HISTORIE DEKADENTNÍHO DIVADLA BERUŠKA 2

(1998 - 2000) Podoba představení jako více nebo méně dramatizovaného "večeru šansonů" se zrodila při vystoupení v Havířově. S nejrůznějšími hudebními formami již divadlo samozřejmě koketovalo i dříve. Bizarním příkladem těchto tendencí je kupříkladu olomoucké "hardcore" představení, kdy dva herci (Nebeský, Marek) vlastně hru "odrapovali" na mikrofony za doprovodu bicí soupravy (Nezhyba) - důvodem byly stísněné jevištní podmínky na akci festivalového typu (večer Radia Proglas). Nejrůznější revuální a kabaretní prvky patřily ostatně vždy k oblíbeným výrazovým prostředkům divadla Beruška (což se týká hlavně stylu původního tandemu Nebeský - Marek). A společně s pronikáním rýmováné poezie do improvizovaného textu přirozeně přišla píseň. Od havířovského vystoupení tedy do organizačních požadavků zájezdů přibyli klavír a mikrofony. Po technickém (nezvládnutý zvuk) i invenčním (ztížená komunikace způsobená technikou) fiasku na Šrámkově Písku odchází z divadla Jiří Nebeský. (Na stránce VÝTAHY Z DENÍKOVÝCH ZÁZNAMÚ Jiřího Nezhyby a Jiřího Nebeského si můžete v závěru přečíst dlouhý text věnovaný důvodům jeho odchodu - pozn. internetu) Z projevu J. Nezhyby k 9. Výročí založení UC: „Nyní bych rád přešel k hudbě v DDB. Ta v něm byla přítomna v podstatě od prapočátku, ale především ve formě doplňku, vtipu, určitého zvýraznění mluveného slova. Později hudba pronikala do DDB stále víc. Na rozjezd jsme často pustili nějakou oblíbenou skladbu, sami jsme pak zpívali, představení básnická nabývala formy operetní až operní. Zlomovým představením pro nás bylo vystoupení s názvem Souhlasíme s kriminalizací drog na festivalu Netradičního divadla v Havířově 13. března 1997. (ve skutečnosti jde o 13. Března 1998 - pozn. internetu) Co se změnilo? V první řadě pódiová prezentace: Petr Marek - hybatel děje - usazený za klavírem; Jiří Nebeský a Jiří Nezhyba s mikrofony v ruce jen sporadicky se pohybující po jevišti. V další řadě se změnily vyjadřovací prostředky: úlohu mluveného slova převzal písňový text, který se postupně vykrystalizoval do struktury skladby zpívané převážně jen jedním hercem. Tím se tedy v další řadě naprosto přetvořil herecký časoprostor. Už ne tedy jedno slovo či věta okamžitě navazující na druhé resp. Na druhou, ale ucelenější celky střídané s více či méně ucelenějšími či dlouhými a kratšími. Čas tedy běží mnohem pomaleji, Beruška opouští pole slovní a výrazové ekvilibristiky a nabírá formy netradičního improvizovaného hudebního recitálu. Prostor pro každého z herců se rozšiřuje, zároveň se tak ale dramaticky oklešťuje možnost okamžité reakce, spolupráce, rychlejších asociačních postupů, tedy prostor bytostně spojený s každou dobrou divadelní improvizací. Tato skutečnost se tak stává zároveň problémem a výzvou k jeho překonání a vytvoření nové smysluplné formy našich produkcí. Tyto popsané změny jsou patrné především pro diváka DDB neznalého širších souvislostí v tvorbě k. s. UC. Poslední unarský rok je totiž bezpochyby rokem hudby a jako takový jen potvrdil delší dobu naznačované tendence. Jen se podívejme na tvorbu D&D, Králíčka, skupiny UC, na spoustu dalších nezveřejněných hudebních nahrávek např. s Milanem Klepikovem nebo Magdalenou Hrubou a samozřejmě určitě není náhodou, že jeden z posledních filmů Petra Marka „Všechno na Mars!“ je velice zjednodušeně řečeno: takovým jedním dlouhým klipem plným hudby. Proto je jen logickým vyústěním celkové nálady v k. s. UC, že písně pronikly i do DDB. Nová podoba DDB vypadá následujícím způsobem: Petr Marek je klavírista, sedí, ale přesto je to on, kdo udává představení rytmus a harmonicky a náladově připravuje půdu pro zpěváka nebo zpěváky. Dá se říci, že jeho role se nějak výrazně nezměnila ve smyslu tvůrčím, ve smyslu vizuálním je tu ale zásadní posun k nevídané statičnosti. V zásadní změně ve smyslu tvůrčím došlo u Jiřího Nebeského a u mě. Zmiňovaná změna performačního časoprostoru přinesla z jedné strany více času na druhé straně se ale prostor zužuje jako v pověstné povídce E. A. Poe Jáma a kyvadlo. Oba s Jirkou máme najednou spoustu času na sebevyjádření, ale chybí nám prostor. Z toho vyplývá jedna naprosto zásadní skutečnost, v současné formě DDB se vedle klavíristy další herec na pódium nevejde. Toto se různě potvrdilo ve všech představeních DDB odehraných v této nové formě. Pozitivně ve Vyškově, kde se dvojici Marek Nezhyba podařilo vytvořit stylově opravdu čisté a přitom nápadité vystoupení. Negativně, bohužel, na Šrámkově Písku, již opět v trojici. Na neúspěchu mělo podíl několik dalších ne nevýznamných faktorů, ale onen nový stísněný časoprostor se na něm podepsal měrou největší. Míra individualizace a nespolupráce mezi námi byla opravdu převysoká, což vyústilo do situace, že Jiří Nebeský opouští divadlo a zároveň Petr Marek na konci srpna odehrává představení v podstatě sám, pouze za pomoci Prokopa Holoubka a Magdaleny Hrubé. Domluvena jsou již další čtyři představení, která by měla odehrát dvojice Marek - Nezhyba. Jakou jim dají podobu, jak se jim podaří vyrovnat se s náhlou změnou poměru sil? Toť vskutku otázka pro věštkyni. Proto jí popřejme, ať její odpověď, na jakoukoli otázku z oblasti činnosti k. s. UC v příštích letech, zní pozitivně. Děkuji. Marek s Nezhybou poté vystupují se zatím se rozvíjející hudební formou. Odehrají mimojiné stylově velmi čisté představení "Alternativ Ego" ve Valašském Meziříčí, které bylo po dlouhé době opět zaznamenáno. Divadlo nyní vystupuje se vzrůstající frekvencí. To umožňuje přirozeně rychlejší vývoj, a již na konci listopadu 1998 Petr Marek (po sérii intenzívních zájezdů) spekuluje o tom, že "éra klavíru skončila". Hudba se ale nevytrácí. Jen se vyčerpaly omezené technické možnosti Markovy klavírní hry. Namísto toho se ihned objevují housle a akordeon jako instrumenty, které jsou svou podstatou přizpůsobivější divadelnímu projevu (dají se přenášet!). Naneštěstí během, hudebně zřejmě doposud vrcholného, představení DDB (symbolicky opět v Havířově) došlo k nehodě: Jiří Nezhyba, na nějž zaútočil opilý divák, rozšlápl divadelní housle. S Nezhybou také souvisejí jeho vlastní pochybnosti, zda vůbec neskončila "éra Nezhyby". A s tím souvisí také fakt, že Petr Marek během podzimu 1998 vystoupil pod hlavičkou Berušky třikrát bez něj. Ve dvou případech si pozval hosty: v Pržnu u Jablunky to byli hudebník a filmař Prokop Holoubek (Divadlo Tolerance) a výtvarnice Magdalena Hrubá. Prokop obstarával klavírní doprovod a ujel se role "muže mnoha otázek", aby v závěru společně s Markem vystavěli muzikálovou katarzi ve společné písni, Magdalena doplňovala text vlastními ilustracemi přímo na jevišti. Touto cestou přibyl do Divadla Beruška zcela nový prvek - interaktivní výtvarno. Ten dostal větší prostor během vystoupení v hradišťském klubu Mír, kdy představení "Humphrey, vaše Humphreye!" odehráli již pouze Marek a Hrubá. Zcela výjimečným bylo ovšem představení "Demokrat slova (Čajoun)" odehrané (pro Nezhybovu nemoc) samotným Markem na obrovském jevišti Městského divadla v Karviné. Hra pro jednoho herce, klavír, housle a rekvizity nalezené v popelnici. Po představení "Chytrý muž" v Čelákovicích druhý pokus vystavět a udržet dramatický tvar bez pomoci dalších improvizátorů. Hra, která v první fázi vypadala zcela beznadějně však postupně úspěšně gradovala až do strhujícího vypjatého finále. V roce 1998 došlo ovšem ještě k dalšímu experimentu herců Divadla Beruška. Z "aktuálních zpráv" pro internetové stránky DDB: "V posledním květnovém týdnu tohoto roku Beruška uskutečnila (zatím) jednorázový hudebně - jevištní projekt, avizovaný jako "Koncert Unarclubu". Uskutečnil se v jejich domovském městě, v Hranicích. Petr Marek a Jiří Nezhyba (společně se Zdeňkem Eliášem) již dříve několikrát vystoupili pod hlavičkou rockového tělesa "Unarclub". Nyní mělo dojít k novému posunu. Byl vybrán termín koncertu, místo (nově vybudovaný "Umělecký pokoj" v hranické Městské knihovně) a zajištěno technické zabezpečení - silná aparatura. 27. května ve 20:00 hodin vystoupila na miniaturní pódium "Uměleckého pokoje" (který má kapacitu cca 50 míst) čtveřice muzikantů a ucpala zbývající volný prostor mezi haldami reprobeden a nástrojů - k vidění byly troje klávesy, bicí souprava, dvě elektrické kytary, automatický bubeník, trumpeta a kazoo. To vše k dispozici třem členů, Divadla Beruška (Jiří Nezhyba - bubeník, sólový zpěvák, kytarista, Petr Marek - kytarista, zpěvák, klávesista, programátor, trumpetista, zvukař, a - hudebně zatím nevzdělaný - Jiří J. K. Nebeský jako zpěvák, kytarista, klávesista a hráč na kazoo) a jejich hostu, baskytaristovi a klávesistovi Zdeňku Eliáši. Nikde nebylo oznámeno, že koncert není nacvičen, a že tedy půjde o totální improvizaci. Po několika fragmentech z nahrávky hlasu Luďka Nekudy (kdysi snad duchovního otce přátelství Petra Marka s Jiřím Nebeským) se do tmy ozvaly první klávesové tóny úvodní skladby. Měla silně taneční nádech a dostala obecenstvo do varu. Byl to však jen velkolepý trik, neboť ostatní písně a hudebně -dramatické plochy již pokračovaly v poněkud odlišném duchu. Slyšet jste mohli mnohost stylů: od klasického bigbítu, přes novoromantiku a la Depeche Mode až k efektnímu art rocku. Většinu skladeb odezpívali a během zpěvu samozřejmě i otextovali střídavě Jiří Nebeský a Jiří Nezhyba, dvě písně si sólově střihnul Petr Marek, který se jinak se Zdeňkem Eliášem staral o hudební i vokální doprovod, jemuž dominovalo elektronické pojetí. Zaznělo celkem šestnáct skladeb v délkách od dvou do desíti minut, koncert (nebo představení?) trval necelé dvě hodiny. Po skončení hudebníci (herci?) prozradili, že výsledek dopadl nad jejich očekávání velmi dobře.Byl pořízen audio i video záznam, jehož výsledkem by mělo být CD/MC a videokazeta, které bude možno za levný peníz objednat na adrese Unarclubu (na nahrávce bude přitom chybět právě ona první taneční skladba). Členové souboru zvažují, zda projekt nepodržet dále, pro jeho značnou technickou náročnost ale nemá mnoho šancí na dlouhé výjezdy. Hudební vývoj Divadla Beruška byl ovšem posunut v jednom směru takřka na okraj jeho možností - ke skutečnému rockovému koncertu." Dnes už víme, že pokus se opakoval. 29. prosince proběhl další koncert, tentokrát s názvem "UNARCLUB A HOSTÉ". K zavedené sestavě přibyl pátý hudebník - již zmiňovaný Prokop Holoubek (během koncertu hrál na kytary, klarinet, bicí, klávesy a obsluhoval elektroniku). Celé vystoupení bylo hned od začátku poznamenáno několika krátce po sobě následujícími katastrofami, většinou technického charakteru. Ta hlavní za všechny: po zhruba patnácti sekundách první skladby vypadl veškerý zvuk. Koncert se tedy nesl v "atmosféře průšvihu", ovšem výsledek byl (alespoň podle slov účinkujících) o dost lepší než u prvního koncertu. K technickým katastrofám patří bohužel i to, že z videozáznamu se dochovalo právě jen těch patnáct úvodních sekund, u audiozáznamu naštěstí celá poslední třetina (cca 45 minut). Hudební i textová nálada písní byla překvapivě značně temná, převládajícími tématy smrt, konec vztahů, nezřídka morbidno. A uskutečnila se ještě další dvě elektrická vystoupení: První v Brně po vernisáži fotografií Pavlíny Míčové v klubu Livingstone. Trvalo dvě hodiny a proběhlo spíš jako velká elektronická performance, kdy nad technorytmikou (živý bubeník zcela chyběl), doplněnou elektrickými i akustickými nástroji (Nebeského oblíbené chrochtátko "Our Happy Farm"), se povznášely zpěvy Nezhyby a Nebeského. Ve třech písních zazpíval i Marek a závěrečnou skladbu životopis si střihli všichni hudebníci a povyprávěli přítomným svůj společný životní příběh a šestnáctiminutová (!) skladba vrcholila zpěvem útržků z písní oblíbených hudebních skupin. Zatím posledním elektrickým vystoupením byla padesátiminutová improvizace v rámci tradiční valašskomeziříčské přehlídky. Kupodivu Berušce pod rukama vzešel velmi klasický hudební styl, písně měly obvyklou pop-rockovou strukturu, radost na pódiu, velmi čistý zvuk, vše jako "normální kapela". A to byl zřejmě i kámen úrazu - došlo totiž na diváckou nudu. Publikum bylo navíc zklamáno, protože přišlo na divadlo a tohle již skutečně divadlo nebylo. Petr Cekota, MF Dnes: "S velkou pozorností se očekávalo rovněž vystoupení divadla Beruška, které patří k pravidelným a velmi úspěšným účastníkům valašskomeziříčského Setkání. Letos přesvědčili diváky i pořadatele, že jejich vývoj směřuje více k hudebnímu či instrumentálnímu divadlu. "Většina amatérských divadel svůj styl příliš nemění. Beruška se naopak ubírá podivně mílovými kroky. Začali improvizovanými, až téměř dadaistickými představeními, loni už tu měli klavír a větší podíl hudby, letos už to byl koncert, který ovšem zase zu hudebního pohledu zůstává více divadlem," hodnotí očekávané vyvrcholení přehlídky jeden z pořadatelů, student divadelní vědy Roman Vičík. Přibližně v této době také Beruška oficiálně propaguje svůj studiový hudební produkt, dlouhohrající album s názvem "DÍKY, ZAZOBANÍ HOŠI", které bylo natočeno mezi říjnem a květnem. Padesátiminutová nahrávka zcela improvizované hudby s improvizovaným zpěvem i texty Jiřího Nezhyby. Rok 1998 byl rokem hudby. Nyní následuje výňatek z textu, který napsal v září 99 o zatím poslední sezóně DB Petr Marek: "... Divadlo Beruška začíná v průběhu roku opouštět novou, ale již příliš zajetou (a monotónní hudební intencionalitou hráčů omezenou) šansonovou podobou představení. Klavír mizí, nahrazuje jej jen doplňková harmonika. V několika představeních ale vystupuje s Markem, Nezhybou a dvakrát i s dočasně navráceným Nebeským, Prokop Holoubek se svým klarinetem (UNARCLUB je stejně v současném povědomí hranické veřejnosti především partou discjockeyů, pořádajících takzvaný TELEHANUŠ). Takže smrt převládající hudbě a jedeme dál! A to jediné, co skutečně letos fungovalo, byla právě Beruška se svými osmadvaceti premiérami, které byly na veřejnosti uvedeny pod jejím jménem. Je ovšem sporné, zda lze za představení DB považovat třeba tři představení, které odehrál km. Marek s hosty v průběhu roku v Divadle M. Thatcherové v Pržně, která byla také takto ohlášena, nebo improvizované koncerty tělesa s komerčním názvem UNARCLUB/DIVADLO BERUŠKA, speciálně pak koncert JSEM BARON, který ani takto označen nebyl, ale vyšel pod jménem divadla na kazetě SPECIÁL DUO. Spletité, že? A potom jsou tu ještě dvě v podstatě sólová představení km. Marka - karvinský ČAJOUN, v němž km. Nezhyba pro nemoc nevystoupil a uherskohradišťské HUMPHREY, VAŠE HUMPHREYE! , kde za něj zaskočila výtvarnice Magdalena Hrubá, a které se v polovině změnilo ve veřejné čtení Markova sci-fi románu ROBINSON NA MĚSÍCI. (Ten si můžete přečíst na dvě pokračování v 8. a 9. čísle časopisu MAŠTAL- Grošákovy chytré noviny Pozn. internetu). Žánrový vývoj divadla jsem již nastínil. Teď bych rád zmínil, že letos dosáhlo DB podle mě několika svých vrcholů. Co se týče energie i energičnosti a dramatické dokonalosti textu (v širším smyslu), byla tu představení KOŽICHY 2 (Rožnov pod Radhoštěm), kde společně s Jiřím Nebeským vytvořila současná Beruška velmi hutný formálně zvládnutý textový proud s jasnou linií a jedinečnou gradací, a hra s mým pracovním názvem REVIZOR, vytvořená ve sklepních prostorách hradu Lipnice, jež totéž zopakovala s ještě větší razancí, kdy staccato vypravěčského (většinou rýmovaného!) dialogu dosáhlo zřejmě své hranice, za níž se herci dostali už jen vyvrcholením v podobě trojnásobného techna per huba. Podobným "energeticko-dramatickým napojením", však ve volném tempu, byla prosáknuta i představení NEBYL JSEM (Ostrava) a MLČENÍ (Olomouc), obě navíc obohacena o nové výrazové prostředky. U obou lze nápověď najít už v názvu. V olomouckém představení se skutečně více než polovinu času (!) mlčelo a akce byla veskrze taneční a pantomimická. Ostravská hra zase měla uprostřed pasáž, v níž nikdo nebyl na pódiu a vše se odehrávalo ve slovech dvou tušených vypravěčů, skrytých za protilehlými okraji opony. Ovšem skutečné jednoty výrazu a zároveň obsahu, myslím tedy skutečného sdělení, bylo dosaženo při opavské hře (MOŽNÁ) TIBOR, kterou si dovoluji označit za nejlepší premiéru Divadla Beruška vůbec. Došlo k propojení hudebních, pohybových, narativních i "proklamativních" momentů jednoduchého příběhu a podařilo se, myslím, sdělit něco skutečného, co leželo autorům na jejich filozofickém srdci. Toto jsou tedy umělecké vrcholy. Potom jsou tu ještě ty "produkční": největší počet představení na jednu sezónu, i největší návštěvnost a komerční úspěch. Také tu máme některé bizarní vrcholy: Havířovské "kultovní" vystoupení "VARIETÉ 'L' "jako "černý den, nejhorší štace v historii DB" (ovšem s velmi povedeným představením, jež především v hudební oblasti vysoce převýšilo dosavadní standard DB - a housle byly rozšlápnuty). Také novopacká hra "KORIDA KORIDA ŠTĚPÁNE" jako snad nejnepovedenější improvizace v historii DB a nakonec zajímavý případ vsetínského festivalového FAUX PAS: první část hry podobně beznadějná jako vystoupení v Nové Pace, představení ovšem přerušeno a nový začátek nastolil nečekaně púříjemnou hru, která nakonec paradoxně přinesla divadlu hned dvě první ceny dvou porot v celkové výši 12000 korun! DB se ve studu raději jedné poloviny vzdala ve prospěch účinkujících na druhém místě. Bizar!" Další měsíce vystupování Divadla Beruška se nesou ve znamení herecké trojice Marek - Nezhyba - Holoubek, kdy posledně jmenovaný jako vlastně "nový" člen souboru zastává v představeních úlohu hudebníka (klarinet, flétny, akordeon...) a také příležitostného "narušitele dění". Díky němu se také do improvizací DB vrátil civilnější tón jako protipoloha většinou exaltovaného hereckého projevu. Nezřídka tak nyní dochází přímo během představení ke zcela autentickým živým debatám mezi aktéry i mezi herci a publikem. Písně již tvoří jen doplněk. Jistým obloukem se tak Beruška zčásti vrací k poloze, jež jí byla vlastní v počátcích, nyní obohacené o subtilnější stavbu, pestřejší žánrové rozvrstvení a často i hutnější výpověď. Zde je recenze, věnovaná představení Berušky, napsaná Adélou Janovskou pro Literární noviny: Statečně hravé Divadlo Beruška V Literárních novinách č.6 zdůraznil Radim Kopáč v článku Niklova podnětná hnízda o akci probíhající v Rudolfinu její výzvu k hravosti. Součástí neustále obměňované výstavy jsou každodenní podvečerní vystoupení spřízněných umělců. Jedním ze zúčastněných divadel bylo DIVADLO BERUŠKA, tříčlenná skupina z Hranic na Moravě, která svou totální improvizací schopnost hravosti zcela jistě prokazuje. Poprvé jsem se s Beruškou setkala na Šrámkově Písku v roce 1992. V době, kdy heslem dne byla "autenticita", se zdálo, že dadaistická konverzace ve zběsilém rytmu znamená určitou manýru, která nemůže své aktéry odhalit. Ale představení Berušky bylo kouzelné, samozřejmě přirozené, s příznačným stylem, který ovšem nutí herce nést svou kůži na trh, protože při takových představeních se mohou nebavící se diváci lehce inspirovat atmosférou okamžitých nápadů a zaházet herce vším, co najdou po ruce (Berušku třeba napadl opilý divák a rozšlapal jí housle). Divadlo budilo nadšení mezi mladými návštěvníky různých festivalů a v krátké době se díky mnohavrstevnatým aktivitám dostalo do literárních i divadelních antologií a slovníků první poloviny devadesátých let. Nejpodrobnější informace ale najdeme na internetu (odkaz na Seznamu), kde má Beruška nejlepší prezentaci z divadel, na které jsem kdy zabrousila: historie souboru, kritické ohlasy, teoretické pohledy na vlastní tvorbu, fotografie, ukázky z představení, prodej kazet, grafické zpracování - všechno má vtip! V dějinách Berušky, původně Dekadentního divadla Beruška, nebyla o absurdně humorné zážitky nouze. Divadlo založili v roce 1991 v rámci dva roky fungujícího Kulturního sdružení Unarclub v Hranicích studenti Petr Marek a Jiří Nebeský, kteří první představení - fiktivní rekonstrukci divadelní hry - sehráli na zapřenou, aby nemuseli platit pronájem. Záhy se k nim přidal Jiří Nezhyba a v této sestavě prošli řadou klubových vystoupení a festivalů jako Šrámkův Písek, Jiráskův Hronov, pražská Next Wave, ostravské, valašskomeziříčské atd. Setkání. Atmosféru představení dokládá zprávička z internetové prezentace: Dalším bonbónkem v theatrografii Berušky je představení \"Rychlý odjezd\", sehrané v Ostravě, opět na přehlídce Dětských a dospělejších divadel. Beruška nebyla jakýmsi omylem zařazena do programu a její vystoupení bylo ohlášeno pořadatelem až na poslední chvíli, když už ovšem měli herci nejvyšší čas vyrazit na tramvaj směrem k nádraží. Vystoupení tedy bylo spíše happeningem, kdy po vstupu na scénu začali Marek, Nezhyba a Nebeský křičet \"Rychlý odjezd! Rychlý odjezd! \" a vyběhli z divadla. Někteří diváci běželi za nimi, až hoši naskočili do právě odjíždějící tramvaje. Recesistní pojetí ustupovalo hudebním výbojům a v druhé polovině devadesátých let se některé výstupy blížili koncertům (Unarclub zaštiťuje i různá převážně rocková seskupení tvořená členy divadla Beruška). V létě 1998, po nevydařeném představení v Písku, odešel z divadla Jiří Nebeský. Na trojici herce znovu doplnil Prokop Holoubek a Beruška vystupovala i dalšími hosty, se kterými rozšiřovala hranice výrazu např. o výtvarný proces v reálném čase. Kromě uvedených činností má blízko i k elektronickým médiím; po projektu Prokopa Holoubka chystá v blízké době (jaro 2000??) "digitální performanci", filmově divadelní přenos internetem. Při "klasických" představeních se Beruška vrací ke svým původním metodám a údajně hodlá opětovně zavést i původní název, takže se můžeme těšit na nefalšovanou dekadenci: poetika divadla předpokládá improvizaci - s nepočetnými výjimkami opravdu žádný předběžný scénář, motiv, ba ani první věta neexistují. Tak to probíhalo i na jejich letos prvním pražském vystoupení 1. února na Hnízdu her. V Rudolfinu hráli na několika praktikáblech v jedné z galerijních místností za využití hudebních nástrojů jako rekvizit. Pro ilustraci uvádím ukázku dialogů (přibližně), které tradičně obsahovaly i rýmované repliky; začít by se dalo odkudkoli. Beruška nejela po linii jednoho příběhu nebo alespoň postav, ale na řadu motivů se často navazovalo, takže čtenáři úryvků bohužel nemají diváckou představu moře slov, ze kterého přílivová vlna tu a tam vynese mušli, zase ji odplaví, překryje zpěněnou vodou a za čas se možná vynoří znovu (a někdy otevře a vypustí perlu). Téma většinou nahodil Petr Marek a ornamenty mu vytvářel Jiří Nezhyba. Prokop Holoubek tu nedostal moc šancí, sice se sám nedral dopředu, ale zdálo se, že kolegové ho pro tentokrát chtějí spíš zneužít jako figuru demonstrující objekt dějů. Vše probíhalo v dynamickém tempu; Beruška někdy při přepisování svých představení používá k dokumentování rychlosti minutáž. - (Marek krouží po jevišti) Plaváčka vzbudíme z jeho neustálého spánku. - (Nezhyba) Kdo je Plaváček? - Plaváček je archetyp. - Plaváček je rachitický typ? - Je rachejtle! Letí ze sochy Svobody, padá, přitom ohňostroj ze svých hippie korálků dělá (které zdědil), a tyto se rozprskávají, prcají oblohou a jak už nemohou, padají dolů a snášejí se mu na obličej jako beďary. Proto usíná. - Připadá si jako Šípková Růženka. Není trní bez trní. A on zkoprní. - Hoši se posnaží o prvotní dýchání. Ve vertikální poloze simulujeme horizontální (Marek a Nezhyba na scénu přivádějí Holoubka - Šípkina, postaví ho doprostřed, ukazují na něj). Leží na starém portálu, který je zdobený růžemi ve stylu a la . Nad ním je portrét, na něm Karel Hála, plešatý jako Krišna. A to dává sílu Šípkinovi ve chvíli, kdy chce začít život nový. - Život nový, všechno nové. Růženka, šípky, piky, Piková dáma, Puškin. - Freund hledá asociace, ale hraje na ně sám, Šípkáč neodpovídá. Šípkáč ještě neví. - Potřebuje k probuzení dostat do zubů. - Potřebuje opět nahodit úsměv. Už se nese. Úsměv přichází (Marek sebral xylofon a přikládá ho Holoubkovi před obličej). Úsměv od jeho dámy, úsměv darovaný. - Darovanému úsměvu na zuby nekoukej. - (Marek se neubrání záchvatu smíchu nad Nezhybovým rčením) To si zaslouží jít na hokej! A v tu chvíli, kdy opravdu už puk stíhá puk, jediná šance, jak dospět k probuzení tohoto brance, je za dvacet dolarů vhozených umístit mu na televizi NHL. Za chvíli hokej dělá mu na úsměvu oukej. (Holoubkovi a xylofonu) Máš zuby, do kterých by se dalo střílet. (Brnká na xylofon, pak pohled do publika - poznámka stranou:) To byl myšlenkový výlet. Americká epizoda končí Nezhybovým výkřikem: - Budu sám. Same! Strýčku! - (Marek) Já, skutečný rachityp, americký rachityp, divadelně ztvárňuji starého muže pomocí hole a moje vole už na tebe volá. (Nezhyba jódluje.) Má bavorská chata, tam mám letní byt. Metadivadelní poznámky byly pro představení charakteristické. Zakolísání v chůzi vedlo ke slovnímu popisu pádu doprovázenému pomalým sesutím, při zouvání bot herec upozorňoval diváky na jejich "divadelní spolykání", tj. odhození za sebe. Při hlasovém projevu je samozřejmě slyšet určitý jevištní tón, ze kterého ovšem herci běžně vypadávají: po verších v patetických pózách se Marek postavil i promluvil naprosto "civilně": Prokop Holoubek mi říkal takovou příhodu. Na Silvestra papežovi spadl server. Tolik gratulací, že papež nemohl na WC. Vzápětí se motiv rozehraje typickým způsobem. Marek v předtuše volá: - Sixtinská kaple se stala digitální. Její obloha mrká. - (Nezhyba prozpěvuje) Papež v sutaně padá, sutana se párá, niť sviští a ptá se: Papeži, seš to ty?? Do proudu textu se občas vnoří písničky (kolektivní hudební a individuální slovní improvizace) využívající třeba harmonium a různé železné a dřevěné tyče, které patří mezi exponáty výstavy. Souběžné muzikantské aktivity členů Berušky se nezapřou v dokonale čistých hlasech a práci s rytmem. Ve využívání odkazů na divadelní prostředky se Beruška neomezuje na jazyk, pohyb, světlo (jedna scéna vycházela ze tvaru stínů na stěnách sálu) nebo rekvizity, ale zapojuje i muziku. Od kláves, na které Marek hraje a zároveň je i se spoluhráčem obklopuje svým tělem, volá: Hudebně ztvárňujeme molo, ke kterému připlouvá záchranný prám. Na tom prámu dalajláma stál... atd. Divadlo je sympatické svou nestrnulostí, z hlediska (líného) diváka pak i tím, že je chytré, že ho "alternativně" neobtěžuje, že trvá přiměřenou dobu a že když se nepovede, nemám pocit podvodu a odfláknuté práce. Koneckonců, v historii Berušky se najde představení, které ukončili po deseti minutách pro nedostatek inspirace, a když po přestávce začali znovu, vyhráli první cenu festivalu. Herci se ale nerozpakují do publika sáhnout přímou výzvou: Poraď, mami ! V Rudolfinu se s Beruškou publikum sžilo a společně na závěr zaimprovizovalo při pění písně. Dnes, devět let po vzniku, odkdy se Beruška přehoupla přes několik forem svých projevů, stále existuje, stále neotřele komunikuje, přímo na scéně tak trochu paroduje všechny reflexe svého hraní i divadelní teorie obecně. To poslední, co jsem měl, kurva! V mozku - průrva! možná členy Berušky napadá docela často. Zažít naprostý propadák, znovu se představovat před diváky od bodu nula a průběžně se v divadelním projevu vyvíjet je odvážné a mezi amatérskými soubory u nás nevídané. Ale vkus a sebehodnocení Berušky je také nevídaně na úrovni, že jejich experimenty přijímám s nenahlodatelnými sympatiemi. Týž den jako Divadlo Beruška vystoupil v Rudolfinu sólově Jiří Dobeš, jinak člen pardubické Jumping Hamada, s maskou čarodějnice si v tajemném pohybovém představení pohrával s ohněm svíček a šelestem z podlahy náhle vyrůstající trávy. Večer skončil neplánovaně zařazeným tancem Antonie Svobodové. Tanec byl chladný a sebestředný, takže obzvlášť vyniklo srovnání předností předchozích vystoupení. Na úplný konec Petr Nikl, organizátor Hnízda her, "zneuctil" performanci postrádající aspoň náznak nadhledu svým vstupem s kožešinou na udici a Antonii vykázal ze scény. Hra a hravost oslavovaly spontánní nadšení, které objevujeme a aplikujeme i na zdánlivě nudnou všednodenní rutinu - jako Beruška. Adéla Janovská A nyní několik "aktuálních zpráv", tak jak byly publikovány na přelomu let 1999 a 2000 na internetových stránkách Dekadentního divadla Beruška: ARGENTINA - DIGITAL PERFORMANCE: 10. června 1999 se uskutečnilo online improvizované divadelní představení a film v jednom. Ze vsetínského bytu Prokop Holoubek vysílal svůj živý internetový divadlo video projekt. Vznikl virtuální film - divadelní hra za účasti TOLERANCE/CW DIVADLO, UNARCLUB/DIVADLO BERUŠKA, DIVADLO MARGARET THATCHEROVÉ a dalších. Název projektu dala skladba skupiny Kakaduo. Účinkovali: Prokop Holoubek (autor), Karolína Palátová, Petr Marek, Jiří Nebeský, Pavel Spáčil, Janek Palát, Zdeněk Eliáš a další. Výsledkem je hodinový záznam, který můžete shlédnout na vašem počítači. ZÁCHRANA DIVÁKEM Během představení FAUX PAS ve Vsetíně se dostali J. Nezhyba a P. Marek do prekérní situace netradičním využitím žebříku. Ve chvíli, kdy situace byla nezvládnutelná a hrozil pád, byl nucen P. Marek výkřikem "Diváci pomoc!!!" přivolat záchranu (na fotografii vpravo). Představení pak okamžitě pokračovalo. KLASICKÝ NÁZEV Hercům se už definitivně začal znovulíbit původní humorný název Dekadentní divadlo Beruška (který měli pro jeho primitivní komiku donedávna v nemilosti) a divadlo pod ním již znovu vystupuje. Došlo k tomu na zájezdu do Liberce. V CHRUDIMI Na prosincovém vystoupení v chrudimském klubu AGORA divadlo nečekaně porušilo obvyklá pravidla absolutní improvizace a na pódiu ztvárnilo několik příběhů z dívčího časopisu BRAVO - GIRL. Podle jednoho z nich dostalo představení název SEN VŠECH LYŽAŘEK. 5. ŽIVOT KOČKY Na divadelním festivalu tohoto jména v Pržně u Jablunky vystoupili Petr Marek a zčásti Prokop Holoubek v nejasné mystifikaci jako sdružení JEDNOTA (existující soubor, který své vystoupení skutečně poté odehrál) společně s dvěma herci spřízněného havířovského improvizačního divadla V SOUKOLÍ . Herci diváky seznámili s fiktivní historií sdružení JEDNOTA, přednáška se poté přehoupla v dramatickou exkurzi a vrátila se v uvedení skutečné JEDNOTY. Po jejím vystoupení se herci jménem JEDNOTY poděkovali a představení ukončili. HORNÍ LHOTA Druhé hardcoreové představení v historii divadla vzniklo na open air festivalu Rocková Horní Lhota. Poté co divadelníci z Teatru Novogo Fronta opustili akci s tím, že "v takových podmínkách se nedá hrát", vystoupilo Divadlo Beruška naopak směle v sestavě Jiří Nezhyba - bicí, recitace a zpěv, Prokop Holoubek - basová kytara, klarinet a Petr Marek - recitace, zpěv, řev. Část představení byla odehrána v polštině. Poté festival pokračoval koncertem skupiny Už jsme doma. V ŠUMPERKU Se psem jako hereckým partnerem vystoupila Beruška poprvé v Šumperku letos v srpnu. V GOLEMU Ve Zlínském rockovém klubu GOLEM zahrálo Dekadentní divadlo Beruška poprvé (možná naposled) v sestavě Petr Marek - Prokop Holoubek - Jiří Nebeský. Nebeský, který opustil soubor zhruba před půldruhým rokem, zastoupil tentokrát Jiřího Nezhybu a společná improvizace měla opět novou tvář: základním kamenem byla tříštivost kombinovaná se záměrnými zádrhami a "vyvářkami" na pódiu - záměrně "pozastavený" tok asociací či "nedokončené" pointy a gagy složily nakonec velmi příjemnou novou emoci, již se možná Nebeský s Markem pokusí uplatnit v novém společném divadelním projektu. Pracovní název: PŘEROV. OPĚT NOVÝ STYL S oběma jmenovanými formami souvisí styl, který nyní již několikrát předvedlo DDB, který je vlastně jejich fůzí, nebo spíš shrnutím "explikativního" typu představení z Pržna ("Dobrý večer, my jsme divadlo Beruška a nyní vám předvedeme improvizaci. ...teď vidíte Jirku Nezhybu..., ehm..., jak se tak jako točí dokola..., ehm... mohlo by to znamenat třeba..." / "Tak tohle byl další vtip, který dnes naše divadlo udělalo...") a stylu "Přerov", obestřeném pouze intuitivní představou o jeho podobě. Takto Beruška vystoupila během května v Ostravě, na festivalu Šrámkův Písek, v Bojkovicích a Čimelicích (fotografie z představení zde) . Co bude dál? K tomu tento text: Marta Pilařová, Majákoviny II - bulletin festivalu Maják 2000 Ostrava: TIP 1 - Dekadentní divadlo Beruška (Hranice na Moravě) Pro všechny, kdo se těší na čtvrteční vystoupení Dekadentního divadla Beruška (20:30, Atlantik), mám důležité a aktuální upozornění: Ve čtvrtek v Atlantiku Dekadentní divadlo Beruška nevystoupí. Tak jak to teda je: Když jsem se v sobotu na festivalu v Pržně ptala Petra Marka, co o nich mám do majákovin napsat, řekl mi: "Budeme tam jako hrát Divadlo Přerov. Vlastně ani ne Divadlo, napiš jenom Přerov." Takže ve čtvrtek bude v Atlantiku Přerov. Víc nemohu prozradit (- bo víc nevím.) Koncem sezóny 1999 - 2000 zastihujeme Dekadentní divadlo Beruška v další vývojové fázi. Je shrnutím všech předchozích a dovoluji si ji označit za (prozatím) vrcholnou. Tím však nemyslím pouze kvalitu. Vypadá to, že totiž všechny již vyzkoušené prvky nyní dosáhly svých maxim a tvar, který Beruška na přelomu tisíciletí předvádí, je skutečně "vypiplaný". Jednotícím elementem je "hudebnost" v nejširším smyslu, dotýkající se jak zpívaných pasáží, tak také recitací (civilní slovo vpodstatě mizí, nebo se objevuje pouze jako "třešnička na dortě") a tanečního vyjádření. Speciálně tento, do nynějška ne tolik akceptovaný výrazový prvek, v posledních měsících roku 2000 získává již rovnocenné postavení jako slovo či hudba. Prakticky celá hra je aktéry odtančena za zpěvu a recitace! Vypjatost a pohybový minimalismus, zpomalená gesta, vířivé kreace či naopak permanentní "štronza", nám představují Berušku v dosud nepoznané podobě. Připomeňme, že donedávna se jednalo především o slovní, vyprávěcí seance. Nyní pohyb a slovo jdou ruku v ruce (přiznejme ale, taneční doprovod také občas zachází do manýry), jedno se stává ornamentem druhému. Stále častěji také od Marka a Nezhyby slyšíme zaklínadla jako "energie", "napojení". V tomto znamení tedy Dekadentní divadlo Beruška vstupuje do třetího tisíciletí. Záznam části Výroční schůze UNARCLUBU 16. září 2000, pojednávající o divadelní sezóně 1999 - 2000. Marek: Hm. Dobrá. Tedy: První problém, myslím, je největší kolos v UNARCLUBU, - Dekadentní divadlo Beruška, vpodstatě jediný funkční orgán, v poslední době. Víceméně. To co, jsem učinil je, že jsem sepsal jako vždy všechna představení Divadla Beruška, k nim jsem si udělal své poznámky a …vlastně zřejmě já s Jirkou Nezhybou spíše … promluvíme o divadle a Jirka Nebeský dodá své podnětné příspěvky. Abych to uved, než mi uletí papír… pokud mi neuletí včely. To byl příklad vtipu, jaký jsme letos hodně dělávali. Ale o tom později. Chci uvést tolik jen: V září loňského roku jsem se rozhodl svou intuicí, že letošní rok bude veleúspěšný pro Divadlo Beruška. Že nebudeme mít špatných představení a z toho ta veleúspěšnost. Vpodstatě myslím, že se mé rozhodnutí potvrdilo, až na dvě výjimky, asi dvě tři výjimky. Představení bylo celkem dvacet dva, čili v poslední době klasická šíře. Možná bych o druhý úvod požádal Jirku Nezhybu. Nezhyba: děkuji. Já jako další herec Divadla Beruška se jenom připojuji k té nadhozené intuici Petra Marka a potvrzuji to, že letos Beruška skutečně zahrála hodně představení a až na výjimky to byly představení vpodstatě fakt dobré a myslím si, že i ty špatné ve výsledku nebyly zas tak špatné a jenom mám pocit, že Beruška nějakým způsobem… i když teda hrála tak často jak hrála, což je asi teda vůbec nejčastěji… je to tak, jo? Marek: No je to tak stejně jak loni, myslím. Nezhyba: No ale vpodstatě velice často, tak… Cítím tam už nějakou zvláštní roztříštěnost těch sil a toho směřování, protože během té doby jsme si vlastně absolvovali už odklon od hudby, přes klasická představení, přes představení experimentální, přes představení, kde se různě vůbec měnily naše uskupení. Hlavní jádro teda tvoříme vlastně tři - my dva s Petrem a ještě Prokop Holoubek, s tím, že občas hrál pouze Petr s Prokopem a v některých, teď nevím v kolika, snad ve dvou, hrál i Jirka Nebeský. Nebeský: Asi jenom ve dvou, no… Nezhyba: Já vlastně nevím, jako co bych k tomu dál dodal… ne dodal, ale … Petr tady má vlastně napsané ty představení. Jako já do toho jeho seznamu jako nejsem schopen zasahovat, spíš možná by bylo dobrý, kdyby to prostě Petr nadhodil a já bych k tomu možná zase něco dodal, protože… Nebeský: Jestli můžu, tak já nadhodím sám za sebe postřeh nějaký, abychom to trošku jako urychlili, protože mně připadá jako… mně připadá, že to tempo… Marek: …nestačí videokazetě a baterce! Nebeský: …a je to tempo solingenovské skor Takže já spíš… mně připadá, jak jsem zdálky, velmi zdálky sledoval to dění v Divadle Beruška, že… že tam dochází k jistému pnutí mezi tím křídlem… označme to "progresívní", ale nedávejme tomu žádné plus mínus nálepky… mezi tím progresivistickým křídlem, které chce jít dál a které směřuje vpodstatě k nějakému dekonstruktivnímu představení, to reprezentujme Petrem Markem… já samozřejmě vím, že nepostihuju celou šíři těch představení… Nezhyba: Dekonstruivistické…. Nebeský: Dekonstruktivní nebo dekonstruktivistické… ale to je celkem jedno. To, čemu se říkalo chvíli jako "Divadlo Přerov" nebo "Přerov". Nezhyba: Ale to už je opuštěno. Nebeský: To Jíra tady říká, že je opuštěno a je to vlastně ta linie, kterou Jíra nemohl moc strávit, ale to si myslím, že je třeba nosný problém jako… střet kolem tohohle… ale jestliže to Jirka považuje za opuštěné a tudíž neaktuální, tak nevím… Nezhyba: Já si myslím, že při posledním představení jsme se s Petrem dohodli vlastně na tom, že tento model, byť zajímavý, je opuštěn, protože vlastně popíral ty základní principy improvizace, tudíž to, že hrajeme za sebe, ven, a tady šlo o vytváření situací trapných, záměrně trapných, o komentování vlastního průběhu, ty představení byly roztříštěné a vlastně hráli jsme, že hrajeme improvizaci, kde se to vlastně vytvářela pro mě umělost, do které jsem nebyl schopen proniknout tak, abych skutečně hrál. Myslím si, že takové představení může Berušce jenom jenom jenom neprospět. Nebeský: Checheche. Nezhyba: Ale nechal bych toto skutečně dál na diskusi… Marek: Jenom doplním k tomu… Nebeský: Petr! Nezhyba: No…? Marek: …že vlastně tenhle způsob, to vlastně… to můžem přesunout potom na kazetě dál…, že tenhle způsob divadla vlastně staví na přerušován toku neustálém… Nezhyba: No! Marek: …takže to vlastně neprospívalo té jedné linii Berušky, ve které se cítí Jirka Nezhyba dobře a já také, ale zároveň chci říct, že ten experiment je pro mě stále zajímavý a nosný, i když ne v takové podobě, v jaké jsme ho předvedli, vlastně. Nezhyba: Já jsem tam řekl jako že ano, ale tam šlo skutečně o tu intenzitu toho náporu na diváky a vlastně vzájemné souhry, kdy to cítím, jako že to jde ze mě takhle (ukazuje) a že jsem to v té chvíli já, a byť třeba úplně blbej, hloupej, bez nápadu, tak prostě jsem to já, ano. Jo? Ale v tom hraní… já vlastně hraju to, že to neumím, nebo… dělám něco… já to nejsem asi schopen dostatečně popsat. Marek: To necháme na později. Nezhyba: Necháme to. Marek: Já bych vlastně o té Berušce řekl, pro začátek, že tedy jsou tu… vlastně předběhnu to co jsme řekli: jsou tu vlastně dva fenomény, které Berušku poznamenaly vlastně nově. Je to fenomén Prokop Holoubek a je to fenomén Přerov. Fenomén Prokop Holoubek je nový člen Divadla Beruška a Přerov je nový experimentální styl Divadla Beruška. Ale… Podívejme se vlastně na ta představení a tam možná zjistíme… (k Nebeskému:) Nechceš rozebírat představení? Nebeský: Ne ne ne! Pojďme… Marek: Rychle? Nebeský: …nevím jak jsme schopni to nějak stíhat nebo… Marek: Já zkusím rychlý svůj nástin, jo? Jenom… Nebeský: Já se prostě necítím, že stojím. Já už jsem unavený. Marek: Rozumím. Nebeský: Vy ne? Marek: Ne. Já se nerozjel. Já jsem se ještě nerozjel. Nebeský: Dobře. Tak jeď. Marek: Tak. Zahráli jsme tedy dvacet dva představení. Já jsem si k nim poznamenal několik superlativů, neboť jsme letos podle mě zahráli: nejrychlejší představení Divadla Beruška, což bylo představení Revizor - druhá část vystoupení v Lipnici, rapovaný pokračování vlastně Kožichů z Rožnova, ale v mnohem staccatovějším rytmu a mnohem… tak… Potom nejpostmodernější představení - to bylo představení v Brně v továrně Vaňkovka, kde podobu představení opravdu hodně ovlivnil právě nový člen Prokop Holoubek, který má sklony ke koláži, přejímání a… a tak. Dále jsme zahráli "divadlo krutosti", jak si popisuji, v Šumperku, vzhledem k událostem à la Příjemný úder jsme zahráli představení Starosta Novák, kdy vpodstatě šlo o psychodrama Petra Marka za doprovodu bicích Jiřího Nezhyby a klarinetu Prokopa Holoubka. Petr Marek se vyzpívával ze své nenávisti ke "komunistické svini". Dále. Zahráli jsme dokonce i představení… několik představení, která se vymykají tím, že v nich neúčinkoval ani Jiří Nezhyba a byla to představení.. jedno Prokop Holoubek a Petr Marek sám v Karviné, spíše performance - jmenovalo se Jan Cimický, Jan Jakub Ryba a Led Zeppelin - a potom také experimentální představení s novými, nebo spíš s náhodnými herci… jak se to řekne… konkurenčního divadla V soukolí. Představení se jmenovalo Soubor jednota se představuje, ve kterém hráli Petr Marek, Patrik Hronek, Tereza Odložilová a Prokop Holoubek a soubor Jednota. Několik experimentů pod hlavičkou stylu "Přerov", který vymysleli, ale na divadla v ne ideální podobě převedli Nebeský a Markem, proběhla - jedno ve Zlíně, také bez Nezhyby a potom jedno v Ostravě - vpodstatě bez Nezhyby, neboť mlčel. Poté následuje proměna stylu "Přerov" v něco čemu říkám "sofiteátr" - sofistikované divadlo a zahráli jsme představení Chtěl bych být potkán v Písku, které vycházelo z historie divadla a také představení či spíš performance, poslední představení tohoto roku - Euro Tel Aviv aneb Kostěj umírá poslední - v Praze v Roxy. Temný postmoderní "sofiteátr". To možná vše ode mě. Kromě toho jsme zahráli ještě nejtemnější představení, kde neúčinkoval Jiří Nezhyba, byla to velmi podivná… bylo to podivné představení na vsetínském festivalu, z něhož Jiří Nezhyba pro špatnou náladu celého festivalu odjel a pro špatnou náladu celého festivalu se i představení neslo v duchu, jak jsem naznačil. A nejveselejším představením byl Sen všech lyžařek v chrudimském klubu Agora, což znamená… to slovo znamená… něco jsem si přečetl před týdnem a zapomněl jsem to, možná "prostor" nebo něco takového… Hrubá: Agora? Marek: A… Nebeský: Agorafobie, no… Marek:… To bylo… Nebeský: Strach z velkých prostorů, no… Marek: A to bylo zajímavé tím, že z počátečního velmi suchého, divácky naprosto nenapojeného představení se stala sranda použitím textů z dívčího časopisu Bravo. A vrcholem byla rudolfínská povedená jízda Len on. To je… vše. Možná že k "Přerovu", k "sofiteátru" nebo k Prokopu Holoubkovi nějaké připomínky…? Nezhyba: No jestli mohu dát připomínku vůbec k věci… nevím, jestli to bude takhle vůbec rozčleněné, ale ten Prokop Holoubek… Já sám za sebe… Víme že dochází teprve k tomu, že se tak jako sžíváme s ním tak jako s hercem Divadla Beruška. A stejně tak jako dejme tomu já se s ním sžívám jako s člověkem a… Vůči jako předchozímu uskupení s Jirkou Nebeským v určitém slova smyslu není Prokop plnohodnotným hercem, hercem ztvárňujícím situace a vymýšlejícím situace, což se vlastně stalo několikrát… nebo dosáhlo takové míry, že Prokop to představení úplně jako vzdal a rezignoval i na to aby nás doprovázel třeba i hudebně a ztratil se někam a … Marek: A příznačné dokonce je, že v oficiálních materiálech sám uvádím, že představení hrají Nezhyba a Marek a "hudebník" Prokop Holoubek. Nezhyba: Aha, tak to možná ani jako já nevím. Marek: Sám jsem si to uvědomil. Nezhyba: Ale ono to tak vpodstatě jako je a myslím si, že třeba… že nám dvěma to nejvíce vyhovuje, pokud to představení není… Marek: …dekonstruktivní? Nezhyba: Dekonstruktivní. Představení v Agoře bylo opačným… prostě… a to bylo veselý. Nebeský: A já jsem teda zažil potom představení na tom statku… na tom statku…, na tom punkovém festivalu Miš Maš, nebo jak se to jmenovalo, a tam Prokop jako velmi velmi dobrý a byl plnohodnotný a tam to najednou nějak jelo, tam to najednou nějak… Nezhyba: No tady jde možná o tu dobu, protože když si představím sám sebe v prvních třech letech Berušky, tak to bylo mnohem horší než to co prostě předvádí a je schopen předvést Prokop. Marek: No a myslím, že ani není nutné se bavit o tom, že Prokop Holoubek prostě není… není herec toho stylu vlastně, který Divadlo Beruška po léta pilovalo. Že je herec právě toho kolážovitého stylu. Takže vlastně pnutí nastává těchto dvou boxujících se momentů a jsem zvědav, co z toho vyleze. Proto vlastně jedou dvě linie v současnosti stále v divadle, nevím jak teď… ta soustředěná a ta… klopýtavá. Možná že o Divadle Beruška by to mohlo být vše… uvedeme, že poslední představení přenášeli internetem, že to zřejmě nikdo neviděl, protože ta adresa byla dost… bez informací… a… Možná zajímavý mi připadal "sofiteátr", ale (smích)… nevím co o něm víc říct. No prostě: přál bych Divadlu Beruška víc hutnosti, víc myšlenek… a to především. Nezhyba: Já se k tomu připojuji… Nebeský: A já souhlasím. POKRAČOVÁNÍ - HISTORIE DDB 2001 - 2004 Zajímavý pohled do historie DDB skýtá nejnověji zpracovaný VÝTAH Z DENÍKOVÝCH ZÁZNAMÚ dvou jeho členů - Jiřího Nezhyby a Jiřího Nebeského.