PROJEV KM. MARKA K 10. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Dobré odpoledne, vážení přátelé! Když jsem nadepisoval svůj příspěvek slovy "Projekv k. Marka k 10. výroční schůzi UC", udělal jsem celkem čtyřikrát po sobě překlep ve zkratce, označující můj titul v našem Kulturním sdružení. Jaksi se mi slovo km. (jako "kmotr") vzpěčovalo a já nevím proč. Je to snad projev podvědomé distance od mého oficiálního postavení? Nebo jde o to, že Unarclub přestává být kulturní mafií (neboť se již přátelí)? Když jsem umělci Janku Palátovi ukazoval naši knížku projevů z prvních pěti let, zastavil se právě u této zkratky a ptal se: "Co to znamená, km. Marek? Kamarád?" Kéž by toto bylo to nejlepší vysvětlení. Tedy, dobré odpoledne, vážení kamarádi! To, že se tu rok co rok scházíme, přičemž máme stále menší chuť po recesi, vidím jako pěkné. Už zpívání unarské hymny (o níž se mi mimochodem dnes zdálo, že ji slyším na ulici zpívat zneznáma nějakým větším sborem), které mělo už před několika lety dost "trapný" nádech, mi připomíná, že bláznovství mladých dává starším "příjemný úder" (o tom ještě později). A když jsou navíc ti mladí a starší v jedněch osobách, dílo je dokonáno a máme tu DESET LET UNARCLUBU! Tedy, dobré odpoledne, vážení jubilanti! Dovolte mi nyní, abych v deseti bodech - kapitolách stručně shrnul naši cestu. Chci výstižně charakterizovat, čím jsme v jednotlivých sezónách našeho působení byli pro místní veřejnost. 1989-1990 RECESNÍ PARTA Kterak si nezávazní přátelé hráli na organizaci, inspirováni Divadlem Járy Cimrmana. 1990-1991 STUDENTSKÝ RECESNÍ KOLEKTIV O tom, jak začali veřejně vystupovat a nechali se ovlivnit Pražskou pětkou. 1991-1992 STUDENTSKÝ UMĚLECKÝ KOLEKTIV Příhody kluků, kteří začínají své nápady vyvážet po vlasti. 1992-1993 AMBICIOZNÍ UMĚLECKÁ SKUPINA Jak přetrvat životní změny (VŠ) a vytěžit z nich maximum. 1993-1994 UMĚLECKÁ SKUPINA Útoky na všech frontách. 1994-1995 KULTURNÍ MAFIE Útoky na všech frontách II 1995-1996 HYPERAKTIVNÍ UMĚLECKÉ SDRUŽENÍ Kterak hoši opravdu umělecky "makali". 1996-1997 SEPARATISTICKÉ UMĚLECKÉ SDRUŽENÍ Oddělování na všech frontách. 1997-1998 SDRUŽENÍ HUDEBNÍKŮ Jak hráli rock a začali se kamarádit s druhými. 1998-1999 INTERNETOVÁ PARTA Virtuální transcednece etablovaných umělců. Přátelství na všech frontách! A do budoucna: 1999-2000 OPOZIČNÍ KABARET? Snad jsem něco vystihl a nyní lehce o letošku: Tedy, dobré odpoledne, vážení současníci! Předposlední sezóna unarské činnosti byla rokem šroubování hudby kam to jen šlo. Zajímavé potom náhlé utnutí. Letos už žádné album, pouze tři rocková vystoupení - hranický koncert UNARCLUB A HOSTÉ (z nějž vylezla kazeta JSEM BARON), brněnská vernisážní performance, zaznamenaná jako živé album BRNO a "koncert místo divadla", který zklamal mnohé příznivce na valašskomeziříčském Setkání, který dal záznam "VKLADY A VÝPLATY". Ohodnotím: JSEM BARON byla zkouška v mnohém smyslu. technické megapotíže se změnily ve vlastní parodii a UNARCLUB připravil svůj set opravdu "ve valstní šťávě". A to ještě v dalším smyslu: Texty snad nejosobnější za celou dobu našeho textaření. Propasti mysli, skutečné problémy, opravdovost. Temné jak cip, ale tak to asi mělo mělo být. Výsledkem je část (další technická chyba) záznamu, působící dost kompaktně, uvěřitelně a i srandovně (neopomenutelná Nezhybova titulní píseň s úžasným momentem "Koupil jsem si v obchoďáku obchoďák/Co dělá doma jenom kokodák/Slepičí obchoďák plný vajec/Vajec kouzelných a zajetec se směje/Že takový obchoďák jenom pro blbé je". Brněnský koncert cosi podobného připravil, neboť technika opět zasáhla (zdánlivě!) proti nám, což ovšem, jak jsme zjistili, snad pomohlo výsledné nahrávce. Pruda na koncertě znamená dobré album, vytušili jsme. A opačně se to ukázalo právě ve Valmezu, kde totální koncertní pohoda vyústila v nudné album plné kvalitně zahraných a zazpívaných hudebních klišé. Tedy: jak jsme improvizovali nacvičenou kapelu. Ale tím to tedy končí. Hudba odpočívá (se není co divit, po tom všem, co se v ní za těch pár let odehrálo). Nenahrává ani KRÁLÍČEK - tvrdí o sobě, že už "asi není muzikantem", jen je zvěčněn pro televizní pořad Salón moravskoslezský (neboť sklízí zasloužené miniovace za svou dosavadní práci v podobě prvního místa za publicistu Pavla Klusáka v anketě o album roku). KAKADUO se jednoduše nesešlo (vyjma jednoho pokusu, z nějž vyšel podklad pro píseň na teoreticky připravované nové album "WEBř" a druhého, který přerostl ve velmi plodnou jam session s novým unarským kámošem Prokopem Holoubkem a výtvarnicí Magdalenou Hrubou, která se bohužel zaznamenala jen v torzu). I DIVADLO BERUŠKA začíná v průběhu roku opouštět novou, ale již příliš zajetou (a monotónní hudební intencionalitou hráčů omezenou) šansonovou podobou představení. Klavír mizí, nahrazuje jej jen doplňková harmonika. V několika předtsaveních ale vystupuje s Markem, Nezhybou a dvakrát i s dočasně navráceným Nebeským, Prokop Holoubek se svým klarinetem (UNARCLUB je stejně v současném povědomí hranické veřejnosti především partou discjockeyů, pořádajících takzvaný TELEHANUŠ). Takže smrt převládající hudbě a jedeme dál! A to jediné, co skutečně letos fungovalo, byla právě Beruška se svými osmadvaceti premiérami, které byly na veřejnosti uvedeny pod jeho jménem. Je ovšem sporné, zda lze za představení DB považovat třeba tři představení, které odehrál km. Marek s hosty v průběhu roku v Divadle M. Thatcherové v Pržně, která byla také takto ohlášena, nebo improvizované koncerty tělesa s komerčním názvem UNARCLUB/DIVADLO BERUŠKA, speciálně pak koncert JSEM BARON, který ani takto označen nebyl, ale vyšel pod jménem divadla na kazetě SPECIÁL DUO. Spletité, že? A potom jsou tu ještě dvě v podstatě sólová představení km. Marka - karvinský ČAJOUN, v němž km. Nezhyba pro nemoc nevystoupil a uherskohradišťské HUMPHREY, VAŠE HUMPHREYE!, kde za něj zaskočila výtvarnice Magdalena Hrubá, a které se v polovině změnilo ve veřejné čtení Markova sci-románu Robinson na Měsící. Žánrový vývoj divadla jsem již nastínil. Teď bych rád zmíli, že letos dosáhlo DB podle mě několika svých vrcholů. Co se týče energie i energičnosti a dramatické dokonalosti textu (v širším smyslu), byla tu představení KOŽICHY 2 (Rožnov pod Radhoštěm), kde společně s Jiřím Nebeským vytvořila současná Beruška velmi hutný formálně zvládnutý textový proud s jasnou linií a jedinečnou gradací, a hra s mým pracovním názvem REVIZOR, vytvořená ve sklepních prostorách hradu Lipnice, jež totéž zopakovala s ještě větší razancí, kdy staccato vypravěčského (většinou rýmovaného!) dialogu dosáhlo zřejmě své hranice, za níž se herci dostali už jen vyvrcholením v podobě trojnásobného techna per huba. Podobným "energeticko-dramatickým napojením", však ve volném tempu, byla prosáknuta i představení NEBYL JSEM (Ostrava) a MLČENÍ (Olomouc), obě navíc obohacena o nové výrazové prostředky. U obou lze nápověď najít už v názvu. V olomouckém představení se skutečně více než polovinu času (!) mlčelo a akce byla veskrze taneční a pantomimická. Ostravská hra zase měla uprostřed pasáž, v níž nikdo nebyl na pódiu a vše se odehrávalo ve slovech dvou tušených vypravěčů, skrytých za protilehlými okraji opony. Ovšem skutečné jednoty výrazu a zároveň obsahu, myslím tedy skutečného sdělení, bylo dosaženo při opavské hře (MOŽNÁ) TIBOR, kterou si dovoluji označit za nejlepší premiéru Divadla Beruška vůbec. Došlo k propojení hudebních, pohybových, narativních i "proklamativních" momentů jednoduchého příběhu a podařilo se, myslím, sdělit něco skutečného, co leželo autorům na jejich filozofickém srdci. Toto jsou tedy umělecké vrcholy. Potom jsou tu ještě ty "produkční": největší počet představení na jednu sezónu, i největší návštěvnost a komerční úspěch. Také tu máme některé bizarní vrcholy: Havířovské "kultovní" vystoupení "VARIETÉ ´L´"jako "černý den, nejhorší štace v historii DB" (ovšem s velmi povedeným představením, jež především v hudební oblasti vysoce převýšilo dosavadní standard DB - a housle byly rozšlápnuty). Také novopacká hra "KORIDA KORIDA ŠTĚPÁNE" jako snad nejnepovedenější improvizace v historii DB a nakonec zajímavý případ vsetínského festivalového FAUX PAS: první část hry podobně beznadějná jako vystoupení v Nové Pace, představení ovšem přerušeno a nový začátek nastolil nečekaně příjemnou hru, která nakonec paradoxně přinesla divadlu hned dvě první ceny dvou porot v celkové výši 12000 korun! DB se ve studu raději jedné poloviny vzdala ve prospěch účinkujících na druhém místě. Bizar! Tak co tu ještě máme? Aha, Film! Z minulého roku nám přešlo do letos dokončení Markova formalistického opusu FILM MARKA - SVĚT HLEMYZU, v němž částečně navazuje na svůj FILM PETRA (Pseudointerpretace podle názvů: FILM PETRA, neboli "Petrův film", hovoří o tom, "kým je" km. Marek, zatímco FILM MARKA, neboli "Markův film", se zamýšlí nad tím, kam patří - tématem je tedy rodina v mnohém významu.). Film je zajímavý svým rozčleněním. První část je čtařicet minut lartpourlartistického běsnění spojeného tématem rodiny. Poté se vše zvrtne, neboť autorova maminka vzala při natáčení do ruky kameru a se slovy "A teď já!" nasnímala osmdesátiminutový (!) rozhovor se synem, kde spolu hovoří o základních lidských věcech. FILM MARKA - SVĚT HLEMYZU se tak stal dvojnásob "nesnesitelným": v první části pro absolutní destrukci kauzality, v druhé pak pro neúmornost reálného trvání. Dále vznikl v Markově režii polonepovedený videoklip k písni Unaware brněnské hudební skupiny Swordfishtrombones, a dokumentární šot pro ostravskou televizi FILMOVÝ MARATON. Závěr unarského roku je pro Unarfilm ve znamení horečného natáčení nového celovečerního filmu km. Marka, který byl plánován pod pracovním názvem Magdalena v místnostech, nyní se zatím jmenuje LÁSKA SHORA. V hlavní roli poetické anti-road-movie se představuje Prokop Holoubek. Točí se na šestnáctimilimetrový film, utrácejí se velké peníze, no no... To by bylo tedy vše z letoška. Bylo by pěkné ještě podotknout, že ještě před několika lety neprodyšně uzavřená organizace (nesporný podíl km. Nebeského na dehipízaci km. Marka a jejich společný na denormalizaci km. Nezhyby), která si postupně vypěstovala z přátel publikum, ustupuje nyní z nesmyslných pozic osamění a začíná opět nacházet nové přátele. A teď již ta nejradostnější povinnost - můj návrh deseti největších unarských počinů za uplynulých deset let. Tady jsou )zároveň seřazeny podle významnosti): 1. BAJESTA GUMBRINA (zatím nepřekonané geniální filmové dílo) 2. ART ROCK FREE JAZZU(stylově a obsahově nejčistší hudební projekt, náhrála skupina KAKADUO ) 3. FILM PETRA (druhý největší film Unarfilmu , tentokrát autorský počin km. Marka) 4.BLAVA (nekompromisní a zároveň radostná hudební nahrávka kmů. Marka a Nebeského. (UNARCLUB nebo pod KAKADUO ?) 5. CHOBOTNICE NA KRAJI MĚSTA (konzistentní undergroundové album) 6. (MOŽNÁ) TIBOR (Výrazově i obsahově vrcholné vystoupení DIVADLA BERUŠKA ) 7. THE BEST OF KRÁLÍČEK (trochu nouzové řešení - výběr nejlepších skladeb muzikanta) 8. FILMY UNARCLUBU V KINĚ SVĚT, článek pro HT (geniální příklad lingvoteroru) 9. "STRUGAČTÍ" (stylově čistý avantgardní pódiový projekt) 10. PŘEDMLUVY K SEŠITOVÉMU VYDÁNÍ ROMÁNU "SVĚŽÍ VÁNEK" (druhá nejlepší ukázka unarského lingvoteroru, těsně za ní supí snad už jen divadelní pseudoscénář "Čunín") Takže vám děkuji za pozornost a těším se, že se tu příští rok sejdeme, možná už jako bojová politická jednotka. Příjemný úder! Petr Marek
PROJEV KM. NEBESKÉHO K 10. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC Milí kmotři, případní milí diváci! Když jsem 16. září 1999, tedy podle data přesně deset let od založení UC vstal z postele, vlétla mi do hlavy myšlenka, že všechny akce, které kdy UC udělal (a myslel jsem zejména na akce v Hranicích) měly úroveň té nejlepší české či světové avantgardy, tím jsem myslel zřejmě to, že za žádnou z nich se nemusíme stydět ani po letech. Jistě by se našla slabší místa, ale celkově myslím, že Unarclub roku 1993 s projektem Potřebujeme znalce, aby si nás někdo poslechl band Big band byl stejně skvělý jako s recesním hepeningem Alpy 90 či s koncertem, z něhož vyšla nahrávka Jsem baron z prosince 1998. Moc bych si přál, aby ještě byly další akce UC, o jejich úroveň strach nemám. Takto vznosně jsem tedy zahájil. Řekli jsme si, že letos nebudeme mluvit podleva oborů umělecké činnosti, ale spíše souhrnně a jubilejně. Já myslím, že poslední unarský rok byl hezký. Navenek vypadá umělecky chudě, ale vykonali jsme tři pěkné rockjazzové koncerty (Hranice, Brno, Valmez), DD Beruška stále, i když méně než dříve, vystupuje. Film Láska v Hranicích se zatím nestříhá (ač to chvíli vypadalo, že k tomu dojde), km. Marek ale natáčí nový filmový film a spolupracuje na několika portrétech pro Salon moravskoslezský - tj. Českou televizi Ostrava. Hudba se natáčela jenom na koncertech (ač nechyběly pokusy o studiové nahrávky). Výtvarné umění má horké želízko v ohni - Hynka Poláka s jeho projektem minigalerie Sušárna, v níž představil na několika výstavách své fotoumění. Texty se píší a tisknou - Nakladatelství Unarclub vydalo dva svazky obnovené edice mladých poetů Kamuflon a km. Marek a Nebeský začali na Internetu elektronicky šířit několikeré www stránky (Unarclub, Maštal, Hranice ad.), já chystám na čtvrtou čtvrť roku básnickou sbírku v nakladatelství Host a vydal jsem jedno číslo obnovené minirevue Maštal. Zkrátka - není toho málo co se děje, jen jsme si na to všechno už zvykli, takže nad každou drobností nejásáme a také: jde z většiny o sólové projekty, ale to přece nevadí. A ani nemám pocit, že by se nám nějak rozpadalo přátelství, jenom je všechno jaksi nárazovější a méně kontinuální. Km. Marek uzavřel své studijné povinnosti na filmové vědě FF UK (zbývá mu ještě magisterská zkouška) a od dubna v Hranicích dělá lepiče plakátů a uvaděče v kině Svět na jeden a půl roku dlouhé civilní službě, od konce roku 1998 obývá byt v Mlýnském příkopu 1790 sám, rsp. s Majdalénou Hrubou, s níž je přes nejrůznější peripetie stále ve stavu lásky. Km. Poláka opustila Renata [Cajsová] a on odešel ze svého teplého místečka v olomoucké knihovně, aby zaujal civilní postoj pomahače v ZŠ v Přerově-Trávníku a začal chodit s Alžbětou Solárovou. Km. Hanuš, s nímž jsme pořád "ve spojení" pobývá stále ve vzdáleném Brně v doufejme šťastném, dnes již pětiletém, manželství s Markétou Binderovou, stále je studentem práv MU. Km. Nezhyba dokončil výkon civilní služby na studijním oddělení FF UK, nastoupiv jako pracovník Ministerstva vnitra - Úřadu pro uprchlíky, na několikrát se rozešel s Markétou Paťorkovou, takže v těchto dnech je milostně volný, přičemž randevů s Ivou Koleňákovou je domluveno (a dnes i odvoláno). Km. Nebeský čili já se na počátku roku 1999 rozešel s Kateřinou Malenovskou, aby se k ní o čtyři měsíce později vrátil a o další dva měsíce později byl od ní opuštěn, protože ona se zamilovala do starého muže Zdeňka. Nebeský by chtěl s Malenovskou dále tvořit milostný vztah, zatím se to ovšem nezdá být možné, takže chřadne, i když z nejhoršího je snad venku. Dále studuje češtinu-dějepis na FPF SU, přičemž jeho studium je vzhledem ke studijním výsledkům značně ohroženo. To byl výkaz osobní, neméně závažný než výkaz umělecký. Km. Marek navrhl, abychom se každý pokusili sestavit jakési desetibodové best of Unarclub. Jak tak nad ním uvažuji, zjišťuji že položky budou vždy spíše než reprezentanty izolovaného projektu odkazovat k širším celkům dlouhodobých a zpočátku jen málo vědomých tendencí. Zde následujících deset bodů v souřadném, nikoli hierarchickém rozpoložení a jejich drobné zdůvodnění: 1. film Bajesta Gumbrina (1993) - úžasně originální dílo, v němž jsme sami pro sebe objevili svět nejvyšší možné filmové kvality; 2. Samopal II aneb Hadi v bufetu - improvizované divadelní představení, které nastartovalo v mnoha ohledech jedinečnou dráhu DD Beruška; 3. Pravá ruka recitátora karetních triků - s jistou rezervou nejlepší představení DD Beruška, i když stejně dobře by bylo možné jmenovat třeba druhé hronovské představení Znalci v oboru či letošní rožnovské Kožichy; 4. 240 minut v Solingenu - film s novou poetikou; 5. Nová poezie - mohl jsem říct Svěží vánek, ale řekl jsem Nová poezie, tj. myslím na veřenost; a další místa patří hudbě: 6. Sklo - první a už geniální nahrávka Scalders (1988); 7. Chobotnice na kraji města - kolekce písní a zvuků, jíž jsme sami sobě objevovali svět hudebního undergroundu; 8. Strugačtí - myslím nejzajímavější jevištní hudební projekt; 9. Art Rock Free Jazzu - nejucelenější hudební studiový projekt, přičemž Exkluzivní rozhovor mu v mém žebříčku doslova dýchá na paty; a poslední je vánoční koncert z nějž vzešla nahrávka: 10. Jsem baron - neucelenější improvizovaný hudební projekt. Tohle jsou tedy mé návrhy "best of" a těším se na diskusi, která se kolem našich hodnocení jistě roztočí jako kolotoč. Jsem velmi rád, že kluky z UC znám, že jsem se s nimi mohl podílet na řádce dobrých uměleckých projektů, věřím že řada se neuzavírá a všechno pokračuje. Idea desetihodinového improvizovaného koncertu, který plánujeme na říjen tohoto roku 1999, mně ukazuje, že není všem dnům konec a že "starýho psa novým kouskům nenaučíš" - v našem prostředí pak překládám jako "kdo dělal dobré umění, bude ho dělat dál"! Tak končí první část mého vyprávění a já se chystám odejít na popravu, jak by napsal Třetí den. Km. Marek mně řekl, aby projev byl delší a protože v této době se km. Markovi nějak nápadně podobám - sám jsem si se spletl v zrcadle s ním - vyhovím. Pokusím se o zamyšlení nad tím, proč jsme byli tak dobří, vycházeje z domněnky zde již řečené, že jsme skutečně nyní i dříve byli fakt dobří. Svou myšlenku - zde tvůrčí ideu nazývám BEZ LEGEND. Aby mi bylo rozuměno: je rysem moderního i dnešního umění, že se ve velkém dovolává arzenálu ze skladiště myšlení. Nechci tu rozebírat jaký podíl na tom má kritika rsp. uměnovědná teorie jednotlivých oborů, jen konstatuji fakt, že u zrodu dnešních děl stojí vedle sebe nápad "co" i myšlenka "proč". Velmi velmi vidět je to u hepeningů či performans - blbovina je již tvůrci halena do vznešených pyžamá velkých myšlenek. Já se svým "ideologickým" pohledem na věc to chápu jako chybu, i když dost dobře je to prostě fakt, o němž nemá cenu diskutovat, neboť není projevem vědomé činnosti, tudíž jej ani vědomou činností nelze (nejde) odstranit či ovlivnit. No a celá má myšlenka je v tom, že Unarclub byl (a neptejte se mě proč) od počátku imunní vůči tomuto svodu směšování. A to nikoli proto, že by se v UC kritika či teorie nepěstovala, právě naopak. Co tím tedy myslím? Vždycky jsme věděli "co" a nikdy jsme nevěděli "proč". Já to chápu jako zásadní klad. Většinu našich veřejných vystoupení můžeme dnes chápat jako širokodechou performens. A u žádné z nich tu nebyla předem přihlouplá vznešená myšlenka typu: "pojďme lidem ukázat, že jejich způsob vnímání umění je pouhou konvencí." Žádné vznešené myšlenky! Máte námitky? Já ano! Nažerte se omítky! Co taková interpretace Bajesty Gumbrinej či ještě zřetelněji: myšlenky o Berušce? Na jiném místě - totiž v dlouho chystané knížce o Berušce - se snad pokusím o detailnější rozbor onoho příchodu vznešených myšlenek rozuměj LEGEND do našeho uvažování o divadle. Ale: přestože jsme o fenoménu improvizovaného divadla mnoho přemýšleli - a mnohdy konfliktní to uvažování bylo - myslím, že jsme se (snad až na drobnosti) nikdy na jevišti nepokusili realizovat své vznešené myšlenky. Že naše teorie vždy zůstala až druhotnou, odvozenou. Chápejte to teď jen jako námět na diskusi! Mé tvrzení zní: neodvozovali jsme "jak" od "proč", ale od "co". Protože máme od útlého mládí mozky cvičené právě ideologickým myšlením všeho druhu, myslím že jsme zároveň na ono vtíravé "proč" museli nějak náhradně odpovídat. Vznešené odpovědi jsme hned z počátku odmítli - vždyť jsme předvoj čili avantgarda - co zbývalo? Říkám: smích a forma! Vlastně jejich syntéza: směšná forma. Smích jako ocenění - ne jen jako vyjádření veselosti a pochopení zábavy. Smích rehabilitovaný, smích jako součást světa, ne jako prostředek distance (napadá mě film Bajesta Gumbrina - hodinová tragédie se čtyřmi sty vtipy!) A pak forma. Občas jsme to brali jako příčinu pocitu studenosti, který některé naše projekty vyvolávaly, sami jsme se nařkávali ze samoúčelnosti, ale teď je myslím čas rehabilitovat tuto tendenci. To že jsme se rozhodli natočit čtyřhodinový film dalo vzniknout 240 minutám v Solingenu, něčemu pro nás zásadně novému. Tedy u zrodu byl požadavek formální. Tak, a už mě to nebaví. Doufám, že ale rozumíte, co jsme tímhle vším chtěl říct - šťastně jsme zachovali oddělenost uměleckého vytváření a umělecké teorie. A teď mě napadá, že je to snad dáno i tím, že nás teorie umění vždycky hodně zajímala, že na rozdíl od jiných jsme tak byli uchráněni sedat na lep intelektuálským módám a mohli se zachovat čistí pro umění, v němž byl hybatelem nejčastěji prvotní formální impuls - viz to co jsem "humorem fenoménů" a dnes to jen nově pojmenovávám jako "směšnou formu" tj. natočit sólovou desku, udělat revue bez konce, tříhodinovou improvizaci atd. Děkuji. Jiří J. K. Nebeský (16.-18. září 1999)
PROJEV KM. NEZHYBY K 10. VÝROČÍ ZALOŽENÍ UC 17. 9. ´99 Projev k deseti letům Kulturního sdružení Unarclub Jiří Nezhyba 16. září 1989 ve Svobodovic pokoji u Nebeských. Ne, ještě před tím na bramborové brigádě ve druhém ročníku gymnázia. Tem někde, někdy vznikla idea o založení UC. Sám nevím, je to už dávno. Vzpomínám na vůni dozrávajících jablek a sepisování stanov K. S. UC. Jirka Nebeský - grafoman - těmito stanovami institucionalizoval vtip. Snad by se to takhle dalo vyjádřit. Z huby plné řečí vzniklo sdružení, a to sdružení ideologicky nenarušených občanů. Ano, psal se rok 1989, do listopadového převratu chyběly dva měsíce. UC vznikl ilegálně a právně nezakotven přežil 10 let. Zprvu nás bylo sedm, kromě J. Neb., P. Marka, J. Nez. To stále je Hynek Polák a formálně Libor Hanuš. V prvních dnech byl z našich řad vyloučen Pepa Prokeš a po letech Petr Kolajta. Nechci detailně rozebírat těch 10 let po stránce vývoje UC, spíš bych rád vyzdvihl určité momenty, situace, údobí. Od slov k činům jsme přešli v roce ´90 recesistickou akcí Alpy ´90, která se nesetkala s odezvou u kolemjdoucích. Byl to však významný happeningový počin, důležitý pro naše uvědomění, pro náš start. UC jaksi institucionalizoval naše kamarádství, kterému vdechl nový rozměr, řekl bych intenzivně izolacionisticky pracovní. Nevím, jestli jsem to vyjádřil správně, ale šlo o to, že v rámci vykazování činnosti jsme se vzájemně podporovali v jakékoliv umělecké tvorbě jak individuální, tak kolektivní, a někdy to bylo i těžké rozlišit. Co nás spojovalo už před založením UC byla hudba, film, poezie. Aktivně i pasivně i trapně a vtipně. Hudební sk. Scalders pokračovala v nahrávání improvizované hudby, byl vydán sborník unarské poezie Almanach Unar ´90 a o rok později A. U. ´91. Natáčely se improvizované rozhlasové hry a filmovaly se filmečky. Ta zdrobnělina je záměrná. Vším tím prosakoval jeden zásadní tvůrčí princip - IMPROVIZACE. Bylo to zdánlivě nejjednodušší nic nezkoušet a tvořit rovnou, přímo, automaticky, autenticky, otevřeně, nezáměrně, asociativně, ledabyle, upřímně atd. Původně jsme ještě zamýšleli složit a nacvičit doboru píseň, napsat dobrý scénář, vymyslet pěknou báseň či povídku, prostě si to pečlivě připravit, odpovědně nacvičit a potom s výcledkem vylézt na světlo. Skutečně nevím, kde se to vzalo, ale ideologicky s tím přišel Petr a společně s ním jsme to rozvinuli dále a dále. Byla v tom do jisté míry odpovědnost a soudnost. Vytvořit něco skutečně kvalitního je věcí talentu, nápadu a usilovné cílené práce. Byli jsme sami k sobě soudní a nechtěli jsme tvořitbyť možná talentované, snaživé, ale přesto nedokonalé výrobky, za něž bychom se museli, ne-li okamžitě tak v brzké budoucnosti stydět. Improvizaci jsme z techniky, pouhého prostředku povýšili, alespoň v našich očích, na tvůrčí princip, výchozí bod i cíl. A naše přátelství se utužovalo a bortilo zároveň. Libor H. odešel v roce ´91 na brněnskou konzervatoř. V roce ´92 jsme skončili gympl a rozutekli se po výškách. Nebe se hned na školu nedostal, zůstal v Hranicích, kde s Petrem vytvořili silné a pevné tvůrčí jádro, k němuž jsem se s větším či menším úspěchem přidával já, abychom tak vytvořili K. U. Š. Nechci dále podrobovat naše přátelství nějakému rozboru. Nechce se mi do toho, snad se to ani nehodí. Naše přátelství je prostě mýtus, kapitola sama o sobě… Bohužel, má paměť není, co bývala. Pokusím se rozpomenout na uplynulé roky a spojit s nimi jednotlivé akce, výstupy, události, které vytvářel UC a které UC vytvářely. Rok ´89 a ´90 jsem zhruba zmínil. Byly to naše postpubertální roky, roky hledání a nalézání sebe sama, roky upevňování pout a utahování opasků, roky změn i stability. UC v nich postupně nalézal svůj pravý a pravější obličej. V předvánočním období roku ´90 UC vystoupil na gympl. Jolce s improvizovanou hříčkou Noclehárna, k níž byla v duchu cimrmanovském připojena přednáška o Unarismu. Přelom roků ´90 a ´91 tak byl podtsatným zlomem ve vývoji UC, protože ten tak postupně přešel z neviditelného světa do světa plného lesku a světel, divadelních prken a prvních mediálních kontaktů. Skutečným přelomem byl rok ´91. UC v rámci divadelního souboru Fiasko pod vedením P. Buji Bajgara nazkoušel vlastní hru Abuladze, která byla pro divadlo připravena na základě stejnojmenné improviz. Rozhlasové hry. UC tento rok vydal A. U. ´91. UC se tohoto roku zmocnil gymnaziální Akademie, kterou kromě provázení naplnil vlastními scénkami a hříčkami. Na zkouškách d. s. Fiasko bylo založeno DDB, které ještě týž rok v Hranicích několikrát vystoupilo. Na Vánoce UC připravil Velkou vánoční show. Tohoto roku se začaly natáčet scény pro film Psychoanekdoty, na jejichž základě pak vznikl film Bajesta Gumbrina. Začal se natáčet 8mm film Nezhybaos aneb Hlavinka má alibi II. A teď si uvědomuju, že takový výčet působí strašně suše. A suchý skutečně je. Tenmto projev jsem začal psát v pátek odpoledne. Když jsem se dostal k pasáži, kdy jsem se v souvislosti s našímpřátelstvím zmínil o Liborovi Hanušovi, rozhodl jsem se mu do Brna zavolat - neviděli a neslyšeli jsme více než půlrok. No a teď na mě zase promluvil starý dobrý kámoš, který se vzdal kariéry kytaristy a nyní bude posledním rokem studovat práva. Za těch 10 let jsme se změnili, myslím, že pořádně. Takhle z odstupu, přes Libora jsem si to plně uvědomil. A přitom si připadám jako v podstatě úplně stejný. Jen žádné úvahy a rádobyfilozofické kecy, říkám si. Jenže hodnotit předchozích 10 let života není vůbec snadná a zvlášť příjemná věc. Moc se mi do toho vlastně nechce. Nemám sloh, neumím na papír hodit přesně to, co bych rád vyjádřil. Petr a Jirka to zvládají, myslím, na rozdíl ode mě, výborně. Pojmu to osobně. UC mi změnil život, změnil život nám všem a za daných okolností ho změnit musel. Skutečnost, že jsme se dost odizolovali od okolního světa, se promítla do naší tvorby, která z počátku vůbec nepočítala s posluchači, diváky nebo čtenáři. Uzavřeli jsme se sami do sebe, abychom se záhy vynořili s projekty, kterými jsme publikum v nejširším slova smyslu oslovit dokázali. Ve zmiňovaném roce ´91 sláva UC na hranicku dosahovala či snad dosáhla vrcholu. Zmiňované akce navštívilo několikrát i véce než 100 diváků. Konec. Rozhodl jsem se nehodnotit… 10 nej počinů, 10 nejmilejších: F - Sol., My life, Petra H - Král, UC/DDB Díky L - Svěží R - Grigorij, T. den? A - Lit. Večer D - DDB celek