsem chtel být poetický a natocil neco krásného, výsledek byl preslazený.

Dokoncuješ film. Co to bude zac? Má nejakou specifickou koncepci?

Film má pracovní název Láska shora, forma je trošku kombinací "montážního" a "vyprávecího" filmu s dokumentárními momenty. Je to trošku road-movie, trošku love-story, ovšem se všemi atributy "divného filmu" (spíše termín z clánku Michala Breganta než z Živlu). Tocíme ho na šestnáctku, dostali jsme na dokoncení grant Státního fondu..., vypadá to na celovecerní koktejl. Pri natácení jsem mel v hlave vpodstate jasnou myšlenkovou i dejovou koncepci, která se ovšem naplnovala zcela improvizovane za pomoci predstavitele hlavního hrdiny filmu - multimedialisty a performera Prokopa Holoubka (který nyní již více než rok úcinkuje v našem Dekadentním divadle Beruška). Ve filmu se objeví i další velká postava soucasného "experimentálního" filmu a hudebního undergroundu Bohdan Karásek. Mezi herci jsou opet blízcí prátelé a rodina (moje maminka ve své zatím nejvetší roli). Herci jsou vetšinou totální "prkenáci", je to loutkový film. Velkou roli bude hrát hutná zvuková stopa, vetšinou oddelená od obrazové. Snažil jsem se o "divnou" dramaturgii, film bude zámerne trochu klopýtat, ale prekvapive nabídne pomerne klasický konec.

Tvoje filmy nekterí teoretici i praktici za kvalitní ukázku ceského filmu soucasnosti a slibného talentu do budoucna. Což je skoro výjimka a cest. Máš z toho neco v Hranicích nebo jinde? Co treba doma, jak se líbí rodine, nejbližším Tvoje filmy?

V Hranicích se myslím vlastne nic neví, promítali jsme tu pouze trikrát (Bajestu Gumbrinu, 90 minut v Solingenu a jakýsi prurez tvorbou). "Divadlo Beruška"..., jehož jsem "clenem", již v Hranicích osm let nevystoupilo. Trochu se zde ví o našich hudebních aktivitách - kapela UNARCLUB a já jakožto "Muzikant Králícek". A rodina? Byla zatažena.

_________________

Sem bych chtel znovu vlozit tvou otazku o pubertalni hre, libila se mi. A zde odpoved: Hrajeme velmi cile mimo Hranice, približne dvakrát mesicne, je to v soucasnosti asi nejživejší odnož UNARCLUBUa probíhá tam, myslim, intenzivni výzkum. ( http://unar.tripod.com/Beruska0.html ) To na jiných úrovnich máme skutecne silné pubertální fosilie, jako je bytová skupina The Scalders, jejiž hity jsem letos oprášil a natocil jim jako Kralicek "coververze", zde to již trosku zapáchá.

Ceho je dnes podle Tebe film schopen, co muže sdelovat a ceho už ne?

Jako v TAMTOm: Pro me jsou nejzajímavejší ty "malé formy" - subjektivní zachycování, možnost sdílet necí pohled. Nemám treba príliš v lásce "hru s odkazy", citace a podobné "zasvecené formy" (pritom ale miluji Godarda. Mimochodem práve jeho pozdní filmy zrovna "intoušové" neberou a já (+ Doinel +Janecek) fakt nevime, jak vás už presvedcit, že to je jednoznacne velké!)

Jestli je film živý nebo mrtvý? (...) Hraný film je, jak jinak, predstíraný život. Ne, je to jen film!(...)

Rozširování pomocí technik jsou "nové možnosti". To samotné však není prohlubováním. To muže nastat skrze. (...) ... máme právo pravdive uchopovat. Pravdive znamená uprímne. Uprímne znamená bez násilí na svetu. Nejlepší filmy nás stejne vždy donutí k slzám, nejradeji k radostným slzám oslnení velikostí, smutkem, krásou. Láska k svetu, bez níž není možná skutecná krása. Legitimní je opet vše, co nepusobí zlo. (...) Žánr není podstatný.(...)

Použijte krásne kýc! Nikdy nevyužívat. Prožít. Dlouho jsem si myslel, že od vecí, které mi nevoní, mám dávat ruce pryc. V poslední dobe jsem pootocil: Je treba v (mne) nepríjemných prostorech vytváret (mne) príjemné veci. Pro mne filmovost. Anekdotu mužete vyprávet, román lze precíst, divadelní hru shlédnete na prknech. Tudíž nikdy nezfilmovávat literaturu, divadlo...!, aby se filmu "mohlo verit" a zároven udržel jedinecnost.

....Filmové umení (...) pomáhá nám udržet pozornost.

Pohyblivé obrazy? - vytvorení iluze pohybu cloveka ze záberu do záberu je vlastne jednou z nejvetších umeleckých "lží". Ponížením strihu jen na zahlazovace hran ochuzujeme úžasnou možnost myslet filmem! O vznik nových idejí, které objevíme stretem dvou záberu (Ejzenštejn!). Ano, v tom míste, kde se stýkají dva zábery, a které bývá v posledních letech spíše retušováno ve jménu plynulosti deje, se casto odehrává to nejpodstatnejší - vzniká (zcela specificky filmovou cestou) význam! (...) Opet má snad zásadní slovo myšlení kamerou! Není prece nejduležitejší, ŽE byl porízen záber z takovéhoto zajímavého pohledu, je podstatné PROC. V nejlepším prípade neexistuje druhá, stejne dobrá varianta pro vyjádrení urcité myšlenky (negativní príklad filmu Knoflíkári, kde ve valné vetšine záberu je prakticky lhostejno, jak jsou zvoleny.). Stálý význam muže mít i osamostatnení zvukové stopy od "svého obrazu".

Na záver ješte dve na sebe navazující poznámky. Film muže být dobrý i tehdy, jestliže žádnou z techto podmínek nesplnuje, ale jednoduže se dívá do sveta a tím pro nás objevuje ony fascinující obrazy. A poslední extrém: film, který nesplnuje ani tento poslední bod. Film, který muže být i dost nepovedený, ale je jednoduše uprímne cistý a zárive dobrý. Od slova DOBRO.

Space poezie a styl tu puvodní i ceskou "lidskou" poezii zaškrtil nebo pretrel a odstrelil mimo Zem. Proc myslíš, že dnes poetizace všech struktur látek pro filmy už není obecne v prostredí Cech, kdysi poezii "domovském", akceptovatelná?

Space poezie - to je materializace nadeje. Prichod neceho nového "odjinud", ale stále na základe logiky: "priletí kvalitní technikou", "jsou daleko pred námi", cili - jakoby "vycházejí z nás".

Došlo na to: Možná to s tím souvisí - co Ty a sci-fi, rozvedl bys to, našel bys neco, máš svuj sci-fi film, muže mít sci-fi teomystický presah?

Jsem velký detský milovnik sci-fi, zájemce o kosmonautiku - no co taky jiného v ranych osmdesátých letech v zemi okupované "kosmickou velmocí", kdy vlastne hlavní show studené války se odehrává ve vesmirném soutežení. Proto v mém živote mají stále místo Neználek na Mesíci (napsal jsem dokonce ve druhé tríde epigonský román Robinson na Mesíci, dá se najít i na síti na našich stránkách Nakladatelství Unarclub pod casopisem Maštal, je to v nejakém devátém a osmém cisle myslím, pekné poctení). A samozrejme Zkouška Pilota Pirxe nebo Záhada souhvezdí Orionu a speciálne i Monstrum z galaxie Arkana. Dnes opravdu osudove rád mám: Alphaville, Solaris a Stalkera (i když ten snad uz ani sci-fi není). A nedám dopustit na Vetrelce. Za vysoce preceneného považuju Blade Runnera. A vlastne trochu do sci-fi zasahuji i geniální Zemanovy filmy, treba Na komete (no ale tam je prece dost silný romantický moment, ale ne zas až mnoho ceský, a taky shozený...).

Zajímá me z Tvé praxe ješte prípis a odpis, co Te naposled trklo z promítací kabiny?

Mel jsem ješte pripravený seznam filmu, které me zaujaly behem toho roku a pul v hranickém kine, ale s posráním pocítace jsou v riti, takže trochu zavzpominám, ale nebude to slavné, mám problémy s pametí:

Ledová boure, Zakázané ovoce, Ospalá dira, Šestý smysl, Tenká cervená linie, Eyes Wide Shut (asi úplne nejvíc), Star Trek: Vzpoura, Klub rvácu, Charakter, Celebrity (moralne), prvnich patnáct minut Vikingu, Rabin, knez a krasná blondýna, Chungking Expres, Jackie Brownová, Príští správná vec, prvni pulhodina Erin Brockovich, Vrískot 2, Ronin, Miluj bližního svého, Pocetí mého mladšího bratra, Záhada Blair Witch, Kanárek.

Sraly me: Samotári, Kourové signály, Zimni host, Létajici Holandan, Siberia Zhasnete cervené lucerny, vlastne vesmes pseudo-Art-filmy.

To mám celkem radost (strefil ses i do mého apetitu), protože napríklad Zimního hosta považuji osobne za jeden z nejvetších hnoju pro ceské kino. Ovšem obdržel jsem dopis od kamaráda - studenta filosofie, že Zimní host je jeho vzorový film,jak prý si predstavuje, že by filmy mely vypadat, a znám také názor prof. Belohradského a Petrícka, jaké že to skvelé, že Cechy postihla nová Zelenkova vlna. Tahle parta mi nahrává k poslední otázce. Ani tito premýšlivý mužové nejsou schopni vnímat filmový obraz jako takový a sledují literárnost apod., natož aby pak obycejní diváci rozumeli tomu, že tyto filmy jsou prázdné.

Nemá ani cenu jim to vysvetlovat, ale cím jim tedy vytrít zrak?

Podivil jsem se, ze ve svém seznamu nemám Pláz, ta se mi (s výhradami) velmi líbila. Já ti nevím, jak na to. Ale i tobe se prece zajida novy Godard! Asi udelat skolení.