PROJEV KM. MARKA K 7. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Loňský pracovní rok jsme krásně zakončili premiérou 240 MINUT V SOLINGENU, jejíž reprízou ten letošní otevíráme. A to, že se chystá uvedení zdánlivě nového díla MY LIFE OPODÁL, může mást. MY LIFE jsme natočili dřív než SOLINGEN, sestříhali ale později, vlastně na zakázku, za dost presu ze strany pořadatelů cyklu projekcí děl Unarfilmu, i dost presu nervového ze strany kmotra Nebeského. Naštěstí se film, se kterým během jeho práce na něm nikdo nebyl spokojený, ale teď se třeba mě líbí hodně, podařilo dokončit a to už loni v březnu. Takže nic nového pod sluncem, když uvedení proběhne v prosinci, že? MY LIFE vznikl z nadšení nové kamery smíseného s neschopností vymyslet téma. Sterilní, jakkoli použitelné záběry na Nezhybu a jeho kumpány, došly své kombinace ve společnosti ultradabingu, který jsme si vyzkoušeli už dávno (U babičky, UNARFILM,1992). Vymysleli jsme pak alegorický námět a podle něj sestříhali smutný film o, jak jinak, konci přátelství a jiných pocitů, jakých jsme ještě potom dost a dost ucítili. Sám cítím duch tohoto filmu jako muzikál, ale nemůžu to ničím dotvrdit a možná to bude jenom proto, že je to kopie našeho oblíbeného ALL THAT JAZZu. Když jsem v průvodce k našim fimům pro pražskou přehlídku psal, že "nám jde o nové metafory", zamlčel jsem, že jsme v tomto filmu použili hlavně metafory staré. Jejich doslovnost je pro uvažanta našeho typu oslnivě tupá: Auto = Život (z toho: Běh za autem = Běh za Životem), Zvonimír Konečný = Čas (což je ovšem vědomá výpůjčka od Wendersova Imeta Flestiho z Tak daleko, tak blízko)...atd. Našlo se ale i dost příjemných zpestření: Film vyprávěný hrou na trubku jako retrospektiva bratra Manyho v retrospektivě bratra Lola (obsahující však mnoho dalších retrospektiv, včetně dalších retrospektiv v retrospektivách) nebo halucinační scéna z obchodního domu v Opavě, v níž byl doveden dál princip "nových metafor", naučených Bajestou Gumbrinou. Vcelku je MY LIFE nejkompaktnějším dílem Unarfilmu, v čemž tedy soutěží ještě s nekomplikovanou smyčkou 240 MINUT V SOLINGENU. Dál to bylo tak, že hned v září jsem si začal vymýšlet film KUP SI MOTOUZ, HODÍ SE TI, ZŮSTANOU TI PO NĚM DĚTI, který jsem potom natočil pod názvem MOJE MILÉ DĚTI! a který se teď připravuje soutěžit na Mladé Kameře Uničov, odkud se s hanbou vrátily 90 MINUT V SOLINGENU i MY LIFE OPODÁL (u nějž jsem to nečekal). MOJE MILÉ DĚTI! se dočkaly vybrání do soutěže očekávaně, pro svůj charakter i styl studentského a folkového filmu. Myslím, že si v něm takzvaně "pohrávám" právě s prostředky těchto žánrů (studentský film = V den psa Pavla Marka, kterému jsem v Praze zavařil se svým jménem, folkový film = Zahrada nebo vše nové od Kieslowského): autostop, y na sebevraždu oběšením, umělost jako princip, "niterné krásno" alernativnědivadelního typu... Naštěstí zde opět nacházím zajímavou nástavbu v aktuální práci s barevnými a tvarovými symboly (i ta však v jisté podobě patří do intelektuálněuměleckého popu a možná jenom mě připadá, že jsem to udělal jinak). Pak jsem se pustil do dalšího filmu, který dostal název FILM PETRA. a je to nejosobnější výsledek mé práce. Typlt ho pochopil způlky, stejně jak z této půlky vykládal vše od UNARFILMU. Nechci nic říkat o obsahu FILMU PETRA. Po formální stránce jsem zde myslím zatím maximálně využil "nových metafor" a duch Bajesty Gumbriny snad nebyl zklamán, naopak rozvinut. Na druhé straně vše šlo do trochu jednodušších úžin, za což může intelektuální omezenost a upjatost každého výhradního negeniálního autora. Na prázdniny byl plánován nový film, ale kvůli km. Nebeskému z toho sešlo a já jsem se věnoval spolupráci s dokumentaristou Víťou Janečkem na filmu Příběh vody, který vypráví o pramenech hmoty, ducha, média. V posledním týdnu před uzávěrkou této schůze jsem ještě upravoval scénář střihače Tomáše Dorušky, v kterém filmu jsem také účinkoval. V poslední prázdninové křeči tvůrčí skupiny Marek - Nebeský vzniklo ještě torzo s názvem JEDEN ZA 15 DRUHÝ ZA 15, které, paradoxně přese vše objektivní, co tomu odporuje, ukazuje oba tvůrce lidsky ve vrcholném souladu. Posledním bonmotem na filmovém poli tohoto roku je krátká sekvence, kterou jsem natočil na zakázku J. Typltovi pro jeho divadelní kus DŘÍVE NEŽ VZÁPĚTÍ. Ovšem ne tak úplně novinka, neboť je sestříhán z obrázků, které jsem natočil většinou na sklonku prázdnin s Magdalenou a Změňakem pro malou výtvarně pohádkovou hříčku O KRÁLÍČKOVI DO SVĚTA.
PROJEV KM. NEBESKÉHO K 7. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Vážená Rado, vážení kmotři! Když dnes sedám k vyhotovení projevu, je to podle dat fakt přesně sedm let, co jsme Unarclub založili. Na posteli v mém pokoji sedí Kateřina, a mě tak napadlo napsat o tom, jak je na tom Unarclub lidsky. Všechno se změní, krize přejdou, zapomene se..., proto se chci pokusit zachytit dnešek na papír, aby se to úplně neztratilo. Motto z Králíčkovy písně: Rozpaky nad přátelstvím a Ivan mi v dálce vrací rány Budu mluvit o tom, jak vidím a cítím stav v Unarclubu já. Mluvit za druhé není můj obor...hm. V Unarclubu prorostla přátelstvím instituce - dřív to bylo silnější, pak slabší (už zrušení HUGU roku 1991 je myslím dobrý důkaz pro tento posun) - to je tvrzení na začátek. To každý vcelku víme. Nejdřív přátelství vytvořilo instituci, teď - mně se zdá - instituce drží přátelství nad vodou. Komu klást za vinu, že se dnes vídáme málo - z nedostatku času i chuti? Moji milí dva kamarádi - kmotři Marek a Nezhyba mi zpočátku namlouvali, že za to může můj vztah s Kateřinou (tedy to, že ten vztah je). Podle mého uvažovali velmi povrchně. Milostné vztahy se také nerozpadají tehdy, když se chlapec zakouká do nové zajímavé dívky. Setkání s novou dívkou je pouze impuls k rozpadu, ale ne příčina. Aby vůbec mohlo k takovému "setkání" dojít, musí už být vztah narušen. Tím nechci říct nic jiného, že v Unarclubu se svádí problémy na mě! Proberu v této terapii to, co mi vadí na Markovi a Nezhybovi: zprvu to, co mi vadí na nich jako na dvojici. Z nějakých důvodů, které těžko teď analyzovat, trpím "utkvělou" představou, že tito dva proti mě něco kují. Zdá se mi např. cítit, že rezignuji-li na účinkování v DDBeruška, budou potěšeni. Ano, budou rádi! (jistě znám Markův argument - "Nemáme právo tě do něčeho nutit. Ty sám se musíš rozhodnout! atd.") Cítím se tedy špatně. Sám ve chvíli, kdy váhám, nevím, mám problémy - setkávám se (alespoň se mi to tak zdá) se zlou vůlí. To mi vadí. Cítím za tím radost - teď na nás bude lépe vidět (ano: soudím druhé podle sebe...). Ale mně to vadí, protože se domnívám, že moje účinkování v Berušce bylo (doufám) ohleduplné. Tedy k Markovi a Nezhybovi. Když si dnes vzpomenu na půlrok staré dohadování, ve kterém padala tvrzení jako: "S Nezhybou hrát nechci!" (Marek), je to až tragikomické. Kolikrát jsem vyvažoval tuhle nesnášenlivost na jedné a Nezhybovy rezignace na druhé straně? A teď čekám tutéž pomocnou ruku, přátelský úsměv a slova: "Musíš hrát, bez tebe to nebude ono!". A ono hovno. Kolem mé vůle účinkovat - neúčinkovat v DDB je mnoho věcí, které teď nechávám stranou. To celé je příklad. Mám málo času, to je prostě faktum. Velmi málo času. Dřív ho samozřejmě bývalo víc a tedy i víc času na přátele. Málo se mi dostává pochopení toho, zvlášť ze strany km. Marka. A já se pak dozvídám, že naši dva mistři: jsou v Praze na koleji, ale do školy vůbec nechodí (já ovšem musím)... Co dělal Petr Marek ve školním roce 1995-96? Moje představa: od pondělka do pátku je v Praze, kde školu nenavštěvuje a svůj čas dělí mezi návštěvy přátel, dívky, rockoték, musicshopů. Zkrátka - pěkná dovolená. Odpočatý přijíždí do Hranic a je plný energie a "pořád má čas". Já naproti tomu: s dívkou se vídám jen ve škole, pak musím vlakem putovat na vzdálený privát, kde nemám ani vlastní stůl, pouze jedno ramínko a postel s hrbem. Přijíždím do Hranic zničený a chci mít konečně chvilku času pro sebe. A kdo nevolá? Odpočatý Petr Marek... Čistě formálně by mě zajímal výkaz společné práce dua Marek-Nezhyba za poslední rok, kdy mělo velmi mnoho možností společně pracovat. To ale nechme stranou. Já se stydím, že nemohu pracovat, hledám nejrůznější výmluvy - to je pravda. Co tomu ale pomůže Markovo hučení, že to JSOU výmluvy? A jeho neustále rezignační kecy? Měl by se zamyslet, jestli toho víc nezkazí než udělá. Petr Marek navíc už asi ani neočekává, že bych mohl říkat něco pravdivého. Jak si mám jinak vysvětlit, že začneme-li probírat problémy kolem našeho vztahu, vždy to končí stejně? To co předkládám já jsou výmluvy, zato Petr Marek pořád touží s námi být a pracovat. Narovinu: nejvíc ze všeho mě serou výkyvy nálady. U km. Nezhyby jsem schopen se s nimi vyrovnat, neboť vznikají z mně POCHOPITELNÝCH příčin. Petr Marek je naproti tomu cholerik, návaly jeho nálad nechápu. To je indiferentní. Mně se týká, že já se s nimi nedokážu vyrovnat, vadí mi. A tady na tomto místě říkám, že jestli se Unarclub rozpadne, bude na tom mít lví podíl Markova cholera. A je lhostejné, zda on ji může ovládat či nikoli. Snažme se hledat pro sebe pochopení, ale nedopusťme nevyrovnané vztahy! Kmotr Nezhyba je lenoch (pokud jde o práci v Unarclubu) a vztekloun, ale často si s ním dobře rozumím. Většinou tehdy, když nadáváme na km. Marka. To je naprosto patologické! Mrzí mě to, nevím ale co s tím dělat. K příčinám neshod dále připojuji vlastní (i cizí) ješitnost. Kdy mě samozřejmě mrzí, že vavříny za film Bajesta Gumbrina (i další) sklízí pouze Petr Marek a nikoli také já jako spoluautor. Když to píšou jiní - říkám si: pletou se. Když ale v novinách pod značkou -chuť- čtu, že Zlatý voči dostal "film Petra Marka" Bajesta Gumbrina, tedy, že sám náš borec si rve všechny zásluhy pro sebe, je mi z toho smutno. O to víc, že je to opravdu velmi trapné a malicherné, rozčilovat se nad tím. Když konečně najdu odvahu před pokřiveným obličejem Petra Marka a řeknu mu o tom, co považuji za skvrnu, dostane se mi vyslechnutí a ujištění, že on moje rozhořčení chápe, ale nehne ani prstem proto, aby zlo odstranil. Protože pro něj to opravdu nestojí za řeč. Mrzí mě to. Já sám nejsem vůbec vzorný, neplním dohody ohledně práce (co se má vydat), v průběhu prací dělám nesnesitelné potíže, vytahuju nesmyslné argumenty (My Life Opodál), strašně rychle měním vztah k projektu - ohromné nadšení - rychlé vystřízlivění atd. atd. To je mi taky líto. Nevím ovšem, co s tím dělat... Prosím o shovívavost. Moje prognóza do budoucího roku: Hynek Polák dokončil bakalářskou zkouškou studium oboru knihovnictví na Slezské univerzitě v Opavě, nastupuje na místo ve Státní vědecké knihovně v Olomouci, uvidíme se dvakrát za rok - vztah se rozpadá (a jak já budu velice vzpomínat na ty dva krásné roky s Hynkem v Opavě, ten poslední za mnoho nestál, díky dojíždění do Háje). Jiří Nezhyba dokončuje studium práv na Karlově univerzitě, náročné studium polyká všechen volný čas, s vyjímkou vystoupení Berušky. Nemá čas, ale náš lidský kontakt zůstává takový jako dosud - pár temných míst, ale velká vůle po dorozumnění, pramenící možná víc z touhy po klidu než z vzájemné lásky. Petr Marek "chodí" s Magdalenou, která nestuduje v Praze, takže vídat se budou moci přes víkend, jeho času na Unarclub ubude. Přiznám se, že mám v sobě škodolibou touhu, aby se km. Marek dal někdy dohromady z někým z velmi vzdáleného města a trávil mnoho času dojížděním za svou láskou. No. A já: bojím se, že to sté nic osla umoří. Že dám přednost zkratovému - jednoduchému řešení - vyseru se na všechny společné projekty a budu si doma kutit knížečky. Jako blbeček... Dál už nebudu plánovat blbostě. Ještě mnoho mě toho k danému tématu napadá. K závěru se omlouvám Petru Marku, že jsem k němu byl dnes krutý, promiň Peťo. Měl jsem dnes mluvit o hudbě a knížkách. Nevyšel mi čas. Tak - milí kmotři - na usmířenou a do dalších let společného přátelství i tvorby malý dárek - knížku v imitaci kůže. Unaru zdaf!