HISTORIE DEKADENTNÍHO DIVADLA BERUŠKA 1 (1991 - 1992) Divadlo Beruška vzniklo v roce 1991, kdy členové hranického Kulturního sdružení UNARCLUB Petr Marek a Jiří Nebeský během zkoušek divadelní hry ABULADZE (autoři Hanuš, Marek, Nebeský, Nezhyba) zahráli na jevišti kulturního domu Beseda improvizované představení pro Petra "Budžiho" Bajgara, vedoucího amatérského divadla Fiasko. Představení se zakládalo na vyprávění příběhu, který byl fiktivní rekonstrukcí divadelní hry, scénicky dotvářenou prostředky, které byly po ruce. Marka a Nebeského tak nadchl "jejich" vynález, že stůl může být domem, barikádou, reprobednou a podobně, že se rozhodli uspořádat představení pro veřejnost. Okamžitě také vymysleli název nového divadeního tělesa: Dekadentní divadlo Beruška. Napětí, spočívající v emocionálním rozporu slov "dekadentní" a "beruška" patřilo k tehdejšímu pojetí humoru sedmnáctiletých mladíků. Vystoupení se uskutečnilo v sobotu 18. května odpoledne na stejném místě. Muselo se ovšem konat utajeně, neboť chlapci nechtěli platit nájem kulturního domu, a tak s vedením domluvili "výjimečnou zkoušku divadla FIASKO, a možná se přijde podívat pár kamarádů". Plakáty ovšem visely po celém městě. Ohlašovaly představení Dekadentního divadla Beruška s názem "Samopal" (další takové slovo do trojice, inspirované však tentokrát kromě obdobného rozporu také tvarem ornamentu, který zdobil zdi Besedy), kde v rolích Jury a Pepy vystoupí M. a N. Přišlo 32 diváků. První slova v historii Dekadentního divadla Beruška, která zazněla před diváky, byla: "K vysoké hoře se dobelhal francouzský student. Byl to student z Bratislavy. Hora se třepala a on nevěděl, co si počít." (mp3) Hra se vpodstatě snažila kopírovat první pokus - představení pro P. Bajgara, objevovaly se stejné motivy i stejné gagy. Vlastně se v té době ještě příliš neuvažovalo o tom, že něco vzniká improvizovaně, šlo spíš o nepojmenovaný experiment. Zůstala struktura vyprávění "restaurované" inscenace s mnoha návraty ve "scénáři" ("Promiňte, zapoměli jsme scénu číslo ..."), převážně nesouvislým dějem a absurdními dialogy, navazujícími na vlastně první oficiální improvizovaný divadelní výstup UNARCLUBU, dadaistickou hru "Noclehárna", která proběhla (což je, myslím, velmi příhodný termín pro tento typ představení) v rámci gymnaziální vánoční besídky. Ukázka absurdního dialogu ze hry "Samopal" (přepis videozáznamu, mp3): (Marek přichází k Nebeskému na návštěvu "k Barboře") Nebeský: "Kde ta Barbora může být?" (Marek přichází) "Á, Barboro, zdravím Vás!" Marek: "Dobrý den, já jsem Barbora." Nebeský: "Já také". Marek: "Hó! Hmm, co budeme dělat?" Nebeský: "Slyšeli jste to už o tom doktorovi z jižního Wallesu?" Marek: "Co se mu stalo?" Nebeský: "Má na rukou hodinky." Marek: "A sakra!" (jeden z diváků se vysmrká) Marek: "To bylo zlé znamení... " Nebeský: "...říkal si, když na obzoru uviděl - samopal! (ukazuje na ornament) V té chvíli si uvědomil, že je v Paříži roku 1871 na barikádě". Marek: (hraje na foukací harmoniku) "Řeknu ti, tady ta barikáda, byl to dobrý nápad, koho to vůbec napadlo?" Nebeský: "Snad starého Jevgenije z jižního Wallesu". Marek: "Ááá! To mi nic neříká... Hm, hm, hm..." Nebeský: "On se totiž narodil ve třicátém čtvrtém roku, kdy bomby padaly jedna jako druhou v ten zlý čas. (rány) Řeknu ti, je tady nuda". Marek: "Padají bomby". Nebeský: "Bomby padají jenom když prší. Proč neprší?" Marek: "Protože padají bomby." Scéna potom navazuje tímto obrazem, na kterém je možné výstižně dokumentovat jednak "Markův a Nebeského vynález" vícevýznamového použití rekvizity (a pro zpestření zároveň rychlost, s jakou byly výměny provedeny, pročež uvádím minutáž), v závěru také princip fiktivní rekonstrukce dramatu (mp3): (0:00 min - Marek vstává a obrací stůl vzhůru nohama) "A najednou se ocitli ve stověžaté Moskvě (0:06 vytváří obracením židlí věže). Všechno bylo rozbourané (0:12 povalí židle jako zbořeniště). Na podlaze ležely tisíce mrtvých (0: 18 vytváří ze židlí mrtvoly). Co na podlaze! Na zemi!. Ležely a ani se nehýbaly. Přišel jsem k doktorovi a říkám mu (0:28 navléká si židli opěradlem na krk tak, aby nohy trčely před tělo), doktore, je to hrozné, co se mi stalo." (0:30 Nebeský ohledává čtyři trčící nohy židle) "Vy máte nějakou vyrážku nebo co". Marek: "Ano!" Nebeský: "No to je neuvěřitelné, musím zavolat sestru, půjdete hned na operační sál". (následuje krátká scéna operace vyrážky, po níž - 1:18 - vyrážka odchází na výlet a potkává - 2:00 - další postavu:) Nebeský: "Najednou se v lese objevil i starý muž - Jan Amos Komenský." Marek: "Dobrý den, ten les, těch stromů tady. Jsem Jan Amos Komenský, líbí se mi v lese, sbírám tady houby. (2:15 bere jednotlivé židle, až jich nasbírá "plnou náruč"). Hub se ten rok urodilo mnoho." Nebeský: "Dalo by se říci, že i bezpočet. Ale to už šel na návštěvu k Jevgeniji Ustrpričovi." Marek: "Se všemi těmi houbami. (2:40) Ahoj Jevgeniji." Nebeský: "Ahoj, mám dnes vysoké postavení" (2:47 umístí židli na stůl a sám si na něj také stoupne vedle ní) Marek: "Jevgenij měl vysoké postavení, ale Jan Amos Komenský samozřejmě vyšší (2:55 stoupne si na onu židli, postavenou na stůl) a tak... No promiňte, teď je zrovna ta situace, kdy jsme zapomněli obraz 23..." Nebeský: "...kterej tomu jako dává celej takovej smysl, no..." Celé to trvalo bezmála hodinu, přičemž konec hry byl natolik nejasný, že jej P. Marek musel divákům oznámit. Tři reakce ze samizdatového časopisu Inferno: "KDO JE BLBEC? Nemám ráda, když mi někdo předkládá něco, co má být podle něho umění, a já jsem ten blbec, který to nepochopil. S tímhle přesvědčením jsem navštívila hru Samopal. Hru lze hodnotit z mnoha různých hledisek. Nejsem odborný kritik. Záleží však asi na tom, co si režisér a herci vzali za cíl a zda se jim tento cíl podařilo alespoň částečně splnit. Podle mého laického názoru byla hra zajímavá v místech, kdy využívala doslovnosti významu českých slov (např. scéna s plechovkou, scéna s Komenským). Zcela utajen mi zůstal smysl scény s lanovkou, úloha psa ve hře apod. Pokud měla hra využívat prvky dekadence, ona nervózní až halucinovaná fantazie zde byla a záleželo na divákovi, jak se s ní vypořádá. Sympatická mi byla také místa, kdy mi herec Petr Marek gesty a mimikou... (cenzurováno)... Původní význam slova drama je od slovesa dórského původu draó - činit, konat, uskutečňovat. Já jsem tuto hru chápala jako zajímavý a chvályhodný pokus souboru uskutečnit experiment sám se sebou i s divákem. dr. K. Široká" "KDYŽ JDE O ŽIVOT... -...(cenzurováno)... První dojem a zároveň druhý nejpodstatnější pocit, který jsem začala a stále sdílím, je pocit banálně označený jako "tohle přece znám". Opravdu, myslím, že jsem si mnohé připomněla - "několikanásobný retrospektivní postup" (poprvé zcela jistě předveden p. prof. J. Cimrmanem), narážky v textu (scéna v hospodě), i pasáž, využitá (tvůrčím?!?) způsobem (24 - 36 postav sousedů) autorsky možná i napadnutelným. Obdivuji, jak se autoři ponořili do díla svých inspirátorů (je na nich, aby si zvolili, zda : 1. příliš, 2. přiměřeně, 3. málo). Scénický kus měl řadu velmi dobrých míst a několik příjemně původních pasáží a nápadů, ale tyto vděčné, záchytné, inspirativní i originální body je třeba navázat na jasnější dějovou li-----nii, která by celé vystoupení (jakkoli dekadentní, či absurdní, či jiné...) doprovázela.... (cenzurováno)... Zvládnutí rolí panem Markem bylo pro mě příjemným překvapením, kolega pan Nebeský... (cenzurováno)... A nejpodstatnější pocit na závěr. Pod značkou -SOS- jsem si v místním Přehledu přečetla o dalším divadelním pokusu, přičemž se dotyční klasifikovali (či stylizovali do podoby) jako "žáci 3. ročníku s nepříliš dobrou pověstí". Kteří žáci "s dobrou až výbornou pověstí" dělají něco samostatného, tvůrčího, kde o sobě mohou říct mnohem více než v 45 minutách výuky? Vím opravdu jen o několika lidech a aktivitách. Ale Hranice se ještě neprobudily - ani na straně jeviště ani hlediště. Snahu divadla BERUŠKA přišlo podpořit a sledovat cca 35 zájemců. Existuje přece spousta pohodlnějších činností, což si myslí (bohužel) spolužáci herců, čehož důkazem je jejich nezájem. A pro všechny kolem nás něco ze hry samotné: ..."Když jde o život, i v uchu zazvoní."... Když jde o něco nového, originálního a nemasového, zatím zazvonilo jen v nemnoha uších. Škoda. Jen dál! -vý-" "SAMOPAL V PROVEDENÍ DDB: Dne 1: června uvedlo v Ostravě, divadelní přehlídce Setkání '91, dekadentní divadlo Beruška (P. Marek a J. Nebeský) hru SAMOPAL, tentokrát s podtitulem "Hadi v bufetu". Již netradiční začátek dával tušit, že konečně přišlo na řadu něco nového. Ptáte se v čem? Namátkou bych vyjmenovala několik předností: nové kostýmy a jejich neomšelé použití, pompézní hra světla a stínu, vtahující diváka velmi sugestivním způsobem do děje, nádherné slovní a jazykové hříčky, perfektní akce, umocněné hudbou, standardní herecké výkony, originální nápady, skvělá dějová stavba, blecha, červ a tři hadi. Vskutku improvizace, jak má být! (pozn. aut. - zde už je čtenářům jisté zřejmé, že DDB si tuto recenzi pod pseudonymem Jany Krausové napsalo samo) Opravdovým oživením bylo zařazení písní do děje. Ty působily na diváky osvěžujícím dojmem a já jsem si připomněla mnohé večery svého mládí strávené u táboráku (poz. aut. - tato věta se později objevuje ještě v jedné - tentokrát negativní - recenzi, napsané herci DDB pod falešným jménem J.K.) CO vytknout? Snad jen: přílišnou délku inscenace, nedotažený závěr, náhlé "střihy" (scéna se psem, s důchodci, návštěva v baru, přehnaně katastrofická havárie letadla...), několik hluchých míst, improvizační neshody, absenci uvolněných pasáží, nepříliš zdařilou politickou satiru, málo barev, blechu, červa a tři hady. Jsem ráda, že k tomuto (divácky velmi úspěšnému) představení si našla cestu i Československá televize. Vždyť by bylo škoda naše mladé talenty nevyužít. Jana Krausová, učitelka." (recenzi napsali sami Marek a Nebeský) Marek a Nebeský se tehdy tvrdě bránili cimrmanovské inspiraci, ovšem s odstupem času museli dát autorům recenzí za pravdu, že "něco tam přece bylo". V této chvíli to stále ovšem vypadalo, že u jednoho představení zůstane. Iniciátorem nového pokusu byl opět Petr "Budži" Bajgar, když pozval Dekadentní divadlo Beruška na společný zájezd s divadelním kroužkem Kfýtko do Ostravy na přehlídku dětských souborů. To bylo hned 1. června téhož roku, tedy o čtrnáct dnů později. Divadlo vůbec poprvé bylo přítomno něčemu jako divadelní přehlídka. Marek a Nebeský cítili, že "sem nepatří". V poměrně zoufalé náladě přišlo na řadu jejich představení "Samopal II aneb Hadi v bufetu". První polovina názvu předznamenávala, že to vlastně bude znovu o pokus o totéž, co v minulém vystoupení, jeho druhá půlka byla opět inspirována prostředím: přehlídku natáčelo soukromé televizní studio a po celé budově, až k občerstvení se táhly tlusté přenosové kabely. Herci se na jeviště vplížili za hadího syčení. Poté následavalo civilní (spíš pseudocivilní, neboť roztřepaný hlas P. Marka na nahrávce dává tušit značnou trému) ohlášení "Naše hra Samopal má dnes podtitul Hadi v bufetu" - (mp3) , ony oblíbené "titulky", které Divadlo Beruška v podobě "DDB uvádí hru..." občas používá dodnes. Potom přišly na řadu oblíbené postavy Jura a Pepa, ovšem obsah hry se od té hranické podstatně lišil, zůstalo jen několik oblíbených gagů (scéna s orlojem, příchod konzervy) a motivů (barikády, rogalo). Zdá se ale, že to bylo dáno spíš prostým faktem, že "nenapsaný text znovu nezahraješ" než nějakým uvědomělým tvůrčím gestem. Ovšem radost z tvoření, ta tam samozřejmě byla především. Co se týče stavby hry, divadlo opustilo formu fiktivní rekonstrukce a změny v toku vyprávění již ničím neospravedlňovala, pouze oznámením těchto "střihů" ("A to byla asi tak celá příhoda s gulášem" (mp3) ). Zůstaly absurdní promluvy ("Doma není jako doma"), zapojené ovšem již o poznání více do hry. Celé (hodinové) představení bylo poměrně soudržnou koláží výstupů v rozsahu od jedné věty až po desetiminutovou scénu. Divadelní publikum svými spontánními reakcemi a množstvím potlesků na otevřené scéně dodávalo hercům energii a ti ze sebe zřejmě dostali maximum toho, co bylo tehdy v jejich silách. Jedním ze zajímavých momentů je ocenění divácké a kritické obce oněch jevištních prvků jako např. vícevýznamová práce s rekvizitami, používaných Nebeským a Markem s pocitem vlastního vynálezu. Až mnohem později herci Berušky zjistili, že to vlastně patří k žádanému folklóru takzvaného "alternativního divadla". Ve výsledku měl Samopal II vlastně charakter revue: průvodní slovo, krátké skeče, písňové vstupy i akrobatická čísla (např. scéna na plese odehraná na stole - s rozbitím Nebeského brýlí, což se zase stalo folklórem dalších představení DDB, pročež později Nebeský vystupuje bez brýlí). Domů přijeli Nebeský a Marek plní úspěchu, se soškou pitomce a videokazetou se záznamem představení (dodnes asi technicky nejlepším, pořízeným dvěma kamerami). V tu chvíli se zřejmě zrodilo divadlo nastálo. Několik zvukových miniukázek z ostravského Samopalu: Čaroděj Blava Poprava O jednotlivých představeních píši nyní tolik podrobně proto, že mezi nimi byly podstatné formální posuny, než se způsob práce divadla přibližně ustálil na klasické podobě. Další (třetí) představení se tedy konalo v Hranicích 13. listopadu 1991, tedy skoro o půl roku později. Mělo název "Tři mušketýři" a bylo novým pokusem: Nebeský a Marek přizvali své kolegy z UNARCLUBU Jiřího Nezhybu a Hynka Poláka, aby zahráli jakési společné improvizované dvojpředstavení. Mělo být vystavěno tak, že půjde o paralelně "stříhané" výstupy po dvojicích Nebeský - Marek a Polák - Nezhyba, které by se v závěru měly střetnout. Zjímavé je, že pořád vlastně není v popředí tvůrčí metoda, ale spíše projekt: vymyšlené schéma hry, výtvarný scénický prvek (speciálně vyrobená papírová figura "ducha Hanušo", připravená scéna se zapalovači ve tmě) a hlavně precizní úvod: ve "Třech mušketýrech" jste nejprve mohli zažít Jiřího Nezhybu v kostýmu baletky, zpívajícího s kytarou píseň "House Of The Rising Sun", poté přišel Nebeský s úvodním slovem: Nebeský: "Dobrý den, vážení přátelé, chtěl bych vás uvítat na představení Dekadentního divadla Beruška, které nese název Tři mušketýři. Ještě, prosím vás..., nám se stává, že diváci se ptají na cizí slova, někdy. My jsme pro tento případ připravili zde na toto místo slovník cizích slov..." (atd) Hra začala připraveným dvojmonologem Nebeského a Marka mluveným směrem do hlediště. A konečně: hra si vzala námět s improvizované "rozhlasové" hry "Hanušo", kterou nahráli Nebeský s Markem na kazetu o rok dříve ("rozhlasové" hry UNARCLUBU vůbec sehrály důležitou roli v prehistorii divadla, bylo jich natočeno asi sedm, plně improvizovaně u Marků v pokoji do kazetofonu). Postavy a základní motiv - hledání pokladu, který hlídá zlé Hanušo - zůstaly, změnily se jen situace, dialogy a přibylo několik postav. Plánovaná struktura se ovšem zbortila, protože Nebeský s Markem sami nakonec improvizovali celých 40 (!)minut, než Marek pod dějovou záminkou hledání sousedské pomoci odešel pro Nezhybu s Polákem, čekající v zákulisí. Mezitím Nebeský, osamělý na scéně, hovořil k divákům: "Zatímco přátelé hledali, někdo přišel do divadla. Sed si a když se tak díval na zataženou oponu, říkal si: copak to asi hrají? Podíval se do programu a hráli Tři mušketýry. Kdo jsou ti pánové?" A následovala vpravdě cimrmanovská minipřednáška o postavách Dumasova románu. Po ní se rozeběhla druhá část představení. Světlo zhaslo a rozezněl se klavír. Na scénu přišli potmě všichni čtyři herci a přišla desetiminutová tmavá scéna se zapalovači a duchem Hanušo, během níž si Nezhyba omylem upálil část vlasů a po "rvačce idejí v hostinci" hra skončila Markovým vznešeným monologem o cti mušketýrů. Zdeněk Töpfer, časopis Přehled: "Už úvod, náležící zpěvu Jiřího Nezhyby v bizarním kostýmu, naladil diváky na tu správnou strunu. Celá hra měla rychlý spád, byla plná chytrého humoru a představitelům hlavních rolí Petru Marku a Jiří Nebeskému se podařilo několikrát diváky roztleskat i během představení. Vše vrcholilo v perfektně zvládnuté scéně s ohni, umocněné navíc hudbou a bravurními hereckými výkony. Vypjaté herectví J. Nebeského jakoby připomínalo dramatický výraz Jerzyho Stuhra. Potleskem byl odměněn i H. Polák za nevelkou, ale dobře zvládnutou roli souseda." (autory opět Nebeský a Marek) Vladimír Fekar, časopis Přehled: "Představení, které uvedli mladí členové Unarclubu, rozhodně stojí za povšimnutí. Porovnáme-li předchozí Berušku, nazvanou Hadi v bufetu s vystoupením Tři mušketýři, musíme bezesporu zaznamenat určitý kvalitativní vzestup. Nejenže oba hlavní protagonisté již více herecky vyzráli, ale i hra samotná měla ucelenější a propracovanější ráz. Ačkoli jste snad v některých chvílích mohli cítit až cimrmanovský humor, nelze upřít hře i celému souboru osobitost a vlastní tvář, která je hlavním kladem této nadějné divadelní skupiny." Dopis Berušce od vedení kulturního domu Beseda: "Pánové, s blahopřáním k Vaší mimořádně zdařilé inscenaci "Tři mušketýři" si dovoluji poslat pozvánku na koncert. Domnívám se, že umění pana Janoty by Vás zajímalo a okouzlilo. Přijďte všichni. Jestli Vám zbyl nějaký peníz z tržby za divadlo, požadovala bych od Vás nějaké malé vstupné (normální je Kčs 15,- za osobu), ale to se domluvíme na místě. Je potřeba podporovat pravé umění. S pozdravem Eva Horáková za SK Beseda" (pozn. aut.: Zmínka o penězích je zřejmě narážka vedení kulturního domu na to, že divadlo opět neplatilo nájem, ale vstupné vybíralo!) Hra trvala hodinu a čtvrt, na představení přišlo 130 diváků! Marek a Nebeský byli nespokojeni s druhem humoru, který vytvářeli, zato však byli nadšeni tím, že vlastně zahráli celistvý příběh. A právě v té možnosti, překvapivé šanci vytvořit jakoby "hotovou" věc, snad začínají kořeny onoho zajímavého nedorozumění, které Berušku stále provází: část diváků má divadlo ráda proto, jak to vše je dobře napsáno a nacvičeno. Od té doby po každém představení budou její členové vždy někomu odpovídat na otázku "kolik toho máte dopředu vymyšleno", slýchat přesvědčená tvrzení, že "oni mají takovou základní kostru", v nejhorším případě potom zodpovídat dotaz "kdo z vás to napsal?". Neboť Tři mušketýři (a jejich ostravská varianta, o které promluvím za chvíli), byly vpodstatě posledním představením Divadla Beruška, kde bylo oprávněné takové otázky klást. Příště už to nebude možné. Zmínil jsem ostravské představení "Tří mušketýrů", které proběhlo vlastně v tradici předchozích dvou "Samopalů": v Hranicích byla vyzkoušena hra a na "zájezdu" (který se konal jen tři dny po hranické "premiéře") se uskutečnil pokus o její zopakování. Tentokrát to byl skutečný debakl. Již bez Poláka, v podstatě stejná struktura hry, stejný děj a tedy vlastně pokus o imitaci. Jednoduše nevyšel a představení se v poslední fázi zvrhlo v nesmyslnou šaškárnu, hraničící s provokací. Po jevišti jezdili Marek s Nezhybou na trojkolce, a tradiční "svačina na scéně", která byla oblíbeným "číslem" minulých her, se změnila v pouhou rutinu, jejímž nejdokonalejším příkladem je unavené zařazení skeče "Krev" s nadšeným publikem ale zjevně znuděnými herci, kdy Marek po vrcholné chvíli gagu okamžitě opouští roli a jde se napít. Skeč "Krev": Marek: "...a dostal strach, že by se v něm krve nedořezal. (bere pomyslnou pilu a "řeže" Nebeského ruku). Opravdu, ani kapka! Člověče, znám vás?" Nebeský: "Ne, já jsem cizí." Marek: "Aha! Z cizího krev neteče!" (Zajímavostí je, že skeč byl o několik let později, v roce 1999 použit vsetínským Divadlem Tolerance díky jeho umístění na těchto stránkách!) Touto chvílí, po čtvrtém vystoupením, tedy členové DDB rezignují na přípravu hry a přichází zlomové představení. Jsou pozváni do olomouckého sklepního studentského klubu, kde po vystoupení folkové kapely a Divadla Fkufru sehraje trojice Marek - Nebeský - Nezhyba kus s názvem "Jack Rozparovač" (literární názvy se již staly velmi oblíbenými). Trvala něco přes půl hodiny a byla předobrazem přibližně takové Berušky, jakou jste mohli vídat několik dalších let: většinou vyprávěné minipříběhy, spojené společným motivem, prokládané zpěvem a pohybovými kreacemi (poslední stopou nějaké připravenosti zde bylo taneční číslo, nacvičené kdysi pro vánoční besídku, které herci během představení s úspěchem použili). Zde také vzniklo rozdělení úloh jednotlivých členů souboru, charakteristické pro první období klasické Berušky: Marek - hybatel příběhu a strážce formy, Nebeský - tvůrce děje a formální bořitel, Nezhyba - především aktér dějů. Zůstává forma, kdy tři vypravěči se zároveň proměňují v nejrůznější postavy nebo si dokonce jejich úlohy prohazují. Převažují fantaskní motivy, text se hemží duchy, potápěči, špiony, literárními i reálnými postavami. Častým předmětem humoru je nonsens ("mrtvola odešla..."), naopak nevítaná je čistá parodie, bez jejíchž lehkých prvků se ale Beruška stejně nikdy zcela neobešla. Zcela zatím absentuje například improvizovaná poezie, pozdější silný tvůrčí zdroj. Ukázka ze hry Jack Rozparovač (přepis audiozáznamu): Marek (dále M): Toho večera se starý Kruger ocitl v Londýně. Byla tam pověstná londýnská mlha. Nebeský (dále J): Nějak mi to připomíná onu pověstnou londýnskou mlhu, říkal si pro sebe ... M: (skočí mu do řeči) ...říkal si starý Kruger... J: ...přirozeně pro sebe... M: Ale potom se zamyslel. Může to být londýnská mlha, když jsem v Londýně? Může! Jsem tady tudíž správně. J: Jenomže jakoby se někdo tajemný, kdo v tom příběhu nehrál žádnou roli, najednou zeptal: Je londýnská mlha jenom v Londýně? Nezhyba (dále Y): Je londýnská mlha jenom v Londýně? M: Co to bylo za hlas?, zpozorněl starý Kruger a upřeně se zadíval do Temže (hledí do publika). Temži nebylo pro samou mlhu vůbec vidět. Tak přišel blíž a rozhodl se, že spchá sebevraždu. Proč taky ne, že? Stál na břehu Temže a tak se po hlavě vrhnul do vln (skočí mezi diváky). J: A byl úplně na dně. M: Jsem na dně. Jsem troska! řekl a spokojeně usnul. J: Jenomže co se odehrávalo na břehu dál: Jeho starý kamarád... James Bond... přišel do jedné londýnské restaurace. Sundal si rukavice a pak, jak to znal z filmů, louskl na číšníka (snaží se lusknout prsty)... no, nešlo mu to. Číšníku! Y: Ano? J: Mohl byste sem přijít? Y: Ne! J: Počkejte, číšníku, to není přímo logické! Vy jste číšník, tak musíte přijít, když si to přeju. M: (stále ležící mezi diváky) Proč se choval číšník tak nezdvořile, vrtalo hlavou starému Krugerovi, který byl pod hladinou. J: James Bond se vysmrkal... M: ...jak už to tak James Bond obyčejně dělává... J: ...a znovu zavolal na číšníka: Číšníku, mohl byste sem náhodou přijít? Y: Ano? J: Tak se mi to líbí. (sedá si) Sedl si a spokojeně usnul. M: (začíná hlasitě chrápat) Chrrr, zachrápal starý Kruger pod hladinou. J: Jenomže James Bond to zaslechl, říkal si: Jak je možné, že já spím, ale chrápu v Temži? M: Bude na tom něco až mystického, pomyslel si starý Kruger. J: Ale v tom se začala odehrávat ona strašlivá příhoda s mrtvým číšníkem. Y: Umírám!!! Ježiš!!! (a z výdechem padá k zemi) J: To Jamese probudilo... a šel se na číšníka podívat. M: Jenomže zároveň se na číšníka šel podívat i starý Kruger, který se mezitím vyplavil až na břeh. J+M (setkají se a polekají se jeden druhého): Ha! J: Číšník se spíš podíval na Jamese, který ovšem byl živý. Jak se mohou mrtví dívat na živé? M: Spatřoval v tom až takovou bizardnost celé situace. A tak si sedl na židli. (V tuto chvíli není a jevišti jasné, o kom se mluví). Sedl si James Bond! Ale než se ještě Beruška definitivně rozloučila se svou počáteční nejistotou, musela se de facto rozloučit se svým městem. Tím rozloučením byla, podle mého názoru, trilogie vystoupení, zahraná v rozmezí února až srpna 1992. První představení série, "Havran", vzniklo "na objednávku", neboť Beruška se rozhodla zúčastnit valašskomeziříčského Setkání netradičních divadel a pro to bylo nutné pozvat lektora, který přijede představení doporučit. Pro tohle představení byla vyrobená několikametrová papírová maketa havrana, který se po půl druhé hodiny trvající improvizaci spustil na "mystický pokyn" nad hlavami diváků ze zakrytého nevyužitého jeviště do místa v rohu sálu, kde se hrálo. Efekt tehdy zastínil velké slabiny hry, diváci odešli spokojeni a představení bylo doporučeno. -boc-, časopis Přehled: "Divadlo Beruška bylo založeno 9. května 1991, hru s poeovským názvem Havran přišlo 4. února do velkého sálu Besedy shlédnout 111 diváků. - Pomalým pohybem se za doprovodu hudby přesouvala papírem obalená konstrukce s obrovským zobákem nad hlavami diváků. Hudba dohrála, havran se zastavil, světla v sále se naplno rozžala. Klid, žádný potlesk. Někdo nechápal, někdo vydechl: "Velkolepé." Protagonisté - Petr Marek, Jiří Nebeský a Jiří Nezhyba jsou dosti mladí na to, aby jejich herecké výkony byly výborné, časem si jistě každý z těchto chlapců najde svoji tvář. Mají šanci." -NOBE-, časopis Přehled: "Představení bylo prosyceno mládím, recesí a přitom osobitou filosofií. Scéna byla umístěna netradičně v rohu sálu, diváci (věkový průměr 21 let) tak byli vtaženi do hry, kde se mísily náznaky profesionality s hereckými nezkušenostmi a improvizací osmnáctiletých mladíků." -maf-, Nové Přerovsko: "JE TO IMPROVIZACE! Začala jsem v to konečně věřit po shlédnutí další premiéry DDB...Představení se jmenovalo Havran a opravdu trochu jiné, než byli diváci a příznivci Berušky zvyklí- je vidět, že hoši nad ním přemýšleli: už samotná úprava hlediště, zády k jevišti, do kruhu, jako ve starořeckém theatru, navozovala atmosféru něčeho nového. Hodina zábavy s Beruškou pak probíhala ve známém duchu - čistá improvizace. Nicméně pro toho, kdo je už viděl poněkolikáté, bylo jednoduché zaznamenat některá "hluchá místa", kdy zrovna nikoho ze tří protagonistů nic nenapadalo. Možná by měli zvážit, zda si pro podobné případy výpadků nenachystat předem nějakou repliku, která zaručeně zabere. U Berušky se mi líbí snaha vtáhnout do děje diváky, hrát mezi nimi, překvapovat je - škoda, že obecenstvo často nespolupracuje tak, jak by si představovali. Největší úžas asi vzbudil obrovský závěrečný havran, přilétající nad řady diváků z jeviště - tleskám! Asi se teď nějakou dobu s Beruškou nesetkáme - maturita totiž volá! I tak si myslím, že jako amatérské divadlo si už vybudovali v Hranicích své publikum a rozhodně v kultuře tohoto města něco znamenají. Ve Valašském Meziříčí (představení "Huvran") se odehrálo něco podobného jako prvně v Ostravě: nadšené přijetí publikem i porotou a postup na Šrámkův Písek (nutno uvést, že členové DDB ani nevěděli, že přehlídka je soutěžní a že se o nějaké umístění hraje). Tam se situace vlastně opakovala a o Berušce se začalo hovořit jako o naději. Igor Samotný, Zpravodaj Šrámkova Písku 92: "Lesíček - dopis Berušce Milá Beruško, předem mého dopisu Ti děkuji za Tvé představení. Byla to síla. Síla řetězové reakce, síla asociativní imaginace umocněná docela kultivovaným projevem Tvých protagonistů, projevem na úplně dokonalým a scénicky respektujícím prostor a možné mizanscény. Byla to síla, která, kdyby byla nasměrována ve prospěch výpovědi, která, kdyby se marnotratně nevybíjela v pouhé formalistické hrátky a která, která kdyby autenticky směřovala přes rampu do diváků v podobě třaskavé nálože významů, by byla hodnotou, před níž bych se rád sklonil. Zdroje Tvé tvořivé improvizace však mohou být snadno vyčerpány a mohlo by hrozit nebezpečí, že nemusíš pokaždé poznat prázdnotu volně plynoucí prostorem a proto bych Ti rád doporučil neustálou cílenou absorbaci všeho možného a stylové vybrušování. Zdraví Tě Igorek Samotný" Radka Hrdinová, Zpravodaj Šrámkova Písku 92: "Lesíček aneb Smrť sa volá Eintopf je titul, který přivezli čerství maturanti hranické Berušky. Tři němečtí vojáci - Jurgen, Hans a Ulrika - se potkají v lese nedaleko Berlína na houbách. A po počátečních potyčkách o úlovek, uvaří si svorně eintopf, snědí ho a umřou. Píše se rok 1933, válka je ještě daleko a už tu máme tři německé mrtvoly. Z lesa je vidět požár Reichstagu a proces s Jiřím Dimitrovem skončí na lyžařském výletu. O něco později je v Maďarsku kontrarevoluce a Béla předstírá, že je orloj. Musí to vyšetřit Sherlock Holmes. Jánošík visí za rebro, nemá syna, zato vnuka a je to vnuknutí. Ještě pořád jste schopní sledovat? A to přijdou ještě husiti! Beruška nám uvařila silný eintopf, v němž nejpodstatnější surovinou jsou čerstvě nabyté maturitní znalosti i neznalosti a nejvýraznějším kořením absurdita zrozená z nonsensu. Kořenili i pepřem dada, černým humorem a slovní ekvilibristikou, v níž lze odečíst inspiraci kdekým - od V + W po Lasicu se Satínským. A tak dochází k takových slovním spojením jako: "Já jsem Sherlock Holmes. Nevím proč, ale je to tak." nebo "V říšském sněmu jsou takové stoly, že se pod ně Bulhaři nedají zahrabávat". Spravedlivě řečeno, trojice Jiří + Jiří + Petr bruslí občas na velmi tenkém ledě improvizace a vypadá to, že se už už proboří. Na bouřlivém přijetí Lesíčku mělo vydatný podíl publikum, generačně i způsobem humoru spřízněné s Beruškou. A popravdě řečeno, tomuto typu představení sluší stručnost, jinak začne být únavné, zvláště jde-li cestou lineárního rozvíjení a přinášení nových motivů, tj.nemá-li důmyslněji propracovanou stavbu. Přes tyto - a ještě další - výhrady musím přiznat, že mi beruškovský eintopf po únavném dni docela chutnal. A přestože karlovarští si dali se svým představením asi nepoměrně více práce, tihle druzí mi byli... sympatičtější? Možná ve své praštěné posedlosti pochopitelnější. První část tohoto příspěvku je jedním z cenných svědectví, zachycující děj a vůbec vývoj konkrétního představení DDB. Herci samotní si totiž po skončení improvizace děj své hry vlastně nepamatují. Natož pak jednotlivé části. P. Marek o tom říká: "My jsme vždycky strašně rádi, když nám to někdo povykládá, my se pak hrozně bavíme. A taky o tom aspoň můžeme přemýšlet a vymýšlet, jak dál. Někteří lidi si to i zapisovali a to je fakt perfektní, docela bych to bral jako výzvu, že když si to někdo zapamatuje, nebo má záznam, ať nám to pošle!" Poslední věty článku R. Hrdinové jsou potom symptomatické pro postavení Berušky na nejrůznějších divadelních přehlídkách a festivalech. Pokud se totiž představení povede, je vlastně neporovnávatelná beruškovská nepříprava a upřímné úsilí ostatních souborů, které potom často paradoxně dopadnou v hodnocení hůře. V červnu 1992 si Beruška poprvé (a zatím stále naposledy!) vyzkoušela drama s jednotou místa, času, děje i (tří) postav ve šternberské improvizaci "Ztroskotanci aneb Pravda o Robinsonu Crusoe". Potom přišla druhá část hranické "Trilogie loučení", vystoupení nazvané "Hrozny hněvu", zároveň první (a zatím poslední) představení, odehrané pod širým nebem. Hodinová improvizace se opět zvrhla v jevištní anarchii, podobně jako "Tři mušketýři II". A 14. srpna 1992 třetí část pomyslné trilogie, tentokrát pod názvem "Saint Tropez, čili Cesta kolem světa aneb Diogénes" završila působení divadla v rodném městě. Jak je složitý, dlouhý, nesourodý a veskrze ornamentální její název, taková byla i hra. Hlavním popudem k jejímu vzniku byl nápad ovládnout divadelně celý prostor kulturního domu Beseda s jeho mnoha místnostmi a chodbami, snaha rozmáchnout se divokým gestem a zahrnout diváky makrosoustem: tříhodinová improvizace, diváci vláčeni po budově, množství scénických fórků (masky, zadní projekce, živá kapela, loutky v životní velikosti, střelba ze vzduchovky...) a obsahová prázdnota. Stanislav Krkeš, Hranický týden: Dekadentní divadlo Beruška kolem světa V pátek, 14. srpna, ve 20:00 hodin, mohli diváci v hranické Besedě shlédnout představení Dekadentního divadla Beruška "Saint Tropez čili Cesta kolem světa". Jednalo se o tříhodinovou improvizaci, během níž se po budově přesouvali nejen herci, ale i diváci. V prvním dějství se členové souboru (J. Nezhyba, P. Marek a J. Nebeský) vymezili jako "výprava pátrající po červu Ongolchorchoji", v průběhu představení sice tato koncepce padla, ale rozhodně to nebylo na škodu. Saint Tropez patří mezi takové experimentální hry, jakých není mnoho k vidění ani ve velkých městech. Je s podivem, že se něco takového podařilo uskutečnit právě v Hranicích. Představení to bylo opravdu výborné a myslím, že diváci se, navzdory jeho délce, neměli možnost ani chvíli nudit. Herci neustále překvapovali novými situacemi a gagy. Dojem dále umocňovala skvěle upravená (místy až surrealistická) scéna, použití hudby i promítání. V porovnání s předchozími představeními DDB, které jsem měl možnost zhlédnout (Samopal, Tři mušketýři, Havran, Hrozny hněvu), měla tato hra velmi výraznou složku intelektuální (po skončení jsem mezi diváky dokonce zaslechl, že šlo o jakousi "totálně improvizovanou commedii dell´arte) a myslím, že diváky oslovit musela, i kdyby nechtěli. Nemám v úmyslu DDB přechválit, ale zdá se mi, že by rozhodně nebylo na škodu, kdyby se jako herci začali divadlu věnovat profesionálně. (Komu se tedy zdá něco podivného na předchozí recenzi, nechť ví, že si ji napsali opět členové Berušky sami v již typickém jednoduchém "postpopulárním" - slovo, které pro tento typ sebenovinařiny vynalezli - klíči: co bylo dobré, pohanit, co bylo špatné - vychválit. Představení se tedy vlastně vůbec nepodařilo nastartovat a P. Marek půlku příběhu o výpravě za červem Ongolchorchojem dokonce strávil nehybně vleže s hlavou v sudu (proto ten dovětek v názvu, dodaný zpětně). Zajímavý moment nastal vlastně až po skončení, kdy Marek sebeironicky prohlásil do publika, že komu se představení líbilo, může je od půlnoci shlédnout znovu. Za slovo jej chytil budoucí ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab a Beruška tedy s úderem dvanácté skutečně nastoupila. Sehrála prvních deset minut tříhodinové hry, k vlastnímu překvapení v bezmála stejné podobě, jak vznikla. Poté diváci zbytek hraní hercům odpustili. Od té doby Divadlo Beruška ve svém městě nevystoupilo. Dalším bonbónkem v theatrografii Berušky je představení "Rychlý odjezd", sehrané v Ostravě, opět na přehlídce Dětských a (tentokrát i) dospělejších divadel. Beruška nebyla jakýmsi omylem zařazena do programu a její vystoupení bylo ohlášeno pořadatelem až na poslední chvíli, když už ovšem měli herci nejvyšší čas vyrazit na tramvaj směrem k nádraží. Vystoupení tedy bylo spíše happeningem, kdy po vstupu na scénu začali Marek, Nezhyba a Nebeský křičet "Rychlý odjezd! Rychlý odjezd! " a vyběhli z divadla. Někteří diváci běželi za nimi, až hoši naskočili do právě odjíždějící tramvaje. Nezhybův popis Rychlého odjezdu: "...překvapení diváci byli překvapeni mile a nechali se vystoupením DDB tak zmást, že dokonce vyběhli spolu s herci ven z divadla, kde představení chvíli pokračovalo, aby pak bylo zakončeno až na nádraží Ostrava - Svinov."
HISTORIE DIVADLA BERUŠKA (1992 - 1997) Z projevu Jiřího Nezhyby k 3. výročí založení UNARCLUBU: "Řeknu to prostě: DDB se zdálo být zpočátku jen jako něco víc než obyčejná blbost a recese... Ale síla UC je právě v tom, že se zdánlivou blbostí je schopen vylézt na povrch, před diváky a přidat k té zdánlivé blbosti něco navíc, často něco málo postřehnutelného, co dělá právě z blbosti, řekněme, do jisté míry umění." "Pravá ruka recitátora karetních triků" na Setkání netradičních divadel ve Valašském Meziříčí 1993 byla dalším zajímavým momentem. Beruška sehrála soustředěnou, čistou detektivku s minimem změn prostředí a postav. Saša Pernica, Amatérská scéna: "ZLEVA DOPRAVA - Divadlo JOSEF ze Vsetína a PRAVÁ RUKA RECITÁTORA KABARETNÍCH TRIKŮ (chyba v názvu - pozn. aut.) - DDB „(...) divadlo Beruška je více v rovině improvizované herecké práce, a to až po uši, neboť předem nemá nic, snad kromě domluvy o výchozí situaci a pravidla, že nevím-li jak dál, tak to klidně řeknu a kolegové za mě převezmou nit příběhu dál. Tak se také jednou stalo, bez jakéhokoli vlivu na atmosféru na jevišti. Nejde o cizorodý prvek, jak by se mohlo na první počtení zdát. Vše co se Berušce stane, je volnou improvizací členů souboru. Příběh, situace, charaktery jednotlivých postav, to vše je nalézáno a rozvíjeno přímo na jevišti. Schopnost reagovat na partnera je nutnost. Další nutnou podmínkou je rozvinout svou i partnerovu myšlenku tak, abych předal spoluhráčům part nosný, inspirativní a otevřený. To vše a fakt, že se práce podařila dovést do jasného konce, bylo pro mne příjemným okamžikem." Hra opět zajistila účast na festivalu Šrámkův Písek. Tam ovšem divadlo pohořelo s unavenou nudou bez inspirace Ohlasy ve Zpravodaji Šrámkova Písku: "-sympatická práce s věšáky -víceméně chaos -málo sehraní, málo spolupracují, nevnímají diváky -nápady visí ve vzduchu -měli smůlu v čase, ve kterém vystoupili a ve skladbě večera Mirek: "Asociační metoda funguje jen pro ně. V jednotlivých představeních tohoto souboru se opakují situace." Anna: "Mně nevadí, že to byl chaos, pro mne to byla bomba." Marek o opakování situací: "Na světě je ve skutečnosti jen málo takových různých situací nebo dějů, které by neměly něco společného nebo se alespoň nějak neprolínaly. A navíc: jeden člověk má sám sebou, svou osobností, svým celým vědomím, omezený výběr. A tedy to, že se opakuje atmosféra nebo podobná situace (nemyslím teď děj nebo dokonce stejné fóry), motiv, je prostě autorský vklad a podle něj si buď tohoto umělce oblíbíme nebo je nám cizí, protože rezonuje s naší duší ano či ne." Vladimír Hulec, Zpravodaj Šrámkova Písku 93: "Z BERUŠEK se vyklubali MRTVÍ CHROUSTI... Právě tak se mi líbí a obdivuji i dekadentní divadlo Beruška. Vloni byla jejich sršivá slovní i situační improvizace nejkrásnějším a pro mě nejobjevnějším momentem celého festivalu. Byla inspirativní, živá, nápaditá, nezakomplexovaná, plná humoru, někdy i dosti hořkého, a radosti, někdy i zcela bezbřehé. Po roce je však mnohé jinak, i když jakoby stejné - obdivuhodné a krásné. Krásné, protože vzrušující. Asociativní metoda rozvíjení situací a příběhů tentokrát Berušky (nebo spíš Berušáky) zradila. Nápady se nedostavovaly, spolupráce vázla, ruce se bezradně kroutily a plazily po těle, náhodné rekvizity padaly a rozbíjely se. Co teď? A právě to je okamžik nadechnutí, okamžik prázdna, vzrušení a nejistota, které si tzv. profesionál nemůže dovolit, které však amatérskému divadlu dodávají ojedinělou autentičnost a neopakovatelnost. A právě za tuto odvahu Berušky obdivuji a mám rád. I když tentokrát zůstali na konci ležet jako mrtví chrousti. Nevadí, i smrt je život, a tedy divadlo. A co bude za rok, pánové z broučí říše?" A opět dva charakteristické výhonky textu.Ten první je jen taková kosmetika: P. Marek: "Hrozně často nám říkají Berušky, jako bysme nebyli ta Beruška, a nebo nám říkají Berušáci a dělají různý hmyzí humor. Ale s tím nic nenaděláme, sami jsme si to na sebe ušili." Ten druhý je podstatný: improvizační metoda má tu výhodu a zároveň slabost, že nikdo neví, jak to vyjde, a vlastně jestli vůbec. Několikrát se už rozvířily debaty o tom, zda má improvizátor nějakou odpovědnost k divákovi, který přišel "něco uvidět". P. Marek k tomu říká: "No já myslím, že vždycky stejně něco uviděl, něco zažil. A třeba uviděl, že se to nedaří, ale to k tomu patří...., byl prostě u toho jak se rodí průser." Ocitáme se již v poměrně stabilizované podobě původního typu Berušky, která v této podobě hrála celý další rok až k nové přehlídce ve Valmezu s veleúspěšným "Jedli jsme za republiku" a následným dalším postupem na Šrámkův Písek, kde se konal velkolepý comeback. Představení "Technojem" (zaznamenáno částečně v beruškovském dokumentárním filmu "Které své") bylo vrcholným výkonem souboru v této jeho fázi. Zdeněk A. Tichý, Zpravodaj Šrámkova Písku 1994: "DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ. O Dekadentním divadle Beruška již pomalu můžeme mluvit jako o stálici nejen na Šrámkově Písku, ale i na obloze amatérského divadla vůbec. Když v Písku se svou improvizovanou produkcí hraničtí mladíci debutovali, prorokoval nejeden sýček, že jim brzy dojde dech. Přiznávám se, že jsem ani já nečekal, že se s Beruškou setkám ještě podruhé a nyní i potřetí. A není to tak úplně stejná Beruška, na jakou divák popatřil předloni. Ta dnešní působí usedleji, jako by s přibývajícími tečkami na krovkách lépe vážila, za jako "mšicí inspirace" stojí zato se pustit, kterou sezobnout, a kterou nechat běžet, protože by lovce přivedla do slepé uličky bezradnosti. Zároveň se ale zvětšily rozdíly ve výkonech jednotlivých protagonistů. V Technojemu věnovaném fenoménu informací, jež stály spolu s poštovními holuby u kolébky evropské civilizace, se jasně potvrdilo, že tím, s nímž výkon Berušky stojí i padá, je vytáhlý blonďák - říkejme mu třeba B (P. Marek, pozn. internetu). Jeho slova "To jsem já, osvobozující telefon!", byla příznačná pro celou produkci. Na něm spočívala největší váha představení a většinou to byl B, kdo tahal partnery z kaše a určoval další vývoj. Drobné fórky jako čtyřnásobné Ahoj, jímž zdravil čtyři bratry při předávání zprávy o stavu jejich akcií, sděluje B. s lehkou samozřejmostí, téměř bez váhavého tápání, jakého slova či repliky se zachytit, od čeho se odpíchnout dál. B. také vystřídal zdaleka nejvíce proměn - po telefonistovi byl obálkou, rybou, xeroxem, sloupem na břehu moře, který odolával mořskému příboji, požíral ryby, stal se telegrafním a posléze tančícím sloupem. Improvizované seance patří mezi nejobtížnější divadelní disciplíny - Beruška má v tomto oboru zdárně za sebou učednická léta. Poletí do nebíčka s ještě větším rozmachem svých krovek než dosud nebo pošpacíruje do peklíčka omíláním jednoho a téhož principu? Její věc. Ale při pohledu na včerejší představení mě napadlo, že nejen dobří holubi se vracejí." "Technojem" byl poslán k "metě nejvyšší" - na Jiráskův Hronov. Tam soubor stvořil dvě představení, obě s názvem "Znalci v oboru". První z nich bylo absolutním fiaskem, Beruška totiž po dlouhé době vyzkoušela zadat si téma ("voda") a určit průběh prvního výstupu. Po jeho realizaci na jevišti ovšem nastala inspirační prázdnota a nouzový příběh rebelské armády vyšel do ztracena. O další půlhodinu později však Beruška sehrála vynikající smršť asociací, považovanou dodnes za jedno z nejlepších představení divadla vůbec. Výsledkem paradoxu takového účinkování na Hronově byly potom přirozeně semináře, na kterých byla představení podrobována kritice, během nichž polovina účastníků Berušku hanila a druhá polovina chválila. Pořádek musel zjednat až Oldřich Kužílek slovy, že je nutno si ujasnit že "...polovina z nás viděla jedno představení a druhá polovina úplně jiné". Zdeněk A. Tichý, MF Dnes, 17.srpna 1994: "Dekadentní divadlo Beruška z Hranic na Moravě ukázalo, že jeho protagonisté mají na to, aby se za pár let dostali na úroveň, jíž ve svých nejlepších improvizacích v 80. letech dosahovali Jan Borna s Jaroslavem Duškem v divadle Vizita." Oldřich Kužílek, Zpravodaj Jiráskova Hronova 1994: "Z programového sešitu je patrno, že ani členům Berušky se nechce jakkoli věcně popsat to, co činí na jevišti, uchylují se tedy k lehké blamáži (viz text Znalci v oboru, který uvádíme níže mezi texty, napsanými Beruškou pro svá představení). Není divu, jazyk nemá mnoho možností, jak tento způsob divadla vystihnout, a divadelní kritika k tomu postrádá nástroje. (...) Přesnějším názvem než improvizace je pojem otevřená hra. Ta je možná v různých stupních, to co prezentuje Beruška, je přímo z nulového bodu, tzn. že aktéři dopředu nemají dohodnuto nic (...) na konci 80. a začátku 90. let lídr Vizity Jaroslav Dušek nejdříve s houslistou Zbrožkem, pak s polyinstrumentalistou Vitoušem, rozvíjel možnosti "z nulového bodu" pod označením Vystoupení. Smyslem tohoto - od běžných forem skutečně velmi odlišného typu divadla - je úplně jinde, než v diváckém sledování příběhu a inscenace v jejích tradičních složkách, ve sledování předkládaného tvaru a konfrontace vlastních představ s významy, které tento tvar nese nebo umožňuje. Zde je hlavním řečištěm komunikace s divákem, společný podíl a radost při tom, zda a jak se podaří objevivší se motivy a témata rozvinout, zda se podaří ve správných chvílích najít ta správná vrátka, kudy vodivost tématu může pokračovat, v napětí téměř jako při slalomu - zda se podaří další brankou v patřičnou vteřinu projet (nikdo však dopředu neví kde je). Tato disciplína vyžaduje obrovskou pohotovost, schopnost uvolnit představivost a fantazii, i při jinak mentálně i fyzicky zatěžující situaci na jevišti. Vyžaduje však i značnou schopnost hereckou, zejména gestického vyjádření nikoli realistického, ale jako schopnosti převést na diváka "pocit věci či pohybu" (pak lze zahrát stejně tak osobu jako povodeň, nebo trezor nebo vlahý vzduch vanoucí od moře). A dále - snad na prvním místě - vyžaduje v téměř instrumentální poloze rozvinutou pokoru, schopnost naslouchat impulzům, které vycházejí z vibrující energie tvořivého setkání, schopnost upozadit před nimi všechny své osobní "vtipy", "humornosti", "pěkné nápady", o hereckých klišé nemluvě. Beruška je nepochybně velmi disponovaný soubor. V prvním představení se nechali zmást pokusem začít od připravené situace. Vymstilo se to poměrně rychlým vyčerpáním vodivosti, jakýmsi oslepnutím při hledání východiska z načrtnuté situace. Druhé představení bylo velmi zdařilé a sklidilo zasloužené ovace. Pokusím se o několik poznámek, pro dobro věci i kritických.Předně je zajímavé sledovat oscilaci mezi vyprávěním hry (herec popisuje, co se děje dál) a hrou samotnou (herec přímo hraje účastníka děje). První poloha neblaze zachvátila představení od 19:00. Druhou polohu je těžší nastartovat, ale je mnohem účinnější, více nosná a návodná pro odhalení další situace. Avšak i ve zdařilých chvílích druhého představení se jí herci lekali (jakoby z nejistoty zda ji udrží) a utíkali se do bezpečí vyprávění (příklad: když Petr Marek (světlovlasý) se stal "odstrašujícím případem" a odstrašil své partnery, přešel - z rutiny? - do vyprávění koho dál odstraší, ačkoli mohl zůstat "in" a odstrašení přímo zahrát - třeba na diváky.) Dále nutno říci, že nejvíce Jiřímu Nezhybovi (tmavovlasý) se stávalo, že vnesl do hry nepatřičný motiv, cosi, co ho napadlo odjinud než z rozvíjeného tématu (podle mě např. motiv raketového sestřelování létajícího talíře zavlekl hru na mnoho chvil do pastiček, z nichž se už nevyhrabala na původní úroveň). Stejně tak pochybuji o plodnosti jeho příliš civilně konverzačního tónu, který jeho pozornost otáčí k partnerům (jako v konverzačce) a tím odvádí od diváků, kde je však zdroj inspirace. Zřetelně se to projevilo v opačné podobě, když z nutnosti situace musel hovořit k divákům (řeč o svém oidipovském komplexu), a kdy jeho projev náhle získal na zřetelnosti. Jiří Nebeský (rezavě hnědovlasý) by snad nemusel tak často hledat útočiště v řečové deformaci rusko - ostravského typu. Taková náhražka formy krade prostor pro fantazii, strhává do již ozkoušeného, brání inspiraci. Zajímavé bylo též sledovat významnou oscilaci rolí "autor" - "herec" - "divák" mezi aktéry (I. Vyskočil) Autorský vklad často přinášel Petr Marek (např. obdivuhodný návrat k tématu, kdy potok slz z neukojené ranveje zavedl do klece k rybě, aby nelekla). Divácký - spekulující - udivený prvek neopominutelně přinášel Jiří Nezhyba, zatímco herecký - ztělesňovací - varianty nabízející byl mnohdy Jiří Nebeský. Uvedené role však především rotovaly mezi všemi třemi. Na závěr: není libovolné, jakými situacemi hra konkrétní večer proběhne. Její téma, vzešlé z přítomných diváků a času, některými situacemi ožívá, jinými se umrtvuje. Proto otvírání nových situací není nahodilé, ale vyžaduje, obratnost, citlivost a pokoru. "Téma je zkušenost, která si hledá příběh" (I. Vyskočil) Renata Vordová, Zpravodaj Jiráskova Hronova 1994: "OD VODOVODU K OIDIPÁKU aneb MĚLI JSTE TO TAM TAKY? Již několik dní se s přáteli, kteří chodí na představení JH v jiných časech než já, špičkujeme otázkou: "Měli jste to tam taky?" A proto ti, kteří neviděli první představení, neporozumějí mé recenzi, zatímco ti, kteří neviděli druhé představení, neporozumějí mé recenzi. Zatímco rebelové v kanálu, posléze prezidentské kanceláři, byli zhruba od druhé třetiny utrpením jak pro diváky, tak pro herce, opus o rybě, která touží po svobodě a na své cestě za ní prohraje 2 miliony a posléze je získá zpět tím, že má větší oidipovský komplex a porazí láhev, byl nádherným zážitkem pro obě strany. Tímto jsem již prozradila, že to, co jsme viděli, byla opravdu improvizace. (...) Mluvím-li o představení druhém, byly v něm obsaženy všechny tři významy slova (ob., hud. i div.). Mělo i svého dirigenta. Myslím jím Berušku CURE -tj. angl. LÉK (narážka na tričko P. Marka s tímto nápisem). Vždy zasáhl ve chvíli, kdy bylo třeba posunout děj, vrátit se k tématu, přerušit tok nicneříkajících slov, prostě podat první pomoc tvaru, který vznikal před našima očima. Berušky nám dokázaly/i, že divadlo je NĚCO, co vzniká TEĎ a TADY. Je pokaždé jiné a pokaždé jinak dopadne. P.S.: Vzkaz pro diváky od DD Beruška: "Na Hronov jsme přijeli s předsevzetím, že první představení bude špatné a druhé dobré." Od té doby Divadlo Beruška poměrně pravidelně vystupuje, především na Moravě, s výjimkou účinkování na prvních třech ročnících pražského festivalu Next wave. V Hranicích nevystupuje. Z rozhovoru pro Hranický týden (22/95), -chuť-: "Proč nehrála Beruška už tři roky ve svém městě? Asi jsme neměli pocit, že by to tady někoho zajímalo. Teď jsme byli požádáni o vystoupení v Hranicích a tak o tom uvažujeme." (A situace se nezměnila ani po pěti letech!) V Hranicích se členové divadla projevují pouze pod hlavičkou UNARCLUBU a právě v roce 1995 se snad největším úspěchem, neboť pod křídly společnosti UNARFILM natočí Marek, Nebeský a Nezhyba celovečerní film 240 MINUT V SOLINGENU, improvizovaně, během čtyřech natáčecích dnů bez jakéhokoli scénáře. Film je příběhem "party mladých divadelníků, jimž osud uštědřuje zajímavé rány", veselou letní taškařicí s časovou smyčkou, spoustou absurdního humoru a na herce Divadla Beruška dost nezvyklou civilní hereckou polohou. Neboť původní verze filmu trvá čtyři hodiny (!), rozhodli se autoři sestříhat ještě stominutovou, "komerční" verzi, kterou uspěšně uvádějí pod názvem 90 MINUT V SOLINGENU ANEB THE BEST OF 240 MINUT V SOLINGENU. Je velmi zajímavé vidět oba filmy, i ostatní díla z produkce UNARFILMU, který do dnešních dnů natočil (většinou v režii Petra Marka a s herci Divadla Beruška v hlavních rolích, neboť UNARFILM je pouze jiný název pro filmové aktivity členů divadla) na padesát krátkých a pět celovečerních snímků. Ale zpět k divadlu: Obvyklou štací je valašskomeziřičské Setkání, kde v roce 1995 zahrálo další přelomový kus. Vystoupení mělo název "Poezie" a bylo poezií od začátku do konce. Dva herci (Nebeský a Marek) improvizovali čtyřicetiminutovou hru ve verších. Od té doby patří rýmované pasáže k neodmyslitelným atributům beruškovského hraní. V tomto roce také začínají praktikovat dramaturgicky výhodnou formu zájezdových představení, v nichž diváci uvidí vždy dvě zcela různé improvizace, oddělené přestávkou. Ve Šrámkově Písku příštího roku chlapci předvedou hudebně - tanečně - recitační pásmo "Nenahraditelný tovar", které opět posunuje jejich poetiku o kus dál. Jako by členům souboru těsná košile Berušky nestačila, objevují se náznaky různých koncepcí: P. Marek například vystupuje na čelákovické přehlídce divadla jednoho herce jako "CHYTRÝ MUŽ" s monologickou improvizovanou obdobou Berušky. Z rozhovoru pro Hranický týden: -chuť-: "V Hranicích vzniklo další malé divadelní seskupení. Řeklo si Chytrý muž a za tímto jménem se skrývá třetina Dekadentního divadla Beruška - ochotník Petr Marek. Jeho vůbec první samostatné představení se uskutečnilo 27. 5. v rámci Národní přehlídky divadla jednoho herce v Čelákovicích. - Moje představení bylo stejně jako u Berušky absolutní improvizací z nulového bodu. To znamená: žádná příprava, žádný text, jen tvrdá dřina na jevišti. Podal jsem standardní výkon podle měřítek DDB: kvalitní průměr. - Je lepší hrát s Beruškou nebo sám? - S Berunou. Je to napínavější." -kut-, Hranický týden: "Na jevišti jsme 27. 5. Chytrého muže zastihli rozjímat o komercionalizaci umění. Na toto téma rozvinul gejzír přemetů slova a doslova i přemetů těla a jiných předmětů. Ve své hře se dotkl několika citlivých témat, hraničících s politickým i estetickým tenkým ledem." Zůstává ovšem u jediného vystoupení a divadlo "Chytrý muž" zaniká. Nastává obnova. Beruška oficiálně přestává používat slovo "Dekadentní" ve svém názvu a vystupuje jako "Divadlo Beruška". V roce 1996 (v tomto roce byl natočen nový celovečerní film UNARFILMU s názvem MY LIFE OPODÁL)se rovněž častěji objevují představení odehráná pouze dvojicemi. Vystupují spolu buď Marek a Nebeský nebo Marek a Nezhyba. Každá dvojice vytváří lehce odlišné divadlo: Beruška s Nebeským tíhne k revue, kabaretu a situačnímu humoru. Beruška s Nezhybou je meditativnější, zasněnější a pracuje často s absurditou, vznikající důslednou aplikací logiky na abstraktní dějové figury. V obou typech pak má velkou úlohu hudební složka. Ale vraťme se k Berušce jako trojici, ovšem rovněž o hudbě. Zdá se totiž, jako by se v roce 1997 měnilo v hudební divadlo: Jedním z významných představení muzikálového typu byl prostějovský "Kávovar plný par exellence aneb Lacino se bavit". Klavír, perkuse a housle zprostředkovaly nový stylový průvan. Ale zatím největší hudební vichr se strhnul na valašskomeziříčském Setkání 1998, kdy Beruška vystoupila vyzbrojena třemi mikrofony s klavírním doprovodem P. Marka. Převážně zpívané představení s mluvenými vsuvkami se pak stalo současnou normou DDB, která byla v krystalicky čisté podobě (ve složení Nezhyba - zpěv, Marek - zpěv, klavír) k vidění a k poslechu na vyškovském Trdlování. Po vystoupení na Šrámkově Písku 1998 prozatím opouští divadlo Jiří Nebeský, jeho zakládající člen, a soubor působí v sestavě Jiří Nezhyba a Petr Marek.
POKRAČOVÁNÍ - HISTORIE DDB 1998 - 2000