Brzy vstal, převlékl se a šel do kuchyně. Byt byl tichý, rodiče i bratr se sestrou ještě spali. Uvelebil se v židli, pustil si rádio a včerejší rohlík s máslem zapíjel mlékem. V posledních několika týdnech nějak přibral, musel držet dietu.

-Á, náš pán vstal nějak brzo, né? dal o sobě vědět otec, právě vstoupivší na půdu kuchyně.

-Někdo, kdo mě má asi moc rád, mi natáhnul budík i na dnešek, tudíž jsem zaujal pohotově místo u stolu, pronesl s patosem Ludvík.

-Když už vás ráno vyhnalo z postele v hodinu tak brzkou, navrhuji vám všechno si vynahradit procházkou na čerstvém podzimním vzduchu. Míním tím cestu za nákupy, přistoupil otec na Ludvíkovu hru.

-I mohu, peníze jsou zde, položil na stůl stovku, -a taška nákupní pak na věšáku v předsíni. Čas letí, dodal otec.

-To je snad zlej sen, takhle brzo ráno nakupovat..., úpěl Ludvík.

-I není. Jen jdi, prodavačky na tě již čekají, uzavřel rozhovor otec a vypnul rádio.

Za Sunařem zapadly venkovní dveře. Šel do samoobsluhy na rohu ulice, zpíval si Let it be a do rytmu šustil igelitovou taškou. Myslel na to, jaká to asi musela být doba, ta beatlemánie, úžasně dlouhý vlasy, lennonky, kopretiny v klopě kabátu... Zkrátka paráda, říkal si vduchu.

Ranním sídlištěm projížděla modrá dodávka s nápisem Čerstvé mléko, profičela těsně kolem něj a z kaluže mu chrstla vodu na kalhoty.

Otevřel dveře samoobsluhy, vycházela z ní ale právě nějaká neznámá dívka, duchapřítomně jí vstoupil do cesty, přirazil dveře a s úslužnou poklonou jí neumožnil vyjít ven. Usmála se na něj. To je dobré znamení, říkal si pro sebe Ludvík. Ale stejně už ji asi nikdy neuvidím...

-Máme určité podezření, že ve vaší tašce nebo bundě se může nalézat nějaké nezaplacené zboží z našeho obchodu, řekla mu ta žena. Vykulil na ni oči.

-No to snad nemyslíte vážně, jediný nezaplacený zboží mám tady v košíku, rozkřikl se Ludvík.

Ludvík se necítil nejlíp, tohle se mu ještě nestalo.

-Klidně, klidně se podivejte do tašky, a klidně i do kapes! a demonstrativně je obrátil naruby. Na zem spadl kapesník, dvě jízdenky na autobus a množství drobných papírů.

-Tak ještě tu bundu! zavelela babizna a už ji Ludvíkovi svlékala. Ten se nestačil divit. To by bylo něco pro toho idiota Ňouchala, říkal si, ten by z toho udělal určitě nějakou trapnou scénku, nebo by jí to aspoň pořádně znepříjemnil!

-Kalhoty!

To už bylo moc.

-Kdy se chodí domů? podívala se na něj vyčítavě. Ludvík raději vstal a šel k sobě nahoru. Tohle nemusel slyšet.

-Vidíš, i tomu klukovi je za tebe trapně, slyšel ještě za dveřmi.

Šel do svého pokoje a raději si pustil co nejvíc nahlas gramec. Zepelíni zrovna zpívali Forever Tonight. Ludvík jen tak ležel na posteli a říkal si: To je aspoň muzika, ne nějaká drnkačka, ale pořádnej bigbít. Obdivoval tuhle kapelu, zvlášť jejich bicmena. To je nářez, myslel si, běžte do prdele s Gottem!

Tak strávil čas do té doby, než dohrála deska. Pak se oblékl a vyrazil na trénink.

Radek Tumlíř v té době už pilně posiloval. Byl by vlastně stejně nejraději, kdyby mohli do Uppsaly všichni tři. Nikdo by nemusel nikomu nic závidět, a třeba by se pak konečně ukázalo, kdo na to vlastně má.

Přidal si závažíčka na obě činky. Na levou ruku se ještě trochu bál, ale pak si řekl, že když bude srab, tak to nikdy nepřekoná. Přece se pořád nebude vymlouvat na ten svůj loket! A přidal si ještě.

Ve dveřích se objevil Nabrousil. To znamenalo pro Radka jediné. Trenér měl opět dobrou náladu! Vesele k Radkovi přiskotačil, kývl hlavou na pozdrav a usmál se.

Trenér byl rozzářený a Radek si řekl, že ho nechá při tom. O možnosti návštěvy televize totiž mluvili s Naďou první, vlastně to společně vymysleli.

Radek zvedl činky poprvé. Uf, oddychl si. To zas bude den! Zvedl je ještě patnáctkrát. Měl dost. Odvalil se z posilovacího stolu na campingovou židli. Co takhle něco si přečíst?

Teď mě napadá, co kdybych si něco přečetl..., řekl si Radek Tumlíř a sáhl po dnešních novinách. Nalistoval si sportovní stránku a několik minut němě zíral na fotografie sportovců roku.

Kdybych tam taky jednou mohl být, jako ten nejlepší z nejlepších, to by bylo něco, uvažoval. A nebo, kdyby aspoň naše družstvo bylo jednou v celostátních novinách!

Pak si přečetl článek Kde se sportu daří nejlíp. Psali tam, že nejlepší podmínky pro rozvoj poloprofesionálního sportu jsou v menších městech a větších vesnicích, údajně se tam mohou věnovat talentům více, než ve velkých družstvech velkých měst...

-Nikdo ale neřekne, že pár měsíců tady nebylo ani na čem jezdit, že posilovna je zastaralá, že stadion už dávno nevyhovuje! rozkřikl se nahlas. -Tohle mě vždycky dokáže namíchnout, dodával polohlasem, -každej tak jako ňáko básní vo tom sportě, ale dyž k věci donde, prachy nésó nykdě. Každý enem hubu medem vypatlanu a rukú nehýbně!

Tohle ho dokázalo opravdu rozčílit, raději ty noviny zavřel a dal se znovu do vzpírání. Otevřeným oknem vál do místnosti vánek s vůní podzimních plodů, vánek nasátý vůní hrušek a ořechů. Blamžík se Sunařem venku šlapali do pedálů, a on, Tumlíř, musel být v posilovně!

Z chodby s ní do posilovny vtrhlo i ostré světlo, zezadu jí prozařovalo vlasy. Vypadala krásná, modré oči v sobě měly nádherný lesk. Rozhlédla se, jestli v místnosti není ještě někdo, přistoupila k Radkovi a se slovy “Nesu ti dopis...”, mu podala bílou obálku bez jakéhokoli nápisu. Radek na ni vyvalil oči.

-Díky, chtěl se ještě něco zeptat, ale Jana už odcházela. -Od koho? zavolal ještě. Odpověď nedostal. Dveře opět vklouzly do futra a Radek si připadal jako sirotek v bezvládně těžkém vzduchu místnosti.

Jana. Loni dokončila střední zdravotnickou školu a nastoupila na místo pomocné sestry v oddělení pro zdravotní péči o sportovce. Tumlíř ji v průběhu let semtam vídal cestou ze školy, poprvé spolu promluvili na autobusové zastávce. Radek jel zrovna za babičkou do Litic a ona do Ústí nad Orlicí kvůli nějakému kursu. Prohodili pár slov, usmáli se na sebe a pak se zase několik měsíců neviděli.

Milý Radku! Nedokážu to vyslovit a nedokážu to ani napsat, ale chci, abys to věděl. I když se ti třeba zdá, že to nemůže být pravda. Ale pravda to je, alespoň podle toho, co k tobě cítím. Miluji tě a ptám se: Existuje nějaký cit ke mně v Tobě? Renata

Radek se vrátil, usedl na židli a bezradně spustil ruce, díval se do prázdna a nemyslel vlastně na nic. Tu se velice blízko na chodbě ozval hlasitý smích několika lidí. Radek se vymrštil ze židle, vrhl se k dopisu a v poslední chvíli, když už se otvíraly dveře, jej strčil do kapsy u trenýrek.

Ve dveřích stál Sunař s Blamžíkem.

-Čau! křikli oba naráz k Tumlířovi. Neznatelně odpověděl. Sunař šel směrem k oknu, když si náhle všiml na zemi ležící obálky. Shýbl se pro ni, podíval se dovnitř a zjistiv, že je prázdná, zeptal se:

-Hele, Radku, co tady dělá ta prázdná obálka? Nechci vypadat jako nějakej blbec, ale mám tušení, že ta obálka asi moc dlouho prázdná není, viď? Byl v ní nějaký dopis pro tebe, co? Uhodl jsem?

-Co já vím, odvětil Radek. -Dopis nebo pohled nebo koresponďák, vždyť je to jedno. A co je vlastně tobě do toho? Radek se zamračil. Sám dost dobře nevěděl, co má ten dopis znamenat, a už se měl hned někomu svěřovat.

Najednou ho ale podezíravě napadlo, jestli v tom náhodou nemají prsty jeho dva kolegové, jestli si z něj třeba nedělají legraci. Vždyť přece před tím, než vstoupili do posilovny, slyšel, jak se smáli. Radek Tumlíř byl už od malička hodně podezíravý a často toho někdo využil k tomu, aby si z něj vystřelil. Takže v této chvíli byl už skálopevně přesvědčen, že se stal obětí žertu. Proto se rozhodl klukům radost aspoň trochu překazit a suverénně pronesl:

-No, píše mi nějaká kočka, jako že mě miluje, nebo co, že je teda jako do mě blbá, no, a jako že, jako že se ptá, co já na to.

-To ti teda opravdu věříme, Rade, ušklíbli se Sunař s Blamžíkem. -To bychom to psaní moc rádi viděli, protože stejně kecáš.

Radek si začal uvědomovat, že se možná spletl a že si z něj hoši možná nevystřelili. Měl velkou chuť se jim pochlubit, ale vzápětí se prozřetelně dovtípil, že to všechno mohou jen tak hrát, aby ho vyprovokovali, z čehož by pak měli ještě větší srandu.

-No, víte, takové věci se neukazujou. To přece po mně nemůžete chtít. Já bych to po vás taky nechtěl. Jen snad, kdybych o tom něco věděl... Hele, hoši, neznáte nějakou Renatu? Blamžík se podíval nechápavě na Sunaře a Sunař stejně, ne-li nechápavěji, na Blamžíka.

-Já teda ne.

Radek se uklidnil. Jak Ludvík, tak Honza vypadají, že žádnou Renatu neznají, a i kdyby si to vymysleli, tak by se určitě netvářili tak blbě nechápavě.

Zatímco Radek začínal mít jasno alespoň v tom, že dopis bude nejspíše pravý, Honza s Ludvíkem začali být zvědaví, protože pochopili, že se Radek asi jen tak zbytečně nechvástá.

-Hele, Rade, a kdo ti to teda píše, jak se ta holka jmenuje, zeptal se Blamžík.

-Nějaká Renata, já osobně žádnou neznám, vy taky ne? odpověděl Tumlíř, protože byl celkem rád, že se kluci o jeho dopis zajímají. Měl pocit, že by aspoň trochu mohl v jejich očích stoupnout, že prostě není žádný slapšák.

-A vy si píšete? nepochopitelně se zeptal Sunař, který si asi nebyl dost dobře vědom toho, co právě pronesl.

-Jak bychom si asi mohli psát? Vždyť já ji vůbec neznám a tohle je první dopis, co jsem od ní dostal, namítl trochu podrážděně Tumlíř.

-A kdys ten dopis dostal? Teďka? snažil se napravit si reputaci Sunař.

-No, ona mi to donesla Jana. No, asi se budou znát, nebo by se aspoň měly znát, protože jinak by to už fakt bylo nějaký divný. Ona mi k tomu Jana vlastně nic neřekla. To byla chyba. Nejspíš bych ji měl sehnat, protože jinak se asi nic o Renatě víc dozvědět nemůžu, že? Kluci, nepotkali jste náhodou Janu, když jste šli cestou do posilovny?

-To je sice pěkný, ale mě zajímá ta Jana. Nevíš, kam šla? přibrzdil Blamžíka Radek.

-No, ona se tak nějak divně šinula kolem zdi. No asi na WC, nebo prostě tím směrem, až překvapeně zamyšleně odpověděl Honza.

Pootevřenými dveřmi do posilovny fouknul slabý větřík a jako by Radkovi něco důležitého pošeptal. Radek se jemně usmál, začalo mu to být jasné.

Radek teď opatrně nahlédl do okna ordinace, ale přes bílé sklo nebylo skoro nic vidět. Jen semtam problesknul puklinami v nátěru bílý plášť doktora z BARIXu. Radek čekal, jestli třeba nezahlédne uniformu sestřičky, ale nic. Opřel se zády o stěnu a chvíli nemyslel. Jen se nechal ovívat svěžím vánkem. Ten ho hladil po tváři, a i teď, jako už mnohokrát, mu vnuknul inspiraci. Radkovi zazářili oči, potutelně se usmál a přiblížil se ke vchodu.

-No kampak, kampak, mladej, zahlaholil vrátný.

-Jo, to jseš ty, tak běž, co dělá tatík, jak se má?

Radek přešlápl na místě:

-Ani nevím. Děda pokýval hlavou:

-No jo, jednou budem všichni marodi a sejdem se tady.

-Hm, zamručel zdvořile Radek. Děda se rozesmál:

-No jo, no jo. Nejdřív tady a pak tam! Teď ukázal prstem směrem do oblohy. Radek se podíval nahoru a viděl, že se začíná zatahovat. -Tak běž, zasmál se vrátný, -a pozdravuj doma.

Kývnul ještě rukou a Radek se vydal ke dveřím. Před stisknutím kliky ještě trochu zaváhal, ale pak směle vstoupil. V čekárně nebyl nikdo.

Radek se posadil a spíš jen automaticky sáhl po osvětových letáčcích, kterých si většinou nikdo nevšímal. Prohlížel si je a poočku sledoval dveře ordinace.

Najednou sebou škubl, protože se nečekaně otevřely dveře, kterýma přišel. Vstoupila do nich Katka, jeho bývalá spolužačka, krásná holka s dlouhými blonďatými vlasy spletenými do cůpků. Byla to dcera doktora z BARIXu.

-Čau, uchichtla se na Radka. -Je táta uvnitř, nevíš? usmála se a otočila se na patě. Dokázala přesně ty věci, které ničí kluky a kvůli kterým dělají ty nejbláznivější blázniviny.

-Nevím, čau, řekl Radek. -Co ty tady, zeptal se hloupě.

-No vidíš, ne? Jdu za tátou, tobě to dneska pálí, Radečku! Zase se zasmála a přisedla si. -Můžu, že jo? podívala se na něj bezelstně.

V tuto chvíli Radek ještě netušil, že se brzy ocitne ne mezi dvěma, ale hned mezi třemi dívkami.

-Ale co ty tady děláš? Jseš marod, nebo zase něco simuluješ? Radek chvíli nevěděl, co má říct, tak se zasmál, zakroutil hlavou a řekl:

-Ále, jdu si jen pro nějaký potvrzení.

-Aha, řekla jakoby zasvěceně. Poťouchle se usmála: -Radeček si určitě jde nechat potvrdit, že je krásnej, a že na něj ženský letěj, co? Radek se cítil trochu v rozpacích.

-To určitě, odvětil, ale jeho hlas nebyl přesvědčivý.

-No ne, už tě nebudu trápit, řekla Katka. Vstala, začala se procházet čekárnou a prohlížet si obrázky na stěnách.

-Joj! ozval se zvuk, kterého se obáváme. Něco, co si člověk dovolí jen v ústraní. Katka sebou trhla a zčervenala. Tohle se jí už dlouho nestalo. Horlivě přemýšlela, co udělat, jestli se omluvit, nebo raději mlčet. Radek si uvědomil, co se stalo a hlubokým hlasem řekl:

-Promiňte...

Doufal, že si tak Katka bude myslet, že to udělal někdo třetí v čekárně. Trochu se styděl, neboť si nebyl zcela jistý, jestli se toho faux pas náhodou nedopustil on. Katce připadalo úžasné, že se Tumlíř zachoval tak galantně. Chtěla se na něj usmát, ale ještě nebyl čas se otočit.

-Podívej se, jestli tam ještě někoho máme, řekl doktor z BARIXu sestřičce. Sklouzla očima na hodinky, bylo patnáct hodin, za půl hodiny měla končit. Stiskla kliku a ten pohyb připomínal zmáčknutí spouště fotoaparátu. Něco skončilo. Ale nové políčko filmu je před námi. Jde jen o to, jestli z něj něco bude, a nebo zůstane jen přeexponovaný negativ.

Sestřička tiskla kliku stále víc, ale dveře nešly otevřít.

Radek a Katka v čekárně pozorovali třepotající se kliku a neříkali nic.

-Co když to někdo zamknul zvenčí...? snažila se sestřička najít racionální vysvětlení nastalé situace, i když moc dobře věděla, že dveře mezi čekárnou a ordinací zámky nikdy nemají. Doktor se jejím tvrzením nechal na chvíli zmást, ale brzy mu došlo, že tohle ten pravý důvod nebude. Zakřičel směrem do čekárny:

-Haló, je tam někdo?

Ozval se Radek Tumlíř:

-Ano, Tumlíř...

Sestřička se lehce zachvěla.

-Zkus, prosím tě, oddělat to, co je přede dveřma, zaznělo zpoza černě polstrované hmoty.

-Jenomže tady nic neni, nic tam neni! zapojila se Katka.

-Vás je tam víc? zeptal se lékař.

-Jsme tady dva. Já, Tumlíř, a vaše dcera.

-Katko, ty jseš tam? divil se MUDr. Balina. -Opravdu tam za těma dveřma nic není?

-Jsme svědky velké záhady, prohlásil pateticky a vrátil se ke stolu.

-Prosím vás, nepracuje u vás nějaká Renata? Potřeboval bych s ní nutně mluvit, pane doktore, ujal se slova Radek.

-Co ti brání?

-To jsem já, vydechla tiše sestřička Renata, všechno už jí bylo jedno.

-To tys mi psala ten dopis? zeptal se Radek. Renata se křečovitě chytla kliky a hlesla, přes ty vrstvy molitanu sotva slyšitelné:

-Ano.

Radek pohnul koutkem úst a podobně jako Renata stiskl chladný kov kliky. Tichá chvíle ticha. Renata pohnula klikou a dveře se otevřely.

-Radečku, Radečku, je podzim...

Nečekala žádnou reakci a přešla rovnou do rozhovoru s otcem. Týkal se nějakých školních záležitostí.

-Jak jsi na tom s časem? zeptal se Radek, aniž by věnoval Katce sebemenší pozornost. Renata, pořád ještě s rukou na klice:

-Už budu končit, počkej, prosím tě, chvíli. Musím ještě uklidit ordinaci.

-Samozřejmě, dostal ze sebe Radek a provázel očima zavírající se dveře.

Vyběhl ze dveří, hnal se dlouhou chodbou, div že nesrazil postarší uklízečku, rozlitá voda z kbelíku se rychle šířila po šedočerných kachličkách. Radek se nedokázal ani omluvit. Vystřelil z venkovních dveří a běžel ke stadiónu, v té chvíli se myslet nedalo. Vrátný se za ním díval a zabručel:

-No jo, tam taky musíme...

Byl silně rozrušen. Před očima se mu míhaly obrázky posledních několika minut. Dopis, Renata, posilovna, Honzův smích, vlčák, Renata, pan Dvorský, Katka, Renata, Renata... Její obrázek se mu ukazoval nejčastěji. A když po chvíli otevřel oči, měl pocit, že Renata stojí docela blízko něj. Jako by se svými vlasy dotýkala jeho ramen, celkem zřetelně cítil vůni heřmánkového šampónu...

-Ne, ne, to je blbost, všechno je to určitě jen divný sen, říkal si polohlasem, i když mu cosi uvnitř jasně napovídalo, že vůbec nesní, naopak, je vzhůru, a všechno, co se událo, je realita. Hmm, co je však realita? Není přece všechno relativní, i ta realita, není život jen sen?

Pomalu žloutnoucí listy mu připadaly hned jako vějíře, hned jako tisíce oken mrakodrapů. New York, Chicago, Paříž, to musí být krása! Spousta lidí, nikdo nikoho nezná, anonymita, ta romantika! pomyslel si.

Ale co to má společného se mnou a s Renatou? rozzlobil se náhle na své podvědomí.

Ne, to bych asi přehnal. Láska přeci musí být, chci věřit, že je! Proč by se mi měla vyhnout? Určitě existuje, určitě... Hmm, ale on ten dopis ani ty naše vzájemné pohledy v čekárně stejně nemusejí skoro nic znamenat. Asi to zbytečně moc rozpitvávám. To nemá cenu. Však ono se to samo nějak vyvrbí, postesknul si a vzápětí se podíval na hodinky.

Bylo skoro půl čtvrté. Sobotní zaměstnání už všem na stadióně skončilo. I Renata určitě odešla domů. Radka se nedočkala. Nepřišel. Nečekal. Jako by ani neexistoval.

Před šestou bylo u kulturáku plno. I uvnitř už čekaly skupinky mladých, až se začnou prodávat lístky.

Honza zrovna něco vykládal Lence a Ňouchal se objevil u dveří do sálu a nesl něco velkého, zabaleného do prostěradla nebo nějaké látky. Měl plné ruce, sotva to nesl, a když otevíral dveře, málem mu to upadlo na zem. Jenom se praštil do kolena a sykl:

-Sakra.

Rozhlídnul se a konečně se proboural do dveří. Lenka se tomu zasmála, a když se obrátila na Honzu, byla nádherná.

Honza si povytáhl kalhoty.

-No, on je takovej..., no prostě srandista.

Lenka se zasmála:

-To bylo taky dobrý, to bylo schválně?

Honzu někdo strčil do zad, ohlédl se.

-Ne, já myslím že ne. To zas, myslím, bylo normální. I když já nevím. U něho člověk nikdy neví. On klidně může teďka něco províst a nikdo nebude vědět, co se vlastně děje. On by byl určitě třeba schopnej nechat nás tady hodinu tvrdnout a jít domů. Lenka se podivila:

-To by fakt udělal?

-No já nevím, ale třeba jo. Hele, lístky ještě neprodali, tak co? Tak by vlastně nikoho nepodvedli. Ale ne, to by snad neudělal. Říkal mi totiž, že to bude něco... já už nevím, nějaká sranda, no. Lenka se na něj mile podívala.

-A to on to všechno vymýšlí a dělá sám?

-To jim vymýšlí kdo?

Řada pomalu postupovala k okýnku. Lístky prodávala Bedova kamarádka, nebo snad i holka, to nikdo nevěděl.

-Bedane! Hej, Bedo! volal na něj Tomáš Zápropravský. -Mají už je pouštět? Ňouchal se roztržitě otočil kolem své osy a zase zpět.

-Proč? zeptal se Blamžík. Ludvík se zasmál, ale pohledem už byl zase někde jinde, určitě okukoval nějakou holku, co sem přišla.

-No ne, on je přece takovej vymetač, kulturní. Ne?

Lenka se podívala na hodinky, bylo několik minut po šesté. Všichni diváci už seděli na svých místech a čekali. V sále bylo ještě světlo, a tak mnozí hlučeli. Teď se začalo pomalu zhasínat a s tím se také hlediště postupně zklidňovalo, až bylo úplné ticho.

Chvíli byla tma. Pak se pohnula opona a rozezněla se hudba. Byla to taková nějaká hrozná skladba ve stylu orchestru, nebo tak něco. Pár lidí se uchechtlo.

-...osedlat oř bujarou přec ostýchám se, budu hrát jen. Pak odešel.

Lence se to líbilo a přehodila si vesele nohu přes nohu. To už byli na pódiu oba dva Pavlové a začínali zpívat:

-To je písnička pro všechny, kdo alespoň jednou na vlastní oči viděli, jak to fičí formulím, pronesl s náležitým patosem zpěvák a publikum se rozchechtalo. A už zněla hudba. Trsy slok se proplétal melodický refrén: “Svištění vozů, rotace kol / Jenom tu jedinou cestu si zvol!”

Po hudebním prologu se na scénu přivalil znovu Frančesko, tentokrát měl oblečení vycpané spoustou polštářků a novinových koulí. Pod závojem, který mu sahal od hlavy až po pás, probleskovala maska, představující Šedého Anatolije.

Frančesko na jevišti excentricky poskakoval a při tom deklamoval docela dlouhý text. Oba Pavlové, kteří dosud jen přihlíželi, se zapojili do představení svými rolemi. Jeden mluvil za masmédia a druhý za samotu. Oba se v rozhovoru s Frančeskem snažili vyřešit jeho případ, táhlé monology se dynamicky střídaly s rychlými slovními výměnami. Celá scéna vrcholila ve chvíli, kdy oba Pavlové místo odpovědí chrlili rychle za sebou fráze a klišé, zatímco Frančesko si odhrnul závoj, učísl neposlušné vlasy a začal s neuvěřitelným řevem běhat po pódiu, dupal a tleskal.

-Je dobrej. Fakticky jsem rád, že se mi povedlo ukecat ho, aby s náma hrál, šeptal polohlasně Beda Ňouchal Tomáši Zápropravskému. Stáli v zákulisí a pozorně sledovali dění na jevišti.

-Nejdřív to rozhodně odmítal, a vidíš... Nakonec to dopadlo takhle... Umí to. Tomáš se nahnul k Bedovi:

-On hraje prvně?

Beda se uchichtl:

Houpavý zvuk vrzajících lan v oponě Bedu přerušil.

-Musíme na scénu..., vyslovil nepřítomně.

Frančesko v tom momentu už ze dna hromady věcí na pódiu vyhrabal motorovou pilu, nastartoval ji a běhal kolem Pavlů. Když už se zdálo, že musí padnout opona, protože chaos a hrůza se víc stupňovat nedá, rozezněla se z reproduktorů hlasitá, temně metalová hudba.

-Nějak jim to v tom levym repráku praská, že by problém s technikou? zašvitořil škodolibě Ludvík a podíval se na Lenku. Usmála se, ale neřekla nic, myslela si své.

Ludvík ji pohladil po rameni, odtáhla se. Honza si ničeho nevšiml. Naklonila se k němu a zašeptala:

-Nemohli bychom si vyměnit místa, já zprava vidím hůř než zleva. Honza vůbec nechápal, co tím chce říct.

-Ale mě vidíš normálně, doufám, pokusil se o vtip a zvedl se, aby si přesedl. Konečně si snad budu moct zastrčit do kalhot tu košili, napadlo ho, jenomže hluk, valící se z jeviště, už byl příliš intenzívní na nevnímání, byť kratičké. Oči všech diváků byly nalepeny na scéně, hudba sílila až zalíhalo v uších.

Do osvětlené výseče vstoupil Beda Ňouchal v bílém plášti z laboratorních prací, v ruce držel tenkou kovovou tyč. Promítačka mu na obličeji malovala kousky děje Chaplinovy Moderní doby:

-Jsem Humus a touto takřka neviditelnou tyčí z velmi zřídkakdy požívané slitiny platiny a iridia provedu názornou interpunkci..., promiňte, punkci moderní doby...

-Hele, Honzo, co myslel tou interpuncí... nebo puncí, nebo jak to nějak říkal? neodolatelně zašeptala Lenka do Honzova pravého ucha.

-Nevím. Asi jako nějaké píchnutí do té moderní doby. Víš, možná tím chtěl něco říct... Ale to je jedno, radši poslouchej, ten jeho monolog je bezpochyby skvělej, jakoby učenej.

Lenka sice s Honzovým vysvětlením dvakrát spokojená nebyla, ale uznala, že by spíš měla poslouchat, co Beda vypráví. Třeba to později pochopím, řekla si a zamířila svůj sluch i zrak na pódium.

Z něj se na všechny přítomné hrnly přehršle cizích slov, jimž by dozajista neporozuměl ani sečtělý intelektuál:

-Teď se ti to fakticky povedlo, Zapy! pochválil Tomáše, sedícího u světelného pultu Frančesko, který se duševně připravoval na svůj další výstup. -Na ty lidi to zapůsobilo tak, že se snad začnou bát. Když je teď brácha ještě chvíli udrží v napětí, tak máme vyhráno! zvolal Frančesko tak, že ho Tomáš musel trochu zklidnit:

-A kde jako, ha ha! neznatelně zažertoval Frančesko.

-No přeci v hledišti, ty vole! odsekl Tomáš.

Světla na jevišti zhasla, vypnula se i promítačka, která doposud spolehlivě posunovala metry Chaplinovy alarmující grotesky. V sále to silně zašumělo. Diváci se mezi sebou začali dohadovat, co se asi mohlo stát.

-Vážené publikum, omluvte, prosím, přerušení dodávky elektrického proudu. Závada není ani v nás, ani ve vás. Závada je v té zatracené moderní době...

Diváci v tu chvíli opravdu nevěděli, co to má všechno znamenat. Bedovo pohotové vysvětlení totiž na většinu z nich zapůsobilo tak, že to má být normální součást scénky o moderní době.

-Co je?! zařval hulvát na celý sál.

-Tohle si vyřeš sám, namítl Honza. -Mně se ta scénka moc líbila. Ale radši ještě počkám. Vždyť jsem jeho spolužák.

Sál se ale během několika málo sekund roztleskal, takže oba hoši mohli dát své nejistotě vale a spontánně započali freneticky aplaudovat. Při tom Honza několikrát šťouchl Lenku do zad. Ta jako by se probrala. Do té chvíle byla totiž představením vysloveně unešena. Najednou si uvědomila, že na nějakou dobu přestala na Honzu myslet. Provinile se na něj podívala, nastavila svou tvář a Honza ji něžně políbil.

-Víš, já jsem moc rád, že jseš tu se mnou. Takhle to všechno dostává úplně jinou tu..., no, dimenzi. Lenka všechna jeho slova kvůli stále silnému potlesku přesně neslyšela, ale důležité pro ni bylo, že si v těchto okamžicích byla naprosto jistá jejich vzájemným vztahem.

-Víš, Lenko, pokračoval po chvilce Honza, -ti na pódiu, to jsou všechno mí známí. A když jsem tady tak s tebou, tak mám pocit, že už mí známí tolik nejsou, ale že jim zato nějak víc rozumím, že je líp nějak chápu. Víš, oni to jsou moc dobří kluci, a přitom to nemají nijak v tom životě jednoduchý...

-Ale, prosím tě, už mlč, přerušila ho, -To teď není vůbec důležité. Hlavní je, že se lidi baví, ne?

Na jevišti byl zmatek.

-Sakra! přiběhl z forbíny udýchaně Beda. -Co je, co je? křičel vztekle a běžel na Tomáše do kabiny. -Co s tím je?! Co s tím děláš, ty kreténe?! snažil se nekřičet moc.

-No já nevím, ohradil se Zápropravský, -prostě vypli proud, nebo nějaká pojistka, někde asi něco bouchlo... Ňouchal sebou praštil na židli.

-To je v prdeli! Odněkud zezadu přiběhl Frančesko:

-Héj, Bedo, hej!

-Co je? zvedl Ňouchal zoufalou hlavu. Frančesko nervózně poskakoval:

-Co bude? Oni už pleskají. Oni si myslí, že už je konec...

Beda se zoufalým odevzdáním přikývl, spíš mu jen spadla hlava. Díval se při tom do prázdna:

-No...?

Frančesko se bezmocně rozhlížel. V hledišti mezitím zněl stále silnější potlesk.

-Tak co? dorážel na Ňouchala. -Co teda bude? Bude ještě Tuňák? Brácho! Nebo bude konec? Co?! strčil ho rukou do ramene, div Beda nespadl ze židle. Ten rychle vstal...

A židle? Práskla o zem!

-Tak si to vyřeš sám, syknul. -Když jseš tak...

Nedořekl. Náhle se všude rozsvítilo. Všichni ztichli. V hledišti slábnul potlesk, až i tam bylo skoro úplné ticho.

-Jdi tam, strčil Beda do Frančeska. Ten se ohlédl na ostatní:

-Hrajem teda dál?

-Jasně, jedem! Dělejte! Vždyť to bude bomba. Na zakrytém jevišti zavládlo náhle obrovské nadšení. Kluci začali předělávat dekorace a Milan, zvaný Frančesko, vyšel před oponu:

-Milí diváci..., řekl, ale zadrhl se mu hlas. V slabém hluku vrzajících židlí viděl poloprázdný sál.

Lidé, co právě stáli u dveří a už byli na odchodu se ještě otočili, co se děje. Jejich pohledy se upřely směrem k pódiu, na Milana. Ten stál a zíral. Nervózně přešlápl.

Někteří, co stáli u dveří nebo ve svých řadách, si tedy ještě sedli. Většina už byla pryč. Taky Honza s Lenkou. Ludvík Sunař ještě zvědavě nakukoval skrz dveře.

Měl radši zase zalízt, když viděl, že tam už nikdo není, ale on si to klidně ohlásí! To není možný! Vždyť to teď už vůbec nikoho nezajímá. Všichni, co tady teď sedí a civí, už měli bejt dávno pryč. A spokojený!

Tomáš pustil hudbu. Bedovi nezbývalo, než začít hrát. Vylezl tedy na rampu ze tří žebříků a předváděl létající rybu. Nesoustředil se a každou chvíli poočku mrknul do publika. Byl nervózní a tyče, na kterých stál, byly úzké a podkluzovaly mu pod nohama. Byl skoro u stropu, až tam, kam mohli diváci nejdále dohlédnout.

-Proč je tu na té pláži takové ticho?

To je přesný, pomyslel si Beda nahoře. Diváci by se teď měli smát, protože zněla výrazná hudba. Ale nic. To dodalo vrch nejistotě všech herců. Nereagující publikum to je mor na každé představení. Všem se, i přes znějící hudbu, zdálo, že se pohybují v naprostém tichu a prázdnu. Pavel pokračoval:

-Nemám vůbec pocit..., znovu mrknul na Bedu nahoře, -...že by ta ryba tady někde byla... jo. No to teda rozhodně.

Čekal teď na Ňouchalovu repliku o sádle v moři, ale ten měl nahoře problémy. S hrůzou si všiml, že jedna z tyčí prostě není přivázána k jištění.

Přestal se pohybovat. Na čele mu vystoupil pot. V krku staženo. Měl pocit, že snad bude zvracet. Už nemyslel na nic, jen zíral na volně visící špagát. Dole zatím Pavel nevěděl, co dělat. Snažil se z toho dostat a blekotal:

-To teda..., teda rozhodně. No, kdyby tady něco bylo..., znovu a znovu mrkal kradmo nahoru, ale viděl jen strnulého Ňouchala, -...tak to nebude ta ryba.

-Páč ta ryba jsem já! A Tomáš zatáhl oponu.

Vlažný potlesk zašuměl sálem. Prastaré dekorace na stěnách ztichle pozorovaly rozpaky diváků.

-Co to bylo?! divil se Sunař ve dveřích a nebyl sám. Proplétal se ven.

Stála ve stínu tlustého mramorového sloupu a nervózní pohupování kabelkou dávalo tušit, že na někoho už delší dobu čeká. Ludvík zamířil k ní.

-Ahoj, tak jak se ti to líbilo? pronesl s pečlivou artikulací ztlumeným hlasem zšeřelým foyeurem.

Naďa si ho všimla teprve teď:

-Jé, čau! předstírala nadšení, -No, nebylo to špatný, ale mám pocit, že ten závěr se moc nepovedl. Ale i tak se mi to líbilo. Viděla jsem podobný téma v Činoheráku, ale tohle bylo originálnější... I když možná trochu nedotažený...

Ludvík se na ní sice díval, ale moc neposlouchal, replika opodál stojícího muže ho totiž zaujala víc. Ten chlap měl dlouhé, mastné vlasy a viditelně zanedbaný zevnějšek. Syrovým hlasem chrlil:

-Za hovno stálo divadlo! Solidní rekvizity, to jó, ale jinak uprděný repráky a připosraný herci, poslal bych je...

-Tišeji, Hugo, sykla žena, které svá slova adresoval. -Ne tak nahlas!

Muž se ohlédl napravo i nalevo, uznal, že žena má pravdu, ztlumil, takže Ludvík nedokázal rozeznat jeho řeč od ostatního hluku ve vestibulu.

Kluci pod žebříkovou konstrukcí zmateně pobíhali a nevěděli, co dál. Tomáš Zápropravský se marně pokoušel otevřít dveře od místnosti s rekvizitami, kde by podle všeho měly být i štafle.

-Vždyť jsem to přeci odemykal! řval rozčíleně. Byl tím tak zaujat, že přeslechl i Frančeskovo volání:

-Pojďte mi s tím někdo pomoct!

Frančesko táhl žebřík.

-Kdes to vzal? ptal se Pavel a chopil se žebříku na druhém konci. Odpovědi se nedočkal. Konečně si jich všiml i Tomáš.

Ňouchal na vrcholu pyramidy se snažil nehýbat, ale konstrukce se přesto kymácela stále víc. Strachy už nemohl ani nadávat. Ošlapaná prkna jeviště se mu míhají před očima, točí se mu hlava, má závrať. Zavírá oči a nevnímá nic z toho, co se děje pod ním.

Kluci přistavili žebřík ke stěně, takže Beda, krčící se v levé části konstrukce, na něj mohl docela snadno přelézt. Pohyby dřevěné stvůry připomínaly kyvadlo, které hrozilo každou chvíli vytrhnout se ze své dráhy.

-Co dělá? hulákal Tomáš Zápropravský zjevně na adresu Ňouchalovy nehybnosti, neočekávaje odpověď.

-Kurnik, co je?! Pojď dolů, ty debile! zaječel Pavel. Ňouchal si teprve teď uvědomil, že na něj někdo volá a znovuotevřenýma očima zaznamenal u stěny přítomnost žebříku. Počkal, až se konstrukce zase zhoupne k levé stěně, chytil se za horní příčku a přeskočil. Rychle sestupoval dolů, kluci žebřík přidržovali, aby nemohl sklouznout.

Ludvík se snažil dát dohromady odpověď na Nadinu otázku, co si o představení myslí on:

-Nechci bejt moc kritickej, ale moc nový mi to nepřipadalo. Starý alternativní fígle, hra se světlem, vypjatý scény, ten závěr jenom ukázal, jak je to hrozně nedodělaný.

-Taky názor. A rozhlížela se po místnosti. Bytost, na kterou čekala, se stále neobjevovala. Ludvík cítil, že by ji zbytečně otravoval, řekl, že už musí jít, a odešel.

Venku již přítmí úplně zneprůhlednělo a zářijové hvězdy osvětlovaly chladnoucí zem. S odchlíplým rohem plakátu, na kterém se skvěl název dnešního představení, TECHNOJEM, si pohrával Svěží vánek.

Před kulturákem předtím již asi čtvrt hodiny postával Honza s Lenkou. Čekali na Ludvíka. Sice jej nepostrádali, ale na Honzův návrh, aby odešli okamžitě po skončení představení, Lenka odpověděla zamítavě:

-Já teda nevím. Ale neměli bychom radši na toho Ludvíka počkat? Byl tu přece s náma, a kdybychom teď tak rychle vypadli, tak by mohl mít pocit, že na něj kašleme, jako že nám jeho společnost vadí.

Honza se na ni podíval ne zrovna vlídně. Přece jen by s ní byl radši sám, chtěl si s ní povídat a k tomu nikoho druhého určitě nepotřeboval.

-Koukni, ten list má úplně stejnou barvu jako tvoje oči! Tím ho ale vůbec o ničem nepřesvědčila. -Honzo, ty se na mě zlobíš kvůli tomu, že čekáme na Ludvíka? Já osobně taky na něho nejsem zrovna moc zvědavá. Ale připadlo mi, že bychom na něho mohli počkat ze slušnosti, a taky proto, aby si nemyslel, že když jseš tady se mnou, tak že pro tebe jde všecko stranou.

Lenčina upřímnost se Honzovi líbila, a tak konečně jeho ledový výraz v tváři trochu roztál. Uvědomil si, že Lenka je opravdu moc fajn holka, když dokáže myslet i na něco jiného, i když v hloubi duše by chtěla být, jak se právem domníval, jen s ním.

-Víš, Lenko, ty jseš až moc hodná. Ono je hezký, že myslíš kromě mě i na Ludvíka, ale když chceš, a já doufám, že chceš, být se mnou, tak proč to neuděláš? Vždyť já taky vím, že bysme naňho měli počkat, ale teď je otázka, jestli Ludvík chce s námi jít. Podle toho, že vevnitř trčí už takovou dobu, mám pocit, že se třeba mohl s někým zakecat. A jak ho znám, on vlastně vůbec nestojí o to, aby nás doprovázel. Jedině, že by nám to chtěl zkazit.

-Promiň, Leni, ale mě se teď nějak nechce o tom mluvit. Snad někdy jindy, až bude o něco lepší nálada, jo? Lenka z těch málo slov docela dobře pochopila, že to asi mezi klukama nebude všechno tak růžové, jak si ještě před okamžikem představovala, ale nechtěla ho tím nijak trápit, proto sama navrhla:

Na tu větu čekám snad věčnost, pomyslel si Honza. Radostně vzal Lenku kolem ramen a oba jako na povel vyšli levou nohou směrem k domu její babičky.

Až ven musel být slyšet křik, který proudil z jeviště. To Beda Ňouchal, ještě se slzami v očích, doslova jako šílenec pobíhal po pódiu a vztekle na všechny a na všechno nadával:

Nikdo z kluků nebyl na jeho slova schopen odpovědět. Všichni jen se sklopenýma očima postávali v rozích jeviště a snažili se o to, aby nepřišli Bedovi pod ránu. Ten totiž mimo nadávek navíc nepříčetně mlátil onou osudnou tyčí do žebříku, který mu byl záchranou, jako by mu neměl být za co vděčný.

-To ty za to můžeš, obořil se zle na Zápropravského, jehož si prostě vybral jen proto, že bohužel stále stál u řídícího pultu, což bylo místo nejméně vzdálené od epicentra, z nějž nadále létaly blesky v podobě Bedových ostrých výrazů obličeje a kusů příček, odštěpených údery tyče od nyní již chátrajícího žebříku-zachránce.

Když se Beda vyvztekal, sebral ze země svůj rybí nos z masky tuňáka a odloudal se do šatny. Tam si sednul k zrcadlu a notnou dobu civěl před sebe na všechny věci na stole. Vypatlaná líčidla.

Kluci pak chvíli ještě uklízeli v sále, ale potom se už nikomu do ničeho nechtělo a zbytek si nechali na ráno. Cestou z jeviště se stavili v šatně.

Našli tam Bedu Ňouchala, už převlečeného a umytého, se sodovkou v ruce, tuňákem a sbalenou taškou na opěradle. Zvedl k nim oči, hořce se usmál a tiše si posteskl:

-Já vím, já jsem idiot, sorry...

Kluci věděli, že už to všechno zase bude brzo dobrý, a tak si sbalili své saky paky, zamkli to tam všechno a Pavel řekl, co kdyby si zašli na něco lepšího, a Beda tu svou sodovku hodil přes plot někam do trávy a taky už se smál a kluci si začali zpívat, i když bylo už skoro jedenáct.

-Tak se měj fajn, řekl tiše Honza Lence před vraty babiččina domu.

-Tak zítra, mával na ni ještě Honza z dálky. Pak se otočil a odešel do tmy.

Lenka se za ním dívala, dokud úplně nezmizel, a potom ještě chvilku, usmívala se a cítila se nesmírně šťastná. Pak jen tak přejela rukou přes dřevěný trám vrat a co nejtišeji vklouzla dovnitř. Vysoko nad jejich rozloučením zářil stříbrný podzimní měsíc.

Kluci seděli teď v baru NOVÁ VLNA, úplně v levém zadním koutě. Pavlové usrkávali kolu a ostatní měli před sebou každý po sklenici bílého. Tomáš ještě cosi doobjednával přímo u pultu.

-No né, vždyť to nemá cenu, už se s tím furt neštvěte. To je snad jedno, kdo za to může, ne? snažil se to ukončit druhý Pavel.

-Je to fakt, přitakal mu Beda. Ale kluky rozhovor očividně bavil, vlastně jim vůbec už nešlo o nějakou pravdu, ale prostě se takhle hrozně rádi o něčem dohadovali. Frančesko gestikuloval přes stůl směrem k Pavlům:

-No né, ale kdybych to neohlásil, tak co? Byl by to konec a co?

-Jo? Ale co by to bylo za spokojenost, když jsme to chtěli vlastně úplně jinak? Přisunul si židli a hmátl po cigaretách, které ležely uprostřed stolu.

-No a? zvedl hlas Frančesko. -Myslíš, že by to nemělo cenu?

Tomáš si připálil od tuňáka, který teď seděl vedle něj.

-Představ si, pokračoval Frančesko, -že by třeba, já nevím, nějakej malíř namaloval něco, ale nějak by to ale podělal. Prostě by s tím nemohl bejt spokojenej. Rozhlédl se kolem sebe, protože dost křičel. -Nebo takhle, jo? On by na to třeba něco vylil, nebo, dítě: Nějaký děcko by mu tam prostě přimalovalo nějakou blbost. No a teď by se to ale někomu šíleně líbilo. Ale až s tou blbostí nebo s tím flekem, chápeš, jo?

-A teď, mělo by to cenu? Frančesko udělal významnou pomlku. Beda mu odpověděl:

-No jasně, že mělo, ty vole, to je jasný.

-I když ten malíř s tím nesouhlasil? rýpnul si Frančesko.

-Ale jasně, přikývl Beda.

Teď se do toho vložil i druhý Pavel:

-Proč? Né, já nevím proč?! Když to těm lidem tu radost udělalo, tak s tím jeho osobní morálka nemá co dělat.

-Nebo někoho..., přidal se Beda. Pavel se na něj otočil, myslel si, že bude ještě nějak pokračovat, pak se znovu obrátil ke klukům. Frančesko ztišil hlas:

-No né, to je jasný. Morálka by měla bejt jenom jedna.

-Měla by? chytil ho za slovíčko Pavel.

-Tak to si dám líbit! neudržel se Pavel.

Malá muška se vznesla z jejich stolu až k barovému pultu a tam spadla do pití ve sklenici jednoho z osamělých postarších mužů. Každý z nich tu trávil svůj čas v marném doufání, že se tady objeví žena, kterou by po všech těch zklamáních mohli ještě milovat. Nebýt alkoholu, už by to byli dávno vzdali.

-Skvělý, skvělý to bylo! prohlásil Beda o jídle. -Skoro jsem při tom zapomněl na to, jak se mi strachem klepaly kolena! Všichni se zasmáli, a aniž by je k tomu někdo vybídl, pozvedli sklenice k přípitku.

-Tak na to, že jsme tady! řekl Frančesko a koly a vína mizely v hrdlech divadelníků.

Druhý Pavel se vrátil k tématu rozhovoru:

-Teď jsi na to kápl! Zkrátka to vůbec není problém morální, není přeci možný, aby se pohled na dílo měnil podle toho, v jakým stavu je myšlení autora.

-Aurora..., souhlasně přikyvoval Beda a popíjel bílé víno. Byl mu protivný namodralý cigaretový dým, který se nad jejich stolem rozhostil znovu, jakmile dojedli. -Nemohli byste aspoň na chvíli přestat hulit?!

-Ááá, náš nekuřák! zazpíval Frančesko slova z jedné písně a típl cigaretu o dno popelníku. Ostatní ho vcelku neochotně následovali. Tomáš promluvil:

-Jenomže to není tak jednoznačný. Naše mínění o díle se sice může měnit se stavem autora, ale ten morální problém autor-dílo, ten problém pořád zůstává. Pravda je, že se to ale netýká vztahu dílo-pozorovatel. Pavel měl na jazyku totéž, takže řekl jen:

-Přesně, přesně... Druhý Pavel dodal, aniž zvedl hlavu od výšivky na ubruse, po které přejížděl prstem:

-Tohle se mi nezdá. Asi by bylo lepší, aby se pozorovatel o autora nezajímal, tedy aby to, co o něm ví, nemělo vliv na recepci jeho díla... Jenomže, když si to tak uvědomíte, na každýho tohle vliv má. Beda se konečně taky zapojil do hovoru:

-Zdá se mi, že tohle nějak souvisí...

-Mám za to, že ten fakt, že na pozorovatele má vliv i informace o autorovi díla, má svou roli i v postmoderních věcech. Tam se ale pracuje s tím, že dílo má svůj smysl teprve tehdy, když k němu známe bližší informace. Řekl bych, že je to vlastně... odvozený umění. Do hovoru se vložil Pavel:

-To myslíš třeba ten objekt se záchodovejma mísama a velikou fotkou sešlý ženský, kterej ti připadá hrozně pitomej, a až teprve, když se dozvíš, že ta ženská je Marilyn Monroe, má to děsnou, a možná i děsivou hloubku?

-Jo, třeba něco takovýho, řekl Beda radostně, neboť ho konečně někdo pochopil, když mluvil o umění tak nějak teoreticky.

A zatímco Tomáš čekal na vyúčtování, ostatní už byli u věšáků a oblékali si bundy. Počkali na něj a společně vyšli ven. Beda pozdravil Naďu a zavřel za sebou dveře.

-To, že umělecký dílo nemá hodnotu samo o sobě, ale dostává ji teprve s informacema, který se o něm nebo o jeho autorovi dovídáme, ovšem znamená, že je to úplně něco jinýho, než bylo umění ještě v době moderny, vlastně se to vůbec nedá srovnávat.

Druhý Pavel lehce našlapoval a pohyboval se po samém kraji chodníku.

Černě natřená tlama tmy pětici chlapců pohltila a oblízla se.

A muž u pultu mušku vylovil, na prst položil a dechem osušil.

III. kapitola