IV. KAPITOLA

Pondělí bylo den jako každý jiný. Vlastně nic zvláštního, kluci od rána jezdili, po obědě a krátké rozmluvě s trenérem zašli do posilovny, skoro výjimečně všichni tři. Ludvíkovi se na dráze zase moc nedařilo a tak s ním nebyla řeč. Honza s Radkem při cvičení probírali Nabrousilovy připomínky ohledně nominací do Uppsaly.

Ve sprše už se bavili docela v pohodě všichni dohromady.

-Televize je na nic, řekl Ludvík, když bral svůj ručník z věšáku. -Na co nám to bude, teda nechápu. Beztak chtěj všichni jenom bejt v bedně a večer se na sebe moct koukat. Radek mu trošku, a dá se říci poměrně rozumně, oponoval:

-Počkej, to není tak. Vždyť Nabrousil není žádnej takovej narcista, vždyť on, myslím, spíš tam bude chtít nebýt, jak být. Já si myslím, že jim o to nejde. Vždyť je to dobrý pro nás, třeba se toho někdo chytne, nevím jak vám, ale mně už začíná BARIX pěkně lízt na nervy. Jo, jasně, zaplatil nám kola a tak, to je dobrý. Ale kam se vrtneš, všude je všechno z BARIXu. Okna, dveře, žárovky, pití, prostě všechno. I doktor!

Ten, co mluvil, si nemohl nevzpomenout na Renatu. A taky na Janu. Já vůl! zaskučel vduchu.

Honza se pustil do obou:

-Pokud vím, tak jste to přece všecko vymysleli vy, s tou holkou z rádia, ne? Tak nevím, co to tady teďka žbleptáte! Ludvík po něm hodil jeho ručník tak, že se mu omotal kolem hlavy.

-Klid, Blamáž, to je přece jenom taková slušná výměna názorů, na úrovni, ne? Zachechtal se a hodil druhý ručník Radkovi.

-Ty kreténe! zařval Radek. -Nevidíš, že se ještě sprchuju? Teď to mám kvůli tobě celý mokrý, debile! Ludvík se zatvářil mučednicky.

-Tak vidím, že se tady nezavděčím. Člověk chce pro svý kámoše jenom to nejlepší, a oni takhle. Radek ždímal ručník a procedil mezi zuby:

-Kdybys radši makal...

Uhodil na slabé místo. Ludvík zrudl.

-Co se mi sereš do toho, co dělám? Co?!

Radek v klidu ždímal dál:

-Myslím, že tady nejseš jenom tak úplně sám, za sebe. Jsme tým, nebo bysme měli bejt. Hlavně nás tak lidi berou, tak to nehnoj! Ludvík zuřil, ale spíš proto, že proti tomu opravdu neměl, co by namítnul.

-Já si budu dělat, co si budu chtít! řekl nasupeně. Teď by měl správně odejít a prásknout za sebou dveřma. Byl ale nahý a kromě toho měl Honza jeho hřeben. Přesunul se tedy k němu. -Děláš si loknu, co, frajere? Abys byl vyfešákovanej pro tu svoji krásku z chaloupky. Honza zavřel oči a snažil se nevšímat si ho. Ludvík ale asi neměl dost toho urážení: -To je jasný, no jo, no jo, vždyť to se musíš snažit, to by ti taky mohla dát brzo odchod, že jo. Ona asi přece jenom nebude na takový zelenáče...

Prásk!!! Ludvík ležel na zemi a kolem něj klouzalo po kachličkách Honzovo mýdlo. Honza nad ním chvíli stál se zaťatou pěstí, pak si natáhl kalhoty, bleskově sbalil věci a vyběhl ven.

Radek na to koukal úplně zkoprnělý. Tak tohle ještě neviděl! Blamžíka to nejspíš rozzuřilo opravdu nevídaně. Takhle daleko ještě jejich spory nikdy nedošly. Dneska to Sunař ale opravdu přehnal. Teď se sbíral se země a držel se za nos. Ukapávala mu z něj krev. Syčel bolestí:

-Ten idiot, ten zmrd! Šoural se k umyvadlu a jednou rukou si držel nos a druhou se opíral o stěnu. Mýdlo na zemi, které tady Honza zapomněl, už v klidu leželo v nevelké, průhledně červené kaluži.

Ludvík vrazil hlavu do umyvadla. Radek zvedl jeho ručník a hodil mu ho.

-Oba jste blbci..., zašvitořil, -...jeden provokuje a druhej se neumí ovládat. Já bejt jím, tak se na tebe zhlu...

-Drž hubu! okřikl ho Sunař trochu vztekle, trochu smířlivě. Sám věděl, že přestřelil.

Tumlíř se oblékl, učesal, a když viděl, že si Ludvík už poradí sám, vyšel před umývárnu. Rozhlédl se, jestli ještě někde neuvidí Blamžíka, ale kde tomu už byl konec! Tak se sebral a vyrazil směrem k bufetu.

Koupil si sušenky a limonádu a šel si s tím sednout na schody k posilovně. Ani nedosedl a hned zase vstal. Napadlo ho, že se půjde podívat k ordinaci.

Představil si Janu. Teď se mu zdálo, že ona je ta, se kterou by chtěl být. Renata mu najednou připadala cizí, vzdálená. Vždyť o ní vlastně skoro nic neví. S Janou se aspoň párkrát bavil, často se potkávali a pokukovali po sobě. Proč by přece měl nadbíhat Renatě jenom proto, že nejisto ví, že ona ho miluje? A on sám v tom má zmatek. Mám taky přece nějakou důstojnost, proč bych měl brát něco jenom proto, že je to jisté?! přesvědčoval sám sebe o správnosti svého uvažování.

Obě holky byly krásné, ostatně jako všechny, ale Radka to teď nějak víc táhlo k Janě. Nejhorší je, pomyslel si, že dělají spolu! To je na pytel. Takhle bude každá z nich okamžitě vědět všecko! To je... Radši bych si neměl začínat nic s žádnou z nich. Bylo by to “rozumné”! V každém případě bezpečné. Bezpečný sex... Bezpečnost silničního provozu...

Jeho hloubání mu ale překazilo něco, co by nečekal. Katka.

-Zdar, Radečku! šťouchla do něj zezadu. On se lekl a otočil:

-Jseš blbá... Katka se líbezně zakřenila:

-Stojíme na cestě a myslíme na nesmrtelnost brouka, co? Nech filozofie, od toho tady máme jiný. Nebo se dej rovnou do party s Ňouchalem. Škádlila ho. Radek zakroutil hlavou:

-Ty jseš ale... Pojď někam stranou, tady je provoz.

-Tak ty máš o mě strach, aby mě něco nezajelo! Ty jseš tak hodnej, Radečku!

Co jí na to můžu říct, napadlo ho. Přece bych nenechal zajet nikoho, to je snad jasný, ne?

-To víš, že bych tě nenechal přejet. To by byl asi tatínek moc smutnej, že? Jdeš snad za ním, nebo ne? Katka se na něj vyčítavě podívala.

-To je přece jasný, že jdu za ním..., řekla trochu uraženě, ale přitom se jí v očích rozhořel šibalský plamének, -...snad sis nemyslel, že tu jsem kvůli tobě?

Radek ten pohled zachytil, usmál se a položil svou ruku na Katčino rameno.

-A proč bys tu nemohla být kvůli mně? Co je na tom divného, přijít navštívit bývalého spolužáka?

Svému jednání se až podivil. Co se to se mnou děje? Tohle bych si přece dříve nikdy nedovolil! Třeba je to proto, že vím, že takové věci nikdy Katce nevadily, spíš naopak, snažil se vysvětlit si a také ospravedlnit své chování. Katku to ale vůbec nezaskočilo. Ještě se k němu celkem nenápadně více přitiskla.

-No tak jo, máš pravdu. Jsem tady jenom kvůli tobě.

-Fakticky? naoko nadšeně vykřiknul.

-No jo, pokračovala Katka, -víš, něco bych po tobě chtěla, takovou malou laskavost.

Radek se znovu usmál a prohrábl si vlasy.

-A co by to jako mělo být? Že bys chtěla svézt na kole? Nebo že bys chtěla něco z bufetu? Nebo..., no řekni si, jsem ti k dispozici!

Katka se k němu přitisknula, Radek už začínal být překvapený, co ji to napadlo, ale místo rtů na tváři ucítil její dech u svého pravého ucha.

-Víš, potřebovala bych, abys nějak vylákal taťku z ordinace, já bych si s ním chtěla o něčem promluvit..., šeptala mu co nejněžněji do ucha.

Kolemjdoucí musejí mít pocit, že mi říká bůhvíco důvěrného, a ona mě přitom tak pěkně dostala, pomyslel si naštvaně. Katka se právě v tom okamžiku dala do hlasitého smíchu a nebyla k zastavení. To už ji taťka určitě slyší až v ordinaci, vždyť to se nedá přeslechnout, jak tady huláká! Takže teď tu vlastně budu zbytečný... Ale já do té ordinace stejně musím, vždyť chci vidět Janu! Rozpomenul se. Ale Jana včera vykládala něco o laboratoři, hmm, no jo, ale u doktora Baliny by zase mohla být Renata, já fakt nevím!

Když se Katka dosytosti vysmála a uklidnila se, všimla si Radkova zamračeného obličeje. Uvědomila si, že to mohla drobátko přehnat. Dětsky sešpulila rty, kývla hlavou do strany a lehce ho pohladila od čela přes nos.

-Hele, nezlob se na mě, vždyť mě znáš. Já to nemyslela vážně. Jestli jsem ti nějak ublížila, tak fakt promiň. Radek naznačil úsměv, pak se klidně posadil na obrubník, totéž učinila i ona.

-Né, nic se nestalo, já se jen tak zamyslel, pokusil se o přívětivost. A aby ji o tom opravdu přesvědčil, sáhnul do kapsy a vytáhnul balíček se sušenkama. Měl jich ještě dost. -Na, vem si.

-Díky, jseš hodnej, poděkovala mu. -Fakt se na mě nezlobíš?

-Ne, opravdu ne, vždyť už jsem ti to jednou řekl, ne? ujišťoval ji. -Stejně to měl být fór, že? Víš, jenže já mám asi trošku delší vedení. Navíc jsem po tréninku.

Katka se na něj hezky usmála a v tom úsměvu byla i trocha soucitu. Od táty moc dobře věděla, jak takový trénink dokáže bolet.

-Víš, já jsem ti zas tak moc nelhala. Teda, přišla jsem hlavně za taťkou, ale jsem tu i kvůli tobě, abys věděl. Radek se na ni nevěřícně podíval. -No opravdu, pokračovala, -já totiž zítra slavím narozky, a tak jsem si řekla, že bych tě mohla pozvat. Radkův pohled se stal ještě nevěřícnějším.

-Počkej, neříkej mi, že máš narozeniny šestadvacátého září! Já měl pocit, že je máš někdy v květnu, nebo v červnu, prostě na konci školního roku! Katka nasadila svůj obvyklý tón:

-Ale to ses nám nějak poplet, Radečku, já přece měla narozeniny odjakživa naopak začátkem školního roku.

Uznal tedy, že se nejspíš zmýlil, ale stále mu na tom něco nesedělo, něco na tom nebylo v pořádku. Chvíli mu to vrtalo hlavou, ale záhy na to přišel. Vždyť ona nikdy nikoho ze třídy na svý narozky nezvávala, pokud se ještě dobře pamatuju! A co že najednou mě?

Není v tom zase nějaký ten její nejapný vtípek? Zábrany v rozhovoru s ní už dávno ztratil, proto se rovnou zeptal:

-A co že sis najednou na mě vzpomněla, co? Vžďyť jsem u tebe na oslavě narozenin zatím nikdy nebyl!

-No právě proto! odpověděla mu na zvědavou otázku. -Žes u mě ještě nebyl, právě proto tě teďka zvu. Jseš snad kámoš! A navíc, takový pozvání se prostě neodmítají, to bys snad, jako člověk s ukončeným středním vzděláním, mohl vědět.

U jejích posledních slov se pozastavil. Vždyť ona se hlásila znovu na výšku, pokud se pamatuju! A já blbec jsem se jí ještě vůbec nezeptal, jak to dopadlo! Rozhodl se to okamžitě napravit.

-Katko, a co ta výška? Hlásila ses přece znovu, ne?

Stydlivě se pousmála, bylo to jasné.

-Hm, jo, no i proto tě taky zvu. Příští týden už totiž začínám, takže bych se chtěla tak trochu rozloučit, když teď budu v Praze na kolejích.

-Počkej, ale tos mi neřekla, že ses dostala na vysokou nádražnickou! Myslíš, že ti koleje budou svědčit?

Katka se zase tak hlasitě rozesmála, bylo to stále silnější a Radek měl proto dost důvodů myslet si, že se zbláznila.

Okoloprocházejí sportovci i zaměstnanci střediska se otáčeli za příšerným smíchem jako papírové větrníčky za větrem. A když v původci rozpoznali dceru doktora Baliny, dali se snadno unést a připisovali vlastnosti dětí jejich rodičům.

Vibrace, které chvění Katčiny pobřišnice vydávalo, přinutily tabule skla v okenních rámech k jemné rezonanci. MUDr. Balina, který stál právě v šatně a stahoval si z rukou průsvitné gumové rukavice, se zhrozil toho zvuku, v hlavě se mu rojily citáty. Nenapadlo ho nic rozumnějšího, než začít zpívat, ale ve snaze o přehlušení hurónského smíchu své dcery, se musel uchýlit k prozpěvování tak hlasitému, že sestřička Renata rychle přispěchala, aby zjistila, co se doktorovi stalo. Řval jako šílený. Těžko mohla v uširvoucí změti hluku rozlišit slova Marseillaisy:

-Allons, enfants de la Patrie! Le jour de gloire est arrivé! Contre nous de la tyrannie...

Radka zprvu těšilo, jak Katka na jeho anekdotu reagovala, přece jen ale neměl dojem, že by stála za takový humbuk. Nervózně se rozhlížel po něčem, čím by ji uklidnil. Vzápětí zaslechl baryton doktora Baliny a bleskově se k němu přidal:

-L' étandard sanglant est levé. Entendez-vous dans les campagnes... Měl tak v sobě jakousi naději, že píseň přehluší Katčin smích a ona konečně umlkne. To se potvrdilo, nemohla už popadnout dech a mezi jednotlivými návaly smíchu se stále častěji objevovaly několikasekundové mezery. Nakonec v ní už Radkova replika přestala vzbuzovat smích docela. Náhle si uvědomila, co se stalo, a také, co se právě děje. Radek stál dva kroky od ní na asfaltu, měl zaťaté pěsti, zavřené oči a hlavu zvrácenou k slunci. Řval, jak nejvíc mohl: -Ills viennent jusque dans nos bras, egorger vos fils, vos compagnes. Aux armes citoyens...

Nevěděla, co dělat, lidé se otáčeli a civěli na ječícího Radka, který ovšem okolí ani trochu nevnímal.

Nevšiml si ani, že doktor Balina už dávno nezpívá a nebýt jeho, leželo by celé okolí v hrobovém tichu. Katka se za něj styděla a zároveň se cítila provinile, dala přednost ústupu. Zavolala na Radka, že s ním teda na oslavě zítra počítá, otočila se a rychle vypadla.

Tumlíř byl naprosto zabrán do sebe, křičel a vlastně si to ani neuvědomoval. Většina kolemjdoucích už mu nevěnovala pozornost. S jedinou výjimkou. Byla to Renata.

Dneska jí praxe skončila dřív. Když uviděla Radka, trhlo to v ní a musela k němu. Snad nebude opilý! Musíme si přece vysvětlit, co se předevčírem stalo.

Tumlíř se už prokousal třemi slokami Marseillaisy a tak se pustil do českého překladu:

-Ach, třeste se, vy tyranové, zrádci a hanbo všech, třeste se. Vás zve k odplatě...

Někdo mu položil ruku na rameno. Kdo to je? Umlkl a pomalu otevřel oči. Zcela neuvěřitelně tady stála Renata. Radek ztěžka oddychoval.

-Sedneme si, jo? řekl a posadil se zpátky na obrubník.

-Co se ti stalo? zeptala se Renata neklidně.

-Víš, je to jako bych se probudil z těžkého snu... Pohladila ho po tváři, byl celý zpocený. Pomalu se mu vracelo plné vědomí. -Pojďme si sednout někam do parku, třeba na lavičku, bude to pohodlnější... Napadlo ho totiž, že by je takhle mohla vidět Jana, a to by byl nerad. Vlastně se za ní musím co nejdřív stavit!

-Ale to není potřeba, mně se tady sedí docela dobře.

-Jen pojď, sedí se tam fakt líp. A zvedl se. Renata ho následovala. Rusé vlasy, zastřižené někde nad rameny, jí vlály ve větru, snažila se upravit je rukou, ale naprosto ji neposlouchaly. Život bylo to slovo, které ji mohlo úplně charakterizovat.

Dorazili pod první stromy a usadili se na lavičce, prostřelené srdce s nápisem LOVE bylo uprostřed. Renata vlevo, Radek vpravo.

-Včera, vlastně předevčírem, jsem to trošku nedomyslel, víš, když jsme spolu mluvili, tak já jsem byl chvíli v čekárně a pak jsem šel ven..., začal Radek pomalu a v hlavě se snažil dát dohromady nějakou výmluvu. -No, a když jsem tam tak stál, vidím, jak jede dítě na kole a najednou najede na nějakej šutr a spadne, strašně křičelo, a tak jsem se k němu rozběhl. Zdálo se mi, že má zlomenou nohu, a tak jsem ho posadil na nosič a odvezl do nemocnice. Zdálo se mu, že to vymyslel docela solidně a pro zvýšení hodnověrnosti dodal: -Ale neměl s tím nic, nic mu nebylo. Já vím, že jsem na tebe měl počkat, ale když on okolo nikdo nebyl, a tak jsem musel já, to je přeci jasný, né?

-Tak takhle to bylo. To víš, já jsem si sbalila věci a pak šla do čekárny, ale tys tam nebyl a venku taky ne a bylo mi hrozně, promiň, jsem blbá, že mě to nenapadlo!

Na zlomek vteřiny ho napadlo, jaké by to asi bylo s Janou, ta představa ale rychle zmizela. Řekl:

-Prosím tě, neomlouvej se, to já bych se měl omluvit, byla to přece moje vina.

Renata sebou trhla, jako by si na něco důležitého vzpomněla:

-Ale pročs toho kluka nepřivedl k nám do ordinace, vždyť já jsem se mu na to mohla taky podívat, a byl tam i doktor... V Radkovi byla malá dušička. Tak, a má mě! Dostala mě! To jsem si nemohl vymyslet něco jednoduššího, třeba, že trenér potřeboval s něčím pomoct, nebo tak...? Sakra, to se mi snad zdá!

-No, víš..., vysvětloval rozpačitě, -...ono mě to vlastně ani nenapadlo, já nevím, jak je to možný...

Jeho hlas získával na jistotě, podíval se Renatě do očí a vduchu se smířil s tím, že ze sebe bude muset pro tentokrát udělat blbce. Blbce, ale hrdinu! -Nechápu proč, ale neuvědomil jsem si, že doktor je hned vedle, stačilo pár kroků... Vím, je to trapný, ale všude bylo tolik krve, že jediný, co mě napadlo, byla nemocnice. Renatka se pousmála:

-Takže my jsme promarnili dva dny... Víš, chtěla jsem s tebou mluvit, to nejdůležitější jsem ti vlastně napsala, mluvit se o tom moc nedá. Radek přikývl a chvilinku pozoroval dva vrabce na cestičce, hráli si se smrkovou větvičkou, předávali si ji ze zobáku do zobáku. Divil se:

-Hele, podívej, co dělají, blbnou s větvičkou..., to je krásný!

Přitiskla se k němu a zavřela oči:

-Krásný to je...

Ucítil jemný parfém, pod kterým probleskovala vůně její kůže. Ach, to je svazující, přitažlivé!

Renata byla neodolatelná, ale v Tumlířovi bylo stále ještě vědomí nutnosti vidět se dnes ještě s Janou. Nedokázal to pochopit, vymykalo se to všem pocitům, které kdy cítil, všem pocitům a vztahům. To není možný, myslím na Renatu a myslím zároveň na Janu. Chtěl bych je obě, ale zároveň vím, že k tomu nikdy nedojde, nemůže a nesmí dojít! Měl bych být přece schopen nějak si vybrat, nemůžu mít všechno. Jenomže, jak si vybrat mezi Janou a Renatou, ani jednu neznám tak dobře, abych si mohl říct: Ano, to je ta pravá, ta jediná možná.

Podíval se na hodinky, bylo půl čtvrté, nejvyšší čas stavit se za Janou, snad v té laboratoři ještě bude. Rozhodl se ukončit tu krásnou chvíli s Renatou kvůli možné krásné chvilce s Janou...

-Tak mě napadá, co kdybychom si zítra zašli do kina, já vím, je to vyloženě obligátní, ale byl bych rád. Nadšeně souhlasila:

-Tak na co půjdem, co hrajou?

-Víš, že ani nevím, myslím nějakou francouzskou komedii, však uvidíme. Jé..., ono je už půl čtvrté! divil se naoko. -Je to strašně pitomý, hloupý a idiotský, ale já musím ještě za trenérem, ztvrdnu tam asi až do večera. Budu muset jít. To je škoda...

-Ale neboj, jen jdi, nic se neděje, asi je to potřeba.

Radek už se zvedal.

-Tak ahoj, uvidíme se zítra, čau! řekla polohlasně. Tumlíř už byl na odchodu, loučil se v několika větách, úplně se do toho zapletl, a tak jí dal rychle pusu na tvář a s ruměncovým obličejem odběhl ke stadiónu, aniž se otočil.

Teprve teď mu došlo, že Katka ho pozvala na narozeniny právě na zítřek. Kino začíná v pět... Snad se mi podaří to stihnout! Budu ale zase muset vymyslet nějakou historku, proč tak spěchám. To je debilní!

Vešel do budovy střediska, cestou pozdravil vrátného Dvorského a chodbami se rychle blížil k laboratoři.

-Můžete mi zavolat Janu, měla by tam někde být, požádal postarší laborantku v modrobílé uniformě, rukou se opíral o kliku prosklených dveří, které před okamžikem otevřel. Kývla na souhlas a šla pro ni do vedlejší místnosti.

Radek zatím pozoroval stovky zkumavek plných tekutin, regály s chemikáliemi v dózách s broušenými uzávěry a přístroje, kterými obíhala odebraná krev. Všechno to vypadalo jako jeden velký živý organismus s množstvím prstů, upevněných ve stojáncích, a červeně blikajícíma očima světel na ovládacím pultě. Sterilita místnosti, umocňovaná stále lesklými kachličkami na podlaze i na stěnách, nakachlených do výše Radkových ramen, působila stísňujícím dojmem. Dá se tady vůbec pracovat? ptal se sám sebe, ale tušil, že život je složitější a to, co jej tvoří, lze sotva kdy správně naporcovat na otázky a odpovědi.

-Ahoj! pozdravila ho Jana. -Počkej, jo? Potřebuju tady něco dodělat, hned se ti budu věnovat.

Stoupla si k jednomu z přístrojů, do zkumavky nalila hustou zelenou směs a pipetou ji pak rozlévala do dalších zkumavek. Díval se na ni a neubránil se srovnávání.

Jana je jemná, křehoučká, citlivá, Renata je zase živá, komunikativní, samostatná, asi ví, co chce, dokáže se rozhodnout, a pak to své rozhodnutí taky realizovat.

Radek přešlápl na místě a vzpomínal. S Janou jsem vlastně více mluvil jen jednou. Jela na nějakej kurz a já k babičce, postávala na zastávce, a když jsem se s ní dal do řeči, bylo na ní vidět, jak je ráda, že se má s kým bavit. Ale moc toho nenamluvila, spíš se zdálo, že raději poslouchá. Zajímalo ji, co jsem jí vykládal o našem cyklistickém družstvu, o trénincích, o trenérovi a několikrát se zeptala na nějakou podrobnost nebo chtěla něco blíž vysvětlit. Bylo mi s ní tehdy fajn. Škoda, že ten autobus přijel tak brzo, přerušil tu naši polozáměrnou hru pohledů a úsměvů. Vlastně až teď je ta chvíle, kdy v tom můžeme pokračovat.

-Co to bude? zeptal se nepříliš originálně a přitom s opravdu nepředstíraným zájmem. Otočila se:

-Až to bude? Hádej! A znovu se sehnula nad prací. Neubránil se prohlédnout si ji pozorně od hlavy k patě.

-To teda se spíš nechám podat.

Rychle uhnul pohledem, když se otočila. Zamračila se:

-Bude to kyselina kyselá! Radka skoro polekala. Ale nebylo to dnes poprvé, ty holky... Teprve teď si s plnou vahou uvědomil, co to dnes celý den vyvádí. Sotva vypadl z umývárny, nedělá nic jiného, než že obletuje střídavě hned tři! -Bacha! Bacha! Trhl sebou leknutím. To byla Jana. Když kolem něj zezadu prošla, houkla mu do ucha. Copak to mohla slyšet? Že bych si to pro sebe zase řekl nahlas?! Nebo dokonce ví, co si myslím?! -Bacha, abych tě nepotřísnila! pokračovala.

Uf! Radkovi se ulevilo. Vidíš, vidíš, už je tady špatný svědomí, úpěl vduchu. Výčitky přicházejí dřív, než by se dalo čekat, co? Teď je zaženeš, svedeš tři nevinná děvčata, možná i víc, a pak začneš vraždit! Vloupeš se k důchodkyni do bytu!

-Už! Jana si svlékla plášť a šla si umýt ruce. Při pohledu na ručník si Radek vzpomněl na umývárnu. Co asi dělá Ludvík? To je hrůza, co se dnes děje!

-Můžeme jít! ohlásila Jana. -Kam vlastně jdeme?

-Myslel jsem..., uvažoval Radek nahlas, neboť slova mu z úst šla přibližně takovou rychlostí, jakou stihnul spřádat myšlenky, -...myslel jsem, že se tak jako projdeme, popovídáme. Sám si nebyl jistý, že to, co říká, je to, co myslí.

-Tak pojď, tady je vážně chladno. A co bysme dělali mezi zkumavkama!

* * *

Honza Blamžík přišel domů. Ještě ho bolela ruka od potyčky ve sprše. Cestou do pokoje do něj vrazil mladší brácha Jakub:

-Promiň, Hanýs.

Jakubovi bylo sotva devět a se svým “Promiň” dokázal Honzu náramně vytočit. Vztekl se:

-Co se do mě máš co štvát? Seď si hezky u sebe! Všiml si, že si prcek nese namazaný chleba. -A mám hlad! vyštěkl a sebral mu jídlo z ruky. Potom nasupeně odešel do pokoje. Zevnitř slyšel, že se malý Jakub na chodbě rozplakal.

To je den-blbec! Nechávám za sebou krev a slzy! Bylo mu bráchy líto.

Vyšel zase za ním, ale ten už byl asi u sebe. Když Honza vešel do jeho pokoje, našel ho sedět na židli zamračeného a houpat nohama ve vzduchu. Sklopil hlavu, věděl, že by na něm mělo být trochu poznat, že mu je hanba, ale nebylo to hrané, on se tak opravdu cítil.

-Sorry, Kubadlo. Fakt mě mrzí, že jsem se blbě choval.

Jakub při jeho řeči zpozorněl, teď zvedl hlavu a řekl:

-To je jedno.

Honza přišel blíž k němu a dřepnul si k jeho židli. Podal mu ruku. Brácha mu podal svou, byla o tolik menší!

-Dobrý, jo? usmál se Honza.

-Dobrý, řekl Kuba.

Honza se zvedl.

-Tak dík, řekl na odchodu. A když přivíral dveře, uslyšel ještě zevnitř:

-Ale ten chleba jsi mi sežrat nemusel!

Honza se zasmál. Alespoň něco že napravil! Ale v umývárně jsem byl přece v právu! Jenomže Sunař je huba, toho jsem neměl vůbec vnímat, nadto ho brát vážně. Že jsem si nenapočítal do desíti!

Teď bych místo toho radši vrazil sobě než jemu. Ale choval se stejně hnusně. Beztak mu to patří! Raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedum, osum, devět, deset. Patří, úchylovi-debilovi!

Nechtělo se mu už nic dělat. Šel do obýváku, rozvalil se do lenošky, pustil televizi a ze vší té tíhy, která na něm byla, jednoduše usnul.

Sunař už byl taky doma. Už zase normálně vzteklý. Jako obvykle. Pustil si Zeppelíny a listoval v diáři. Pondělí, pondělí, nákup. Na to kašlu. Úterý. Kačena, narozeniny! No jo, no to se musí! Tam nemůžu chybět. Jakto, že mě vlastně nepozvala? To je mrcha! Budu se tam muset nějak vnutit. Co dál? Středa: Provést Blamžíkovi nějakou hajzlovinu. A vida! Tak to už jsme si splnili dneska. To je fajn.

Zvedl se z křesla a šel k telefonu. U Balinových to nikdo nebral. Zkusil zavolat ještě do ordinace, tam bylo taky obsazeno.

-Uvidíme večer!

Nějak ho to doma nebavilo, a tak vyběhl ven, vzal kolo a šel se projet. Vyladit formu, ne? To si říkal vždycky. Nejspíš ale už Tumlíře s Blamžíkem nedožene. Jeho výkon je pod psa a na chřipku se měsíc vymlouvat nemůže. Rozhodne se vlastně už ve čtvrtek, možná už ve středu. Když BARIX neuvidí výsledky, nepošle ho závodit. Bude odepsaný. Bude moct zase trénovat a trénovat a možná, že příští rok... A možná taky už nikdy.

Rozjel to, jak nejrychleji dovedl. Po chvíli ale už opravdu cítil dost silné bodání v boku, ale jak to má pořád vysvětlovat trenérovi?

Ne, musím zatnout a zkusit to překonat, musím makat, musím!!! Musím chytit druhý dech, určitě ho chytnu! Přece nejsem horší než ti Blamžíkové nebo Tumlířové!

Píchání v břiše ale nepřestávalo. Naopak, rapidně zesílilo. Ludvík mohl být rád, že bezpečně zabrzdil a sesednul z kola. Pak se svalil do trávy u silnice, vlastně si lehl do příkopu. Bylo mu špatně, motala se mu hlava, měl pocit, že každou chvíli může začít zvracet. Snažil se proto dýchat zhluboka, aby ho to přešlo.

Co se to se mnou, ksakru, děje? Uklidni se a dýchej zhluboka, říkal si, to ti přeci musí pomoct. Za chvíli byl z nejhoršího venku, dokonce se dokázal i posadit. Rukama se ovšem musel silně opírat o zem, aby se opět nepřevrátil na záda.

Všimnul si, že jedno z projíždějících aut začíná očividně brzdit. Zahlédl staršího řidiče, který se díval do míst, kde Ludvík poloseděl, pololežel.

Snad mě nejde zachránit? To jsem na něj teda zvědavej! Určitě je to někdo z těch lidí, co naoko rádi někomu pomůžou na silnici, jen proto, aby jim pak zahráli v Zákrutě píseň cti. Jo, najisto si od tebe nechám pomoct! Řidič zastavil těsně před Ludvíkovým kolem. Stáhnul okénko na pravé straně a zavolal směrem k němu:

-Haló, nějaký problém? Jste zraněný?

Ludvík nasadil jeden ze svých mírnějších úšklebků a jenom rukama a hlavou naznačil, že je všechno v pořádku, ať se nestará, a že je hodný. Řidič se trochu nevěřícně zakroutil v sedadle, ale když ho Ludvík ujistil zdviženou pěstí, že o jeho služby nemá zájem, nastartoval, přidal plyn a rychle zmizel za horizontem.

Takový lidi já opravdu miluju, cha, blbec! Bylo mu už dobře, cítil se fit. Přesto zůstal ležet dál v příkopu, vpodstatě mu tam bylo fajn.

Hm, ale to znamená, že do Uppsaly určitě nepojedu! uvědomil si. Přece tam nebudou posílat lazara jako jsem já! K Blamžíkovi a Tumlířovi přiberou někoho z jinýho oddílu, a je to. Hm, co by se zabývali tím, že trhají sehraný tým?! Vždyť přece silnější jednotlivci musí vytvořit lepší tým, že? Ale vždyť to není pravda! Co třeba v tenise? Tam si nejlepší singlisti proti deblovým specialistům ani neškrtnou, ale každého z té dvojice by jinak úplně jasně rozdrtili! Já sám nevím, proč to tak je, ale jednou to tak je a sehraný tým je prostě sehraný tým, do prčic!

Ludvík si vztekle odplivnul. Brzy vstal, vzal kolo a vydal se zpět domů. Šlapal v poklidu, nikam se nehnal, ani neměl proč.

Naštvanost z něj vyprchala jako bublinky z limonády, kterou si koupil na rohu ulice Svobody.

Domů dojel těsně po páté! Chvíli si pak četl v křesle noviny. Kromě něj v bytě nikdo nebyl.

To je divný, kde se ti naši pořád toulají, pomyslel si. Vykoukl z okna, aby se podíval, jestli je náhodou nezahlédne na ulici. Stávalo se semtam, že čekali venku, až Ludvík vykoukne. To býval pro ně signál, že je o ně jeven zájem, a proto si nechali hodit klíče, aby mohli dovnitř.

Tentokrát na ulici nikdo povědomý nestál, jen svěží vánek jako fén rozcuchával stromům vlasy z listů.

Zkusil ještě jednou zavolat Katce, ale výsledek nestál za nic. U Balinů to zvedla babička, a když řekl, že chce Katku, zavolala mu omylem její mámu a dlouho pak musel vysvětlovat, že chtěl mluvit s dcerou, že je její bývalý spolužák, a ne Pěchota z BARIXu.

Zase ten BARIX! Z těch dnešních neúspěchů na něj pomalu začal doléhat smutek, cítil se prachbídně, prachmizerně. Sotva se od telefonu odpotácel. Jediný, co by mě teď mohlo dát dohromady, je vykoupat se!

Zamknul dveře klíčem a oba kohoutky od vany roztočil naplno. Proud vody plnil naznačený prostor, přičemž určitá jeho část v podobě drobných kapiček dopadala na vykachličkovanou podlahu, celá koupelna byla tvořena růžovými a bílými předměty v harmonických kombinacích. Snad kromě dvoulitrové nádoby se zeleným šampónem to bylo jenom Ludvíkovo různobarevné oblečení, které mohlo dát do úst argument těm, kteří o této místnosti nechtěli říct, že je půvabná a že působí velmi uklidňujícím dojmem. Sunař si to uvědomil, rychle se svlékl a všechno, co na sobě měl, spěšně nastrkal do pračky.

Do rostoucí hladiny ve vaně hodil hrst granulové koupelové pěny a v momentu, kdy nakynula až po okraj, vstoupil do ní a ponořil se do ní. Teplá voda objala jeho vypracovanou postavu, jako by jej chtěla přivítat na svém území. Začal si zpívat, což byla činnost, které se věnoval jen při opravdu výjimečných příležitostech, ve chvílích, kdy mu bylo pěkně a příjemně.

Všechny problémy se mu zdály docela malicherné a namnoze snadno řešitelné. Začal nad sebou víc uvažovat: Co jsem vlastně čekal od cyklistiky? Strašně mě to táhlo ke sportu už na základce, ale teprve na gymplu jsem si udělal jasno. Chci dělat cyklistiku, říkal jsem si a měl jsem pocit, že na to mám. Všichni to říkali, taťka, trenér, kámoši, všichni... A navíc! Když jsem byl ve čtvrťáku a mělo se rozhodovat, co budu dělat po matuře, navrhl nám předseda jednoty, že bysme to mohli dělat na vyšší úrovni. Poloprofesionální sport. A když se do hry dostal BARIX, řeklo se, že ten nejlepší pojede na závody do Uppsaly. Blamžík byl jasně nejlepší, hajzl! Ale v poslední době se začalo mluvit o tom, že do Uppsaly by mělo jet jedno celý tříčlenný družstvo, jenomže BARIX se dal na sponzorování všech cyklistickejch oddílů v republice a chce tam poslat jenom ty tři nejlepší v celým státě. Začal jsem na sobě makat, dělal jsem, fakticky dělal... A pak přišla ta chřipka a je to se mnou pořád horší. Ludvíkovi bylo líto sebe sama, vana mu připadala jako nerezový sarkofág, už už ho zakrýt víkem a ven by se nedostal.

Jediný rozumný řešení je dojít k doktorovi. Ale za Balinou nemůžu, ten by hned ohlásil, co se mnou je, závody se blíží, ztratil bych všechny šance, vedení by mě klidně odepsalo, i třeba kvůli nějaké maličkosti. Zkusím jít za někým jiným a uvidíme.

Od problémů se svou kondicí se rychle přehoupl k tomu, co s tím souviselo velice úzce: Blamžoun to dneska přehnal! Šupák! Nejdřív mě nasere narážkama na mou slabou výkonnost, kdyby mu bylo, to co mně, dávno by už skuhral někde v posteli, maminka by mu vařila čaj a ta jeho by mu četla pohádky! Nasere mě a pak mi ještě rozbije hubu... To neměl dělat, houmles! Neměl na to žádný právo! To si odskáče, o to se postarám! Tak! A teď na něj nemyslím! Nemyslím na něj! Nebudu se s ním zatěžovat!

Ludvík si zacpal nos a ponořil se pod vodu, pak vypustil všechen vzduch, který měl v plicích, a pod hladinou naslouchal jeho bublání. Zvuk se zvláštně rozléhal a zněl podivně.

Vylezl z vany a konečně se cítil normálně. Pramínky vody z něj crčely na podlahu a vytvářely pod ním kruhovitou kaluž se stále se zvětšujícím poloměrem.

Dneska už podruhé ve vodě! říkal si. Sprcha je sice rychlejší a člověk se při sprchování aspoň nekoupe ve vlastní špíně, ale ve vaně se zase mnohem líp přemýšlí, dají se srovnat myšlenky v hlavě a je klid. Ten mít ve sprchách s Blamžíkem a koneckonců i s Tumlířem nikdy nebudu! Aspoň že se můžu doma vykoupat..., he, he, zašklebil se na sebe pobaveně do zrcadla.

-Tak tohle že je ten slavný Ludvík Sunař?! zvolal a zaklonil hlavu tak, aby co nejvíc zdůraznil bradu. Viděl to kdysi ve filmu o Napoleonovi. Ten chlap byl mnohem menší, ošklivější než já... A na kole by se určitě zabil! A celá Evropa před ním tehdy padala na prdel. Tak jestli tohle je spravedlnost, tak já nevim... -Já kdybych byl rakouskej maršál u Slavkova, převlík bych se za žebráka, proklouz strážím a dostal se až do hlavního válečnýho stanu toho idiota. Tam bych ho chytil pod krkem, takhle bych mu dal kravatu..., mluvil si Ludvík a předváděl chvaty před zrcadlem. -Dal bych mu kravatu, strhnul ho k zemi a kopnul do ledviny. On by se určitě bránil, chytil by mě rukama za pravej kotník a vší silou by se mnou trhnul, takže bych spadnul, asi bych se pěkně praštil do zad a možná, že bych dostal nečím do hlavy a hned bych omdlel... Ludvík byl plně zabrán do své vize. -Ten skrček by si myslel, že mě má, jenomže já bych ho kopnul do břicha, už to vidím..., cha, cha. Pak by se ale naštval a dal mi párkrát na solar, to bych dlouho nevydržel, zfackoval by mě a nechal spoutat... Měl by zajatýho rakouskýho generála! Vedl by mě v první linii, takže nikdo z našich by nestřílel, protože mě mají všichni rádi, vzdali by se a nikdo by v tý pitomý slavkovský bitvě nezařval!

* * *

Radek se zatím procházel s Janou. Zašli do parku a pak přes sídliště, kde bydlel Sunař, kousek dál za město, na kopec. Jana se rozhlížela:

-Tady je to krásný, tady jsem snad ještě nikdy nebyla! To je neuvěřitelný, co člověku jenom tak unikne. Na téhle straně údolí je to vlastně úplně jiný než u nás. Zase ale jinak krásný, u nás je taky krásně. Co je to za kopec? vyzvídala na Radkovi. Radek se zastavil a zahleděl dolů do kraje.

-Tady se tomu říká Na Jireši. To je ten kopec, no ale vlastně i všechno kolem, vlastně skoro celá půlka týhle strany údolí. Tam dál, to už k tomu nepatří, ale myslím, že to ani nemá žádnej název. Stáli a koukali na celé to široké panoráma s městečkem, potokem a kopci na druhé straně.

-Vlastně to tady vypadá..., přemítala Jana -..., že je to tady nějaký koryto nějaký dávno vyschlý řeky. Radek odvětil:

-No však to je taky fakt! To náhodou vím, neber to, že jako nějak frajeřím, ale tady žně byla prej dávno nějaká dost velká řeka, a prej i povodně. Teď už z toho zbyl už jen náš potok. Jinak, jestli víš, jak je u Menclovic ta strouha, ten potůček...

-Spíš potůčíček..., smála se.

-No..., pokračoval, -tak to bylo všechno součástí tý jedný velký řeky. Ale třeba Vajdava zase patří jinam. Tady totiž byla... no, je... hranice dvou povodí. Takže za kopcem to všechno teče úplně jinam. Jana na něj koukala a byla jako u vytržení:

-Odkud to všechno víš, prosím tě?

-To nás učili na gymplu v zemáku, mávl rukou. -Vy jste na zdravce zemák neměli? Jana protočila panenky:

-No měli, ale tohle?! Radek se zakabonil:

-No ale, vždyť to k tomu přece patří! To je prostě neodmyslitelný. Co to bylo za učitel, že vás ani nenaučil znát okolí vlastního města?

Radek byl právem rozhořčen. Jana mávla rukou:

-Ále, to byl takovej..., to ani nestojí za řeč. Skoro se ani nedá říct, že to byl učitel. Ale ženský, ty ho zajímaly! Radši jsme si na něj všechny dávaly bacha. Víš, když on ti byl takovej slizkej, hnusnej. A ještě jak na nás dělal oči, jako že je prostě mistr, já nevím čeho! Radek zvážněl:

-A neměl nějaký problémy? Myslím..., jestli z toho neměl problémy?

-To víš, že mu to neprošlo jenom tak, chtěli ho dokonce vyrazit, dovoloval si totiž na jednu holku, a ta to řekla doma. Ale stejně ho nevyrazili.

-Jakto?! podivil se Radek.

Jana znova protočila panenky:

-Ále, jednoduše to byl dost dobrej kámoš našeho ředitele. A ten je pořád ještě dost velký zvíře. Radek nevěřil svým uším:

-Jak je tohle možný? Tohle mě dokáže vždycky tak nasrat... Jé, promiň... Ale vždyť to je hrozný! Jana pokrčila rameny:

-Prostě stejnej binec jako dřív. Stejný lidi sedí na stejnejch místech, na kterejch by už dávno měli sedět jiný. Ale stejně, každej zblbne, když má nad něčím moc. Jak někdo dostane právo rozhodovat, ztratí okamžitě soudnost.

Radka věc s úředníky dost dopálila:

-Copak se nenajde někdo, kdo by tomu udělal konec?! Všichni jsou padlí na hlavu, nebo co?! Já nevím, tak buď něco chceme, a pak teda za tím nějak jdem, nebo držíme hubu! Jana ho chlácholivě chytla za rameno:

-Ale ono to není tak lehký. Oni mlčí, protože na to byli čtyřicet let zvyklí, tak hned je nezměníš! To je teďka na mladejch, jestli se do něčeho dají. Než zfotrovatí. Havel to za nás všechno udělat nemůže! Ale nevím, jestli bysme třeba my vůbec do něčeho šli... Radek kroutil hlavou:

-Ale do čeho? Proti čemu? Proti komu? Udělat další Listopad, další revoluci? Končí nám září, tak bysme to třeba ještě stihli. Nebo třeba říjnovou..., ironizoval. -Ale to by se nám už celej svět vážně vysmál. Vždyť už teď jsme na smích! Nejdřív si uděláme převrat, všichni nás milujou, pak se začnem dohadovat, zničíme stát, rozsekli jsme ho napůl a teď budem v tý naší polovině dělat další mecheche?! Další REVOLUCI? Poslední slovo si zvlášť vychutnal. -Ale to bysme, holčičko, taky mohli dělat donekonečna! Furt bysme se mohli půlit a půlit a zas a pak bysme si rozpůlili město, pak sámošku a nakonec rodiče. Vždyť to je schizofrenie, nic víc! Vysílením se svalil do trávy. Uf! To byl výkon! Vždyť mě nikdy politika nezajímala!?! Civěl do prázdna. Jana na něj chvíli se zatajeným dechem koukala, a pak si k němu opatrně přisedla. Podíval se na ni a byla krásná. -Ne, Jani, nechme toho, teď to nemá cenu. Budem se zbytečně štvát? Vždyť je hezky, hele!

Sluníčko se chystalo každou chvíli zapadnout. Bylo zlaté, oranžové, i růžové jako očko Janina prstýnku. Radek se na ně chvíli díval. Janina ruka ho okouzlovala. Usmál se na ni a přejel prstem po prstýnku. Jana se taky usmála:

-Ten mám od babičky. Dala mi ho, když mi bylo deset. Od té doby ho nosím pořád.

A Radek ji chytil za ruku.

* * *

Sunař byl doma a zrovna prohraboval knihovnu. Konečně! Vytáhl z horní police tlustou knihu. Domácí lékař! Jen tak zběžně ji otevřel. Byla to zrovna strana l27. Hned ho zaujal velký nadpis ODPOR PŘI VALENÍ. Aha, to bude nejspíš něco o břišních nemocech a o správné dietě. Proto četl dále: Příklad: Začne-li se cyklista s počáteční rychlostí vo pohybovat rovnoměrně zrychleným pohybem se zrychlením a, přičemž dojde ke kontaktu třecí plochy pneumatiky s povrchem papíru délky d, bude se po dobu t1 =sv-1 pohybovat pouze rovnoměrným pohybem, jehož následkem bude časová ztráta t (Pouze ve zvláštním případě tzv. křídového papíru se materiály chovají opačně a výsledkem je naopak zrychlení). Ludvík nevěřil svým očím.

Jako, co tohle má být?! Vždyť to přece nemá vůbec nic s medicínou společného! Co je to zač? Kvapně strhnul obal knihy. Pod ním se, na dříve snad bílé vazbě, vyjímala velká tmavomodrá písmena ZA VŠÍM JSEM JÁ.

-No to snad není pravda! naštval se. -Kterej debil sem strčil takovou pitomost o fyzice?! Doprdele! Neudržel se a hodil knihou o zem. -Tak! To ti patří! Já chtěl doktora a né počítání!

Zlost ho ale záhy přešla. Zvedl pohozenou knihu z koberce, trochu ji oprášil a vrátil na její původní místo. Přitom dostal spásný nápad.

Když byla v obalu od Domácího lékaře knížka o příkladech, tak by asi v jejím obalu měl být Domácí lékař! No jo, že mě to nenapadlo dřív, vždyť je to úplně jasný!

Začal okamžitě hledat, dokonce si řekl, že na to půjde systematicky, po jednotlivých řadách. Obsah knihovny zkoumal opravdu pečlivě. To není možný, co my všecko doma máme, no to je prostě samá klasika: Dostojevský, Čapek, Tolstoj, Dumas, Turgeněv.

Hm, samý známý jména. Máme doma takový skvosty, spousta lidí by nám to mohla závidět, a já jsem přitom z toho nepřečetl skoro nic! Co všechno já musel kvůli cyklistice vytrpět! Na spoustu věcí jsem prostě neměl nikdy čas! Co všecko mi takhle uniklo mezi prstama? Mělo to vůbec smysl?! Makal jsem, na nic jinýho se neohlížel, šel jsem za jedním cílem. Vždycky jsem chtěl být ze všech nejlepší, nejlepší cyklista na světě. Hm, ale teď mi něco říká, abych na ten sen co nejrychleji zapomněl. Hm, vždyť jsem vlastně úplná omáčka, zítra po mě ani pes v oddíle neštěkne. Jak já budu před klukama vypadat?!

Ludvík měl skoro slzy na krajíčku, bylo mu z toho všeho nějak smutno. Na hledání té správné knihy se již nedokázal soustředit. Sedl si proto do křesla a jen tak si pustil televizi. Zrovna běžel nějaký pořad o přírodě.

V blankytně modrých vodách Atlantiku se proháněli překrásní delfíni. Ludvík byl těmi nádhernými obrázky doslova unešen. Dokonce jako by na chvíli zapomněl na své neřešitelnbé problémy. Hm, to je paráda, ti delfíni. Jsou to fakt krásný ryby, a prej i hodně inteligentní. Hm, být tak jedním z nich, plavat si v moři, semtam potopit nějakou tu loď... Hm, to by byl klídek, pohoda, veget. Jenže to bych asi moc dlouho nevydržel. Možná tak čtrnáct dní, jako na dovolené. Pak by mě asi ty ryby, nebo co vlastně žerou, nejspíš omrzely a moc rád bych se vrátil třeba ke guláši. No jo, co vlastně dneska bude na večeři?

-Mámo, co bude na večeři k jídlu?, volal přes celý obývák až do kuchyně.

-Cože, já tě neslyším!, ozval se silný hlas pana Sunaře. -Jestli něco chceš, tak pojď sem!

Ludvík se jen nerad zvedl, chuť ale byla v tomto případě silnější, takže otcovy rady uposlechnul.

V kuchyni se nacházeli oba jeho rodiče. Paní Sunařová stála u sporáku a již něco připravovala, její manžel seděl na židli u stolu. Ubrus měl k sobě stažený tak, že mu padal až na kolena, očividně mu to ale nevadilo, protože si v klidu četl dnešní noviny.

-Co píšou? zeptal se táty Ludvík jen tak, aby necítil v místnosti to divně protivné ticho. Pan Sunař se na něj otočil, mírně si nadzvedl brýle z očí a temným hlasem prohodil:

-To víš, synku, je to teď samá katastrofa, samá válka..., vůbec se mi to nelíbí.

-Hm, povzdechnul si Ludvík a udělal takový smutný obličej, jako by ho to opravdu štvalo. Pak si ale připomenul důvod svého příchodu do této místnosti. Otočil se směrem do rohu kuchyně, kde stála jeho máma. -Mámo, co teda bude na večeři? Doufám, že něco dobrýho!

Podívala se na něj s trochu překvapeným výrazem. Položila vařečku k dřezu, utřela si ruce o zástěru, o níž si Ludvík myslel, že je už dávno vyhozená. Byla tak děravá!

-No, my budeme mít vaječnou omeletu, a tobě dělám ovesné vločky a k tomu mlíko.

-Cože?! Ovesné vločky, vždyť je mám pořád!, vztekal se. Máma mu ale s klidem v hlase odpověděla:

-Hele, podívej se, já nevím, kdo tady pořád něco vykládal o zdravé výživě. Nebyls to náhodou ty, kdo si přál papat k večeři ovesné vločky? Pokud se ti to přestalo líbit, tak prosím, já ti je dál dělat nebudu, aspoň ušetříme. Víš, ale já myslela na tvoje zdraví, abys mohl podávat co nejlepší výkony, jak rád říkáš.

Ludvík se zakabonil. Jděte někam s výkonama! A vůbec, dejte mi pokoj! Seru na vás! Tohle je vážně k nevydržení! Jakmile se něčeho chytnu, něco udělám, na něco se zeptám, hned se dostanu ke sportu. Nechci na to myslet! Dá se existovat i bez toho! Alespoň doma... Alespoň chvíli!

-Víš co, maminko, vykašli se teď na moje zdraví a udělej mi něco opravdu... k jídlu. Klidně bych si dal omeletu s váma. Nejsem na tom zase tak špatně, abych si nemohl dát něco normálního aspoň k večeři.

Pan Sunař odložil noviny a upřeně se zadíval na syna. Paní Sunařová zapřemýšlela:

-No, když je to teda tak, tak teda já... no, omeletu jsem sice počítala jenom na nás dva s tátou, ale mohl by sis udělat topinky, tvrdej chleba tady někde je...

Ludvík přikývl a souhlasně zahučel, sedl si ke stolu a začal si hrát s párátky v solničce. Otec se na něj pořád díval a ve chvíli, kdy už se z toho Ludvík začal cítit nepříjemně, konečně promluvil:

-Tak náš pán si maminčiny dobré vločky z ovsa nedá?

Paní Sunařová sebou u plotny trhla a hned nato začala na pánev s vajíčkem vztekle házet kolečka salámu. Ludvík si toho všiml, ale místo aby řekl něco pořádného, jen sykl:

-Mami, prosim tě!

Otec se na něj zamračil:

-Jen maminku nech, však ona dobře ví, co dělá. A hlavně: neptyl pozornost! Teď mluvím s tebou, řekl a tiše zajódloval, aby dal všem najevo svou dobrou náladu. Oba dva zbývající to ale spíš popudilo. Matka se křečovitě zasmála, syn shrábl se stolu párátka a do rukou vzal sirky.

-Víš, o sportu spolu mluvit nebudem, ale zajímalo by mě, jak si to představuješ dál. Teď máš odklad, ale co za rok, ať už do té Uppsaly pojedeš nebo nepojedeš, na vojnu musíš, pokračoval pan Sunař a Ludvík, ač se snažil sebevíc, v jeho hlasu nezaslechl nic nevážného.

-Hele, já o tom právě teďka nechci uvažovat. Je na to času dost...

Paní Sunařová položila před otce talíř s omeletou a sama se šla

najíst do obýváku.

-A ty, sportovče, si udělej ty topinky!, řekla ve dveřích.

Ludvík našel v kredenci předvčerejší chleba, ukrojil si dva krajíce, položil je na pánev a podlil olejem. Za chvíli to začalo slaboučce prskat a topinky pomalu zlátly, hnědly a místy dokonce i černaly.

-No, jak myslíš, ale byl bych rád, abysme si o tom popovídali co nejdřív, on je život sakramentsky těžkej, a on může být ten život i o něci těžší, to když na něj kašleš. Takový to tvoje přežívání ze dne na den..., uzavřel otec, pak se rozhlédl, praštil pěstí do stolu a naštvaně zaječel: -Kde jsou příbory? To to mám žrát rukama?!

Ludvík se uchichtl a polohlasem dodal:

-Jako prase...

Bác!!! A už ji měl! Otec mu vrazil pohlavek.

-Já ti dám prase!

A vzal si ze šuplíku příbory. Schválně si vzal troje, nejdříve je všechny ušpinil žlutou omeletou, pak je hodil do dřezu a jídlo snědl rukama. Ty si pak utřel do ubrusu. Napil se vody, několikrát si odplivnul a odešel do své pracovny.

Ludvík párkrát kousnul do jedné z topinek, vydávalo to zajímavý chroupavý zvuk. Ale ani ten ho nedokázal uspokojit, nechal topinky na stole, vzal ze sporáku kastrol s ovesnýma vločkama, v předsíni se rozhlédl, jestli ho někdo nepozoruje a rychle s tím dorazil na záchod. Zamkl se tam, sedl si na mísu a se zarputilým výrazem potom nějakou dobu pojídal vločky.

Vlastně mi nechutná nic jinýho, než ty vločky, nějak jsem si na ně zvyknul. To je děsný! Dnešek teda stojí za to! Rodiče jsou rozhádaný, že jsem to dlouho neviděl a mě sere kdeco. Ještěže tady není Mirek nebo Jana. Tyhle sourozence mi byl taky čert dlužnej! Ségra starší, brácha mladší. Oba si spolu výborně rozumějí. Já na ně kašlu! Stačim si sám! Nemám zapotřebí se někoho doprošovat!

Zamlaskal a prstem vytřel dno kastrolu. Odnesl ho do kuchyně. Nasypal akvarijním rybičkám trochu krmení a sušených řas. Zašel do obýváku, dveře byly otevřené, maminka seděla před televizí a sledovala zprávy. Jakmile Ludvík přišel, otočila se na něj:

-Hele, cos tam dělal? Měl by ses konečně naučit splachovat! Necháš to tam a smrdí to pak po celým domě!

Syn šel naoko poslušně zpátky na záchod a spláchl. Hukot napouštějící se vody maminku zřejmě uklidnil. Už ho nechala na pokoji a plně se zabrala do sledování TV programu.

Zato v Ludvíkovi to vřelo. Co mi má co řikat, co mám a co nemám dělat?! Copak jsem doma někdy splachoval hajzl?! Nikdy! Nikdy v životě se mi to nestalo! Vždycky jsem tam jenom tak seděl, přemýšlel si nebo si četl noviny nebo tak něco, a tak je jasný, že jsem nesplachoval... A pak vždycky říkali: Nauč se splachovat, hochu! Je fakt, že problém je asi v tom, že doma na záchod prostě normálně nechodím. Ludvík byl vzteky vzteklý, když se vrátil do obývacího pokoje:

-Tobě se ten obraz líbí? zeptal se a ukázal na obrazovku. -Jsou tam nějaký žlutý skvrny, podívám se na to!

Začal všemožně točit knoflíky, obraz se rozvlnil, zvuk se ztratil a ozývalo se jen syčení. Maminka se rozčilovala:

-Okamžitě to vrať, holomku, já se na to dívám!

Ludvík si vychutnával své vítězství. Bylo to báječné.

Radek s Janou seděli mlčky na kopci a sluníčko už bylo za obzorem. Radek se tvářil nějak vážně, Jana prohrabovala větvičkou listí na zemi.

-Nezlob se, Radku, řekla tiše a smutně, aniž zvedla oči od země. -Fakt, nemysli si nic špatnýho, ale já na to asi nejsem tak zvyklá. Je to na mě asi trošku brzo.

Teprve teď se na něj podívala. Trochu bolestně se usmál:

-Ne, já se na tebe vážně nezlobím, ty mi promiň, já jsem to zvoral.

Přisedla si k němu blíž.

-Prosím tě, zas tak tragický to nebylo. Na mě se jenom asi musí pomaleji. Já sama nemám ještě v hlavě dost jasno. A taky..., odmlčela se a koukla na něj, pak zase do země. -...trochu se bojím, nevím co si o tom mám myslet, taky nevím, co si myslíš ty a co ode mě čekáš, bojím se zeptat, víš?

Radek jemně přikývnul, rozuměl. Nebyla hloupá, aby nepoznala, že tady není všechno zrovna jak by mělo. On věděl proč a byl rád, že ona to neví. Teď si připadal jako největší sketa a zároveň hrozně k smíchu. Nebo k pláči? No jo, to spíš, myslel si. Nechtěl jí ale nijak ublížit, a tak stále a marně hledal slova, která by jí řekl. Topil se ve svých větách, co mu běžely hlavou, a ne a ne se chytit té pravé.

Jana začala potichu povídat:

-Pamatuju se, jaks k nám poprvé přišel do ordinace, pro nějaký potvrzení nebo tak něco. Byls takovej vyplašenej, to jsem tam vlastně ještě nedělala, byla jsem tam jenom na praxi. Ve třeťáku. Připadals mi ještě jako takový malý ucho, no, já jsem taky ještě nebyla žádná velká holka. Chodils na gympl, co?

Radek se na ni podíval a přitakal:

-Hmm...

-Ty ses vlastně za celou tu dobu hrozně změnil. Teď už je z tebe mladý muž. A já jsem zmatená. Víš, líbil ses mi, a mohlo mě taky napadnout, když si spolu vyjdeme, že to může být i takhle. A já nevím, možná bych si to i přála, prostě sama nevím, co se mnou je, dej mi trošku času... Můžeme se pak někdy znova potkat a uvidíme. Já si to musím dát v hlavě trošku do pořádku.

Radkovi to bylo jasné. Nevěří si, říkal si, líbilo by se jí to, ale neví, jestli to opravdu cítí, nebo je z toho jenom tak poblázněná. To znám moc dobře! Všechny ty táborový , prázdninový lásky, holky z večírků... V tu chvíli všechno, a na druhý den z toho nezbývá nic. Úplně ji chápu. Kdyby ale věděla, s čím se potýkám já! Jsme na tom zčásti stejně. Ale kdyby to opravdu věděla, asi by už takhle nepřemýšlela, vykašlala by se na mě. A možná by si i doma pobrečela, pak by zapomněla... Z toho by se určitě dostala dřív, než by čekala. Ale co já budu s tím dělat?

Zase chvíli mlčeli. Pak se Jana zvedla, oprášila si kalhoty a řekla:

-Pojď, už je pozdě. Ráno budem chytřejší.

Radek se zvedl, a pak oba šli zpátky k městečku. Šli mlčky a každý myslel na to své trápení. Když prošli sídlištěm a parkem, minuli ještě několik domů, a tady už Jana bydlela. Zastavili se u branky.

-Uvidíme se, jo? mrkla na Radka. Přikývl. Pak mu položila ruku na bundu a ztišila hlas: -I kdyby to bylo zítra jinak, jo?

Radek znova přikývl. Jana teď byla u něj hodně blízko.

-Víš, řekla najednou tónem, něčím zvláštním: -Asi bych ti to neměla říkat, no určitě..., já nejsem ráda, když se něco takhle..., ale víš..., ty znáš určitě Renatu, od nás z ordinace...

V Radkovi rázem snad všechno ztuhlo. Ucítil dokonce tep vysoko v hrdle. Co to říká, proboha?! Snažil se ale působit stále stejně vyrovnaně.

-Hmm, no pořádně moc ne, jenom tak od vidění...

Nezamotávej se hlavně, bušil se vduchu do hlavy. Jana byla trochu smutná, trochu vážná a trochu ráda s ním:

-To bych asi vážně neměla, ale to nejde. Víš, ona o tobě hodně mluví... Ona tě má moc ráda!

Podívala se mu do očí. Tak ona o tom ví!, zaúpěl uvnitř. Jana teď sundala svou ruku z Radkovy bundy a spustila ji podél těla, hned ji ale zase zvedla, chvíli ji držela ve druhé, a pak ji položila definitivně na laťku branky.

-Hrozně bych jí nechtěla ublížit. Známe se moc dobře, ona je bezvadná holka a je to moje nejlepší kamarádka..., rozumíš, viď?

Bylo mu divně. Nejraději by se byl rozplynul v povětří a letěl pryč odsud, jenom s tím nejsvěžejším vánkem, daleko... Připadal si teď jako šílený trouba, byl teď jenom samé přikyvování, samé "hmm, hmm", nevěděl, co teď říct.

-Nemusíš nic říkat, dostala ho z toho, -vím, že ti teď asi není nejlíp, ale já ti to musela říct, měla jsem to na jazyku už od první chvíle, cos mě tak krásně chytil za ruku. Byla jsem najednou hrozně šťastná, ale přitom jsem na to musela pořád myslet. A taky nevím, co je to ve mně.

Podívala se mu přímo do očí a její panenky těkaly hned doprava, hned doleva. -Radku..., Radečku, řekla tiše, - teď se cítím tak, že bych pro tebe udělala všechno na světě. Ale bojím se, co bude, nezlob se na mě, prosím...

Její oči se zaleskly a z levého jí ukápla slza. Radek cítil, že teď jsou tady spolu, ale nevěděl, co dál.

Otevřela branku, ještě než ji zavřela, ohlédla se po něm. Jejich pohledy se na okamžik střetly.

-Hmm, ahoj, řekl se smutkem v očích, ale úsměvem na tváři. Jana pak rázně branku zavřela a po cestičce došla ke dveřím domu, za nimiž mu nadobro zmizela.

Ještě několik sekund stál před brankou, opíraje se o ní. Potom se otočil a vykročil směrem k domovu. Bylo mu divně. Nepřítomným pohledem zíral tu před sebe, tu na silnici a poletující listí. Už se skoro setmělo. Kolem něj se začaly míhat kužele světlometů aut. Se sklopenou hlavou procházel cestou, kterou znal snad nazpaměť. Bylo až zvláštní, že nepotkal žádného známého, nepotkal vlastně nikoho, ulice byla vylidněná, jako před nějakou pohromou. Vůbec si nevšimnul, že již dávno nekráčí po chodníku, ale po silnici. V očích cítil, že se k němu přibližuje nějaké silné světlo. Ta záře byla stále blíž, ovšem Radkovi to jaksi nevadilo, v tom okamžiku se mu mozkovými závity honily takové myšlenky, že ostatní vedle nich musely vypadat tak malé, jako Měsíc vůči Slunci.

Uspokojen pocitem vítězství odešel Ludvík Sunař k sobě do pokoje. Rozhlédl se po stěnách. No, je to tady čím dál horší! Tak se mi to líbí! Zpod plochy fotografií, na kterých se usmívaly a potily desítky sportovců, se pomalu, ale jistě, šířily vlhké skvrny. Místa s odchlípenou omítkou a opadaným nátěrem vytvářela na stěnách množství vyboulenin a puklin. Ludvík k jedné takové přistoupil a dvakrát do ní rýpnul klíčkem od své sportovní šatny, omítka se rozdrolila a sesypala na zem, místo ní zůstala na zdi skvrna ve tvaru Austrálie, vyplněná obnaženým zdivem. Tomu se zasmál a uvažoval, jak velká ta skvrna je. Pořád se nemohl dopočítat. Teď kdybych tady měl tu knížku, jak v ní byl ten příklad! Vrtalo mu to hlavou.

Co s tou Katkou je...?, zaúpěl vduchu. Vždycky mě zvávala na svý narozeniny, jako jedinýho ze třídy mě zvávala! Vždycky jenom pár kamarádek...a já... Teď už se ale opravdu rozčílil. Co to doprdele značí?! Ne, že by se mi tam nějak extra líbilo, ale aspoň tam poslouchali, co řikám!

-Komu chceš volat tak pozdě?, zavolala maminka a podívala se na hodiny.

-Do tohodle ti nic neni!

Paní Sunařová raději dělala, že synovu odpověď přeslechla. Zavřela za sebou dveře do koupelny, tam si sedla na okraj vany a rozbrečela se. Slzy jí stékaly po tvářích stále novými cestami. Proč nás všechny tak nenávidí?! Proč to je? Jaktože z něj vyrostlo tohle?! Byly s ním potíže už od mateřský školky, pořád provokoval, bral dětem hračky a čekal, až se rozzuří nebo rozbrečí... Ve škole několikrát do nepříčetnosti rozčílil učitelku, do jedné dokonce strčil tak, že spadla se židle, a to jenom proto, že se odvážila zeptat, proč nemá pravítko... Pohmoždila si záda a několik měsíců s tím měla běhání po doktorech, než se to spravilo. To byla tehdy ostuda, měl dostat trojku z chování, dokonce se mluvilo o polepšovně, ale nakonec z toho byla jenom ředitelská důtka. Jakmile se dostane do nějaké společnosti, má s ní problémy. Vlastně, jakmile se dostane do společnosti aspoň jednoho člověka, má s tím problémy.

Maminka si slzy utírala do ručníku, ale do očí se jí valily stále nové. Ludvík vedle položil telefon a spokojeně se vrátil k sobě do pokoje.

Kačena nemohla popřít, že má zítra narozeniny. Je jasný, že za takovýhle situace mě pozvat musela. Zamnul si ruce. Tu ho napadlo, že pro ni nemá žádný dárek. Něco bych jí dát měl! Je fakt, že jsem jí dneska třikrát volal, to by jí skoro mohlo stačit... Anebo... Třeba nějakej alkohol, ať je vzrůšo, holky bejvaj přístupnější. Všemu. No, a kdybych tam kápnul trošku projímadla...?

-Mami, co je k jídlu?, zavolal přes dveře Mirek, právě přišel z nějaké diskotéky, sestra Jana ho následovala:

-Mámo, Ludva už chrní?

Maminka se v koupelně co nejrychleji upravila a vyšla ven:

-Myslela jsem, že už jste jedli, vždyť jsem po vás umívala příbory!

Vedle si Ludvík uvědomil, že celou dobu je v pokoji potmě, zapomněl si rozsvítit. Tak! A teď to nepravil.

Mirek se udiveně podíval na Janu, a pak hned na mámu. Jana si všimla jejích uplakaných očí a snažila se rozhovor rychle ukončit.

-Ne, nejedli jsme, já něco udělám, zmizela v kuchyni. Maminka přikývla.

-Už jdu spát, dobrou noc. Šla si lehnout do obýváku. Její manžel už dávno pochrapoval v ložnici, určitě si ani boty nesundal!

Jakmile Jana zaslechla zvuk, potvrzující matčin definitivní odchod, zeptala se nahlas, ale spíš pro sebe:

-Copak se zase pohádali?!

Mirek si vzal z ledničky mléko, nalil si ho do hrnku:

-Chceš taky?

Zavrtěla hlavou a hlesla:

-Díky...

Pohladil ji po vlasech:

-No tak neblbni, prosím tě...

Jana si nedala říct:

-Hádají se skoro pořád! Máma taťkovi něco vytkne a on jí za to dělá samý naschvály. Je to tak pokaždý... A táta se pořád tváří, jakože je to v pořádku. Pořád se hádají, to je v prčicích! Já už nemůžu...

Ludvík si chtěl skočit k sousedům na záchod, sotva ale pootevřel dveře, zaslechl hovor Jany a Mirka. Ten právě mluvil:

-A ke všemu ještě Ludvajs! Nemůže se někdy chovat normálně?! Nikdy neudělá, co se po něm chce. Vždycky je rád, když může někoho popíchnout, rozčílit, naštvat, zkazit mu náladu. Radostí se z toho skoro tetelí, když se mu něco takovýho povede, je mu hned líp. To je hnus...

-Co je tohle za domácnost?! Připravuje mě to o poslední zbytky sil..., rozbrečela se Jana. Mirek se na ni chvíli nehnutě díval, a pak se rozbrečel také. Hořký vzlykot a palčivé slzy.

Ludvík jen naprázdno polknul. Několikrát za sebou. To není pravda! Co si to vymýšlejí?! Proč mě nenechají bejt?! Na záchod? Ani nápad! Vrátil se k sobě, rty měl úzkostí sevřené, kousal se do nich a křičel v sobě: Tohle ne! Potřeboval vzduch. Otevřel dveře na balkon. Mráz přicházel z Kremlu.

V. kapitola


© Unarclub, 2000